o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 26 C 25/2006-1043,

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované odstranění následků diskriminačního jednání z důvodu pohlaví a porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s účastníky pracovněprávního vztahu nahrazením projevu vůle žalovaného s uzavřením pracovní smlouvy se žalobkyní na druh práce finanční ředitel, dále se žalobkyně domáhala vyslovení toho, že je oprávněna na náklady žalovaného uveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes v jeho čtvrtečním celostátním vydání v sešitu A v rozsahu placené inzerce o velikosti 1/8 strany omluvu a konečně se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že nebyla přijata na funkci finančního ředitele žalovaného, přestože se zúčastnila výběrového řízení na tuto funkci a v něm uspěla a byla hodnocena jako vhodný kandidát na funkci finančního ředitele. Do dalšího kola výběrového řízení již nebyla žalobkyně přizvána pro diskriminaci z důvodu pohlaví, tohoto dalšího kola se účastnili jiní kandidáti na obsazované místo a podmínky výběrového řízení v tomto kole byly zmírněny. Na obsazovanou funkci byl následně vybrán jiný kandidát.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že v průběhu výběrového řízení na post finančního ředitele žalovaného k žádné diskriminaci žalobkyně nedošlo.

3. Ve věci již několikrát rozhodovaly soudy všech stupňů. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 26 C 25/2006-684 soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byly odstraněny následky diskriminace v pracovně právních vztazích nahrazením projevu vůle žalovaného uzavřením pracovní smlouvy se žalobkyní na druh práce finanční ředitel žalovaného, přiznal žalobkyni nárok na omluvu, zamítl žalobu o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 286/2018-737 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé ohledně projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní pracovní smlouvu a ohledně náhrady nemajetkové újmy potvrdil. Ve výroku o přiznání práva na omluvu nebyl prvostupňový rozsudek odvoláním dotčen a nabyl právní moci. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 21 Cdo 2770/2019-795 odmítl dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením pracovní smlouvy, v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích (a ve výrocích o nákladech řízení) rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [ulice] stížnost žalobkyně proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] na náhradě nemajetkové újmy v penězích do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku nároku, tj. co do částky [částka] žalobu zamítl (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem V. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

5. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud prvního stupně poté, co již bylo pravomocně rozhodnuto, že v případě žalobkyně došlo k její diskriminaci z důvodu pohlaví žalovaným a žalobkyně je oprávněna uveřejnit na náklady žalovaného v celostátním deníku omluvu, se znovu zabýval tím, zda žalobkyni vznikl nárok na zadostiučinění v penězích a případně v jaké výši ve smyslu ust. § 7 odst. 4, 5 a 6 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti konkrétní věci, zejména na značnou míru snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti na pracovišti (především dehonestujícími výroky generálního ředitele žalovaného [příjmení]), což mělo nepříznivý dopad na její fyzické i psychické zdraví, se morální satisfakce nejeví jako dostačující a žalobkyně má právo i na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Při stanovení její výše přihlédl k tomu, že ponižujícímu jednání ze strany žalovaného byla žalobkyně vystavena v letech [rok] a [rok], poté již nikoliv, neboť začátkem roku 2008 pracovní poměr u žalovaného ukončila. Zároveň vzal v úvahu i skutečnost, že v důsledku jednání žalovaného se u ní projevila cukrovka a lupénka a musela vyhledat pomoc psychologa. Naproti tomu k medializaci případu přihlédl jen ve sníženém rozsahu, neboť k medializaci věci přispěla i sama žalobkyně, která ve věci poskytovala obsáhlé rozhovory, čímž posilovala zájem médií o projednávanou věc. Po zohlednění uvedených okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka [částka], kterou žalobkyni přiznal, a ve zbytku žalobu zamítl.

6. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Měl za to, že předmětem řízení byly celkem tři nároky a každý z účastníků měl úspěch pouze částečný, a to žalobkyně ve 2/3, když byla úspěšná ohledně svého nároku na přiznání omluvy a na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a žalovaný v 1/3, když měl úspěch ohledně nároku na nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením pracovní smlouvy. Žalovanému tak uložil zaplatit žalobkyni 2/3 všech účelně vynaložených nákladů v souhrnné výši [částka] a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 1/3 všech účelně vynaložených nákladů v souhrnné výši [částka].

7. O nákladech řízení, které vznikly státu, rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a z celkových nákladů ve výši [částka] uložil žalovanému zaplatit 2/3, tj. částku [částka] a žalobkyni jejich 1/3, tj. částku [částka].

8. Proti zamítavé části výroku I. a proti výrokům o nákladech řízení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila s výší přiznaného peněžitého zadostiučinění. Podle jejího názoru je nutno posoudit hledisko intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků. Pokud jde o intenzitu, zdůraznila žalobkyně, že se případu dostalo mimořádné pozornosti a publicity ze strany médií; novinových a časopisových článků, které o případu informovaly, vyšly řádově desítky. Výslechem svědkyně [příjmení] pak bylo prokázáno, že se žalobkyni ze strany žalovaného dostávalo na pracovišti ponižování a urážek, výslechem svědka [příjmení] bylo prokázáno, že generální ředitel žalovaného neměl rád ženy ve vedení, výslechem svědkyně [příjmení] bylo prokázáno, že žalovaný otevíral kancelář žalobkyně a její stůl, což svědčí o šikaně na pracovišti. Rovněž dcera žalobkyně, svědkyně [příjmení], potvrdila zhoršení zdravotního stavu žalobkyně v souvislosti s výběrovým řízením. I svědkyně [příjmení] a svědek [příjmení] potvrdili, že došlo k dehonestaci žalobkyně ze strany žalovaného. Satisfakční funkci rozsudku pak oslabuje časový rozestup mezi diskriminačním jednáním ([číslo]) a nabytím právní moci rozhodnutí ([číslo]). Pokud jde o dobu trvání, uvedla žalobkyně, že následky jednání žalovaného trvají od r. [rok] dodnes, zveřejněním omluvy v MF Dnes byly napraveny pouze částečně. Rozsah nepříznivých následků se projevil na vztazích na pracovišti, zdraví a rodinných vztazích, jak bylo zjištěno ze svědeckých výpovědí. V řízení bylo prokázáno, že zaměstnanci žalovaného se od žalobkyně„ odtahovali“ a že žalovaný žalobkyni záměrně vytvářel těžší pracovní podmínky. Žalobkyně byla pod neustálým nervovým vypětím a v důsledku stresu si přivodila několik onemocnění, mimo jiné i cukrovku. Po ukončení pracovního poměru u žalovaného měla žalobkyně ztíženou pozici při hledání nového zaměstnání, neboť další zaměstnavatelé se zajímali o její minulost. Žalobkyně měla (s odkazem na stanovisko Veřejného ochránce práv ze [datum]) za to, že sankce za diskriminaci v pracovněprávních vztazích mají být účinné, přiměřené a odrazující. Žalovaný je společností s miliardovými obraty, a proto zadostiučinění ve výši [částka] je zcela přiměřené. Pro inspiraci žalobkyně odkázala na pět rozhodnutí Soudního dvora EU, které se týkaly odškodnění majetkové újmy. Žalobkyně shrnula, že peněžitá satisfakce přiznaná soudem prvního stupně je částkou symbolickou, která nemůže pokrýt množství prožitých útrap ani mít odrazující účinek vůči žalovanému, aby napříště taková diskriminační jednání na svém pracovišti neprováděl ani netoleroval. Žalobkyně nesouhlasila ani s výroky o nákladech řízení, o nichž soud prvního stupně rozhodl v rozporu se závazným právním názorem, který odvolací soud vyjádřil ve svém rozsudku č. j. 54 Co 286/2018-737, a podle kterého se jednalo o tři nároky z jednoho titulu, a protože měla žalobkyně úspěch co do základu, měla jí být přiznána plná náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V závislosti na to pak měla být dána žalovanému k úhradě plná náhrada nákladů řízení, které vznikly státu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta, tak, že žalovanému uloží zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy i částku [částka] a dále aby žalovanému uložil zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka] a státu náklady řízení ve výši [částka].

9. Žalovaný navrhl potvrzení prvostupňového rozsudku v napadených výrocích jako věcně správného. Uvedl, že přestože nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má nárok na peněžité zadostiučinění, odvolání s ohledem na délku řízení nepodával. Podle jeho názoru žalobkyně nemůže být se svým odvoláním úspěšná předně proto, že netvrdila a neprokázala, že by údajnou diskriminací byla snížena její důstojnost a vážnost a že omluva není dostačující. Spočívá-li totiž diskriminační jednání v nepřijetí žalobkyně na místo finanční ředitelky, je třeba, aby právě tato skutečnost žalobkyni ve značné míře dehonestovala. K tomu by bylo zapotřebí, aby byli ostatní zaměstnanci žalovaného informováni o tom, že žalobkyně nebyla do funkce přijata právě z důvodu jejího pohlaví. K tomu však zjevně nedošlo. Naopak, v článku ze dne [datum], který byl proveden k důkazu dne [datum], plyne, že se k žalobkyni její kolegové chovali stejně jako před výběrovým řízením. Nynější tvrzení žalobkyně je tak třeba považovat za účelové, uvedené s úmyslem získat finanční odškodnění. V řízení byla podle žalovaného prokázána pouze časová, nikoliv příčinná souvislost mezi účastí žalobkyně ve výběrovém řízení a její údajným ponižováním na pracovišti. V řízení pak podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by žalobkyně v souvislosti s jednáním žalovaného musela vyhledat pomoc psychologa. Naopak soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně se velkou měrou podílela na medializaci případu. Podle žalovaného soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení. Názor na rozhodnutí o nákladech řízení vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] nemůže být závazný, neboť tento rozsudek byl zrušen dovolacím soudem. Žalovaný souhlasil s tím, že se jednalo o tři samostatné nároky, z nichž pouze rozhodnutí o jednom záviselo na úvaze soudu. Nelze proto uzavřít, že by žalobkyně měla ve věci plný úspěch.

10. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. v rozsahu, v němž byl odvoláním dotčen, tj. v zamítavé části výroku I. a ve všech výrocích o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné, pokud jde o věc samu.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti, věc však, pokud jde o výši peněžitého zadostiučinění, částečně nesprávně právně posoudil.

12. V prvé řadě je třeba uvést, že odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, zda je základ nároku žalobkyně na peněžité zadostiučinění po právu. Soud prvního stupně v části výroku I. napadeného rozsudku rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni finanční odškodnění ve výši [částka], což zahrnuje i posouzení oprávněnosti základu tohoto nároku. Žalovaný proti vyhovující části výroku I. odvolání nepodal, v této části tak prvostupňový rozsudek nabyl právní moci a ve smyslu ust. § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. je závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro soud.

13. Předmětem odvolacího přezkumu zůstala otázka, zda je peněžité zadostiučinění ve výši [částka] dostačující, či zda je třeba peněžitou náhradu navýšit.

14. Podle § 7 odst. 5 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. pokud byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle § 7 odst. 6 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.

15. Ze shora uvedeného (a rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 21 Cdo 2770/2019 - 795) plyne, že při stanovení výše peněžitého zadostiučinění, která závisí na posouzení soudu, soud podle ustanovení § 7 odst. 6 zák. práce č. 65/1965 Sb. přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo. Pouze tyto okolnosti jsou rozhodné při určení výše peněžitého zadostiučinění.

16. Pokud žalobkyně ve svém odvolání uváděla, že soud měl při posuzování výše zadostiučinění vycházet z intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků, je třeba tento názor odmítnout. Jak plyne z již několikrát citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 21 Cdo 2770/2019 - 795, jsou tyto okolnosti podstatné pro zodpovězení otázky, zda je postačující zjednání nápravy podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce, či zda je třeba zaměstnanci přiznat i zadostiučinění v penězích. Tato otázka, jak shora vysvětleno, je již pravomocně vyřešena a není předmětem odvolacího přezkumu, proto ani odvolacímu soudu již nepřísluší se těmito skutečnostmi zabývat.

17. Pokud jde o závažnost vzniklé újmy, má odvolací soud za to, že újmu žalobkyně lze hodnotit jako poměrně značně závažnou, neboť se promítla jak do pracovního života žalobkyně (ponižující a dehonestující výroky ze strany vedoucího pracovníka žalovaného na adresu žalobkyně, rezervovaný vztah některých kolegů k žalobkyni, šikana ze strany žalovaného, což bylo prokázáno výpovědí žalobkyně, výpovědí svědkyně [příjmení], svědkyně [příjmení] a svědka [příjmení]), tak i do zhoršení jejího zdravotního stavu, jak v oblasti fyzické, tak i psychické (což bylo prokázáno jak účastnickou výpovědí žalobkyně, tak i výpovědí svědkyně [příjmení]). V této souvislosti odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že medializace dané věci není další okolností, která by závažnost újmy zvyšovala, a to z důvodů, které v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl soud prvního stupně.

18. K okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo, odvolací soud uvádí, že se jednalo o výběrové řízení na vysokou funkci ve velké společnosti a že se jednalo o diskriminaci z důvodu pohlaví, což samo o sobě představuje okolnost hodnou zvláštního zřetele při určování způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozhodnutí Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 21 Cdo 2770/2019 – 795).

19. Po zhodnocení výše uvedených relevantních kritérií dospívá odvolací soud k závěru, že částka, kterou soud prvního stupně žalobkyni na peněžitém zadostiučinění přiznal, není dostačující, když neodpovídá ani shora uvedené závažnosti vzniklé újmy, ani okolnostem, za nichž k porušení povinnosti ze strany žalovaného došlo. Zároveň měl odvolací soud na paměti, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce č. 65/1965 Sb. je zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy. Toto peněžité zadostiučinění tedy plní především satisfakční funkci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 21 Cdo 2770/2019 – 795). Odvolací soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka [částka], která není pouze částkou symbolickou, ale je schopna žalobkyni (spolu se zveřejněnou omluvou) vzniklou nemajetkovou újmu reparovat. Žalobkyni byla soudem prvního stupně pravomocně přiznána částka [částka], proto odvolací soud odškodnění navýšil o dalších [částka]. K rozhodnutím Soudního dvora EU, na které žalobkyně odkazovala, odvolací soud nepřihlédl, neboť tato rozhodnutí se dle tvrzení žalobkyně netýkala odškodnění nemajetkové újmy, ale odškodnění majetkové újmy, což je právní nárok zcela odlišný.

20. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek v zamítavé části výroku o věci samé ohledně částky [částka] změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni k částce přiznané soudem prvního stupně přiznal ještě tuto částku; jinak, tj. co do částky [částka] jej v této části výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Jak již bylo shora zmíněno, ve vyhovující části výroku I. o věci samé nebyl prvostupňový rozsudek odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

21. Vzhledem ke změně prvostupňového rozsudku musel odvolací soud znovu rozhodnout podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy všech stupňů, a to jak o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, tak i o nákladech řízení státu.

22. Pokud jde o náklady účastníků vzniklé v průběhu dosavadního řízení, mě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (i na rozdíl od názoru odvolacího soudu vyjádřeného ve zrušeném rozhodnutí ze dne 24. 10. 2018 č. j. 54 Co 286/2018-737, kterým není vázán) za to, že se žalobkyně v řízení domáhala dvou nároků, a to jednak odstranění následků diskriminace (požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením pracovní smlouvy se žalobkyní) a dále přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve formě omluvy a dále ve formě peněžitého zadostiučinění). S tímto svým názorem odvolací soud účastníky při odvolacím jednání konaném dne [datum] seznámil. Každý z účastníků byl úspěšný ohledně jednoho nároku (žalobkyně ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy a žalovaný ohledně nároku na odstranění následků diskriminace), proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu všech dosud vzniklých nákladů řízení. Předmětem tohoto odvolacího řízení je již pouze nárok na peněžité zadostiučinění, tedy nárok, jehož výše záležela na úvaze soudu, proto má žalobkyně, která byla v základu svého nároku úspěšná, podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu všech v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis odvolání, účast u odvolacího jednání) po [částka] podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., dvou náhradách hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. Celkové náklady řízení, které je žalovaný povinen uhradit žalobkyni, tak činí částku [částka] a žalovaný je povinen ji v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně.

23. O nákladech řízení, které před soudem prvního stupně vznikly státu, rozhodl odvolací soud podle § 148 o. s. ř. S ohledem na to, že úspěch obou účastníků byl v řízení poloviční, uložil každému z účastníků uhradit státu (na účet soudu prvního stupně) polovinu nákladů, které stát před soudem prvního stupně platil, tj. každému částku [částka] (po zaokrouhlení částky 55 522, [částka]).