o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2018-136,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o dosud pravomocně nerozhodnuté části žalobcem podané žaloby, kterou se původně domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o úschově, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 65 Sd 19/2002. Dle žalobních tvrzení bylo toto řízení zahájeno v červnu 2002 a pravomocně skončilo až po 13 letech, neboť předmět úschovy, tj. akcie [právnická osoba] [obec] a. s., o jejichž vydání žalobce usiloval, mu na základě příslušného výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 65 Sd 19/2002-107, který nabyl právní moci dne [datum], byly fakticky vydány až [datum]. Žalovaný nárok na náhradu škody žalobce vystavěl na tvrzení, že coby vlastník majoritního balíku akcií [právnická osoba] [obec] a. s. měl rozhodující vliv na rozhodování uvedené společnosti, který fakticky ztratil poté, co byl dne [datum] přepaden a při této příležitosti mu bylo odcizeno zhruba 7 000 ks akcií této společnosti. Uvedené akcie, konkrétně v množství 6 668 ks, byly sice následně orgány činnými v trestním řízení zajištěny, avšak z toho důvodu, že o jejich vydání kromě žalobce usilovaly i další subjekty, a panovaly tedy pochybnosti o tom, kdo je jejich skutečným majitelem, došlo k jejich složení do zmíněné soudní úschovy. Vlivem uvedeného tudíž žalobce i pro období, než bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se mu uvedené akcie vydávají, ztratil rozhodující vliv na řízení předmětné společnosti, což mělo mimo jiné za následek, že dne [datum] byl v rámci konání náhradní valné hromady obchodní společnosti odvolán z funkce předsedy představenstva a posléze byl odvolán i z pozice ředitele společnosti, což by se dle žalobce nikdy nestalo, kdyby reálně disponoval všemi vlastněnými akciemi, tedy i těmi, které byly uloženy do úschovy u Okresního soudu v Olomouci. Žalobce tvrdí, že v důsledku odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti, jakož i z pozice jejího ředitele mu byla způsobena škoda ve výši ušlého příjmu představovaného výší odměny předsedy představenstva v částce [částka] měsíčně a mzdy ředitele společnosti ve výši [částka] měsíčně, k níž kromě toho náležela ještě odměna ve výši dalších 40 %, tj. celkem [částka] hrubého měsíčně. Jelikož žalobce byl přesvědčen o tom, že Okresní soud v Olomouci měl již ke dni zahájení řízení o úschově k dispozici veškeré podklady, na jejichž základě mu uvedené akcie mohly být v zásadě ihned vydány, avšak vlivem nepřiměřené délky řízení se tak stalo až dne [datum], požadoval po žalované zaplacení náhrady škody ve výši [částka], jež dle žalobních tvrzení odpovídá součtu zmíněného ušlého měsíčního příjmu za dobu od července 2002 do [datum] (zahrnující kromě jistiny [částka] též blíže nekonkretizované„ příslušenství“ ve výši [částka]). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 214/2018-72, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 97/2020-124, byla předmětná žaloba co do částky [částka] spolu s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení s ohledem na žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení pravomocně zamítnuta. Předmětem řízení nadále zůstal již jen požadavek žalobce stran zaplacení částky [částka] s 9% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, tedy požadavek žalobce na náhradu ušlé mzdy ředitele společnosti za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], požadavek žalobce na náhradu ušlé odměny předsedy představenstva společnosti za totéž období ve výši [částka] a požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] představující část jím kapitalizovaného„ příslušenství“ za kalendářní měsíce duben, květen a červen 2015.

3. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu zjevného nedostatku příčinné souvislosti mezi nadále žalovanou škodou (ušlým příjmem) a žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž představuje jednu z obligatorních podmínek vzniku jakékoliv odpovědnosti za škodu. Existenci předmětné příčinné souvislosti vylučuje již jen to, že dle jím učiněných zjištění žalobce byl z funkce předsedy představenstva [právnická osoba] [obec] a. s. odvolán v roce 2002 a jeho pracovní poměr u téže obchodní společnosti skončil ke dni [datum], aniž by kdykoli poté byl kterýkoli z těchto vztahů, z nichž žalobci měl plynout tvrzený příjem, obnoven. V posuzovaném období by mu tak nárok na tvrzený příjem vzniknout nemohl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Příčinnou souvislost mezi uloupením zhruba 7 000 ks akcií [právnická osoba] [obec] a. s., resp. jejich následným zadržováním u Okresního soudu v Olomouci na straně jedné a vznikem jím tvrzené škody na straně druhé považuje za zcela zřejmou, evidentní, o níž není namístě pochybovat. Pokud by totiž mohl s uvedenými akciemi nakládat v přiměřené lhůtě následující poté, co byly složeny do úschovy soudu, nepochybně by ze své pozice majoritního akcionáře zajistil, aby funkci předsedy představenstva a ředitele společnosti zastával i v rozhodném období. Navíc usnesení valné hromady [právnická osoba] [obec] a. s., kterými byl odvolán z pozice předsedy představenstva, byla posléze v roce [rok] pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci zrušena. Závěr soudu prvního stupně o tom, že pozbyl postavení předsedy představenstva, je tudíž chybný. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

5. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně, které by odvolacím soudem jako věcně správné mělo být potvrzeno.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co v rámci konaného odvolacího jednání poukázal na to, že z veřejně dostupných informací uveřejněných v obchodním rejstříku plyne, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], byl konkurs na majetek dlužníka [právnická osoba], [IČO] dle ust. § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona zrušen z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a žalobce v reakci na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat vztah příčinné souvislosti mezi jím označeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, představované nyní již jen ušlou mzdou ředitele společnosti za období od [datum] do [datum] a ušlé odměny předsedy představenstva za totéž období, zejména za situace, kdy obchodní společnost [právnická osoba], od níž by se žalobci, nebýt údajně předmětného nesprávného úředního postupu žalovaného peněžitého plnění mělo dostat, byla již předtím pravomocně zrušena pro nedostatek majetku, z něhož by bylo možné uspokojit její dlužné závazky po splatnosti (doprovázené poučením, že v opačném případě může být v řízení neúspěšný z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního), stručně řečeno uvedl, že uvedený závěr o nemajetnosti obchodní společnosti považuje za chybný, neboť byly-li by řádně vymáhán majetek, který byl ze společnosti neoprávněně vyveden či odčerpán, disponovala by uvedená společnost majetkem a finančními prostředky, které by uspokojení jeho nároku na mzdu ředitele společnosti a odměnu předsedy představenstva umožňovaly, shledal odvolání žalobce nedůvodným.

7. Soud prvního stupně na daný případ správně aplikoval svou povahou speciální hmotněprávní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, neboť § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ OdpŠk“, za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a rovněž tak zcela správně právní posouzení věci samé založil na závěru, že pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou zmíněným nesprávným úředním postupem je zapotřebí kumulativního splnění tří podmínek, a to: 1. existence zmíněného nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk); 2. vznik újmy (škody) a 3. existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé (k tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 1954/2019) s tím, že není-li splněn byť jediný z nich, ke vzniku odpovědnostního závazku nedochází.

8. V posuzovaném případě soud prvního stupně závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil nedostatkem příčinné souvislosti jakožto obligatorního předpokladu vzniku odpovědnostního závazku. S tímto závěrem se odvolací soud ve výsledku v zásadě ztotožňuje, resp. má za to, že v projednávané věci byly splněny procesním předpisem předvídané předpoklady pro zamítnutí žaloby z důvodu žalobcem neuneseného břemene tvrzení a břemene důkazního stran zmíněné příčinné souvislosti. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je totiž výhradně povinností účastníka řízení tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy a podle § 120 odst. 1 o. s. ř. k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Soud není povinen po významných skutečnostech jakkoli pátrat (k tomu srovnej např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod [číslo] [rok], s. 152).

9. Vztah příčinné souvislosti by v daném případě byl naplněn jen tehdy, bylo-li by možné dovodit, že žalobcem tvrzená škoda (ušlý příjem) mu vznikla právě následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu, tj. existoval-li by mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou vztah příčiny a následku. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je tak třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Ustálená judikatura vychází z tzv. teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non) – srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod [číslo] 2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 82/2015 civ. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.

10. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud prostřednictvím poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. upozornil žalobce na neunášení břemene tvrzení a břemene důkazního stran výše popsaného vztahu příčinné souvislosti mezi jím označeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou za situace, kdy vyšlo najevo, že obchodní společnost [právnická osoba] byla ze zákona zrušena v době předcházející období, za které je žalován ušlý příjem. V uvedené skutečnosti totiž lze spatřovat okolnost, která by sama jako výlučná a samostatná příčina vyvolala vznik žalobcem požadované náhrady škody bez ohledu na jím tvrzenou existenci nesprávného úředního postupu. Protože však žalobce požadovaným způsobem svá žalobní tvrzení stran příčinné souvislosti nedoplnil a v tomto směru nenavrhl ani žádné důkazy, odvolací soud uzavřel, že za popsané situace nebylo možné žalobě vyhovět. Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Obdobný závěr však již nebylo možné učinit ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem soud prvního stupně sice co do základu správně stanovil podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované po právu přiznal právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, avšak pochybil při stanovení oprávněné výše této náhrady. Žalované totiž opomněl přiznat paušální náhradu za všechny procesní úkony, za které jí jako účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, v souladu s ust. § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, zmíněná paušální náhrada náleží. Žalovanou účelně vynaložené náklady za řízení před soudem prvního stupně sestávají z celkem dvanácti paušálních náhrad po [částka] (§ 1 odst. 3 písm. a) - vyjádření k žalobě, písm. b) – příprava účasti na jednání soudu konaná dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], písm. c) – vlastní účast na uvedených jednáních a dále účast na vyhlášení rozsudku ze dne [datum], ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tj. celkem [částka].

13. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a protože žalovaná zcela uspěla i v této fázi řízení, byla jí za přípravu účasti na odvolacím soud jednání a za vlastní účast na tomto jednání (§ 1 odst. 3 písm. b) a c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) přiznána náhrada řízení v souhrnné výši [částka].