o 878 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, po připuštění její změny, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky za dodání 5 000 ks telefonních karet, což mu vyfakturoval fakturou č. [hodnota] ze dne [datum]. Dne [datum] žalovaný pohledávku uznal a zavázal se k úhradě žalované částky včetně smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % za každý den prodlení. Splatnost pohledávky byla ke dni [datum]. Žalovaný však požadovanou částku neuhradil.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že celá obchodní transakce, jak ji popisuje žalobce, působí neuvěřitelně a absurdně, dále uvedl, že identifikační číslo, pod kterým žalovaný vystupuje na žalobcem předložené faktuře a v uznání závazku, neprochází živnostenským rejstříkem. Konečně považoval sjednaný úrok z prodlení z hlediska výše za nemravný.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobce dodal žalovanému 5 000 ks telefonních karet za celkovou částku [částka] s datem splatnosti [datum], přičemž byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Žalobce i žalovaný jsou na faktuře označeni údaji podnikatele – zejm. uvedením IČO a obchodní firmy. Žalovaný uznal dluh vůči žalobci ve výši [částka] za dodání telefonních karet, jakož i dluh ve výši [částka] a byla stanovena nová splatnost žalované částky, a to [datum]. Žalobce i žalovaný byli od r. 1992 oba držitelé živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej – vyjma zboží uvedeného v přílohách zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání a zboží tímto zákonem vyloučené“, identifikační číslo žalovaného bylo 40570576. V současné době není žalovaný v živnostenském rejstříku veden.

5. Shora uvedená skutková zjištění posuzoval soud prvního stupně podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., zejména jeho ust. § 261 odst. 1, § 409 odst. 1, § 323 odst. 1 a § 369 odst. 1 věta první a dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, při sjednání smlouvy vystupovali oba v rámci své podnikatelské činnosti. Předmětem smlouvy bylo dodání 5 000 ks telefonních karet, za které měl žalovaný zaplatit částku [částka]. Žalovaný tento dluh později uznal, a přestože kromě žalované částky uznal i další závazek, nečiní tato skutečnost uznání zmatečným, neboť je jednoznačně uvedeno, jaké závazky žalovaný uznává, v uznání je přesně specifikována částka a pokladní doklad, ze kterého uznaný dluh vychází. Skutečnost, že v současné době není žalovaný držitelem živnostenského oprávnění, není pro posouzení věci podstatná. Relevantní je, že v době vzniku závazku živnostenským oprávněním disponoval, přičemž název subjektu a IČO na faktuře korespondují s údaji v živnostenském listu. K žalované částce přiznal soud prvního stupně žalobci i sjednaný úrok z prodlení, jehož výši s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a skutečnost, že se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli, nepovažoval za nemravnou.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 o. s. ř., když na straně žalovaného shledal důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v jeho nepříznivém [podezřelý výraz], pro který je mu přiznán invalidní důchod 3. stupně.

7. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasné a přípustné odvolání.

8. Žalovaný ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil nesprávné skutkové závěry a věc nesprávně právně posoudil. Konkrétně uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil obsah listin, které provedl k důkazu. Podle žalovaného není z obsahu listiny nazvané „Uznání závazku a jeho úhrada“ zřejmé, zda žalobce na přelomu let 1998 a 1999 předal žalovanému částku [částka] a pokud ji žalovaný nevrátil, zda tato skutečnost měla za následek trestně právní následky. Zároveň měl žalovaný za nepravděpodobné, aby žalobce žalovanému poté, co ten mu nevrátil částku [částka], mu poskytl telefonní karty za dalších téměř [částka]. Taková obchodní transakce je podle žalovaného zcela nepravděpodobná. Žalobce měl proto prokázat, že skutečně bylo poskytnuto plnění, ze kterého má závazek uhradit žalovanou částku vyplývat. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

9. Žalobce se odvolal proti výroku o nákladech řízení. Soudu prvního stupně vytýkal, že při posouzení [podezřelý výraz] žalovaného vyšel ze [podezřelý výraz] z let 2018 a 2019, přitom žalobci je známo, že v současné době se [podezřelý výraz] žalovaného zlepšil. Také je podle jeho názoru nutno přihlédnout k tomu, že ke změně [podezřelý výraz] žalovaného došlo více než 19 let po splatnosti předmětné pohledávky. Z jednání žalovaného je pak patrna snaha žalobci odepřít ochranu jeho práv. Soud tak žalobci odepřel náklady, které musel žalobce účelně vynaložit na ochranu svých práv. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil, tak, že mu přizná plnou náhradu nákladů řízení.

10. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že napadený rozsudek ve výroku o věci samé považuje za věcně správný. Žalobce svůj nárok prokázal, soud prvního stupně jej po právní stránce správně posoudil a vypořádal se se všemi argumenty, které žalovaný v průběhu řízení vznesl; odvolání žádné nové námitky neobsahuje. Proto navrhl potvrzení vyhovujícího výroku o věci samé jako věcně správného.

11. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

12. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zopakování dokazování dospěl k závěru, že ani jedno odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně, až na jednu výjimku, zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc, opět až na jednu výjimku, i správně právně posoudil.

14. Úkolem soudu není posuzovat, zda je či není určitá skutečnost obecně pravděpodobná, ale zda žalobcem tvrzená skutečnost je či není prokázána. Žalobce tvrdil, že žalovanému prodal [částka] telefonních karet za částku [částka] a že následně žalovaný tento svůj závazek písemně uznal. Svá tvrzení prokazoval fakturou č. [hodnota] a uznáním závazku z [datum]. Závěru soudu prvního stupně, že těmito listinami bylo uvedené tvrzení žalobce prokázáno, nelze nic vytknout. I dle názoru odvolacího soudu z uvedených listin, podepsaných žalovaným, tyto skutečnosti zcela jasně vyplývají. Zda žalobce žalovanému půjčil také částku [částka], není předmětem tohoto řízení a soud prvního stupně se touto otázkou správně nezabýval.

15. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci, pokud jde o jistinu žalované částky. Soud prvního stupně v souladu s ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. aplikoval na projednávanou věci dosavadní právní předpisy, a to s ohledem na skutečnost, že při uzavírání smlouvy byli oba účastníci podnikatelé, obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. Jak správně uvedl soud prvního stupně, skutečnost, že v současné době žalovaný není držitelem živnostenského oprávnění, není pro posouzení věci právně relevantní. S jeho závěry, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy a že následně žalovaný svůj závazek uznal, se odvolací soud ztotožňuje a v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu dále zdůrazňuje účinky uznání závazku ve smyslu ust. § 323 odst. 1 obch. zák., podle kterého uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. Důkazní břemeno trvání závazku v době uznání se tak přesouvá na dlužníka, který – má-li se zprostit povinnosti plnit – musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje. (Obchodní zákoník, 13. vydání, 2010, s. 983 - 984: I. Štengová, beck-online). Žalovaný však netvrdil, natož aby prokazoval, že uznaný závazek neexistuje. Soud prvního stupně proto správně žalobě vyhověl, pokud jde o jistinu žalované částky.

16. Jiná je situace, pokud jde o příslušenství žalované částky. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že účastníci si sjednali smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5% denně z dlužné částky. Odvolací soud zopakoval k důkazu fakturu č. [hodnota] a listinu nazvanou „Uznání závazku a jeho úhrada“. Ve faktuře č. [hodnota], podepsané oběma účastníky, je uvedeno, že „za nedodržení termínu splatnosti faktury Vám bude účtováno za každý započatý den po termínu splatnosti 0,5% z dlužné částky. V listině „Uznání závazku a jeho úhradě“, také podepsané oběma účastníky, je v čl. IV. sjednáno, že „V případě nedodržené této dohody a nevracení prostředků v termínu se dlužník zavazuje platit věřiteli sankční poplatek 0,5% z celkové dlužné částky za každý kalendářní den prodlení“. V žalobě žalobce uvedl, že v „Uznání závazku a úhradě dluhu“ žalovaný souhlasil se smluvní pokutou ve výši 0,5% za každý kalendářní den prodlení, v petitu žaloby se domáhal zákonného úroku z prodlení a pro případ nařízení jednání úroku z prodlení ve výši 0,5% denně.

17. Odvolací soud má za to, že ujednání o povinnosti zaplatit 0,5% denně sjednané v obou shora uvedených listinách je neplatné pro neurčitost podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Odvolacímu soudu totiž není zřejmé, zda bylo vůlí účastníků sjednat si smluvní úrok z prodlení či smluvní pokutu. Tuto neurčitost se soudu nepodařilo odstranit ani výkladem projevu vůle účastníků (§ 35 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), neboť ani žalobci zřejmě nebylo jasné, zda měla částka 0,5% denně představovat smluvní úrok z prodlení či smluvní pokutu, když v žalobě zmiňuje oba právní instituty. Vyjádření samotného žalovaného k této otázce se nepodařilo získat, neboť žalovaný sám se k žalobě nikdy nevyjádřil (a s ustanovenenému opatrovníkovi se nepodařilo se s ním zkontaktovat).

18. Za této situace má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení, a to ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění k [datum]. Podle § 1 tohoto nařízení v uvedeném znění činí výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Ke dni [datum] činila diskontní sazba 8,5% (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Jak-se-vyvijela-diskontni-sazba-CNB/), tudíž výše úroku prodlení činí 17%. Tato výše úroku z prodlení je zachována po celou dobu prodlení, s ohledem na přechodná ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb., č. 180/2013 Sb., č 33/2010 Sb. a č. 351/2013 Sb. Žalobce požadoval úrok z prodlení ve výši 0,5% denně, tj. 182,5% ročně, co do 165,5% je proto jeho nárok nedůvodný.

19. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené potvrdil podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o věci samé ohledně jistiny a rovněž ohledně úroku z prodlení ve výši 17% ročně, jinak jej, ohledně zbylého nároku na úrok z prodlení podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu do co úroku z prodlení ve výši 165,5% z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítl.

20. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. a contrario. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze v nepatrné části (ohledně jistiny ve výši [částka] a a ohledně části úroku z prodlení, který ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu činí v přiznané výši zhruba [částka]), neúspěšný byl co do zbytku úroku z prodlení, který ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu činí zhruba [částka]. Žalovaný by tak měl právo na plnou náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení mu však nevznikly.

21. Náklady řízení vznikly státu, který bude hradit náklady na zástupce ustanoveného žalobci a náklady na opatrovníka ustanoveného žalovanému. S ohledem na to, že oba účastníci jsou osvobozeni od soudních poplatků, dospěl odvolací soud k nutnosti aplikace § 150 o. s. ř. a státu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.