o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 138/2018-65,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), žalobu o zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] (správně [částka]) do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované jednak náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, konkrétně pravomocnou a vykonatelnou výzvou Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], ve spojení s jí potvrzujícím rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], která na podkladě podané správní žaloby byla zrušena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 Af 72/2017-45, a náhrady škody vzniklé mu z téhož právního titulu ve výši [částka] s příslušenstvím, představované výší nákladů řízení, které byl nucen vynaložit na právní zastoupení v daňovém řízení, aby dosáhl odklizení předmětného rozhodnutí finančního úřadu.

3. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy žalobce zdůvodnil tvrzením o negativním zásahu předmětného nezákonného rozhodnutí do jeho osobnostní sféry a rodinného života, který trval až do doby zrušení uvedeného rozhodnutí správce daně rozsudkem správního soudu ze dne [datum]. Požadavek na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] žalobce považuje za přiměřený míře zásahu do jeho osobnostní sféry, zvláště dosahuje-li toliko necelých 2/3 částky, jejíž úhrada byla po něm předmětnou výzvou správce daně požadována.

4. Žalobcem požadovaná výše náhrady škody dle žalobních tvrzení odpovídá jemu vyúčtované výši smluvní odměny za právní zastoupení v daňovém řízení, kterou svému právnímu zástupci zaplatil na základě vystavených faktur č. 2017, znějící na částku [částka], včetně DPH, a č. 2017, znějící na částku [částka], včetně DPH.

5. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla žalobci jako jednateli daňového dlužníka doručena výzva Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým mu byla uložena povinnost uhradit do výše ručení daňový nedoplatek [právnická osoba] spol. s. r. o. v likvidaci ([IČO]) ve výši [částka] (daň z příjmu právnických osob za rok [rok] a [rok] a DPH za IV. čtvrtletí [rok] a II. až IV. čtvrtletí [rok]). Uvedeným rozhodnutím byl poučen o možnosti podat proti uvedenému rozhodnutí odvolání s tím, že včas podané odvolání má odkladný účinek. Žalobcem proti uvedené výzvě podané odvolání bylo posléze rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] jako nedůvodné zamítnuto. Předmětná výzva k zaplacení daňového nedoplatku se tak stala pravomocnou a vykonatelnou a žalobci vznikla povinnost uhradit požadovanou částku ve výši [částka].

6. Finanční úřad pro Pardubický kraj rozhodnutím dne 17. 3. 2017, [číslo jednací], rozhodl o zřízení zástavního práva k žalobcem (a jeho manželkou) vlastněným nemovitostech v katastrálním území Sudín, obec Bačetín, [list vlastnictví] (žalobcem v žalobě zmiňovaná chalupa s přilehlými pozemky) za účelem zajištění daňových pohledávek daňového dlužníka Mejtostav spol. s r. o., v likvidaci v celkové výši [částka], které žalobce coby daňový ručitel měl podle § 171 odst. 1 daňového řádu uhradit. Uvedeným rozhodnutím byl žalobce poučen o možnosti podat proti rozhodnutí odvolání s tím, že podané odvolání nemá odkladný účinek. Žalobcem podanému odvolání bylo Finančním úřadem pro Pardubický kraj cestou autoremedury vyhověno a uvedené rozhodnutí bylo pro jeho předčasnost zrušeno. Ovšem následujícího dne, tj. [datum], bylo Finančním úřadem pro Pardubický kraj rozhodnutím [číslo jednací], opětovně rozhodnuto o zřízení téhož zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem, které bylo na podkladě žalobcem podaného odvolání přezkoumáno Odvolacím finančním ředitelstvím, které svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], napadené rozhodnutí potvrdilo s upřesněním, že příjemci uvedeného rozhodnutí jsou oba manželé [příjmení], tedy nejen žalobce, ale i jeho manželka [jméno] [příjmení].

7. Žalobce podáním ze dne [datum] podal žádost o posečkání s úhradou předmětného daňového nedoplatku, správce daně jeho žádosti vyhověl a svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1794553/17/2809-00540-609295, rozhodl o posečkání úhrady daně nejdéle do [datum] s tím, že povolení posečkání je vázáno na trvání zástavního práva na žalobcem spoluvlastněných nemovitostech v katastrálním území Sudín, obec Bačetín, [list vlastnictví].

8. Dne [datum] žalobce doručil Krajskému soudu v Hradci Králové správní žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum]. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 Af 72/2017-45, bylo zmíněné rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství pro vady spočívající v nepřezkoumatelnosti zrušeno a věc vrácena zpět tomuto orgánu k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství posléze svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], výzvu Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 16. 3. 2017, [číslo jednací], zrušil a řízení zastavil.

9. Rozhodnutí Finanční úřad pro Pardubický kraj o zřízení zástavního práva k žalobcem (a jeho manželkou) vlastněným nemovitostem v katastrálním území Sudín, obec Bačetín, [list vlastnictví], bylo zrušeno rozhodnutím Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací].

10. Žalobce byl ve zmíněném daňovém řízení zastoupen advokátní kanceláří [právnická osoba], která mu prostřednictvím faktury č. [rok] ze dne [datum] vyúčtovala odměnu za poskytnuté advokátní služby ve výši [částka], vč. DPH, a dále prostřednictvím faktury č. [rok] ze dne [datum] mu vyúčtovala odměnu za poskytnuté advokátní služby ve výši [částka], vč. DPH, a náklady na pořízení výpisů z katastru nemovitostí ve výši [částka], vč. DPH. Účtovaná odměna advokáta byla požadována za úkony právní služby týkající se výzvy Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne [datum], a to ve formě převzetí a přípravy zastoupení, porady s klientem konané dne [datum], sepisu blanketního odvolání ze dne [datum], doplnění tohoto odvolání ze dne [datum] a dalších dvou návrhů na doplnění dokazování ze dne [datum] a [datum]. Další náklady právního zastoupení se pak týkaly v rámci daňového řízení zřízeného zástavního práva k předmětným nemovitostem v k. ú. [příjmení], obec Bačetín, a jsou představovány úkony právní služby ve formě převzetí a přípravy zastoupení, porady s klientem konané dne [datum] a sepisem odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva (ze dne [datum]).

11. Po doručení předmětné výzvy finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku byl žalobce vystaven stavu nejistoty a stresu v důsledku jemu stanovené povinnosti uhradit ve výzvě uvedenou částku [částka] představující souhrnnou výši nedoplatků na daních a na úrocích z prodlení [právnická osoba] spol. s. r. o. v likvidaci, jímž byl žalobce jediným společníkem a jednatelem, neboť jeho disponibilní movitý majetek k úhradě takové částky nepostačoval. Jako jediné řešení se nabízel toliko prodej chalupy a s ní spojených pozemků v k. ú. [příjmení], obec Bačetín, tvořící součást společného jmění manželů, kterou se svojí manželkou zakoupil v roce 2007 a vlastními silami opravil, zrekonstruoval a zvelebil. Na chalupě byl zvyklý s rodinou trávit zhruba třetinu kalendářního roku a tyto chvíle byly šťastnými a pozitivními okamžiky v jeho životě a životě jeho nejbližších. K uvedenému místu si proto vytvořil velmi silné osobní a citové pouto, a proto také velmi citově negativně vnímal to, že by se tohoto nemovitého majetku měl zbavit. Stejně tak nelibě snášel to, že by ze svého osobního majetku měl hradit dluh za [právnická osoba]. Uvedenou stresovou situaci pak ještě více umocnila skutečnost, že správce daně předmětnou nemovitost zatížil zástavním právem. Zmíněné negativní pocity se pak u něj projevily podrážděným a nepříjemným chováním vůči manželce, nastalá situace byla spouštěčem jejich častých hádek. Cítil, že mezi ním a manželkou, se kterou uzavřel manželství již v roce 1988, a s níž do té doby vedl spokojený manželský život, došlo k odcizení. Rovněž se mu hůře spalo. Manželka žalobce v té době radši prodala pozemky, které získala po svých předcích, aby měli k dispozici finanční prostředky na úhradu eventuálně po žalobci exekučně vymáhaného daňového nedoplatku. Žalobce jako jediný společník a jednatel rozhodl o likvidaci [právnická osoba] spol. s r. o. ([IČO]) v době, kdy finanční úřad odmítl akceptovat jisté společností předložené faktury společnosti a vyměřil jí daňový nedoplatek, na jehož zaplacení však společnost neměla požadované finanční prostředky. V dosavadní podnikatelské činnosti poté žalobce pokračoval s novou společností [právnická osoba] ([IČO]), která od původní společnosti odkoupila veškeré potřebné vybavení pro provozování předmětu podnikání, přičemž do nové společnosti přestoupili i dosavadní zaměstnanci likvidované společnosti. Uvedené jednání bylo posléze předmětem šetření kriminální policie s tím, že ve finále věc skončila jejím odložením. Manželka žalobce od počátku kalendářního roku 2017 začala podnikat v oblasti ubytovacích služeb, přičemž předmětem jejího podnikání se stal pronájem předmětné chalupy v Sudíně s tím, že se zde nachází dva komfortní apartmány. Nabídka pronájmu chalupy je inzerována na internetové stránce [webová adresa], která byla zřízena rovněž v kalendářním roce [rok].

12. Nárok na náhradu obou nároků, které žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná na to reagovala stanoviskem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], v němž uznala, že v předmětném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, konstatovala porušení žalobcova práva s tím, že tuto formu zadostiučinění považuje v daném případě za dostatečnou a plnohodnotnou, a dále uvedla, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody shledává důvodným pouze co do částky [částka]. Tato částka byla posléze žalobci uhrazena dne [datum]. V případě daňového řízení jako zvláštního řízení správního je totiž podle názoru žalované třeba při určení výše mimosmluvní odměny vycházet z tarifní hodnoty určené dle § 10 odst. 1 advokátního tarifu, kdy za každý úkon právní služby advokáta přísluší mimosmluvní odměna ve výši [částka] a dále ještě s ním související paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka], to vše bez navýšení o sazbu DPH, jelikož žalobce jako plátce DPH může příslušný odpočet DPH nárokovat v daňovém řízení. Za účelné úkony právního zástupce žalobce, jichž bylo v předmětném daňovém řízení zapotřebí ke zrušení nezákonného rozhodnutí, lze podle žalované považovat pouze převzetí a přípravu zastoupení, odvolání proti ručitelské výzvě ze dne [datum] a odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

13. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ″OdpŠk″), shledal, byť jen zčásti, důvodným pouze žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody. Konstatoval, že v řízení byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, jehož definiční znaky naplňuje pravomocné rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, a tudíž posouzení žalobcem uplatněných nároků záviselo již jen na splnění dvou zbylých předpokladů pro dovození odpovědnosti státu, tj. existence tvrzené újmy, resp. škody a vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným nezákonným rozhodnutím a uvedenou újmou, resp. škodou.

14. Žalobcem vůči žalované uplatněný nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně shledal nedůvodným. Připustil, že na podkladě provedeného dokazování bylo v řízení prokázáno, že předmětné nezákonné rozhodnutí přivodilo žalobci imateriální újmu, avšak s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti daného případu nikoli v takovém rozsahu, který by vyžadoval přiznání peněžité satisfakce. Soud prvního stupně zdůraznil, že pokud žalobce jako jediný společník a jednatel zcela úmyslně rozhodl o likvidaci jím vlastněné a ovládané [právnická osoba] spol. s r. o. ([IČO]), aby se tím vyhnul úhradě daňového nedoplatku, který byl uvedené společnosti finančním úřadem vyměřen, musel si být - při požadované znalosti zákonných povinností - vědom možnosti vzniku svého ručitelského závazku podle § 194 odst. 5 a 6 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013), pro případ porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a s tím souvisejícím oprávněním správce daně podle § 171 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, uplatňovat nárok vůči ručiteli, pokud daňový subjekt nedoplatek neuhradil, ačkoli byl bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl (nebo nemohl být) uhrazen ani při vymáhání. Žalobci tak muselo být zřejmé, že poté, co na [právnická osoba] spol. s r.o. byl neúspěšně vymáhán předmětný daňový nedoplatek a žalobce po poradě s daňovým poradcem a právníkem úmyslně rozhodl o likvidaci společnosti, protože tato neměla finanční prostředky na úhradu daně, bude úhrada uvedeného nedoplatku z titulu zmíněného zákonného ručení požadována po něm. Navíc, a to podle názoru soudu prvního stupně nelze rovněž pominout, výzva Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ze dne [datum] se stala vykonatelnou až poté, co uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum]. Reálně tak žalobce byl vystaven hrozbě vymáhání vyměřeného nedoplatku od zmíněného okamžiku do [datum], kdy bylo vyhověno jeho žádosti o posečkání s úhradou nedoplatku, tedy zhruba jen po dobu šesti týdnů. Za popsaného stavu soud prvního stupně uzavřel, že konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo od žalované v souvislosti s předběžným projednáním jeho nároku v zákonem upravené šestiměsíční lhůtě dle § 15 odst. 1 OdpŠk, lze považovat za plně dostačující, a to mimo jiné i proto, že vydání předmětného nezákonného rozhodnutí bylo až sekundární příčinou vzniku žalobcovy imateriální újmy. Požadavek žalobce na zaplacení finanční náhradu proto soud prvního stupně jako nedůvodný zamítnul.

15. Nárok žalobce na úhradu nákladů vynaložených na zastoupení v daňovém správním řízení soud posoudil podle ust. § 31 OdpŠk, které výslovně upravuje způsob úhrady nákladů, jež poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. V souladu s § 31 odst. 3 OdpŠk se výše této odměny určí nikoli ve výši smluvní odměny, nýbrž ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (dále též jen„ AT“). Na tuto skutečnost je přitom advokát podle § 22 zák. č. 85/1996 Sb., povinen před poskytnutím služeb klienta upozornit. Za účelně vynaložené náklady na zrušení předmětného nezákonného rozhodnutí soud prvního stupně nad rámec žalovanou akceptovaných tří úkonů právní služby (převzetí a přípravu zastoupení ve vztahu k ručitelské výzvě, odvolání proti ručitelské výzvě ze dne [datum] a odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva) shledal též právní úkon převzetí a přípravy zastoupení v řízení o zřízení zástavního práva, neboť toto řízení je řízením samostatným ve vztahu k řízení o ručitelské výzvě, a dále ještě jak právní úkon porady s klientem před podáním odvolání proti ručitelské výzvě, která se konala dne [datum], tak poradu s klientem před podáním odvolání proti zřízení zástavního práva konanou dne [datum], neboť i tyto úkony podle jeho názoru splňují podmínky stanovené v § 31 OdpŠk, když v řízení o ručitelské výzvě bylo odklízeno nezákonné rozhodnutí a v řízení o zřízení zástavního práva bylo vydáno předběžně vykonatelné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk, které bylo posléze autoremedurou Finančního úřadu pro Pardubický kraj zrušeno pro předčasnost. Účelným nákladem řízení tak soud prvního stupně neshledal právní úkon ve formě doplňování odvolání proti ručitelské výzvě, když advokát sepisující odvolání je profesionálem a údaje doplňující blanketní odvolání měly být správně obsaženy již v podání původním. Soud proto přisoudil žalobci na náhradu škody představované vynaloženými náklady zastoupení v uvedeném daňovém řízení ještě částku [částka], odpovídající výši odměny advokáta za každý z uvedených tří úkonů právní služby po [částka] dle § 10 odst. 1 AT, ve spojení s § 7 bod 3. AT, s navýšením o tři paušální náhrady hotových výdajů advokáta po [částka] dle § 13 odst. 3 AT. Náhradu DPH nepřiznal s odůvodněním, že v daňovém řízení si lze DPH uplatnit samostatně. Kromě uvedené jistiny soud prvního stupně s odkazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal žalobci i jím požadovaný úrok z prodlení nepřevyšující jeho zákonnou výši, a to ode dne marného uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované, tj. ode dne [datum]. Ve zbylém rozsahu soud prvního požadavek žalobce na náhradu škody jako nedůvodný zamítnul.

16. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že v řízení jen v poměrně nepatrné části neúspěšné žalované byla přiznána plná náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka] představované paušalizovanou náhradou nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, konkrétně v rozsahu paušální náhrady za písemné vyjádření ve věci samé a dvě účasti na jednání soudu, vše při sazbě [částka] za každý z vyjmenovaných úkonů (viz § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

17. Proti tomuto rozsudku podali včasné jak žalobce, tak i žalovaná.

18. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok o věci samé (výrok II) a akcesorický výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III) s tím, že v uvedeném rozsahu rozhodnutí soud prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že v daném případě nedošlo k prokázání imateriální újmy a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou nemajetkovou újmou a nezákonným rozhodnutím považuje za chybný. Taktéž nesouhlasí s tím, že by žalobce neměl mít nárok na náhradu škody ve výši skutečně uhrazených nákladů za právní zastoupení. Po připomenutí skutkových okolností daného případu žalobce konstatoval, že jedinou příčinou vzniku tvrzené nemajetkové újmy bylo vydání předmětné výzvy finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Zdůraznil přitom, že je poměrně logické, že již samotná hrozba úhrady vysoké částky uvedené v takové výzvě, bez ohledu na její právní moc či vykonatelnost, musí v adresátovi vyvolat vážnou nejistotu v tom, že může nastat situace úhrady žádané částky ručení. Tudíž již v okamžiku vydání předmětné výzvy, resp. v okamžiku jejího doručení, se tak žalobce dostal do situace, jejíž nemateriální důsledky požaduje ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk nahradit. K posouzení závažnosti imateriální újmy uvedl, že v daňovém řízení nebyly prokázány podmínky pro vznik zákonného ručení žalobce jako jednatele společnosti [příjmení] spol. s r. o., neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce dopustil jakéhokoli jednání v rozporu se zákonem či v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře, pro které by mohl ručit za závazky uvedené obchodní společnosti. Soud prvního stupně mu proto zcela neprávem přičítá podíl na jemu vzniklé imateriální újmě. Naopak v dané souvislosti mělo být vzato v potaz, že v důsledku vydané výzvy se žalobce ocitl ve stavu finanční nejistoty způsobující jeho podrážděnost a psychickou nerovnováhu, která vyústila i v disharmonii více než třicetiletého manželského soužití. Žalobce byl vystaven jej stresující nejistotě, zda skutečně bude muset zaplatit částku uvedenou ve výzvě, kterou by byl schopen uhradit jen prodejem chalupy v Sudíně, k níž si z již popsaných důvodů vytvořil velmi silné osobní a citové pouto. Právě subjektivní stavy úzkosti ohrožující manželské soužití a obava ze ztráty majetku, který s manželkou budoval, představují nemateriální újmu, kterou žalobce i nadále požaduje uhradit. Při posuzování subjektivního práva na náhradu nemajetkové újmy by mělo být vycházeno ze spravedlivého a rozumného vypořádání odpovídajícího posuzování újmy průměrným člověkem. Je zřejmé, že na místě žalobce by každý nesl velmi citelně, když by ze dne na den byl povinen uhradit částku převyšující [částka] [anonymizováno] Kč, která mnohonásobně přesahuje jeho disponibilní zdroje. Navíc popsaný stav nejistoty žalobce trval po dobu jednoho roku, dvou měsíců a 18 dnů, nikoliv po dobu necelých šesti týdnů, jak v napadeném rozsudku nesprávně uvedl soud prvního stupně. Ostatně pouhé konstatování porušení práva je nutné považovat za základní formu satisfakce, ke které je možno přistupovat jen za zcela výjimečných okolností. Poskytování peněžité formy zadostiučinění náhrady nemajetkové újmy má být považováno za přednostní formu vypořádání. Žalobce má za to, že jím požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] reflektuje význam zásahu do osobní sféry jeho života. Žalobce při určení výše nemajetkové újmy předjímal, že jím stanovená výše má zcela kompenzovat zásah do jeho osobnostní sféry, do jeho rodinného a soukromého života (čímž má být splněna satisfakční funkce) a zároveň má plnit sankční funkci vůči žalovanému (státu) za jeho nezákonný zásah, když takto určená výše vyjadřuje představu jeho adekvátní satisfakce. Ve vztahu k uplatněné náhradě nákladů žalobce nadále trvá na částkách vyplývajících z předložených faktur, když tyto uhradil na odměně za právní služby spojené se zastoupením v odvolacím řízení a zastoupení v souvislosti se zřízením zástavních práv. Tuto skutečně zaplacenou částku žalobce nadále uplatňuje jako skutečnou škodu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí. Náklady, které vynaložil na své právní zastoupení v předmětném daňovém řízení, byly vynaloženy nutně a účelně. Při uplatnění nákladů nelze vycházet pouze a výlučně z ustanovení advokátního tarifu a náhradu přiznávat ve výši odpovídající advokátnímu tarifu. Advokátní tarif pro daný případ dostatečně nezohledňuje, způsobem nastavení výše mimosmluvní odměny, náročnost a závažnost poskytované právní služby. Ve skutečnosti se totiž zastoupení týkalo pohledávky ve výši 1,5 mil. Kč, od níž poskytnuté právní služby klienta ochránily. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že i ve zbylém rozsahu bude jeho žalobě vyhověno a bude mu přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

19. Žalovaná naopak svým odvoláním napadla vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok I) a spolu s tím i závislý nákladový výrok (výrok III), a to rovněž s odůvodněním, že v tomto rozsahu rozhodnutí soud prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaná se neztotožňuje s hodnocením soudu, který vycházel primárně ze skutečnosti, že řízení o zřízení zástavního práva je řízením samostatným ve vztahu k řízení o ručitelské výzvě, neboť zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ DŘ“) upravuje daňové řízení, jehož předmětem je daň, která se posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti. Řízení o zřízení zástavního práva je pak pouze jedním dílčím daňovým řízením, které se vede za účelem zabezpečení úhrady daně (§ 134 DŘ). Účelnost ve vztahu k danému úkonu je pak třeba posoudit s ohledem na to, zda zastoupení bylo převzato pouze za účelem tohoto konkrétního dílčího řízení, či zda bylo převzato pro více dílčích řízení či např. pro celé daňové řízení. K odvoláním proti ručitelské výzvě a rozhodnutí o zřízení zástavního práva byly sice předloženy dvě plné moci rozdílného znění, nicméně obě plné moci jsou datovány [datum]. [příjmení] moc předložená k odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva se sice týká pouze tohoto dílčího řízení, nicméně je udělena kromě žalobce i jeho manželkou, paní [jméno] [příjmení], která ovšem nebyla účastníkem správního řízení. Z plné moci ze stejného dne, předložené k odvolání proti ručitelské výzvě, přitom vyplývá, že tato se kromě samotné ručitelské výzvy vztahuje i na řízení ve věci zřízení zástavního práva. Žalovaná má tudíž za to, že náklady vynaložené za účelem převzetí zastoupení v řízení o zřízení zástavního práva nelze shledat účelně vynaloženými. Vzhledem ke krátkému odstupu od převzetí zastoupení dne [datum] je dle žalované třeba poradu s klientem, jež se měla konat dne [datum], subsumovat do úkonu převzetí a příprava zastoupení, které zahrnuje i (první) poradu ve věci. Samostatná odměna totiž podle § 11 odst. 1 písm. c) AT přísluší advokátu až za další poradu přesahující jednu hodinu. Tentýž závěr o neúčelnosti úkonu právní služby lze dovodit i v případě porady s klientem konané před podáním odvolání proti zřízení zástavního práva konané dne [datum]. K předmětné poradě mělo totiž dle data dojít nikoli před, ale až po podání odvolání dne [datum]. Účelnost tohoto úkonu stran zrušení nezákonného rozhodnutí je tím zpochybněna. Pokud jde o nákladový výrok III napadeného rozsudku, pak jeho znění dle žalované neodpovídá jeho odůvodnění, z něhož vyplývá, že žalované přísluší náhrada nákladů řízení ve výši [částka]. Nicméně i tuto výši náhrady nákladů řízení považuje žalovaná za nesprávnou, neboť podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. jí přísluší též paušální náhrada za přípravu účasti na jednání, tj. dalších [částka] za přípravu účasti na dvou jednáních konaných před soudem prvního stupně. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že i co do částky [částka] s příslušenstvím bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta a žalobce bude zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

20. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

21. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že stran posouzení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích se v zásadě ztotožňuje s odůvodněním soudu obsaženým v napadeném rozsudku. Zdůraznila, že zjištěné okolnosti daného případu neodůvodňují poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Při hodnocení důkazní síly je třeba dle žalované vzít mj. v úvahu, že míra stavu nejistoty na straně žalobce byla prokazována pouze výpovědí osoby blízké, přičemž je zřejmé, že k předmětné chalupě si žalobce nemohl vytvořit„ velmi silné osobní a citové pouto“, když tuto, jak bylo prokázáno, využíval v předmětné době k podnikatelským účelům. Je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl jako jednatel daňového dlužníka Mejtostav spol. s r. o., jehož byl zároveň jediným společníkem, subjektem obecné zákonné ručitelské povinnosti, tj. jistá míra nejistoty mu vyplývala přímo ze zákona. Dále je třeba poukázat na to, že, bez ohledu na„ nezákonná rozhodnutí“, se na platební neschopnosti daňového dlužníka žalobce prakticky podílel, když převedl majetek ve vlastnictví daňového dlužníka do vlastnictví„ své“ další společnosti [právnická osoba], přičemž je zřejmé, že v podnikatelských aktivitách pokračoval prostřednictvím této další společnosti. Pokud jde o samotnou dobu trvání„ nejistoty“, lze se v této záležitosti rovněž ztotožnit s odůvodněním napadeného rozsudku. Pravomocnou se výzva ručiteli stala až rozhodnutím o odvolání, tedy až od této chvíle mohl být případně žalobce v nejistotě ohledně způsobu úhrady stanovené částky. Odvolání proti výzvě ručiteli má odkladný účinek, tedy žalobce měl naopak jistotu, že jí stanovenou částku nemusí až do případného nabytí právní moci hradit.

22. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a důvodným shledal pouze odvolání žalované.

23. Soud prvního stupně právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobcem označená výzva Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], ve spojení s jí potvrzujícím rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bez diskuze naplňuje znaky nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk. Ostatně i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když v žalobci zaslaném stanovisku ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], výslovně uznala, že v předmětném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, konstatovala porušení žalobcova práva a dále mu z titulu náhrady škody zapříčiněné vydáním nezákonného rozhodnutí dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu.

24. Taktéž lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy v příčinné souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím, jejíž vznik lze mít za prokázaný tehdy, jsou-li zde dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy že by se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]).

25. Výše náhrady nemajetkové újmy, které by se poškozenému mělo dostat, přitom není právním předpisem přímo stanovena. Ust. § 31a odst. 2 OdpŠk výši uvedené náhrady ponechává na úvaze soudu, přičemž peněžitá kompenzace je formou náhrady, která se uplatní až tehdy, není-li možné vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, tedy např. formou konstatování porušení práva poškozeného, které je judikaturou považováno za rovněž způsobilý prostředek náhrady imateriální újmy, a to i tehdy, dostalo-li se jej poškozenému ve formě stanoviska vydaného příslušným úřadem v rámci předběžného projednání (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Ve smyslu závěrů ustálené judikatury se jedná dokonce o primární prostředek nápravy způsobené nemajetkové újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uveřejněné ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]).

26. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci předmětným nezákonným rozhodnutím přivozenou nemajetkovou újmu lze považovat za plně kompenzovanou toliko formou konstatování porušení jeho práva, odvolací soud považuje za správný a souladný s judikaturními vývody shora uvedenými (viz odstavec 25.). Odvolací soud v dané souvislosti považuje za nutné úvodem zdůraznit, že soud prvního stupně poukazem na„ sekundární“ povahu nezákonného rozhodnutí coby příčiny vzniku žalobcovy nemajetkové újmy, zjevně nemínil vyvracet existenci příčinné souvislosti mezi předmětným nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy, neboť jinak by nemohl shledat morální zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo od žalované v rámci jemu zaslaného stanoviska, dostačujícím. Při absenci příčinné souvislosti by totiž žalobci žádné zadostiučinění nenáleželo. Proto nebylo důvodu, aby se odvolací soud zabýval žalobcem v odvolání nastolenou otázkou existence příčinné souvislosti, neboť ani ta v daném případě nebyla nikým zpochybněna. Pokud se pak týká vlastního závěru o formě adekvátní náhrady žalobci přivozené nemajetkové újmy, soud prvního stupně v tomto směru zcela správně svůj úsudek založil na hodnocení všech okolností, které vznik předmětné imateriální újmy provázely. V prvé řadě je třeba ve shodě se soudem prvního stupně akcentovat, že teoreticky hrozba bezprostředního výkonu pravomocné a vykonatelné výzva Finančního úřadu pro Pardubický kraj k zaplacení daňového nedoplatku hrozila žalobci jen po dobu soudem prvního stupně zmíněných šesti týdnů, během nichž však k exekučnímu výkonu předmětného vykonatelného rozhodnutí nebylo přistoupeno. [příjmení] orgány prokazatelně daly najevo, že jsou ochotny žalobci poskytnout prostor pro využití opravných prostředků, které se nabízely. Ostatně s tím konvenuje i posléze vydané rozhodnutí finančního úřadu o posečkání úhrady daně. Samotné zřízení zástavního práva k nemovitostem v k. ú. [příjmení], obec Bačetín, které posečkání úhrady daně provázelo, žalobce v jejich faktickém užívání nijak neomezovalo. Soud prvního stupně dále do svých úvah o závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobce zcela po právu zahrnul též neoddiskutovaný podíl žalobce na vydání předmětné výzvy k úhradě daňového nedoplatku (a následkem toho též podíl na jemu vzniklé nemajetkové újmě) plynoucí z toho, že jako jediný společník a jednatel [právnická osoba] spol. s r. o. zcela úmyslně upřednostnil likvidaci zmíněné společnosti před úhradou vyměřeného daňového nedoplatku. Žalobce tuto skutečnost v rámci tvrzení o jemu způsobené nemajetkové újmě pomíjí, přestože, jak soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně uvedl, za dané situace bylo možné vznik ručitelského vztahu žalobce k úhradě zmíněného nedoplatku předpokládat, zvláště pokud jej zákon v ust. § 135, ve spojení s § 194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku v rozhodném období výslovně stanovil. Ostatně bylo plně v rukách žalobce jako statutárního orgánu [právnická osoba] spol. s r. o., který utváří vůli takové právnické osoby, zda společnost jako daňový subjekt splní svou povinnost. Pokud se zachoval tak, jak je uvedeno výše, musel předpokládat aktivaci předmětné zákonné úpravy ručení, resp. posuzování předpokladů pro vznik takového ručitelského závazku v rámci daňového řízení. Případná neznalost zákona v podmínkách českého právního řádu neomlouvá. Konečně hodnocení závažnosti zásahu do žalobcových osobnostních práv, jež žalobce zdůvodňoval především hrozbou ztráty jeho rodinou ceněné chalupy, bylo třeba posoudit i z tohoto hlediska, přičemž význam této argumentace zásadním způsobem nivelizuje fakt, že v rozhodném období tato chalupa a přilehlé pozemky byly manželkou žalobce využívány komerčním způsobem, a to konkrétně formou veřejně prezentované celoroční nabídky jejího pronájmu k rekreačním účelům třetích osob. Výše uvedené ve svém souhrnu plně odůvodňuje závěr soudu prvního stupně o adekvátnosti kompenzace žalobci přivozené imateriální újmy toliko cestou morální satisfakce.

27. Právní posouzení žalobcova nároku na náhradu škody představované výší jím vynaložených nákladů na právní zastoupení v daňové řízení soud prvního stupně zcela správně založil na aplikaci ust. § 31 OdpŠk, které výslovně omezuje rozsah náhrady, která náleží jako kompenzace nákladů poškozeného na právní zastoupení. Zmíněné zákonné ustanovení, jak správně dovodil soud prvního stupně, zavádí limit rozsahu náhrady, a to podle výše mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu. Je tudíž nerozhodné, jaký způsob odměny byl případně sjednán mezi poškozeným a advokátem a zda poškozený v této souvislosti vynaložil vyšší částku, než by odpovídala příslušným ustanovením advokátního tarifu (k tomu srovnej např. V. [příjmení]: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, [rok], s. [číslo]). Tedy co do základu nelze posouzení soudu prvního stupně cokoli vytknout, včetně toho, že za právním zástupcem žalobce v předmětném daňovém řízení realizovaný úkon právní služby podle § 10 odst. 1, ve spojení s § 7 bod 3. AT, náleží advokátu odměna ve výši [částka] Odvolací soud však musí přisvědčit odvolacím námitkám žalované stran nedůvodnosti žalobci soudem prvního stupně přiznané náhrady nákladů řízení nad rámec toho, co bylo žalobci dobrovolně vyplaceno v rámci předběžného projednání uvedeného nároku. Žalobci lze totiž přiznat náhradu nákladů řízení jen v rozsahu nákladů účelně vynaložených, přičemž žalovaná ve svém odvolání přiléhavě odůvodňuje, proč za takové náklady nelze považovat převzetí a přípravy zastoupení žalobce v řízení o zřízení zástavního práva, jakož i právní úkon porady s klientem konané dne [datum] a porady s klientem konané dne [datum] Odvolací soud se s žalovanou v jejím odvolání předestřenou argumentací plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje, neboť považuje za nadbytečné ji opakovat.

28. Odvolací soud proto s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) změnil tak, že co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení žalobu zamítl a v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen podle § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. Při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem odvolací soud vyšel z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.), a povinnost k náhradě nákladů řízení stanovil žalobci, neboť žalovaná byla ve výsledku zcela procesně úspěšná v obou fázích řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím. Konstatování porušení práva a částečné náhrady žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody se totiž žalobci dostalo již v rámci zákonem č. 82/1998 Sb. vymezeného období určeného pro předběžné projednání nároku u žalované, kdy uvedený nárok ještě nelze považovat za tzv. actio nata, neboli uplatnitelný žalobou u soudu.

30. Žalovanou účelně vynaložené náklady za řízení před soudem prvního stupně sestávají z celkem pěti paušálních náhrad po [částka] (§ 1 odst. 3 písm. a) - vyjádření k žalobě ze dne [datum], písm. b) – příprava účasti na jednání soudu konaná dne [datum] a [datum], písm. c) – vlastní účast na uvedených jednáních, ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), tj. celkem [částka].

31. Náklady žalované za odvolací řízení pak sestávají ze čtyř paušálních náhrad po [částka] (viz § 1 odst. 3 písm. f) - odvolání ze dne [datum], písm. a) - vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum], písm. b) - příprava účasti na jednání odvolacího soudu, písm. c) – vlastní účast při jednání odvolacího soudu, ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tj. celkem [částka].

32. Žalované byla tedy z titulu náhrady nákladů řízení přiznána v souhrnu částka [částka], k jejíž úhradě byla žalobci stanovena obecná třídenní pariční lhůta (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.).