o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2024, č. j. 35 C 185/2023 - 37,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nákladech na právní zastoupení vynaložených v přestupkovém řízení vedeném v prvním stupni u [právnická osoba] [adresa] pod sp. zn. [číslo] a posléze u Krajského úřadu [kraj] v řízení pod sp. zn. [číslo], které pro průtahy na straně rozhodujících úřadů bylo ve finále zastaveno pro prekluzi. Žalobce spatřoval nesprávný úřední postup v nedůvodně zahájeném přestupkovém řízení a v průtazích ze strany rozhodujících orgánů.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, sporovala existenci nezákonného úředního postupu, přestupkové řízení bylo podle ní zahájeno důvodně a samotná prekluze není důvodem pro založení odpovědnosti státu za škodu. V přestupkovém řízení pak bylo prokázáno, že žalobce se přestupku skutečně dopustil, proto není náhrada škody přípustná.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne [datum] vydal [právnická osoba] [adresa] příkaz č. j. [číslo], jímž byl žalobce uznán vinným, že dne [datum] v obci [adresa] řídil vozidlo značky Volkswagen s registrační značkou [SPZ], přičemž vozidlo nemělo umístěnou přední registrační značku, čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním provozu, za což byla žalobci udělena pokuta ve výši [částka] a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Proti příkazu podal žalobce prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] odpor, dne [datum] se žalobce společně se svým právním zástupcem zúčastnili ústního jednání. Rozhodnutím z [datum] č. j. [číslo] správní orgán uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného skutku a uložil mu sankci. Dne [datum] podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, na základě kterého odvolací správní orgán prvostupňové rozhodnutí zrušil dne [datum] s tím, že správní orgán prvního stupně chybně určil formu zavinění, nevěnoval dostatečnou pozornost okolnostem přestupku, což vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, dále také správní orgán neprovedl výslech navrhovaných svědků, čímž došlo k procesnímu pochybení. Dne [datum] vydal správní orgán prvního stupně usnesení, jímž řízení o předmětném přestupku zastavil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Právní zástupce žalobce poskytl žalobci v předmětném přestupkovém řízení právní služby, které následně vyúčtoval, a to v celkové výši [částka]. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované, žalovaná jej odmítla uspokojit.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z § 5, § 8 odst. 1, § 13 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury Nejvyššího soudu ([spisová značka]) a z nálezové judikatury Ústavního soudu, vztahující se k náhradě nákladů na právní zastoupení vynaložených v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením (I. ÚS 1099/19, III. ÚS 917/21) a dovodil, že v projednávané věci nelze určit konkrétní pravomocné nezákonné rozhodnutí, avšak přestupkové řízení vedené proti žalobci lze označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., když soud shledal pochybení na straně správního orgánu, který se věcí dostatečně nezabýval a v řízení se dopustil značných průtahů; naopak na straně žalobce soud žádné obstrukční jednání neshledal. Zároveň soud shledal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou sestávající z vynaložených nákladů na právní zastoupení, protože by žalobce nebýt daného přestupkového řízení nemusel tyto vůbec vynaložit. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení byly účelné ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., a to ve výši [částka], tak jak to soud prvního stupně podrobně vyčíslil v bodu 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce požadoval náhradu ve výši [částka], tedy méně, než by mu náleželo, proto soud prvního stupně žalobě ohledně jistiny vyhověl. K přisouzené částce přiznal žalobci i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o .z. ve spojení s ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci přiznal jejich plnou náhradu v souhrnné výši [částka].

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně pochybil, když na projednávanou věc aplikoval závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 917/21, neboť šlo o věci skutkově odlišné. Ve věci projednávané Ústavním soudem totiž došlo k procesnímu pochybení státu (absence dostatečného důkazního materiálu), pro které nebylo možno v řízení pokračovat a bylo proto možno dovodit nezákonnost zahájení a vedení daného řízení. V projednávané věci však bylo přestupkové řízení zahájeno důvodně. Z citovaného nálezu Ústavního soudu, jakož i z nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19 plyne, že aby stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonně vedeným přestupkovým řízením, musí být na straně státu flagrantní pochybení, které zapříčiní nezákonnost zahájení a vedení řízení. Samotná skutečnost, že bylo řízení zastaveno pro prekluzi, ke vzniku odpovědnosti státu za škodu nestačí. Žalovaná dále poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/22, z něhož také plyne, že pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným přestupkovým řízením je třeba, aby zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních procesních pochybení správních orgánů, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly náklady vynaložené na zastoupení. Zástupce žalobce pak učinil pouze 4 úkony, z nichž tři by učinil i v případě, pokud by k pochybení nedošlo. Žalovaná uzavřela, že v projednávané věci se správní orgány žádného flagrantního pochybení nedopustily, naopak ze správního spisu plyne, že žalobce se přestupku skutečně dopustil. Tato skutečnost také ve smyslu judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu ([spisová značka], III. ÚS 1391/15) vylučuje možnost žádat náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Soud je pak oprávněn si sám posoudit, zda se žalobce přestupku dopustil či nikoliv. Žalovaná zároveň v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], s tím, že na tyto rozhodnutí odkazovala již v řízení před soudem prvního stupně, ten se s nimi však nijak nevypořádal. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.

8. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Měl za to, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, zejména souhlasil s tím, že zánik odpovědnosti žalobce za přestupek zapříčinily značné průtahy ve věci, kvůli nimž muselo být řízení zastaveno, což lze považovat za flagrantní pochybení správních orgánů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Dalšího zásadního pochybení se dopustil i prvostupňový správní orgán, jak plyne ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Podle žalobce není rozhodné, zda z obsahu spisu plynulo, že se žalobce přestupku dopustil, prokázání neviny žalobce totiž není podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za škodu.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc i správně právně posoudil. Soud prvního stupně správně odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (která je, na rozdíl od odmítavých usnesení Ústavního soudu či od rozhodnutí odvolacího soudu, na něž žalovaná odkazovala, pro soud právně závazná), týkající se odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. spočívající v nákladech na právní zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením, a správně aplikoval závěry z nich plynoucí na projednávanou věc. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že ve smyslu jím citované judikatury zde neexistuje konkrétní nezákonné rozhodnutí jako odpovědností titul, může zde však existovat nesprávný úřední postup spočívající v nezákonném zahájení či vedení přestupkového řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde existuje nesprávný úřední postup správních orgánů (prvního i druhého stupně), spočívající v průtazích v řízení a v procesních pochybeních, pro které bylo rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušeno. Odvolací soud tento závěr sdílí.

11. Z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14, II. ÚS 1099/19 plyne, že ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za „nesprávný úřední postup“, resp. „nezákonné rozhodnutí“, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Například by to neplatilo tehdy, pokud by uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku přímým důsledkem procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce, založené na „obstrukčním“ jednání, než-li liknavosti či jiného pochybení správního orgánu. Pokud by ale pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku nebylo možno pokračovat v dalším řízení a napravit procesní pochybení, kterých se dopustily správní orgány v předchozím přestupkovém řízení, nelze poškozenému nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení odepřít. Dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1795/16 plyne, že náklady řízení v podobě odměny zástupce lze přiznat i za jeho zastupování v přestupkovém řízení, pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty a podstatným důvodem prekluze byly průtahy na straně orgánu projednávajícího obvinění z přestupku.

12. V daném případě lze přisvědčit žalované, že zahájení přestupkového řízení nebylo zjevně excesivní a svévolné, neboť zde byly okolnosti nasvědčující spáchání přestupku. Následný další postup správních orgánů obou stupňů však vykazoval flagrantní pochybení, a to v podobě průtahů, neboť správní orgány obou stupňů postupovaly liknavě a rozhodnutí vydaly ve lhůtě několikanásobně delší, nežli stanoví zákon. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak bylo odvolacím správním orgánem zrušeno proto, že nepřezkoumatelným způsobem určil zavinění, nevypořádal se se všemi okolnostmi rozhodnými pro uložení trestu a nevypořádal se s návrhem na provedení důkazů, což odvolací soud považuje za závažná procesní pochybení.

13. Odvolací soud uzavírá, že jediným důvodem prekluze odpovědnosti za přestupek byly průtahy na straně orgánů projednávajících obvinění z přestupku a dále závažná procesní pochybení správního orgánu prvního stupně. Případ žalobce pro své konkrétní vlastnosti tak spadá do kategorie, kdy přestupkové řízení, které v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu nevyústilo v pravomocné meritorní rozhodnutí správního orgánů o projednávaném přestupku, ale bylo pro prekluzi zastaveno, lze považovat za nesprávný úřední postup, zakládající odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb.

14. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15 je nepřípadný, neboť v tamní [podezřelý výraz] [podezřelý výraz], který zastavil [podezřelý výraz] pro promlčení, v usnesení o zastavení řízení dovodil, že se obviněný [podezřelý výraz] skutečně dopustil. V projednávané věci však takový závěr správním orgánem v rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení učiněn nebyl. Zároveň ani nelze učinit závěr, že by se žalobce přestupku skutečně dopustil, neboť pro takový závěr nebylo v přestupkovém řízení provedeno dostatečné dokazování.

15. Žalobce tak má ve smyslu shora citované nálezové judikatury Ústavního soudu nárok na náhradu nákladů na právní zastoupení v přestupkovém řízení a to ve výši účelně vynaložených nákladů, které soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně vyčíslil.

16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, stejně jako ve správném výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v celkové výši [částka], spočívajících v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po [částka] podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 paušálních náhradách hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., v cestovném ve výši [částka] (za cestu [adresa] a zpět v délce 310 km dne [datum] při použití osobního vozidla [jméno FO] s průměrnou spotřebou paliva (benzín 95) 5,9 l/100 km, ceně benzínu [částka]/1 litr podle vyhl. č. 398/2023 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši [částka] podle vyhl. č. 398/2023 Sb.), v náhradě za promeškaný čas za 10 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka].