o zaplacení 55 054 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela Rámcovou kupní smlouvu s právním předchůdcem žalovaných, panem [jméno FO], narozeným dne [datum], zemřelým dne [datum], jejímž předmětem byla dodávka topných olejů k výrobě tepla (dále jen LTO) a na základě této Rámcové smlouvy byly uzavírány jednotlivé kupní smlouvy na dodávku topných olejů na adresu [adresa], osada [adresa]. [adresa] dodané právnímu předchůdci žalovaných bylo fakturováno jednotlivými daňovými doklady. Právní předchůdce žalovaných uhradil pouze část kupní ceny, a to při závozu zboží. Druhá část kupní ceny zůstala neuhrazena. Tato měla být hrazena v závislosti na vznik nároku na vrácení spotřební daně, a to na základě Smlouvy o programu [název], jejímž předmětem bylo obstarání, vyřízení a uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla. Předmětem žaloby jsou neuhrazené faktury, které jsou v žalobě specifikovány a představují druhou část kupní ceny, která se rovnala výši spotřební daně. Splatnost druhé části kupní ceny nastala dle čl. 4.6 Rámcové smlouvy nejpozději do 18 měsíců ode dne dodání zboží. Žalovaní jsou právními nástupci pana [jméno FO], jak vyplývá z dědického řízení. Žalobkyně své povinnosti ze smlouvy plnila, nicméně ke vzniku nároku na vrácení spotřební daně nedošlo, hlavním důvodem nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně bylo nedostatečné měření skutečné spotřeby LTO daňovým subjektem. Žalobkyně zaslala všem svým zákazníkům stanovisko Generálního ředitelství cel s dopisem vysvětlujícím, jak má být vedena evidence spotřeby LTO v rámci jednotlivých míst spotřeby. Způsob měření byl v režii jednotlivých zákazníků.

3. Žalovaní se žalobě bránili tím, že ze Smlouvy o programu [název], [právnická osoba] podmínek i Rámcové smlouvy vyplynulo, že bylo povinností žalobkyně obstarat vrácení spotřební daně. Bylo v očekávání předchůdce žalovaných, že žalobkyně svoji povinnost splní, bude jednat poctivě a s pečlivostí. K zaplacení druhé části kupní ceny nedošlo výhradně z důvodů na straně žalobkyně, která neplnila své povinnosti. O tom, že nejsou splněny předpoklady na vrácení daně, pan [jméno FO] nevěděl, nebyl o tom informována a nebyl mu vytknut jakýkoliv nedostatek při měření spotřeby LTO. Takové skutečnosti žalobkyně nedoložila žádnými relevantními důkazy. Žalovaní namítali nepoctivost jednání žalobkyně.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalovaní jsou právními nástupci [jméno FO], zemřelého dne [datum]. Mezi žalobkyní a [jméno FO] byly dne [datum] uzavřeny dvě smlouvy, a to Rámcová kupní smlouva v souladu s ustanovením § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ a Smlouva příkazní dle ustanovení § 2430 a násl. o. z. Na základě uzavřené kupní smlouvy se žalobkyně jako prodávající zavázala dodávat [jméno FO] jako kupujícímu extra lehký topný olej, kdy kupující vždy uhradil v hotovosti první část kupní ceny, ve vyúčtování poníženou o spotřební daň. V Rámcové kupní smlouvě si strany sjednaly, že druhá část kupní ceny představující spotřební daň bude žalobkyni zaplacena kupujícím bez ohledu na vznik nároku na vrácení spotřební daně, nejpozději do 18 měsíců ode dne dodání zboží. Příkazní smlouvou se žalobkyně zavázala za úplatu pro [jméno FO] obstarat vyřízení a uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla podle ustanovení § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních; žalobkyně jakožto odborník v dané záležitosti se s výslovným poukazem na ustanovení § 5 o. z. zavázala danou záležitost obstarat poctivě, pečlivě a s odbornou péčí, s použitím každého prostředku, kterého vyžaduje povaha dané obstarávané záležitosti, a to v souladu se zájmy [jméno FO]; žalobkyně se rovněž zavázala sdělovat zákazníkovi všechny jí zjištěné skutečnosti, které by mohly ovlivnit i změnit pokyny či jí známé zájmy příkazce. Žalobkyně jako příkazník za úplatu zastupovala a jednala jménem [jméno FO] ve věcech týkajících se uplatnění nároku na vrácení dané spotřební daně při jednání s příslušnými správními orgány. Žalobkyně neprokázala, že provedla všechny úkony potřebné k přiznání a vrácení spotřební daně z LTO [jméno FO] a že by jednala v jeho zájmu, i s ohledem na svou erudici odborníka podnikajícího v daném oboru dle příkazní smlouvy, a to zejména s ohledem na očekávání zákazníků, jak vyplynulo z nabídky žalobkyně, že se zákazníci nemusí starat o vrácení spotřební daně. Žalobkyně [jméno FO] neinformovala o rozhodnutí správních orgánů ve věci nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně a o důvodech, z nichž správní orgány vycházely, ani nepoučila o nutnosti správnosti a přesnosti měření skutečné spotřeby ETO. Žalobkyně v tomto směru neprokázala, že by tyto skutečnosti ve vztahu k předchůdci žalovaných učinila, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl, když takový postup žalobkyně považoval zcela v rozporu s povinností žalobkyně jednat poctivě, pečlivě a v souladu se zájmy zastupované osoby, jak to předpokládal sjednaný závazek, přímo vyplývající z ustanovení § 2432 odst. 1 o. z. Pokud žalobkyně požadovala zaplacení druhé části kupní ceny, lze jednání žalobkyně hodnotit jako nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze přiznat ochranu dle ustanovení § 6 a § 8 o. z. Soud prvního stupně zároveň odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 4206/18) jakož i Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]).

5. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), úspěšným žalovaných byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení v celkové výši [částka] za celkem [hodnota] úkonů právní služby jejich advokátky a 28 paušálních náhrad.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně dospět k závěru, že druhá část kupní ceny dle článku 4.6 Rámcové kupní smlouvy měla být uhrazena bez ohledu na vznik nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla, a to do 18 měsíců od dne dodání zboží. Za situace, kdy nebyl přiznán nárok na vrácení spotřební daně, která by pokryla druhou část kupní ceny, bylo povinností kupujícího druhou část kupní ceny uhradit. Z jakého důvodu nedošlo k vrácení spotřební daně, nepovažovala za rozhodné. Žalobkyně zboží dodala, první část kupní ceny byla uhrazena a tím došlo k naplnění kupní smlouvy. Nárok žalobkyně je tak oprávněný. Žalovaní se bránili tím, že ze strany žalobkyně došlo k porušení jí stanovených povinností, vyplývajících zejména ze Smlouvy v rámci programu [název] a i tím, že druhá část kupní ceny měla být uhrazena v závislosti na vzniku nároku na vrácení spotřební daně dle čl. 4.3 Rámcové kupní smlouvy. V tomto směru si žalovaní vybrali jen část pasáže Rámcové smlouvy, která však pojednává o situaci, kdy je nárok na vrácení spotřební daně přiznán a celní úřad přikáže vrácení přiznané spotřební daně na účet kupujícího. Takový výklad smlouvy je však nepřípustný. Dále žalobkyně v odvolání uvedla, že soud nesprávně uvedl, že faktury, kterými byla vyúčtována druhá část kupní ceny, nebyly panu [jméno FO] doručeny. Žalobkyně u soudu vysvětlila, že byly vystavovány jednotlivé faktury, které obsahovaly ujednání o celkové ceně a dále údaj o tom, jaká částka odpovídá druhé části kupní ceny a u této druhé části byla splatnost odložena dle Rámcové smlouvy.

7. V rozhodnutí soudu prvního stupně je dle žalobkyně vnitřní rozpor, pokud uvádí, že je nesporné, že žalobkyně zboží panu [jméno FO] dodala, on uhradil první část kupní ceny, a že bylo sjednáno, že druhá část kupní ceny bude uhrazena bez ohledu na (ne)přiznání nároku na vrácení spotřební daně. Následně však soud tvrdí, že nárok žalobkyně není důvodný, přičemž přijal obranu žalovaných, která spočívala v uplatnění kompenzační námitky z titulu způsobené újmy. Tento závěr žalobkyně považuje za nesprávný. Poukázala přitom na to, že soud prvního stupně se zabýval pouze procesem vrácení spotřební daně, opomněl však zkoumat základní atributy způsobilosti pohledávky, zda vůbec taková újma vznikla, v jakém rozsahu a zda je splatná a způsobilá k započtení. Namítala, že pohledávka žalovaných není splatná, a tudíž způsobilá k započtení. Namítala rovněž, že tato pohledávka nebyla ani dostatečně určitě specifikována. Nesouhlasila dále s tím, jak soud prvního stupně posuzoval údajné porušení jejich povinností. Závazkem žalobkyně bylo zajistit podání daňového přiznání příslušnému správci daně pro účely uplatnění nároku na vrácení spotřební daně. Poukázala na to, že dle [právnická osoba] podmínek (dále jen „VOP“) článku 1 odst. 1 bylo povinností zákazníka (pan [jméno FO]) předložit doklady potřebné pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně, mimo jiné evidenci o spotřebě. Zákazník přitom vzal dle VOP na vědomí, že řádné nepředložení těchto dokladů může mít za následek nevrácení spotřební daně, pan [jméno FO] tak byl řádně poučen o povinnosti vést řádnou evidenci, což nečinil. O tomto porušení povinností panem [jméno FO] není v rozhodnutí soudu prvního stupně žádná zmínka. Daňovým subjektem v předmětných daňových řízeních dle daňového řádu byl pan [jméno FO], nikoliv žalobkyně. Za konečné rozhodnutí správce daně odpovídal on, žalobkyně tak nemůže být odpovědná za neúplné podklady, které jí pan [jméno FO] předal. Z příkazní smlouvy totiž nevyplývala povinnost žalobkyně kontrolovat podklady předané zákazníkem. Žalobkyně tak nemůže být činěna odpovědnou za neúspěch v řízení o vrácení spotřební daně. Poukázala přitom na to, že využila všech dostupných opravných prostředků k tomu, aby byl nárok na vrácení spotřební daně přiznán, přičemž shodným způsobem poskytuje služby i jiným svým zákazníkům, kterým je nárok na vrácení spotřební daně běžně přiznáván. Zároveň žalobkyně nenese odpovědnost za případnou změnu rozhodovací praxe správních orgánů. Konečně žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že pana [jméno FO] neinformovala o výsledcích řízení a že mu tím nedala možnost nedostatky napravit. Takové skutečnosti ze spisu nevyplývají a nemají oporu v provedených důkazech. Odvolacímu soudu žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

8. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání setrvali na své obraně, že to byla žalobkyně, kdo vlastním pochybením nezajistil vrácení spotřební daně a nemá tak nárok na druhou část kupní ceny. Žalobkyně ve svém odvolání prosazuje selektivní výklad článku 4.6 Rámcové smlouvy, bez ohledu na další ujednání, znění zákona a charakter smluvního vztahu. Článek 4.6 je v rozporu se čl. 4.3, dle kterého je druhá část kupní ceny uhrazena v závislosti na přiznání vrácení spotřební daně. Interpretace žalobkyně, že článek 4.6 neguje předchozí, je v rozporu s výkladovými ustanoveními občanského zákoníku a spotřebitelským charakterem smlouvy. Podle § 1812 odst. 1 o. z. platí, že je-li obsah smlouvy možné vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Smluvní vztah mezi žalobkyní a panem [jméno FO] byl od počátku konstruován tak, že druhou část kupní ceny nebude pan [jméno FO] hradit, ale žalobkyně si ji obstará prostřednictvím vrácení spotřební daně. Takto byla nabídka panu [jméno FO] od počátku prezentována a on ji za těchto podmínek přijal, proto také uhradil první část kupní ceny a pro uhrazení druhé části poskytl žalobkyni příkazní smlouvu. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně nedokázala zajistit vrácení spotřební daně, neboť celnímu úřadu předložila 5 neprůkazných daňových přiznání za jednotlivé měsíce a správcem daně byla za každý jednotlivý měsíc opakovaně vyzývána, aby byly odstraněny pochybnosti o způsobu, jakým bylo prováděno měření spotřeby topných olejů pro výrobu tepla. Žalobkyně tak neučinila a ani pana [jméno FO] neinformovala. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně doručila panu [jméno FO] poučení o provádění měření či s ním jinak komunikovala. Žalovaní se tak domnívají, že spotřební daň nebyla vrácena pouze z důvodu pochybení žalobkyně, která pochybnosti správce daně o průkaznosti měření neodstranila. Pokud jde o případný zápočet provedený žalovanými vůči nárokům žalobkyně, k tomu se žalovaní vyjádřili tak, že byl učiněn pouze z procesní opatrnosti ve vyjádření k předžalobní výzvě pro případ, že by žalobkyni nárok na zaplacení druhé části kupní ceny vznikl. Odvolacímu soudu žalovaní navrhli, aby napadený rozsudek jako správný potvrdil.

9. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a postupu soudu prvního stupně předcházejícího vydání napadeného rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování náležitě zhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a pokud jde o posouzení nároku žalobkyně na zaplacení doplatku kupní ceny, dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Na podrobné, přiléhavé a věcně správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně zcela správně vyšel z toho, že byly uzavřeny dvě smlouvy, které se navzájem doplňovaly, když z kupní smlouvy vyplývalo, že povinnost uhradit druhou část kupní ceny, která se rovnala výši nároku na vrácení spotřební daně, je vázána na její uplatnění u správce daně, k čemuž se zavázala žalobkyně dle příkazní smlouvy.

11. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně je třeba posoudit dle ustanovení § 5 o. z. a vyjít z postavení předchůdce žalovaných jako spotřebitele. Je pravdou, že žalobkyně dodala objednané zboží, za které bylo uhrazena v hotovosti první část kupní ceny tak, jak to vyplývávalo článku 4.2 Rámcové kupní smlouvy. Uhrazení druhé části kupní ceny (článek 4.3) bylo závislé na vzniku nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám používajícím tyto topné oleje pro výrobu tepla. Právě za účelem úplatného obstarání, vyřizování a uplatňování nároku na vrácení spotřební daně na základě vztahů, které vyplývaly z Rámcové kupní smlouvy, byla uzavřena mezi předchůdcem žalovaných a žalobkyní Smlouva o programu [název], jako smlouva příkazní podle § 2430 o. z. VOP k programu [název] pak stanovují povinnosti žalobkyně jako příkazníka, především: zajištění podání daňového přiznání, zajištění vrácení částky odpovídající vrácené spotřební dani, přičemž je příkazník povinen příkazce informovat o rozhodnutí o vrácení spotřební daně. Podklady k podání daňového přiznání poskytne příkazce a jsou jimi zejména doklad o prodeji, údaje o spotřebě topných olejů ve stanovené lhůtě. Zároveň se žalobkyně jako příkazník zavázala záležitost obstarat a postupovat při tom poctivě, pečlivě a s odbornou péčí.

12. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně své povinnosti příkazníka neplnila řádně, když zejména pana [jméno FO] neinformovala o výsledcích daňových řízení, kdy bylo správcem daně zejména vytýkáno nesprávné evidování spotřeby. Lze proto přisvědčit soudu prvního stupně, že žalobkyně nejednala v zájmu [jméno FO] a její jednání vedlo k nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně. V tomto závěru se odvolací soud se soudem prvního stupně zcela ztotožňuje. Pokud tedy za této situace požadovala žalobkyně zaplacení druhé části kupní ceny, na kterou by jí sice dodáním zboží nárok vznikl, nemohlo dojít k naplnění smyslu Smlouvy z programu [název], tedy ulehčit zákazníkům zajištění nároku na vrácení spotřební daně, a tudíž úlevu ze zaplacení právě druhé části kupní ceny. Vzhledem k provázanosti obou smluv, kdy nárok dle Rámcové kupní smlouvy by mohl být dán, nesplněním povinností žalobkyně vyplývajících ze smlouvy příkazní nemohlo dojít ke vzniku nároku, jak je žalobkyní žalobou požadován. V řízení není prokázáno, že by žalobkyně v rámci vzájemných povinností vyplývajících z příkazní smlouvy a VOP předchůdce žalovaných o svých krocích a zejména výsledcích daňového řízení informovala. Rozhodnutí soudu prvního stupně je i v tomto směru správné a nikterak vnitřně rozporné, navíc náležitě odůvodněné.

13. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně nebyl shledán důvodným, a to i pro rozpor s dobrými mravy, kdy žalobkyně své zákazníky (v tomto případě důchodového věku) nalákala na to, že vše potřebné pro vrácení spotřební daně učiní, a následně nejednala s náležitou péčí, navíc odborníka v oboru, nebylo třeba se již s případným započtením zabývat.

14. Odvolací soud tak uzavírá, že to nebyl předchůdce žalovaných pan [jméno FO], kdo by své povinnosti porušil, ale výhradně žalobkyně, a proto její nárok na zaplacení žalovaných částek představujících druhou část kupní ceny za dodané topné oleje není dán, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

15. Nesprávným však odvolací soud shledal výrok II o nákladech řízení, kde soud prvního stupně přiznal 28x paušální odměnu za vykonané úkony právní služby, ačkoliv správně byla být přiznána paušální náhrada hotových výdajů odpovídající 7 úkonům (které byly ve prospěch všech 4 žalovaných vykonány), jak byly učiněny a vyplývají i z obsahu spisu. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. měnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že celková výše nákladů činí [částka] a sestává z 4x 7 úkonů po [částka], 7 režijních paušálů po [částka] a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % ([částka]).

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšným žalovaným náleží k náhradě náklady řízení tvořené mimosmluvní odměnou advokátky žalovaných za celkem [hodnota] úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu podle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d), g), § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 4x [částka] za jeden úkon právní služby; dále náleží žalovaným paušální náhrada hotových výdajů [částka] připadající na tyto dva úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 4 tarifu a náhrada daně z přidané hodnoty 21 % ve výši [částka]. Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení dosáhla výše [částka]. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).