o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 140/2015 - 249,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná za něj uhradila Okresní správě sociálního zabezpečení Svitavy regresní náhradu ve výši [částka], k jejímuž zaplacení byl zavázán rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (výrok I), o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit České republice částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce jako pojištěný, který s žalovanou uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Passat Variant 1.6, [registrační značka], [číslo] domáhal, aby žalovaná jako pojistitel za něj uhradila orgánu nemocenského pojištění regresní nárok ve výši nemocenského, které bylo [jméno] [příjmení] (narozenému [datum], bytem [adresa]) vyplaceno z důvodu jeho pracovní neschopnosti v období od [datum] do [datum], jež měla souviset s úrazem utrpěným [jméno] [příjmení] při dopravní nehodě dne [datum], v katastru obce Cerekvice nad Loučnou, kterou žalobce jako vlastník zmíněného osobního automobilu zavinil, když uvedeného dne asi v 5:25 hodin nedal při odbočování vlevo přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu automobilu, které řídil zmíněný [jméno] [příjmení]. Dle žalobních tvrzení o povinnosti žalobce k úhradě předmětné regresní náhrady bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací].

3. Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Připomněl, že podle výše zmíněného zákonného ustanovení má pojistitel povinnost k žalobcem požadovanému pojistnému plnění pouze v případě, že regresní nárok uplatněný vůči škůdci, který byl u ní pojištěn pro případ předmětné odpovědnosti, vznikl v příčinné souvislosti s pojistnou událostí, tedy za podmínky, jejíž existenci se v řízení nepodařilo prokázat. Soud prvního stupně zdůraznil, že za účelem posouzení zmíněné otázky příčinné souvislosti vedl rozsáhlé dokazování, které bylo zaměřeno především na posouzení příčin trvání pracovní neschopnosti [jméno] [příjmení], a že na podkladě zjištění, k nimž dospěl, shledal, že pro zdravotní následky mající příčinu v předmětné dopravní nehodě mohla pracovní neschopnost [jméno] [příjmení] trvat nejdéle do [datum], tedy po dobu, za kterou byl žalovanou předmětný regresní nárok již zaplacen. Z odborného lékařského hlediska totiž objektivně nic nenasvědčuje tomu, že by se poškozený [jméno] [příjmení] měl i po uvedeném datu potýkat se zdravotními následky majícími příčinu v uvedené dopravní nehodě, když jím nadále ryze subjektivně popisované zdravotní potíže nekorespondují s výsledky absolvovaných odborných vyšetření.

4. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], sestávající z 10 paušálních náhrad, které (v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, a dále jí zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku ve výši [částka] O povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a povinnost k náhradě soudem prvního stupně přiznaného a vyplaceného svědečného a znalečného v souhrnné výši [částka] byla soudem prvního stupně uložena zcela k tíži v řízení procesně neúspěšného žalobce.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, neboť jej shledává nesprávným. V prvé řadě se domnívá, že za situace, kdy o regresním nároku bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním orgánem, konkrétně rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a žalobci jako viníku dopravní nehody byla uložena povinnost k náhradě nákladů nemocenského, které bylo vyplaceno poškozenému [jméno] [příjmení] za celou dobu trvání jeho pracovní neschopnosti (od [datum] do [datum]) s odůvodněním, že byla způsobena výlučně zaviněným protiprávním jednáním žalobce coby jediného viníka dopravní nehody, k níž došlo dne [datum], lze takové rozhodnutí považovat za obecně závazné, tedy nejen pro účastníky předmětného správního řízení, ale i další osoby a státní orgány, soudy nevyjímaje. Podle § 135 o. s. ř. je totiž soud v občanskoprávním řízení takovým typem rozhodnutí vázán. Žalobce se tudíž domnívá, že v posuzovaném řízení vůbec nepřicházela v úvahu možnost jakéhokoli přezkumu žalobci uložené povinnosti k úhradě regresní náhrady. Soud prvního stupně měl proto při nespornosti jiných, pro posouzení věci rozhodných skutečností, žalobě vyhovět. Pro případ, že by odvolací soud byl jiného názoru a neztotožnil se s výše uvedenou právní argumentací, má žalobce za to, že i tak neměla být žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně při svém rozhodování nesprávně vycházel z úvahy, že důkazní břemeno stran předmětné příčinné souvislosti s pojistnou událostí tíží žalobce, ačkoliv je tomu přesně naopak. Důkazní břemeno v těchto případech stíhá pojistitele, tedy žalovanou, které se však v řízení nepodařilo jednoznačně a nepochybně prokázat, že by zbylá délka inkriminované pracovní neschopnosti poškozeného [jméno] [příjmení] v žádném případě nemohla souviset se zraněními, která utrpěl při zmíněné dopravní nehodě. Žalobce má za to, že soud prvního stupně v souvislosti s hodnocením výsledků provedeného dokazování měl zvlášť přihlédnout k tomu, že poškozený [jméno] [příjmení] v rámci své svědecké výpovědi opakovaně uvedl, že před zmíněnou dopravní nehodou byl zcela zdráv a že neurologické problémy, které se poté u něj posléze projevily a pro jejichž léčbu byl v pracovní neschopnosti (brnění levé ruky, její snížená citlivost, neschopnost v ní udržet drobné předměty), jeho ošetřující lékaři hodnotili jako následek předmětné dopravní nehody, poškozenému nařídili dodržovat léčebný režim a poškozený se všem omezením z toho plynoucím bez výhrad podrobil. Uvedené potvrzuje též soudu prvního stupně doložená zdravotní dokumentace poškozeného. Soud prvního stupně svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti odůvodnil stanoviskem jím ustanoveného soudního znalce, který však jednoznačně nevyvrátil možnost, že by poškozeným [jméno] [příjmení] uváděné zdravotní komplikace nemohly být příznakem tzv. whiplash syndromu, který jako hypotetickou možnost zmíněných zdravotních potíží poškozeného [jméno] [příjmení] v rámci svědecké výpovědi zmínil MUDr. [jméno] [jméno], neurolog, u něhož se [jméno] [příjmení] tehdy léčil. Jestliže i soudem ustanovený znalec uvedl, že existenci zmíněného syndromu nelze u poškozeného vyloučit a že ošetřující lékaři [jméno] [příjmení] neměli pochybnosti o věrohodnosti jím po dobu trvání pracovní schopnosti popisovaných zdravotních obtíží, pak podle mínění žalobce měl soud prvního stupně dospět k závěru o žalovanou neuneseném důkazním břemeni stran zpochybňované existence příčinné souvislosti a v návaznosti na to žalobou uplatněnému nároku vyhovět. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud uvedeným způsobem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce pouze stručně uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné, souladné s jí od počátku řízení uplatňovanou procesní obranou. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co se souhlasem žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v její nepřítomnosti, shledal odvolání žalobce nedůvodným.

8. Odvolací soud nesdílí žalobcem v odvolání prezentovaný názor, že v předmětném řízení byl soud vázán předmětným rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy o regresním nároku, neboť taková povinnost z žádného procesního ustanovení neplyne, a to ani z jím odkazovaného § 135 o. s. ř., které výslovně stanoví, že soud je vázán pouze pravomocnými výroky rozhodnutí o tom, že byl spáchán [uvedený] čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a o tom kdo jej spáchal, a dále též rozhodnutím o osobním stavu. Žalobcem zmiňované rozhodnutí správního orgánu však do žádné z těchto kategorií nespadá. Taktéž nelze uvažovat o tom, že by snad soudu v přezkumu pro rozhodnutí podstatných skutečností měla bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť z rozhodnutí, která nejsou ze zákona závazná pro každého (erga omnes), plyne subjektivní závaznost pouze ve vztahu k účastníkům řízení. Žalovaná se však předmětného řízení o regresním nároku neúčastnila. Odvolací soud má tedy na rozdíl od žalobce za to, že soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby se i přes existenci zmíněného správního rozhodnutí zabýval žalovanou zpochybňovanou existencí příčinné souvislosti předmětného regresního nároku s pojistnou událostí, jejíž absence by bez dalšího vylučovala oprávněnost žalobního požadavku. Soud prvního stupně v této souvislosti správně interpretoval zákonnou úpravu práva pojištěného na to, aby za něj pojistitel uhradil vůči němu orgánem nemocenského pojištění uplatněný regresní nárok podle § 126 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, které je zakotveno v § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Z této zákonné úpravy správně dovodil, že řešení svou povahou prejudiciální otázky týkající se předmětné příčinné souvislosti má klíčový význam pro posouzení věci samé. Ačkoliv posouzení příčinné souvislosti spadá do kategorie právního posouzení, závěry o její existenci vychází z logického hodnocení rozhodných skutkových okolností dané věci, k jejichž zjištění bylo v daném případě třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud pro účely svého rozhodnutí ustanovil soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, se specializací neurochirurgie a neurotraumatologie, který po seznámení se s kompletní zdravotní dokumentací poškozeného [jméno] [příjmení] ve výsledku stvrdil správnost tvrzení žalované o délce pracovní neschopnosti poškozeného [jméno] [příjmení], kterou lze shledat v příčinné souvislosti se zdravotními následky, jenž utrpěl při předmětné dopravní nehodě. Jinak řečeno, ze soudem provedeného dokazování vyplynulo, že po datu [datum] poškozeným [jméno] [příjmení] již jen subjektivně udávané potíže neurologického charakteru nelze považovat za prokázané, neboť objektivně uvedenému závěru žádné výsledky poškozeným absolvovaných vyšetření nenasvědčují a jejich možné posouzení coby příznaků tzv. whiplash syndromu je podle znalce jen málo pravděpodobné, v rovině čisté spekulace. Za tohoto stavu i odvolací soud má za to, že soudem prvního stupně učiněný závěr o absenci příčinné souvislosti žalobcem v tomto řízení uplatněné části regresního nároku uplatněného vůči žalobci lze považovat za logický výsledek provedeného dokazování, opřený o řádné posouzení jednotlivých důkazních prostředků tak, jak to stanoví procesní předpis v § 132 o. s. ř. V této souvislosti odvolací soud považuje za potřebné zmínit, že žalobci lze sice přisvědčit v tom, že má-li být účastník v řízení úspěšný, je v zásadě jeho povinností, aby v řízení prokázal svá tvrzení ohledně pro posouzení věci rozhodných skutečností, neboli jinak řečeno je povinen v tomto směru tzv. unést své důkazní břemeno, nicméně neplatí to absolutně. Tvrzení o negativních skutečnostech totiž již ze své podstaty nelze prokázat. Za této situace tudíž v souladu s procesními pravidly dochází k tzv. přechodu důkazního břemene na protistranu, jejíž povinností je pak prokázat zmíněnou skutečnost pomocí důkazu opaku. Uvedené odvolací připomíná z toho důvodu, že ačkoliv neexistenci předmětné příčinné souvislosti v řízení skutečně tvrdila žalovaná, bylo – v důsledku zmíněného přechodu důkazního břemene – ve skutečnosti na žalobci, pokud chtěl v řízení uspět, aby uvedené negativní tvrzení v řízení vyvrátil prokázáním zmíněného opaku. Vytýká-li tedy žalobce soudu prvního stupně, že stran předmětné příčinné souvislosti stíhalo důkazní břemeno žalovanou, nelze mu přisvědčit. [příjmení] je pravdou. Žalobcem vznesené námitky ohledně správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně odvolací soud považuje za polemiku s hodnocením výsledků soudem prvního stupně řádně provedeného dokazování, která není způsobilá zvrátit soudem prvního stupně logicky a srozumitelně konstruovaný závěr o skutkovém stavu věci. Odvolací soud neshledal žádného důvodu, pro který by uvedený skutkový závěr nebylo možné shledat podkladem pro navazující právní posouzení soudu prvního stupně, které odvolací soud rovněž shledává věcně správným, prostým jakýchkoliv vad a pochybení. V podrobnostech tudíž postačí odkázat již na shora uvedené, neboť odvolací soud považuje za nadbytečné předmětnou právní argumentaci soudu prvního stupně, s níž se bezvýhradně ztotožňuje, opakovat.

9. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně obou akcesorických výroků o povinnosti k náhradě nákladů.

10. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť v této fázi řízení procesně úspěšné žalované nevznikly náklady řízení, k jejichž náhradě by bylo namístě v řízení neúspěšného žalobce zavázat.