o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. prosince 2022, č. j. 5 C 76/2011-436,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % (ročně) z této částky od [datum] do zaplacení [výrok I], žalobci uložil povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalovanému částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení [výrok II], zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od [datum] (do zaplacení) a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % (ročně) z částky [částka] od [datum] do [datum] [výrok III], zamítl vzájemný návrh žalovaného v části, kterou se domáhal po žalobci zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] [výrok IV] a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalovanému částku [částka] (Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta [výrok V].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě podané právní předchůdkyní žalobce (matkou žalobce, [jméno FO], nar. [datum] a zemř. [datum]) a vzájemném návrhu žalovaného, kterými se zmíněná právní předchůdkyně žalobce a žalovaný coby podíloví spoluvlastníci budovy č. p. [číslo], postavené na pozemku parc. č. [číslo], vše katastrální území [adresa], obec [adresa] (dále též jen „předmětná nemovitost“), vůči sobě navzájem domáhali vydání poměrné části tím kterým inkasovaného nájemného za pronájem předmětné nemovitosti nebo její části, jež by jim měla náležet v závislosti na velikosti ideálního spoluvlastnického podílu každého z nich na předmětné nemovitosti, tj. v případě právní předchůdkyně žalobce ve výši jedné třetiny celku a v případě žalovaného ve výši dvou třetin celku. Žalující strana se konkrétně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že předmětná částka přesně odpovídá jedné třetině součtu výhradně žalovaným v kalendářních letech 2004 - 2008 inkasovaných plateb nájemného za užívání garáží nacházejících se v předmětné nemovitosti, které tehdy užívala společnost [právnická osoba] Předmětné plnění právní předchůdkyně žalobce považovala za plnění, o které se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil.

3. Soud prvního stupně (dále budou reprodukována pouze skutková zjištění soudu prvního stupně a na něj navazující právní posouzení týkající se žalobou uplatněného nároku na zaplacení zmíněné částky [částka] s příslušenstvím, neboť ve zbylém rozsahu již bylo o žalobě i vzájemným návrhu žalovaného s konečnou platností věcně rozhodnuto) vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce a žalovaný byli (mimo jiné) v kalendářních letech 2004 - 2008 podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti s tím, že právní předchůdkyni žalobce náležel ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny celku a žalovanému ideální podíl ve zbylé výši dvou třetin celku, že žalovaný v uvedeném období za pronájem garáží nacházejících se v předmětné nemovitosti inkasoval od společnosti [právnická osoba] veškeré platby, které tato společnost za užívání předmětných garáží v uvedeném období zaplatila, tj. celkem částku [částka], a že žalovaný poměrnou část uvedeného peněžitého plnění odpovídající výši spoluvlastnického podílu právní předchůdkyně žalobce na předmětné nemovitosti, tj. částku [částka], právní předchůdkyni žalobce nezaplatil ani poté, co mu dne [datum] byla doručena žaloba právní předchůdkyně žalobce s požadavkem na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně s odkazem na ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), implicitně ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od [datum], žalobnímu požadavku na zaplacení částky [částka] jako nároku oprávněnému vyhověl. Konstatoval přitom, že dostalo-li se žalovanému za užívání spoluvlastněné věci bez dalšího veškerého peněžitého plnění (užitku), pak se v části přesahující jeho spoluvlastnický podíl na předmětné věci v rozsahu dvou třetin celku na úkor právní předchůdkyně žalobce coby tehdejší ideální spoluvlastnice téže věci v rozsahu jedné třetiny celku bezdůvodně obohatil a v souladu s již zmíněnou hmotněprávní úpravou byl povinen uvedené bezdůvodné obohacení právní předchůdkyni žalobce na výzvu vydat. Implicitně přitom odkázal na závěry ustálené judikatury (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1598 – poznámka odvolacího soudu), že hmotněprávní úkon žalobce určený druhé procesní straně může být obsažen i v žalobě a jeho právní účinky nastávají okamžikem, kdy je taková žaloba doručena. Soud prvního stupně tedy konstatoval splatnost uvedeného nároku, a protože s účinností od [datum] shledal prodlení žalovaného s úhradou žalující stranou po právu nárokovaného vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka], podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kromě zmíněné jistiny zavázal žalovaného též k úhradě žalující stranou požadovaného zákonného občanskoprávního úroku z prodlení od uvedeného data do zaplacení. Pro právní posouzení věci samé přitom shledal nepodstatným, že nájemní smlouva, na jejímž základě žalovaný inkasoval od společnosti [právnická osoba] zmíněné platby nájemného, byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] shledána neplatnou, neboť ve výsledku lze považovat za irelevantní, zda žalovaný plnění za užívání společné věci nabyl z titulu nájemného na základě platně sjednané nájemní smlouvy anebo z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající výši tehdy obvyklého nájemného, pakliže by nájemní smlouva nebyla platně uzavřena. Nad rámec výše zmíněného plnění, ohledně něhož žalovanému stanovil povinnost k jeho zaplacení (viz výrok I napadeného rozsudku), soud prvního stupně žalobu zamítl (blíže viz výrok III napadeného rozsudku).

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a protože žalobce byl v řízení procesně úspěšný jen co do 33 % předmětu řízení, zavázal jej, aby v řízení procesně úspěšnějšímu žalovanému, který v řízení uspěl co do 67 % předmětu řízení, nahradil účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu rozdílu procentně vyjádřených úspěchů obou procesních stran sporu, tedy ve výši 34 % jejich celkové výše, konkrétně v částce [částka].

6. Proti tomuto rozsudku, avšak výslovně jen proti výrokům I, IV a V, podal žalovaný včasné odvolání s tím, že v uvedené části považuje napadené rozhodnutí za nesprávné jak po stránce skutkové, tak i právní. Soudu prvního stupně v něm vytýká, že podstatnou část svých skutkových zjištění stran žalovaným od společnosti [právnická osoba] v období kalendářních let 2004 – 2008 přijatých plateb za užívání předmětných garáží, včetně identifikace právního důvodu uvedeného plnění, v rozporu se zásadou přímosti opřel o zdůvodnění soudního rozhodnutí v jiné právní věci, pročež má za to, že za této situace bylo v uvedeném části řízení rozhodnuto na základě nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Navíc i na to navazující právní posouzení považuje za chybné, neboť i kdyby bylo v řízení prokázáno, že žalovaný od společnosti [právnická osoba] přijal z titulu nájemného za užívání předmětných garáží v kalendářních letech 2004 - 2008 peněžité plnění ve výši [částka], nájemní smlouva, na jejímž základě bylo takto plněno, byla v mezidobí shledána neplatnou, a tudíž z žalující stranou tvrzeného titulu nájemného nic nezískal a na úkor právní předchůdkyně se nijak neobohatil. Při neplatnosti předmětné nájemní smlouvy totiž teoreticky přichází v úvahu jen bezdůvodné obohacení na úkor společnosti [právnická osoba] Žalovaný je tedy přesvědčen o tom, že i v části, které bylo soudem prvního stupně vyhověno, měla být žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku potřebné věcné legitimace. Výrok o věci samé IV žalovaný napadl odvoláním čistě z procesní opatrnosti, a to s poukazem na evidentně chybnou formulaci části vzájemného návrhu žalovaného, která soudem prvního stupně nebyla shledán důvodnou. Připomněl, že zamítavý výrok by komplementárně měl identifikovat část vzájemného návrhu, jemuž nebylo vyhověno, což se nestalo. V uvedeném výroku by správně mělo být uvedeno jiné období, za které nebylo požadavku na zaplacení úroku z prodlení vyhověno, a taktéž jiná částka jistiny, které se zamítaný úrok z prodlení měl týkat. Jeho vzájemný návrh tedy měl být správně zamítnut v části týkající se povinnosti žalobce zaplatit mu úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky [částka] od [datum] (správně [datum] – pozn. odvolacího soudu) do [datum]. Žalovaný uvedl, že soudu prvního stupně navrhl, aby uvedenou písařskou chybu odstranil formou vydání opravného usnesení s tím, že pokud se tak nestane, bude trvat na tom, aby odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i v tomto výroku. Konečně má žalovaný za to, že z procesního hlediska měl být v řízení shledán neúspěšným jen v poměrně nepatrné části, a proto navrhl, aby odvolací soud kromě již navržené změny napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně o věci samé změnil i svou povahou akcesorický výrok soudu prvního stupně o povinnosti k náhradě nákladů a ve výsledku mu přiznal vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobce v reakci na odvolání žalovaného uvedl, že žalovaným v jeho odvolání uplatněné námitky považuje za nedůvodné. Zdůraznil, že soud prvního stupně svá skutková zjištění opřel o důkazy, které v řízení provedl, přičemž pokud se týká výše peněžitého plnění, které žalovaný inkasoval v označeném období za užívání předmětných garáží od společnosti [právnická osoba], pak uvedené skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané též na podkladě příslušných výpisů z bankovního účtu. Z hlediska právního posouzení věci samé skutečně není podstatné, zda žalovaný inkasované plnění za užívání předmětných garáží obdržel z titulu nájemného hrazeného na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy anebo z titulu bezdůvodného obohacení, protože nájemní smlouva, na jejímž základě inkasoval sjednané nájemné v jeho tehdy obvyklé výši, byla shledána neplatnou. V každém případě se totiž jednalo o hodnotu, kterou žalovaný obdržel z titulu užívání společné věci, avšak právní předchůdkyni žalobce jakožto menšinové spoluvlastnici tomu odpovídající poměrnou část nevydal, a tím se na její úkor bezdůvodně obohatil. Jakýkoli jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru a žalovanému by umožňoval těžit z jeho nepoctivého jednání, což výslovně ust. § 6 a § 8 aktuálně platného a účinného občanského zákoníku zapovídá. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok o věci samé I jako věcně správný potvrdil.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co shledal, že žalovaný není subjektivně legitimován k podání odvolání proti zamítavému výroku o věci samé IV, neboť k podání odvolání je dle závěrů ustálené judikatury oprávněn pouze účastník řízení, jemuž nebylo výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě mu byla tímto výrokem způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jíž by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a jím citované závěry ustálené judikatury), a ohledně uvedeného výroku odvolání žalovaného podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, zbylou část odvolání žalovaného shledal nedůvodnou.

9. Závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci odvolací soud považuje za logický výsledek provedeného dokazování, opřený o řádné posouzení jednotlivých důkazních prostředků tak, jak to stanoví procesní předpis v § 132 o. s. ř. Žalovaným v tomto směru uplatněné námitky odvolací soud považuje za pouhou polemiku s hodnocením výsledků soudem prvního stupně řádně provedeného dokazování, která není způsobilá zvrátit soudem prvního stupně logicky a srozumitelně konstruovaný závěr o skutkovém stavu věci. Nutno připomenout, že za důkaz lze považovat jakýkoli důkazní prostředek, jehož prostřednictvím je možno zjistit skutečnost, která je předmětem dokazování. Uvedenou definici nepochybně naplňuje i písemné vyhotovení soudního rozhodnutí v jiné věci, a tedy obecně není rozumného důvodu, proč by nebylo možné, aby soud také na podkladě takového listinného důkazu činil příslušná skutková zjištění. Navíc v posuzovaném případě se jedná zjevně o námitku ryze akademickou, neboť ve skutečnosti o tom, že žalovaný právní předchůdkyni žalobce úmyslně zadržoval její podíl na peněžitém plnění, které získal z titulu užívání garáží v předmětné nemovitosti, není mezi účastníky sporu. Ostatně žalovaný uvedenou skutečnost výslovně potvrdil v písemném podání ze dne [datum] (viz č. l. 461 spisu), přičemž vysvětlil, že se tak stalo z toho důvodu, že mu naopak právní předchůdkyně žalobce měla neoprávněně zadržovat prostředky získané z pronájmu společné věci za jiná období. Ani odvolací soud tak neshledal žádného důvodu, pro který by zmíněný skutkový závěr nebylo možné shledat podkladem pro navazující právní posouzení věci samé.

10. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud v posuzovaném řízení s implicitním odkazem na § 137 odst. 1 obč. zák. dovodil právo každého spoluvlastníka užívat věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, přičemž užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, dohody spoluvlastníků nebo rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. vydat to, oč se takovým užíváním jeho majetková sféra na úkor zbylých spoluvlastníků rozhojnila, neboli jinak řečeno to, co získal nad rámec obvyklého užívání věci (k tomu srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2013, usnesení téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

11. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soud prvního stupně zcela správně dovodil existenci bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor právní předchůdkyně žalobce, pakliže žalovaný za užívání společné věci, konkrétně garáží nacházejících se v předmětné nemovitosti, v kalendářních letech 2004 - 2008 inkasoval veškeré užitky z toho plynoucí v podobě úplaty za užívání předmětné části nemovitosti třetí osobou odpovídající výši v té době obvyklého nájemného a žalovaného zcela po právu zavázal, aby z titulu bezdůvodného obohacení žalující straně zaplatil poměrnou část jím takto získaného užitku odpovídající výši spoluvlastnického podílu právní předchůdkyně žalobce na společné věci, tj. k úhradě částky [částka]. Kromě toho lze přisvědčit soudu prvního stupně i v tom, že nárok z titulu bezdůvodného obohacení se stává splatným, není-li doba jeho splnění dohodnuta (stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí) na výzvu věřitele, přičemž podle § 563 obč. zák., kterým je třeba poměřovat hmotněprávní nároky řídící se právní úpravou platnou a účinnou do [datum], byl dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitele požádán, přičemž jak již bylo konstatováno výše, judikatura připouští, aby účinky takové výzvy byly přisuzovány též žalobě a splatnost předmětného bezdůvodného obohacení byla odvozována od okamžiku jejího doručení žalovanému. Soud prvního stupně tedy vedle zmíněné jistiny ve výši [částka] žalobci po právu přiznal k uvedené jistině se vážící zákonný občanskoprávní úrok z prodlení, byť správně tak měl učinit v souladu s v té době účinným ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a nikoli soudem prvního stupně odkazovaným nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo zrušeno k datu [datum].

12. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I potvrdil.

13. Ke stejnému závěru však nebylo možné dojít ohledně výroku o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok V). Soud prvního stupně sice své rozhodnutí správně založil na aplikaci § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v posuzované věci obě procesní strany byly v řízení zčásti úspěšné, správně uzavřel, že za této situace musí být povinnost k náhradě nákladů stanovena podle poměru procesního úspěchu účastníků ve věci samé, tedy že od úspěchu účastníka, který v řízení zaznamenal převážný úspěch (vítězné strany), je třeba odečíst jeho neúspěch, respektive úspěch druhé procesní strany, a že za situace, kdy žalobce byl v řízení o věci samé úspěšný co do 33 % předmětu řízení a žalovaný co do 67 % předmětu řízení, je to žalobce, jemuž za uvedeného stavu náleží za řízení před soudem prvního stupně náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 34 % jejich oprávněné výše, avšak tuto nesprávně určil. Nevzal totiž v potaz, že odměna advokáta se odvíjí v každé fázi řízení od aktuálního předmětu řízení, tedy v případě změny žaloby či vzájemného návrhu až od okamžiku připuštění jejich změny a dále, že mezi účelně vynaložené náklady řízení nelze bez dalšího zahrnovat jakoukoli další poradu s klientem, nýbrž jen tu, která předchází buď písemnému podání ve věci nebo soudem nařízenému jednání. Z titulu náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně tudíž žalovanému měla být správně přiznána náhrada v souhrnné výši [částka], jež početně odpovídá 34 % všech žalovaným v uvedené fázi řízení účelně vynaloženým nákladům řízení v souhrnné výši [částka] sestávajících ze šesti paušálních náhrad po [částka], které podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší žalovanému za jednotlivé procesní úkony, které učinil v době, kdy v řízení nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. [§ 1 odst. 3 písm. a) – písemné vyjádření k žalobě, návrh na přerušení řízení, podání vzájemné žaloby na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, návrh na spojení věci s řízením vedeným soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], vyjádření k žalobě ve věci vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], návrh na přerušení řízení vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu], odměny advokáta za tři úkony právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – písemné doplnění tvrzení ze dne [datum], písm. g) - účast na jednání soudu konaném dne [datum], § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta [částka] - vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „AT“], odměny advokáta za pět úkonů právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. c) – další porada s klientem konaná dne [datum], písm. d) – písemné vyjádření ze dne [datum], změna vzájemné žaloby ze dne [datum], písm. g) - účast na jednání soudu konaném dne [datum] a dne [datum], § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta [částka] - AT], odměny advokáta za sedm úkonů právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. d) – písemné vyjádření ze dne [datum], písemný závěrečný návrh, písm. g) - účast na jednání soudu konaném dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta [částka] - AT], patnácti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka], jejímž je právní zástupce žalovaného registrovaným plátcem [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

14. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., a žalovanému, který byl i v této fázi řízení procesně úspěšný co do 67 % předmětu řízení, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl v celém výroku II a výroku III co do částky [částka] s příslušenstvím napaden včasným odvoláním též ze strany žalobce, přičemž v toto rozsahu bylo posléze odvolací řízení pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (blíže viz usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s jej potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), odvolací soud z již výše podrobně popsaných důvodů přiznal 34 % všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení sestávají z odměny advokáta žalovaného za dva úkony právní služby po [částka] [§ 11 odst. 1 písm. g) – účast na jednání odvolacího soudu konaném dne [datum], písm. k) – odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta [částka] - AT], dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem [částka], z čehož 34 % - po zaokrouhlení na celá čísla - odpovídá částce [částka].

15. Žalobce je povinen v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zmíněnou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů uhradit k rukám advokáta žalovaného v standardní třídenní pariční lhůtě.