o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 C 55/2020-123,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s 10% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že je podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] o výměře [číslo] m² (dále jen„ Pozemek“) s podílem [číslo], přičemž Pozemek tvoří veřejné prostranství a žalovaná je v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu povinna za užívání veřejného prostranství jejími občany vydat vlastníkům Pozemku částku odpovídající obvyklému nájemnému, které činí [částka], a to za období [datum] do [datum]. Pozemek je veřejným prostranstvím, což plyne z přípisu samotné žalované ze dne [datum]. Za obdobný pozemek nacházející se 200 m od Pozemku bylo jinému vlastníkovi přiznáno bezdůvodného obohacení rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 17 C 387/2016-53. Žalobce měl za to, že s ohledem na ust. § 1127 o. z. je oprávněn požadovat bezdůvodné obohacení nejen v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, ale ve vztahu k celému Pozemku i za ostatní spoluvlastníky a to i za období, kdy nebyl spoluvlastníkem Pozemku.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že žalobce se stal spoluvlastníkem Pozemku až dne [datum], nemůže se tak domáhat bezdůvodného obohacení za dobu, kdy spoluvlastníkem Pozemku nebyl. Dále namítala, že Pozemek nemá charakter veřejného prostranství, neboť není jakkoliv využíván jinými občany Městské části [obec a číslo]. Pozemek se skládá z veřejné účelové komunikace, včetně parkovacích stání, chodníku a zeleně, část chodníku a zeleň jsou odděleny živým plotem, Pozemek je fakticky užívání pouze obyvateli domu [adresa], veřejná účelová komunikace je uzavřená a slouží pouze jako příjezdová komunikace k domu a zaparkování vozidel. Údržbu pozemku si zajišťují vlastníci Pozemku na vlastní náklady. Za užívání veřejné účelové komunikace se podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu náhrada nepřiznává.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podrobně rozvedených v bodech 7. – 25. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na jejich základě vzal za prokázané, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem Pozemku s podílem o velikosti [číslo], způsob využití pozemku je zeleň. Žalobce nabyl spoluvlastnické právo k Pozemku jako vydražitel usnesením soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Bytový dům [adresa] je funkčně spjat s veřejnou účelovou komunikací, která byla na Pozemku vybudovaná se souhlasem investora. Žalobce není vlastníkem žádné bytové jednotky v domě [adresa] [obec] pozemků a situaci před domem soud prvního stupně zjistil z ortofotomapy a z předložených fotografií.

5. Soud prvního stupně zamítl návrh na provedení místního šetření na Pozemku a dále na pozemku parc. [číslo] (ohledně něhož bylo žalované uloženo vydat bezdůvodného obohacení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 387/2016), neboť skutečnosti, které měly být místním šetřením zjištěny, byly prokázány fotografiemi a ortofotomapami. Soud dále zamítl návrh žalované na vypracování znaleckého posudku k určení výše obvyklého nájemného, neboť základ nároku žalobce neshledal po právu a není tak třeba ani zjišťovat jeho výši. Stejně tak považoval za nadbytečný žalovanou navrhovaný důkaz správním spisem, neboť rozhodné skutečnosti již byly zjištěny z rozhodnutí, které byly ve správním řízení vydány.

6. Soud prvního stupně při svém rozhodování nevyšel ze sdělení Úřadu městské části [obec a číslo], odboru právního a veřejných zakázek ze dne [datum], kde je uvedeno, že Pozemek je svým charakterem veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., neboť se jedná o pouhé poskytnutí informace podle zákona [číslo] Sb., které je svým významem převyšováno výslovně uděleným souhlasem právní předchůdkyně žalobce s umístěním účelové komunikace na jejím pozemku.

7. Shora uvedená skutková zjištění posuzoval soud prvního stupně podle § 2991 odst. 1 o. z., podle příslušných ustanovení zákona o obcích a o hlavním městě [obec] a dále podle zák. č.13/1997 Sb. o pozemních komunikacích. Dovodil, že žalobce nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období, kdy ještě nebyl spoluvlastníkem Pozemku. Dále měl za to, že Pozemek není veřejným prostranstvím, neboť částečně se na něm nachází veřejná účelová komunikace (k níž dal právní předchůdce žalobce souhlas) a částečně se jedná o zeleň, o kterou se starají členové SVJ příslušného bytového domu, který je s pozemkem funkčně spjat. Soud prvního stupně nadto považoval nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy; žalobce k nákupu svého podílu přistoupil s ryze spekulativním záměrem, když již dopředu si byl vědom, o jaký druh pozemku a s jakými omezeními se jedná; o Pozemek se pak ani nestará. Uplatňování obdobných nároků za takovýchto okolností (spekulativní nabývání zanedbatelných vlastnických podílů v blízkosti bytových domů, které nejsou oploceny) by vedlo do budoucna ke zcela bezprecedentnímu zneužívání vlastnických práv jednotlivců (spekulantů, kteří si koupí nemovitost, jejíž užívání je objektivně omezeno, a tato skutečnost je jasně seznatelná z dostupných veřejných seznamů i prohlédnutím nemovitosti na místě samém) za účelem následného vymáhání renty po obcích, což je podle soudu prvního stupně nemravným jednáním.

8. Soud prvního stupně při svém rozhodování nepřihlédl k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 17 C 387/2016-53, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze dne 28. [anonymizováno] 54 Co 270/2017-203; měl za to, že uvedené rozhodnutí není s to prokázat charakter Pozemku.

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která měla plný úspěch, přiznal náhradu všech účelně vynaložených nákladů, sestávajících z nákladů na právní zastoupení advokátem v souhrnné výši [částka].

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že jeho nárok je v rozporu s dobrými mravy. Svůj nárok odvozuje od judikatury jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu, proto jej jen těžko lze označit za rozporný s dobrými mravy. Pokud by snad soud považoval za rozporné s dobrými mravy, že žalobce nárokuje celou výši bezdůvodného obohacení, přestože je minoritním spoluvlastníkem, poukázal žalobce na svou povinnost vyplatit plnění, které mu bude přiznáno, ostatním spoluvlastníkům podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Žalobce popřel, že by se jednalo o„ vymáhání renty po obcích“ a„ spekulativní nabývání zanedbatelných vlastnických podílů“, ale o nárok souladný s ustálenou judikaturou. Žalobce připustil, že na Pozemku se nachází účelová komunikace, která však tvoří pouze minoritní část Pozemku a zbytek Pozemku je veřejným prostranstvím. V řízení nebylo zjištěno, jakou část Pozemku účelová komunikace představuje a v jaké části tedy žalobci nenáleží právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by zbylá část pozemku neměla charakter veřejného prostranství; naopak, tato část Pozemku je užívána jako chodník a veřejná zeleň neomezeným okruhem uživatelů. V této souvislosti soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl místní šetření, jímž by bylo prokázáno, že se o veřejné prostranství jedná. Žalobce zopakoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 387/2016 (a u odvolacího soudu pod sp. zn. 54 Co 270/2017) se projednávalo vydání bezdůvodného obohacení za užívání obdobného pozemku vzdáleného 200 m od Pozemku, v souladu s ust. § 13 o. z. má právo na to, aby bylo o jeho věci rozhodnuto stejně. Soud prvního stupně se řádně nevypořádal s tím, že sama žalovaná [příjmení] za veřejné prostranství označila, souhlas s vybudování účelové komunikace s tím nemá žádnou souvislost. Žalobce setrval na svém názoru, že v souladu s ust. § 1127 a § 1877 o. z. má nárok na vydání bezdůvodného obohacení i za dobu, kdy nebyl spoluvlastníkem Pozemku, tedy za dobu před [datum], a to zejména s ohledem na účel institutu aktivní prevence u aktivní solidarity. K tomu odkázal na komentářovou literaturu k ust. § 139 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (která je podle jeho názoru použitelná i pro stávající právní úpravu), jakož i na komentářovou literaturu k občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 594/2006. Žalobce nesouhlasil ani s výrokem o nákladech řízení, soud prvního stupně zcela pominul konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se nákladů na právní zastoupení advokátem v případě statutárních měst a jejich městských částí, přestože na to žalobce v průběhu řízení poukazoval. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zejména se ztotožnila s jeho názorem, že Pozemek nesplňuje charakter veřejného prostranství, a žalobci tudíž nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

12. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc v zásadě i správně právně posoudil.

14. Předně je správný názor soudu prvního stupně, že žalobce není oprávněn žádat vydání bezdůvodného obohacení za období před nabytím spoluvlastnického podílu k Pozemku. V tomto směru nelze jeho aktivní legitimaci dovodit ani z ust. § [číslo], ani z ust. § 1877 o. z. Obě ustanovení se týkají obecného principu solidarity spoluvlastníků, resp. věřitelů; o možnosti spoluvlastníka jako solidárního věřitele žádat vydání bezdůvodného obohacení za užívání společné věci za období, kdy dosud nebyl spoluvlastníkem věci, ničeho nestanoví. Proto je třeba vycházet z ust. § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého právo žádat vydání bezdůvodného obohacení má ten, na jehož úkor se jiný bez spravedlivého důvodu obohatí. V období, kdy žalobce dosud nebyl spoluvlastníkem Pozemku, se nikdo nemohl na jeho úkor bezdůvodně obohatit, proto žalobce není aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za období před nabytím spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti, tj. před [datum] (kdy spoluvlastnický podíl nabyl ve smyslu ust. § 336l odst. 2 o. s. ř.). Žaloba je tak z výše uvedeného důvodu neopodstatněna co do částky [částka] ([číslo] m ² x [částka] za rok x 2 roky a 205 dní).

15. Pokud jde o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období ode dne nabytí vlastnického práva k Pozemku, tedy od [datum] do [datum] (tj. období 160 dnů) ve výši [částka] ([číslo] m²x [částka] za rok x 160 dnů), má odvolací soud za to, že žalobce není aktivně legitimován, pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v němž přesahuje velikost jeho spoluvlastnického podílu.

16. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu spadá pod správu společné věci ve smyslu ust. § 1126 o. z. O správě společné věci spoluvlastníci rozhodují většinou hlasů v souladu s ust. § 1128 o. z. Pokud by se spoluvlastníci společné věci rozhodli, že budou uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu, svědčilo by žalobci (stejně jako kterémukoliv jinému spoluvlastníkovi) právo prevence k uplatnění požadavku na celé plnění ve smyslu ust. § 1877 o. z. Pokud by spoluvlastníci takové rozhodnutí neučinili, není žalobce oprávněn požadovat splnění celého dluhu. Smyslem aktivní solidarity je totiž ulehčení postavení věřitelů či dlužníka při uspokojování dluhu, nikoliv zakotvení práva minoritního spoluvlastníka na vydání bezdůvodného obohacení za všechny ostatní spoluvlastníky bez jejich vědomí, případně proti jejich vůli.

17. Odvolací soud při odvolacím jednání poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení (a označil důkazy) ohledně existence rozhodnutí spoluvlastníků Pozemku požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství. K tomu žalobce odvolacímu soudu sdělil, že rozhodnutí, resp. dohoda spoluvlastníků ohledně uplatnění takového práva vůči žalované neexistuje. Za této situace nelze než dovodit, že v rozsahu, v němž požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] převyšuje spoluvlastnický podíl žalobce, není žalobce k podání žaloby aktivně legitimován. Podíl žalobce na pozemku o velikosti [číslo] představuje 0,69 %. Žaloba tak není důvodná co do dalších [částka] (99,31 % z částky [částka]).

18. Pokud jde o zbytek žalované částky, tj. [částka], ohledně které žalobci svědčí aktivní věcná legitimace, sdílí odvolací soud názor soudu prvního stupně, že žaloba není ani v této části důvodná, neboť Pozemek nemá charakter veřejného prostranství. Veřejným prostranstvím je prostor, který splňuje zákonné znaky veřejného prostranství, které jsou definovány v § 34 zák. č. 128/200 Sb., o obcích, resp. v § 14b zák. č. 131/2000 Sb. o hlavním městě [obec]. Musí to být prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke správnému závěru, že Pozemek obecnému užívání neslouží. Naopak, z provedeného dokazování vyplynulo, že Pozemek slouží obyvatelům přilehlého bytového domu, tedy spoluvlastníkům Pozemku, kteří jej také udržují a užívají. Přestože je Pozemek teoreticky přístupný každému, žádní jiní obyvatelé Městské části [obec a číslo] Pozemek nevyužívají, nemají k tomu žádný důvod, Pozemek tedy obecnému užívání neslouží. Uvedené lze vztáhnout na Pozemek jako celek, tedy i ohledně nároků, u nichž není dle odvolacího soudu dána aktivní věcná legitimace žalobce.

19. Na shora uvedeném závěru nic nemění ani stanovisko žalované ze dne [datum], neboť veřejným prostranstvím není takový prostor, který za něj [ulice] část prohlásí, ale, jak shora uvedeno, takový prostor, který splňuje zákonné znaky veřejného prostranství definované v právních předpisech. Pro úplnost odvolací soud dodává, že soud prvního stupně postupoval správně, když neprovedl místní šetření na Pozemku, neboť skutečnosti, které měly být místním šetřením zjištěny, byly prokázány v řízení provedenými důkazy, zejména ortofotomapami a fotografiemi Pozemku. Žalobce namítá, že tímto důkazním prostředkem mělo být prokázáno, že„ se jedná o veřejné prostranství“, což však není otázka skutková, ale právní, a tudíž je předmětem právního posouzení, nikoliv skutkovým zjištěním.

20. Odkaz žalobce na rozsudek ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 54 Co 270/2017 (resp. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 387/2016) považuje odvolací soud za nepřípadný, neboť v něm se otázka charakteru pozemku jako veřejného prostranství neřešila (mezi účastníky v tomto směru nebylo sporu).

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Rozsudek byl jako potvrzen podle § 219 o. s. ř. i ve výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně žalobci správně přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení, v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající zastupování statutárních měst a jejich městských částí se však vůbec nezabýval tím, zda lze náklady na právní zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Odvolací soud v tomto směru poučil žalovanou, aby prokázala, že v daném případě lze náklady na právní zastoupení advokátem pokládat za účelné. Žalovaná k tomu uvedla, že je malou městskou částí, čítající cca 30 000 obyvatel, bez právního oddělení, disponující pouze třemi právníky; současně považovala projednávanou věc za složitou, s níž souvisí obsáhlá judikatura, kdy soudy v obdobných věcech rozhodují různě. Odvolací soud se s její argumentací ztotožnil. V souzené věci šlo podle jeho názoru o složitý právní spor, který nespadá do běžné agendy žalované, řešily se zde otázky aktivní věcné legitimace, aktivní solidarity věřitelů, právo prevence, charakter sporného pozemku, což vyžadovalo znalost rozsáhlé materie právních předpisů, jakož i bohaté judikatury týkající se této oblasti. Zároveň odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná je malou městskou částí, čítající cca 31 000 obyvatel (čerpáno z wikipedie), tedy velikostí srovnatelná s menším okresním městem. Za této situace žalovaná prokázala, že nemá dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla v tomto sporu schopna sama kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy. Náklady na právní zastoupení advokátem tudíž odvolací soud považuje za potřebné k účelnému bránění práva. Soud prvního stupně tak žalované správně přiznal náklady na právní zastoupení advokátem, jejich výši rovněž správně vyčíslil.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na zastoupení advokátem, které odvolací soud považuje i v této fázi řízení za účelně vynaložené, a to ze stejných důvodů jako v řízení před soudem prvního stupně. Náklady žalované spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po [částka], ve dvou náhradách hotových výdajů po [částka] a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka], které je žalobce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám právního zástupce žalované.