o zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 165 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 2. 6. 2022 do 2. 3. 2023 a z částky 165 000 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení [výrok I], zamítl žalobu co do částky 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 2. 2. 2022 do 1. 6. 2022, z částky 800 000 Kč od 2. 6. 2022 do 2. 3. 2023 a z částky 835 000 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení [výrok II] a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 33 399,50 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku [výrok III].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce [poté, co do částky 35 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 3. 2023 do zaplacení bylo řízení v této věci pravomocně zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby (viz výrok I rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 12. 1. 2024, č. j. [spisová značka])] domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy již jen ve výši 965 000 Kč s příslušenstvím, jež mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, konkrétně usnesením [orgán], [nazev], odbor [adresa], ze dne 26. 8. 2019, č. j. [číslo], kterým vůči němu bylo zahájeno stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, které pravomocně skončilo až dne 14. 10. 2021 zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalobce má za to, že výše žalované náhrady odpovídá míře zásahu předmětného trestního stíhání do jeho osobního, rodinného a profesního života.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě usnesení [orgán], [nazev], odbor [adresa], ze dne 26. 8. 2019, č. j. [číslo], kterým vůči žalobci bylo zahájeno stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, skončilo až rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 10. 2021, č. j. [číslo], jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tj. z důvodu, že skutek, pro který byla podána obžaloba, není trestným činem, přičemž uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 14. 10. 2021. V souvislosti s předmětným trestním stíháním byla žalobci za účelem výkonu peněžitého trestu zajištěna řada movitých věcí, konkrétně motorové vozidlo [nazev], reg. zn. [SPZ], motorové vozidlo [nazev], reg. zn. [SPZ], notebook [nazev], mobilní telefon [nazev] a finanční hotovost ve výši 5 565 euro a 1 013 amerických dolarů. Zmíněné movité věci mu byly [orgán] po skončení trestního stíhání vráceny dne 4. 1. 2022 a zajištěné finanční prostředky dne 14. 1. 2022. Předmětné trestní stíhání negativním způsobem zasáhlo do žalobcova soukromého života. Vyjma toho, že v dané souvislosti byl žalobce vazebně stíhán po dobu celkem 296 dnů, za což mu žalovaná vyplatila náhradu nemajetkové újmy v souhrnné výši 355 200 Kč (žalovaná mu nejprve dobrovolně vyplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 177 600 Kč a dále na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 6. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 10. 2023, č. j. [spisová značka], mu pak ještě zaplatila další soudy nad rámec uvedeného plnění přisouzenou náhradu nemajetkové újmy ve výši 177 600 Kč s příslušenstvím), trestní stíhání nejvíce narušilo žalobcovu psychiku a vazby s nejbližšími. Rodiče mu zazlívali, že se nechová řádně, a podezřívali jej z toho, že se trestního jednání skutečně dopustil. Vztahy s rodiči a blízkými příbuznými se sice podařilo napravit, ale vztah s jeho tehdejší partnerkou, který se narušil v průběhu vazby, kterou vykonával v [adresa], se mu již zachránit nepodařilo. Žalobce negativně vnímal též omezení možnosti navštěvovat velkou část své rodiny, která žije trvale ve [stát]. Do té doby byl zvyklý [stát] každoročně na několik měsíců navštěvovat, avšak v souvislosti s předmětným trestním stíháním mu bylo zakázáno vycestovat do zahraničí a byly mu odebrány jak český, tak i [stát] cestovní pas, které mu pak byly vráceny až spolu s dalšími pro účely předmětného trestního stíhání zajištěnými movitými věcmi. Před zahájením trestního stíhání žalobce ukončil vysokoškolské studium, získal magisterský titul v oboru [nazev]. Samostatně výdělečný v té době ještě nebyl, rodičům pomáhal v jejich obchodě v [adresa] tržnici [nazev].

4. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 1. 12. 2021. V zákonné šestiměsíční lhůtě žalovaná uvedený nárok neprojednala a vyjádřila se k němu až stanoviskem ze dne 2. 2. 2023, č. j. [číslo], kterým konstatovala, že došlo k porušení žalobcova práva nebýt trestně stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí uznala důvodným co do částky 35 000 Kč, kterou následně žalobci dobrovolně zaplatila.

5. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na § 5, § 8 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), shledal žalobou uplatněný nárok co do základu a zčásti i co do jeho výše důvodným.

6. Vyšel přitom ze závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání lze podle § 8 OdpŠk považovat za nezákonné rozhodnutí, jestliže na jeho základě zahájené trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Protože uvedená podmínka byla v posuzovaném případě splněna a soud prvního stupně měl na základě skutkových zjištění za prokázaný vznik nemajetkové újmy žalobce v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním, zabýval se dále otázkou oprávněné výše její relutární kompenzace, neboť na základě podrobného zhodnocení okolností daného případu dospěl k závěru, že mírnější forma náhrady uvedené újmy v posuzované věci nepřichází v úvahu. Ostatně i sama žalovaná z uvedeného titulu žalobci dobrovolně zaplatila částku 35 000 Kč.

7. Soud prvního stupně připomněl, že každé trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, ukáže-li se nakonec jeho obvinění lichým, a protože výši přiznané peněžité náhrady, které by se poškozenému mělo dostat, zákon ponechává na úvaze soudu s tím, že dle závěrů ustálené judikatury platí, že výše přiznaného odškodnění nesmí být jen symbolická a měla by odpovídat povaze trestní věci, délce předmětného trestního řízení, následkům způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného a dalším okolnostem daného případu, soud prvního stupně formou volné úvahy, když se mu údajně nepodařilo nalézt žádné existující pravomocné soudní rozhodnutí, kterým by neoprávněně trestně stíhané osobě bylo přiznáno zadostiučinění v podstatných znacích se shodující se skutkovými okolnostmi projednávané věci, dovodil, že v posuzované věci lze shledat za všem zmíněným kritériím přiměřenou finanční náhradu v částce 200 000 Kč. Zvlášť přitom přihlédl k tomu, že v průběhu posuzovaného trestního stíhání v délce zhruba 25 měsíců žalobce, který byl do té doby bezúhonný, musel čelit psychickým i finančním problémům, hrozil mu trest odnětí svobody v trvání 10 až 18 let, „nezákonné trestní stíhání“ žalobce zasáhlo v „začátku budování profesní kariéry“, kdy měl „vážnou známost“, oproti tomu, na co byl zvyklý, mu byla více než dva roky upřena možnost cestovat a stýkat se tak s částí rodiny, která trvale žije ve [stát], a po stejnou dobu nemohl nakládat s jemu pro účely trestního řízení zajištěným movitým majetkem, který byl zvyklý běžně používat ke své „dopravě, práci, komunikaci s okolím a placení zboží a služeb“.

8. Soud prvního stupně tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na jistině částku 165 000 Kč představující rozdíl mezi soudem dovozenou oprávněnou výší náhrady nemajetkové újmy a částkou, která žalobci z téhož titulu byla již žalovanou dobrovolně zaplacena. Kromě zmíněné jistiny soud prvního stupně přiznal žalobci též jím požadovaný zákonný úrok z prodlení vážící se v průběhu žalovaného období k výši aktuálně dlužné jistiny. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá) o. s. ř., a s ohledem na procesní výsledek projednávané věci soud prvního stupně přiznal žalobci právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 33 399,50 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání jak žalobce, tak i žalovaná.

11. Žalobce svým odvoláním napadl vyhovující výrok o věci samé (výrok I), avšak jen ohledně v něm stanovené pariční lhůty, dále celý zamítavý výrok o věci samé II a spolu s tím též svou povahou akcesorický nákladový výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok III) s odůvodněním, že i nadále trvá na přisouzení celé žalované částky a její úhradě v obecné třídenní lhůtě. Zopakoval jednotlivé okolnosti daného případu, které považuje za určující pro stanovení odpovídající výše finanční náhrady, které by se žalobci mělo dostat, přičemž vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem žalobci přisouzené výši finanční náhrady, která při přepočtu na každý den žalobcova trestního stíhání odpovídá částce 271,73 Kč, lze jen stěží přiznat požadovanou reparační funkci. Připomněl, že výše odškodnění by měla vypovídat o úctě státu k soukromému i veřejnému životu poškozeného člověka a měla by odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země, což se v posuzovaném případě nestalo, když pro porovnání minimální mzda v České republice odpovídá částce 103,80 Kč/hod. a průměrná mzda částce 313,20 Kč/hod. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud cestou změny napadeného zamítavého výroku o věci samé vyhověl i zbylé části žaloby s tím, že adekvátní finanční zadostiučinění s ohledem na platný zákaz diskriminace garantovaný v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemůže být vyhrazeno jen odškodnění neoprávněně trestně stíhaným prominentům české společnosti typu [tituly před jménem] [jméno FO] či [tituly před jménem] [jméno FO], nýbrž náleží všem, bez rozdílu.

12. Žalovaná naopak svým odvoláním napadla vyhovující výrok o věci samé I, a tím samým i akcesorický nákladový výrok III, neboť má za to, že v této části uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaná v prvé řadě nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně stran hodnocení intenzity některých soudem shledaných dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Rozporuje závěr o vyšší intenzitě zásahu do rodinného či profesního života žalobce a namítá, že rozpad žalobcova partnerského vztahu v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním nebyl v řízení náležitě prokázán. Kromě toho soud prvního stupně opětovně oslyšel judikaturou dovozený požadavek, aby výše přiznaného zadostiučinění byla koncipována způsobem odpovídajícím částkám přiznaným v obdobných pravomocně skončených věcech, přičemž proč by žalobcem utrpěná nemajetková újma měla být kompenzována peněžitým plnění právě ve výši 200 000 Kč z napadeného rozhodnutí nelze zjistit. I nadále má za to, že obstojí její úvahy, na jejichž základě lze žalobci již vyplacenou náhradu nemajetkové újmy ve výši 35 000 Kč považovat za dostatečnou kompenzaci utrpěné nemajetkové újmy. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok o věci samé změnil tak, že i v této části bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta a žalobce bude zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalobce v reakci na odvolání žalované uvedl, že je nepovažuje za důvodné. Žalovaná má zjevně v úmyslu i nadále pokračovat v naprosté bagatelizaci žalobcova nároku, jako by se mu v podstatě nic negativního nepřihodilo. V řízení však bylo prokázáno, že tomu tak není, že žalobce byl naprosto zásadním způsobem dotčen v oblasti rodinného života, volného pohybu a možnosti využívat svého času výhradně dle svého vlastního uvážení.

14. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co při odvolacím jednání obě procesní strany seznámil s tím, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že

a) ze seznamu [orgán] na webovém portálu uveřejněného seznamu rozhodnutí odvolacích soudů, týkajících se odškodnění poškozenými uplatněných nároků na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, který byl uveřejněn za účelem seznámení veřejnosti s obvykle pravomocně přiznávanou výší satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním, pro jejíž stanovení je v souladu s aktuální judikaturou výchozí metoda komparace (srovnání) s obdobnými již pravomocně skončenými případy, plyne, že výše satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním pro trestný čin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se pohybuje v rozmezí 1 250 Kč až 6 250 Kč za každý měsíc uvedeného trestního stíhání (https:// www.justice.cz/ web/ msp/ odskodnovani2?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim; viz konkrétně rozsudek Městského soudu v [adresa], sp. zn. 25 Co 387/2018, rozsudek Krajského soudu v [adresa], sp. zn. 44 Co 442/2016, rozsudek Městského soudu v [adresa], sp. zn. 13 Co 406/2019, rozsudek Krajského soudu v [adresa], sp. zn. 11 Co 331/2019, rozsudek Městského soudu v [adresa], sp. zn. 18 Co 191/2021, a rozsudek Městského soudu v [adresa], sp. zn. 25 Co 391/2021);

b) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 2. 2021, č. j. [spisová značka], ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. [spisová značka], a rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ([orgán] zahrnutým do výše zmíněného seznamu uveřejněného na jeho webovém portálu), byla poškozené [stát] národnosti, trestně stíhané ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákona ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, které skončilo zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, za dobu trestního stíhání v délce 1,5 roku, kdy jí hrozil trest odnětí svobody osm až dvanáct let a vazebně byla stíhána celkem 539 dnů (za což jí byla samostatně vyplacena náhrada nemajetkové újmy ve výši 350 350 Kč), přiznána náhrada nemajetkové újmy za předmětné trestní stíhání ve výši 45 000 Kč, neboli náhrada nemajetkové újmy ve výši 2 500 Kč za každý měsíc trestního stíhání, zohledňující její praktické vyloučení z [stát] komunity, izolaci od jejích dětí, jež byla navíc umocněna tím, že spolu s ní byl stíhán i její [rodina] a [rodina] zmíněných dětí, z nichž jedno bylo ještě nezletilé a musel se tak o něj postarat druhý v tu dobu již zletilý sourozenec, zhoršení zdravotních obtíží spočívající v poruše sluchu, které si po propuštění z vazby vyžádaly operační zákrok;

shledal důvodným jen odvolání žalované, byť i to jen zčásti.

15. Soud prvního stupně základ právního posouzení věci samé zcela správně vystavěl na závěrech dlouhodobě ustálené soudní praxe, podle které stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok sice výslovně neupravuje, avšak v dané souvislosti se vychází z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1991 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Soud prvního stupně tudíž v souladu s výše uvedeným správně uzavřel, že byl-li žalobce v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby, pak tím samým byl naplněn primární předpoklad vzniku uvedeného typu odpovědnosti žalované spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí.

16. Soud prvního stupně po právu uzavřel, že vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím lze mít za prokázaný tehdy, jsou-li zde dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy že by se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Ostatně ohledně naplněnosti všech obligatorních předpokladů pro dovození uvedeného odpovědnostního závazku co do základu nebylo mezi účastníky řízení sporu, když sama žalovaná (na základě výsledků předběžného projednání) z uvedeného titulu žalobci dobrovolně vyplatila finanční náhradu ve výši 35 000 Kč. Soudu prvního stupně lze konečně přisvědčit i v tom, že výše náhrady nemajetkové újmy, které by se poškozenému mělo dostat, není právním předpisem přímo stanovena, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk výši uvedené náhrady ponechává na úvaze soudu s tím, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a) povaha trestní věci, b) délka trestního stíhání a c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Potud tedy právnímu posouzení uvedeného nároku nelze nic vytknout.

17. Uvedené se však již netýká soudem prvního stupně zvoleného postupu, kterým dovodil adekvátnost výše jím přiznaného zadostiučinění. Kromě toho, že žalovaná ve svém odvolání po právu namítla, že soud prvního stupně pro účely posouzení negativních dopadů předmětného trestního stíhání do jednotlivých sfér osobního, rodinného a profesního života žalobce řadě z nich přisoudil významnější účinek, než na který by bylo lze usuzovat z jím provedeného dokazování, nelze přehlédnout fakt, že odůvodnění soudu prvního stupně zcela postrádá ustálenou judikaturou vyžadované přesvědčivé srovnání s jinými již pravomocně skončenými případy, opírající se o zdůraznění společných znaků a vysvětlení toho, jakým způsobem se tyto společné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Platí totiž (a soud prvního stupně byl na to odvolacím soudem výslovně upozorněn v předchozím kasačním rozhodnutí), že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových okolností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 122/2012 civ.). Takové srovnání však soud prvního stupně neprovedl, ačkoliv tomu nic nebránilo, když z dále uvedených důvodů lze jeho závěr o neexistenci srovnatelných případů hodnotit jako lichý, přičemž nadto ani nijak neobjasnil, proč by právě jím stanovená výše náhrady nemajetkové újmy měla být objektivně způsobilá kompenzovat žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu.

18. Protože zmíněný postup je součástí právního posouzení věci samé, odvolací soud shledal, že vytýkaný nedostatek v rozhodnutí soudu prvního stupně by bylo lze napravit v rámci odvolacího řízení, a to především s přihlédnutím k již existujícím pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů napříč celou Českou republikou, jejichž předmětem bylo stanovení výše satisfakce osob nezákonně trestně stíhaných pro trestný čin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, jež byly [orgán] veřejně zpřístupněny na jeho webovém portále pod již shora identifikovaným odkazem. Na rozdíl od žalobce má totiž odvolací soud za to, že k odpovídajícím závěrům nelze dospět na základě komparace s jakýmikoli případy týkajícími se odškodnění nemajetkové újmy zapříčiněné nezákonným stíháním, nýbrž jen těmi, které se s posuzovanou věcí v podstatných znacích shodují neboli vykazují významné množství jednotících prvků, ideálně ve vazbě k téže povaze trestní věci.

19. Odvolací soud proto veden zmíněnými úvahami měl za to, že při existenci judikaturou dovozené škály satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním pro trestný čin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, jež se pohybuje v rozmezí 1 250 Kč až 6 250 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání, by s ohledem na to, že žalobce byl stíhán pro svou povahou nejzávažnější trestnou činnost daného typu, kdy mu hrozila též nejpřísnější sazba trestu odnětí svobody, mělo být při stanovení výše nemajetkové újmy v zásadě uvažováno o aplikaci částky při samé horní výši již zmíněného rozpětí. Byť soud prvního stupně v převážné části svá skutková zjištění stran negativních dopadů trestního stíhání do jednotlivých osobnostních sfér žalobce zveličil, neboť objektivně hodnoceno i když v posuzovaném případě došlo k jistému narušení rodinných vztahů žalobce, tak nikoli podstatným způsobem, pakliže přes počáteční ochlazení vztahů lze současné vztahy v žalobcově rodině hodnotit jako nadále si blízké, a v zásadě totéž platí o míře zásahu do pracovního života žalobce, který před zahájením trestního stíhání nebyl nikde zaměstnán, ani nevykonával samostatně výdělečnou činnost a jeho obživa tehdy spočívala výhradně ve výpomoci rodičů při provozování jejich obchodu a samostatně podnikat započal až později, je evidentní, že i tak jej trestní stíhání vystavilo značnému diskomfortu plynoucímu nejen z nutnosti podrobit se úkonům trestního stíhání, včetně zákazu vycestovat do zahraničí, čímž nepochybně utrpěly jeho vztahy s širší rodinou, která žije trvale ve [stát], ale i z nutnosti strpět zajištění svou hodnotou nejvýznamnější části jím vlastněného movitého majetku, který byl zvyklý pro své potřeby běžně užívat. K negativním účinkům souvisejícím s výkonem vazby přitom nebylo třeba zvlášť přihlížet, pakliže za újmu, která žalobci byla tím způsobena, byl již samostatně odškodněn finanční částkou ve výši 355 200 Kč. Tímto lze mít za vypořádaný též rozpad žalobcova partnerského vztahu, který dle skutkových zjištění lze přičítat primárně na vrub výkonu vazby mimo obec jeho stálého bydliště. Odvolací soud popsaným způsobem dospěl k závěru, že by se žalobci, vzhledem k požadavku judikatury, aby výše satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním byla srovnatelná s jinými obdobnými případy, mělo dostat náhrady nemajetkové újmy v částce 150 000 Kč, odpovídající částce 6 000 Kč za každý měsíc trvání předmětného trestního stíhání. Jelikož z uvedeného titulu byla již žalobci vyplacena finanční náhrada ve výši 35 000 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba žalované uložit povinnost zaplatit žalobci ještě zbylou část, tj. částku 115 000 Kč. Odvolací soud má přitom za to, že uvedeným způsobem dostál mimo jiné i Ústavním soudem prosazovanému požadavku, aby výše peněžité náhrady nemajetkové újmy byla reálně způsobilá plnit kompenzační funkci, a nebyla jen částkou symbolickou. Žalobci by se tím totiž z titulu náhrady nemajetkové újmy zapříčiněné předmětným trestním stíháním mělo v souhrnu dostat zadostiučinění ve výši 505 200 Kč. Na rozdíl do žalobce se odvolací soud nedomnívá, že by cokoli mělo bránit zmíněné možnosti komplexního hodnocení žalobci přisouzeného zadostiučinění za trestní stíhání jako takové; pro takový závěr nesvědčí žádný rozumný důvod.

20. Spolu s uvedenou jistinou odvolací soud přiznal žalobci i jím požadovaný zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i újmu nemajetkovou (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010), tj. v daném případě počínaje dnem 2. 6. 2022. Výše přiznaného úroku přitom odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

21. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok I) změnil tak, že co do částky 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 2. 6. 2022 do zaplacení žalobu zamítl a žalovanou zavázal k plnění v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. (v případě řízení před soudem prvního stupně ještě ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť k částečnému zastavení řízení co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím došlo výhradně pro chování žalované, která po podání žaloby dne 2. 3. 2023 žalobci zmíněnou část žalované náhrady nemajetkové újmy dobrovolně zaplatila) a přestože žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, přiznal mu právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

23. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta za celkem devět úkonů právní služby po 3 100 Kč a dva úkony právní služby po 1 550 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 2. 3. 2023, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 7. 11. 2023, písm. g) – účast na jednání soudu konaném dne 10. 1. 2024, dne 12. 1. 2024 a dne 17. 10. 2024, písm. k) - odvolání proti v pořadí prvému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2024 a vyjádření k odvolání žalované proti zmíněnému rozsudku ze dne 4. 4. 2024, odst. 2 písm. c) – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o vyslovení místní nepříslušnosti ze dne 5. 8. 2022, písm. f) – účast při vyhlášení v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2024, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále jen „AT“], jedenácti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobce registrovaným plátcem, ve výši 7 203 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 43 503 Kč.

24. Náhrada nákladů za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) – odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2024, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT], odměny advokáta za dva úkony právní služby po 5 700 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) – písemné vyjádření k odvolání žalované proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2025, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) – z přiznané náhrady ve výši 115 000 Kč - vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále jen „a. t.“], jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrady 21 % DPH ve výši 3 297 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 18 997 Kč.

25. Celkem tedy byla žalobci z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka 62 500 Kč, k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.