o zaplacení částky 208 799,70 Kč s příslušenstvím a o vydání movité věci, in eventum, o zaplacení 20 000 Kč,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I), druhým výrokem zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání kožené sedací soupravy (dle specifikace uvedené v tomto výroku), výrokem III byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný in eventum ve vztahu ke kožené sedací soupravě žalobkyni zaplatil [částka] s příslušenstvím. Výrokem IV soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný in eventum ve vztahu ke kuchyňské lince zaplatil žalobkyni [částka] s příslušenstvím. Výrokem V uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] (výrok VI).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] z titulu smlouvy o zápůjčce, resp. z titulu bezdůvodného obohacení a vydání sedací soupravy a kuchyňské linky. Pro případ nemožnosti vydání movitých věcí se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2x [částka], přičemž po částečném zpětvzetí žaloby se již nedomáhala vydání kuchyňské linky, ale pouze zaplacení částky [částka]. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, když namítal, že částka [částka] byla určena na náklady společné domácnosti a také tak byla využita. Ohledně movitých věcí popřel, že by byly ve vlastnictví žalobkyně.

3. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaný jsou bývalí partneři, kteří vedli společnou domácnost od roku 2010 do června 2020, společně vychovávají tři nezletilé děti. Žalobkyně zakoupila v roce 2010 kuchyňskou linku IKEA v celkové ceně [částka], kde většina kupní ceny byla uhrazena z úvěru, který splácela žalobkyně. [právnická osoba] se nacházela v bytě ve [adresa], který byl ve vlastnictví žalovaného a tato bytová jednotka byla prodána v roce 2022. Dne [datum] žalobkyně vypověděla stavební spoření a zůstatek ve výši [částka] nechala zaslat přímo na účet žalovaného, přijetí finanční částky žalovaný potvrdil. Na nákup sedací soupravy žalobkyně uhradila dne [datum] částku [částka], žalovaný uhradil dne [datum] částku [částka]. Zákazníkem a označeným vlastníkem sedací soupravy byl žalovaný. Sedací souprava se nachází v nemovitosti žalovaného a je nadále užívána i nezletilými dětmi účastníků.

4. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 2390 o. z., a to ve vztahu k částce [částka], tedy jako ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce. V této části považoval žalobu za nedůvodnou, když se žalobkyni nepodařilo prokázat, že k uzavření takové smlouvy v září 2014 došlo. Žalobkyně své tvrzení o tom, že má dojít k vrácení zapůjčené částky v návaznosti na prodej bytu ve [adresa], ničím neprokázala. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda na straně žalovaného přijetím předmětné finanční částky nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. V tomto směru nalézací soud vznik bezdůvodného obohacení neshledal. Předně žalobkyně nejednala v omylu, neboť finanční částku zasílala na účet žalovaného, se kterým vedla společnou domácnost a bylo mezi nimi zvykem si mezi sebou vzájemně finanční částky zasílat. Nemohlo tak dojít k plnění bez právního důvodu. Nebylo prokázáno, že by žalovaný peníze užil výlučně pro sebe a tím by došlo ke zvětšení jeho majetkové sféry. Zároveň žalobkyně neprokázala, že by došlo ke zmenšení její majetkové sféry, když žalovaný na její účet zasílal opakovaně finanční částky na výdaje domácnosti. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu ohledně zaplacení částky [částka] zamítl.

5. Vydání movitých věcí posuzoval soud prvního stupně podle § 1040 o. z., a bylo tak na žalobkyni, aby prokázala vlastnictví sedací soupravy a kuchyňské linky. Pokud jde o sedací soupravu, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně své vlastnické právo neprokázala. Faktura byla vystavena na žalovaného, žalobkyně uhradila část kupní ceny. Naopak bylo prokázáno, že mezi účastníky docházelo k přeposílání finančních částek na výdaje společné domácnosti a není jednoznačné, zda uhrazená částka [částka] byla ve vlastnictví pouze žalobkyně, a to i ohledem na to, že v době koupě byla na mateřské dovolené se 2 dětmi. Vzhledem k neprokázání vlastnictví sedací soupravy nebylo možné žalobě na vydání vyhovět, stejně jako případné náhrady [částka], a to ani z titulu bezdůvodného obohacení.

6. Po částečném zpětvzetí žaloby se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako eventuálního plnění v případě nemožnosti vydat kuchyňskou linku. Soud prvního stupně ohledně této movité věci uzavřel, že žalobkyně prokázala své vlastnictví, neboť uhradila její kupní cenu, po většinou z úvěru, který sama čerpala a splácela ze svého účtu. Tato kuchyňská linka se stala součástí nemovité věci, kterou vlastnil žalovaný. K posouzení hodnoty kuchyňské linky, kdy její stav v době ukončení společné domácnosti žalobkyně ničím neprokazovala, nalézací soud užil úvahu a hodnotu stanovil ve výši 5 % z pořizovací ceny, tedy částkou [částka] a ve zbytku tento žalobní nárok zamítl. Žalobkyni zároveň přiznal úrok z prodlení z částky [částka] v zákonné výši, kdy počátek prodlení se odvíjel od zaslané předžalobní výzvy.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s použitím vyhlášky č. 254/2015 Sb., a žalobkyni, která byla úspěšná jen v nepatrné části, uložil zaplatit žalovanému celkem pět paušálních náhrad po [částka].

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti výrokům I, III, IV, V a VI. Soudu prvního stupně vytkla nedostatečně zjištěný skutkový stav i nesprávné právní hodnocení, zejména pokud jde bezdůvodné obohacení. Žalobkyně připomenula, že účastníci spolu vedli společnou domácnost, kde žalobkyně měla na starosti zajištění jejího chodu včetně plateb za nákupy potravin, drogerie, oděvů, stravování dětí ve školním a předškolním zařízení a rovněž hradila od roku 2015 energie a vodné a stočné. Žalovaný přispíval nepravidelně, což v průměru činilo částku [částka] měsíčně za dobu od narození nejstaršího syna do ukončení soužití. Žalobkyně na úhradu domácnosti užívala nejen sociální dávky a posléze příjem ze zaměstnání, ale i úspory. Vše žalobkyně doložila. Podstatnou část jejích úspor tvořilo stavební spoření. Naspořené finanční prostředky na základě ústní smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému na úhradu zálohy na kupní cenu nemovitosti v [název]. Žalovaný emailem potvrdil, že částka [částka] mu byla zaslána na jeho účet. Domluva účastníků byla taková, že žalovaný finanční prostředky vrátí po prodeji bytu v [adresa] ulici, který spolu obývali. Žalobkyně doložila výpověď smlouvy o stavebním spoření i zaslání finanční částky přímo na účet žalovaného, což sám potvrdil. Pro případ, že by soud nepovažoval právní jednání jako zápůjčku, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení. Jelikož se jednalo o jediné úspory žalobkyně, které měly sloužit k rekonstrukci jejího domu v Drahotěšicích, za nějž veškeré platby hradila žalobkyně, ztráta finančních prostředků z účtu stavebního spoření se tak projevila ve zmenšení majetkové sféry žalobkyně. Žalobkyně tak má za to, že žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, pokud přijal finanční prostředky, využil je a následně nevrátil. Soudu prvního stupně žalobkyně vytkla, že důkazní břemeno přenesl výhradně na žalobkyni, aniž by sporné otázky měl prokazovat i žalovaný. Závěr soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, tak není správný.

9. Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že neprokázala vlastnictví sedací soupravy [název], na kterou uhradila doplatek kupní ceny [částka]. Ač souprava zůstala u žalovaného, on kupní cenu nevrátil. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že si fakticky zaplacením části kupní ceny své finance „odbydlela“, takový zápočet žalovaný nikdy nepožadoval. Žalobkyně finanční prostředky poskytla, ty jí však nebyly vráceny. Pokud jde o kuchyňskou linku IKEA, zde je skutkový závěr soudu o vlastnictví linky správný, žalobkyně však nesouhlasí s výší náhrady, když není patrné, jak soud dospěl k 5 % pořizovací ceny, jako náhrady za kuchyňskou linku. Žalobkyně stěží mohla prokazovat stav linky v době rozpadu společné domácnosti, když byt užívala 3. osoba, a navíc žalovaný profitoval z pronájmu i této linky. Rozsudek soudu prvního stupně žalobkyně považuje za nepřezkoumatelný, kdy navíc soud žalobkyni zatížil povinnostmi, které nemohla v řízení splnit a které měl převést na žalovaného. Závěrem žalobkyně nesouhlasí s nákladovým výrokem, když žalovaný se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Odvolacímu soudu navrhla, aby žalobě zcela vyhověl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení.

10. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil, s rozhodnutím soudu prvního stupně souhlasí. Soud nepřipustil důkaz listinou o vyrovnání mezi účastníky v podobě tabulky o převzetí movitých věcí, resp. doplatku žalovaného ze dne [datum]. Strany se na vypořádání dohodli a nynější jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. V případě sedačky [název] žalovaný opětovně vznesl námitku promlčení, když k úhradě částky [částka] žalobkyní (z prostředků, které ji poskytl žalovaný) došlo dne [datum] a pro případ bezdůvodného obohacení se nárok promlčel ve lhůtě 2 let.

11. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je žalobkyně oprávněna podat odvolání proti všem napadeným výrokům a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně není osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku V. rozsudku, neboť tímto výrokem bylo její žalobě částečně vyhověno. Odvolání proti tomuto výroku proto odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř.

12. Odvolací soud poté přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadený rozsudek ve výrocích I., III., IV. a V. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 212, § 212a odst. 4, 5 o. s. ř.) a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

13. Předně odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nárok uplatněný žalobkyní v žalobě není promlčen, neboť podle § 646 o. z. nepočne běžet a neběží promlčecí lhůta pro práva mezi osobami žijícími ve společném domácnosti, což je případ účastníků. Pokud společné soužití skončilo v červnu 2020 a žaloba byla podána v březnu 2023, byla podána v zákonné tříleté promlčecí lhůtě.

14. Vydání movitých věcí soud prvního stupně správně posoudil podle § 1040 o. z. K vydání věci je oprávněn vlastník a je na něm, aby prokázal, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, případně jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci. Zároveň musí vlastník prokázat, že mu žalovaný věc zadržuje, tedy že věc přešla do jeho držby či detence. Tomu nebrání, že věc bude mít u sebe 3. osoba. Bylo tak na žalobkyni, aby své vlastnické právo nejen tvrdila, ale i prokazovala. Na žalovaného může přejít důkazní břemeno tehdy, pokud tvrdí, že držbu pozbyl. V projednávané věci žalobkyně své vlastnické právo ke kuchyňské lince opírala o skutečnost, že kuchyňskou linku IKEA zakoupila ze svých výlučných prostředků, a to zejména tím, že si na pořízení kuchyně vzala půjčku a tuto splácela ze svého účtu. Tyto skutečnosti se žalobkyni podařilo prokázat (výpisy z účtu, zakázkový list). Nesporné pak bylo, že se kuchyňská linka nacházela v bytě ve vlastnictví žalovaného, který byl (i s linkou) prodán v roce 2022. Žalobkyně tak své vlastnické právo prokázala, avšak z důvodu nemožnosti vydání věci, již dále v této části na žalobě netrvala a navrhla, aby pro tento případ jí byla zaplacena náhrada [částka].

15. Odvolací soud však nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně určil hodnotu kuchyňské linky. Žalobkyně tvrdila, jaká je její hodnota a byla na ní, aby tuto obvyklou cenu také prokázala. Proto odvolací soud žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby prokázala, že hodnota linky k ukončení společné domácnosti byla [částka]. Za tím účelem žalobkyně navrhla buď vypracování znaleckého posudku, případně posouzení inzertní nabídek či odborné vyjádření. Se zadáním znaleckého posudku odvolací soud nesouhlasil, neboť jeho vypracování s ohledem na skutečnost, že není jisté, zda a kde se linka případně nachází by bylo problematické a zjevně neekonomické. Žalobkyně předložila dvě odborná vyjádření, první od [jméno FO] ze dne [datum], který působí jako zhotovitel kuchyní, provádí i jejich demontáž a ekologickou likvidaci. Dle předložené dokumentace včetně nákresu a soupisu jednotlivých dílů ocenil nynější tržní cenu na částku [částka]. Druhé prohlášení k hodnotě kuchyňské linky dle přiloženého plánku a soupisu poskytl [jméno FO], rovněž prodejce nábytku, včetně nábytku použitého a sdělil, že v současné době hodnota konkrétní kuchyňské linku dosahuje částky [částka]. Odvolací soud považoval tato prohlášení za dostatečná k prokázání hodnoty kuchyňské linky v době ukončení soužití účastníků a pokud žalobkyně požadovala pro případ nemožnosti vydání kuchyňské linky náhradu [částka], je její nárok oprávněný. Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen doplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení, když zbývající částka [částka] s příslušenstvím již žalobkyni byla přisouzena.

16. Se soudem prvního stupně však odvolací soud zcela souhlasí, pokud jde o jeho závěry týkající se neprokázání vlastnictví sedací soupravy [název]. Tato sedací souprava i nadále existuje a je umístěna v nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, kdy po celou dobu byla užívána jak žalobkyní a žalovaným a jejich společnými dětmi, pokud vedli společnou domácnost. Ve věci bylo nesporné, že nákup sedací soupravy objednával žalovaný a že uhradil zálohu [částka] dne [datum] a žalobkyně ze svého účtu dne [datum] částku [částka]. V té době měla žalobkyně příjem z peněžité pomoci v mateřství po narození 2. dítěte. Z výpisu z účtu však nevyplývá, že by žalobkyně zcela hradila veškeré náklady na domácnost, naopak mezi účastníky docházelo k přeposílání větších částek finančních prostředků. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by výlučně ona nabyla vlastnictví sedací soupravě, a to pouze tím, že část kupní ceny uhradila ze svého účtu. Žalobkyně proto nemá právo na vydání sedací soupravy, případně zaplacení částky [částka].

17. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že žaloba o zaplacení částky [částka] není důvodná, neboť nárok žalobkyně nelze posoudit jako smlouvo o zápůjčce a ani nebylo prokázáno, že by se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil.

18. V případě údajného uzavření smlouvy o zápůjčce žalobkyně ve svém odvolání setrvala na tvrzení o ústním ujednání, že zápůjčka bude vrácena po prodeji bytu ve [adresa]. Tyto tvrzené skutečnosti, vyjma ukončení stavebního spoření a zaslání finanční částky rovnající se zůstatku na účtu ze stavebního spoření žalovanému, ničím žalobkyně nedoložila; ani tím, že prostředky na účtu ze stavebního spoření měly být určeny na rekonstrukci domu v Drahotěšicích. Nalézací soud proto dospěl ke správnému závěru, že zápůjčka nebyla prokázána.

19. Odvolací soud sdílí i jeho názor, že by se žalovaný na úkor žalobkyně o čásktu [částka] bezdůvodně obohatil.

20. Obsahem ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. je tzv. generální skutková podstata bezdůvodného obohacení. Zákon ukládá každému nabyvateli neoprávněného majetkového prospěchu vydat ochuzenému obohacení vzniklé bez spravedlivého důvodu. Obecně platí, že získání majetkových hodnot se musí opírat o legitimní stav, tj. musí být souladný s právem. Pro vznik bezdůvodného obohacení se vyžaduje existence obecných předpokladů, které musí být splněny v každém případě neoprávněného majetkového prospěchu. Jedná se o nabytí majetkových hodnot právnickou či fyzickou osobu, nespravedlivým způsobem, tj. protiprávně, musí dojít k újmě jiného subjektu, tj. ochuzeného a mezi neoprávněným nabytím majetkového prospěchu obohaceným a majetkovou ztrátou ochuzeného musí být příčinná souvislost. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu spočívá v tom, že mezi obohaceným a ochuzeným chybí právní vztah, který by zakládal nárok na poskytnutí plnění.

21. V poměrech staré i nové úpravy bezdůvodného obohacení rozlišuje hmotněprávní úprava a na ní navazující judikatura Nejvyššího soudu důsledně s významnými právními důsledky i pro otázku věcné legitimace, jde-li o vztah bezdůvodného obohacení, při němž ke získání neoprávněného majetkového prospěchu dochází na úkor ochuzeného zcela bez právního důvodu, případně z právního vztahu, který odpadl, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.), respektive plněním z neplatného právního úkonu nebo majetkovým prospěchem získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 obč. zák.) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Ten rozdíl spočívá právě mimo jiné v nalézání vzájemného vztahu (oboustranné věcné legitimace) obohaceného a ochuzeného, kdy v případech obohacení spočívajícího v plnění či protiprávním využití cizí hodnoty bez právního důvodu jde o vztah toho, kdo majetkový prospěch získává (obohaceného) a toho, na jehož úkor se tak děje (ochuzeného), zatímco v případech právních poměrů, jež odpadly, byly zrušeny, prohlášeny za neplatné, jde zpravidla vždy o přímý vztah účastníků zrušeného odpadnuvšího, či neplatného právního poměru. Zejména i proto judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 451 odst. 2 obč. zák. (a § 2991 odst. 2 o. z.) dospěla k závěrům, že určujícím předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil tím, že mu žalobkyně na jeho účet zaslala předmětnou finanční částku, která tvořila zůstatek jejího stavebního spoření. Žalobkyně neprokázala, že by tyto finanční prostředky žalovaný užil výlučně pro své obohacení (byť bylo tvrzeno, že mělo jít o část kupní ceny nemovitosti). Naopak v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky na účtu žalovaného byly užívány na výdaje společné domácnosti, kterou účastníci vedli. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by se majetek žalovaného zvětšil, a naopak její majetek zmenšil, když od žalovaného získávala bankovními převody finanční prostředky, i s přihlédnutím k tomu, jaké byly příjmy účastníků v rozhodné době, odvolací soud bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ohledně částky [částka] neshledal.

23. Odvolací soud uzavírá, že odvolání žalobkyně je z větší části nedůvodné, a proto rozsudek soudu v napadených výrocích I a III podle § 219 o. s. ř. potvrdil, důvodným odvolání shledal pouze proti výroku IV, a proto tento výrok podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku III rozsudku odvolacího soudu.

24. Odvolací soud rozhodl o nákladech nalézacího řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř), jakož i odvolacího (§ 224 odst. 1 o. s. ř.) tak, že uložil povinnost k náhradě žalobkyni, která uspěla pouze v nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný sice před soudem prvního stupně uvedl, že na náhradě nákladů řízení netrvá, před odvolacím soudem však prohlásil, že trvá na plné náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jelikož žalovaný nebyl v řízení zastoupen, odvolací soud postupoval podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a žalovanému přiznal paušální náhradu za 8 úkonů před soudem prvního stupně podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. – sepis vyjádření ze dne [datum], příprava na 3 ústní jednání před soudem prvního stupně, účast na 3 ústních jednáních před soudem prvního stupně a účast na vyhlášení rozsudku a 5 úkonů před odvolacím soudem – sepis odvolání, příprava a účast na jednání dne [datum] a dne [datum], a to v sazbě po [částka] za každý úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky, celkem [částka]. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).