o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 28/2021-68, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 28/2021-87,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok I), žalobu co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy nejprve ve výši [částka] s příslušenstvím, a poté, co po zahájení řízení v této věci dne [datum] obdržela od žalované plnění ve výši [částka] (a řízení bylo co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení pro částečné zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 28/2021-33), nadále již jen zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 23/2003, jež trvalo téměř 17 let.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu v [obec] pod sp. zn. 6 C 23/2003 - v němž se žalobkyně domáhala po vlastníku jí pronajatého bytu opravy jeho poškození způsobeného povodní v roce [rok], dále náhrady škody způsobené jí nemožností pronajatý byt užívat a konečně zajištění přiměřeného náhradního bytu do doby, než předmětný byt bude znovu uveden do stavu způsobilého k užívání - bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 16 let a 10 měsíců, neboť pravomocně skončilo až dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 Cdo 3045/2019-716, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 Co 62/2019-687, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu ze dne [datum] a řízení pro překážku věci rozhodnuté bylo ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. (bránící novému projednání věci) zastaveno. Posuzovaná věc byla tak projednávána na třech stupních soudní soustavy. Dále soud prvního stupně zjistil, že posuzované řízení bylo do jisté míry náročné (složité), a to nejen po stránce skutkové, neboť v řízení bylo mimo jiné třeba vyslechnout značné množství svědků (v součtu jen před soudem prvního stupně proběhlo celkem 19 ústních jednání), ale i po stránce procesní, jelikož ve věci byly podány celkem dva návrhy na nařízení předběžného opatření, dále bylo rozhodováno o vstupu dalšího žalovaného do řízení, opakovaně byla věc předkládána soudu druhé instance k rozhodnutí o podaném odvolání, meritorně odvolací soud rozhodoval celkem čtyřikrát, navíc součástí posuzovaného řízení bylo též řízení o žalobkyní podané žalobě pro zmatečnost. Poprvé soud prvního stupně ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne [datum], kterým uložil žalovanému povinnost provést konkrétní opravu domu, v němž se nacházel nájemní byt žalobkyně (výrok I), žalované uložil povinnost z titulu náhrady škody zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok II) a zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen jí zajistit přiměřený náhradní byt (výrok III). K odvolání žalovaného byly výroky I a II zmíněného rozsudku odvolacím soudem zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podruhé soud prvního stupně ve věci meritorně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne [datum], jehož písemné vyhotovení bylo vypracováno až dne [datum], kterým byla žaloba shledána co do základu po právu, přičemž odvolací soud, který se danou věcí zabýval na podkladě podaného odvolání, uvedený rozsudek jako správný potvrdil. Potřetí soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne [datum], kterým 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], 2. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] a zajistit ji„ přiměřený náhradní byt“ a zamítl žalobu, aby 2. žalovanému byla uložena povinnost zajistit v předmětném bytě provedení oprav podlah a další práce. Tento rozsudek nebyl napaden odvoláním, a proto byl opatřen doložkou právní moci. Jelikož v rámci posléze žalobkyní na základě rozsudku ze dne [datum] vedené exekuce ohledně splnění povinnosti 2. žalovaného zajistit žalobkyni„ přiměřený náhradní byt“ byl zmíněný rozsudek shledán materiálně nevykonatelným (neobsahoval specifikaci bytu, k němuž měl být zajištěn přiměřený náhradní byt), žalobkyně dne [datum] podala proti předmětnému rozsudku žalobu pro zmatečnost, které bylo Okresním soudem v Berouně (poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 4188/2015, odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 120/2015-246, ve spojení s usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 120/2015-250, kterým byla exekuce pro zajištění„ přiměřeného náhradního bytu“ zastavena) vyhověno tím, že výrok rozsudku ze dne [datum] o zajištění„ přiměřeného náhradního bytu“ byl zrušen a v tomto rozsahu se věc stala předmětem opětovného projednání. Dne [datum] bylo soudem prvního stupně počtvrté rozhodnuto o věci samé tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen a řízení zastaveno pro překážku rei iudicatae, jelikož požadavek žalobkyně na zajištění přiměřeného náhradního bytu byl již pravomocně zamítnut rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum]. Žalobkyní proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podané dovolání bylo odmítnuto již výše zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 Cdo 3045/2019-716. Z důvodů na straně žalobkyně došlo v posuzovaném řízení k opakovanému odročení jednání, konkrétně jednání odročené na říjen [rok] a přeodročené na listopad [rok] se konalo až v dubnu [rok], jednání nařízené na den [datum] bylo odročeno na [datum] a jednání nařízené na den [datum] bylo opakovaně odročováno až na den [datum]. Povodeň, k níž došlo v roce [rok] a která poškodila nájemní byt žalobkyně, přivodila žalobkyni dlouhodobě přetrvávající masivní úzkostné stavy, pocit ohrožení, obavy z budoucnosti, přičemž tento stresový stav žalobkyně řešila formou psychoterapií. Bylo přitom zjištěno, že na opakujících se atacích žalobkyně, které byly zapříčiněny nezvládnutelným a neadekvátním strachem, se podílel též stres, který žalobkyně prožívala v souvislosti s projednáváním posuzovaného řízení. Přetrvávající nemožnost užívat nájemní byt v [obec] žalobkyně řešila formou opakovaného uzavírání nájemních smluv na dobu určitou v [obec a číslo]. Uvedené dlouhodobé psychické potíže žalobkyně předcházely cévní mozkové příhodě, kterou žalobkyně prodělala v únoru 2019. Aktuálně pro anxiosně depresivní poruchu s kognitivním deficitem byla žalobkyni přiznána invalidita I. stupně. Nárok, který žalobkyně učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum], v šestiměsíční lhůtě tento nárok žalovanou nebyl předběžně vypořádán a stalo se tak až stanoviskem žalované ze dne [datum], na jehož základě žalovaná dobrovolně vyplatila žalobkyni již zmíněnou částku [částka].

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobkyně řádně splnila zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. S odkazem na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“, určil nejprve základní částku odškodnění ve výši [částka] za řízení v délce trvání 16 let a 10 měsíců, přičemž vzal za základ pro výpočet uvedené výše odškodnění částku [částka] za každý rok řízení s tím, že prvé dva roky trvání posuzovaného řízení zohlednil pouze polovinou této částky. V této souvislosti implicitně vycházel z toho, že dle ustálené judikatury je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy v rozmezí mezi [částka] [anonymizováno] až [částka] za rok řízení, že částka [částka] je považována za částku základní, kterou je namístě v rámci uvedeného rozpětí navýšit úměrně tomu, jak dlouho posuzované řízení trvalo. Následně soud prvního stupně předmětnou základní částku odškodnění modifikoval za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedenou částku pro složitost snížil o 25 %; s poukazem na to, že věc byla projednávána celkově na třech stupních soudní soustavy, ji dále snížil o dalších 20 % a konečně ji snížil ještě o 5 % pro dílčí podíl samotné žalobkyně na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Na druhou stranu předmětnou částku zvýšil o 5 % s poukazem na subjektivně mírně zvýšený význam řízení pro žalobkyni, jelikož obecně uvedenému typu řízení není důvodu ve smyslu ustálené judikatury přiznávat větší než standardní význam. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobkyni způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou [částka]. Protože se však žalobkyni z titulu náhrady této nemajetkové újmy dostalo na podkladě předběžného projednání uvedeného nároku peněžitého plnění dokonce v částce vyšší, na což žalobkyní bylo reagováno částečným zpětvzetím žaloby a soudem prvního stupně pak v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. částečným zastavením řízení, soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení vztahujícího se k předmětné jistině ve výši [částka] a období vymezenému na jedné straně okamžikem uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku u příslušného úřadu a na straně druhé dnem, kdy se žalobkyni uvedeného finančního plnění od žalované dostalo. Zbylou část žaloby, přestavovanou požadavkem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], sestávající ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny advokáta za celkem šest úkonů právní služby po [částka] (za převzetí právního zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby doručené soudu dne [datum], repliku k vyjádření žalované doručenou soudu dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum] a dne [datum]), šesti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] a náhrady 21 % DPH.

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadly včasným a přípustným odvoláním obě procesní strany, tedy jak žalobkyně, tak žalovaná.

6. Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok o věci samé II (a tím samým i svou povahou akcesorický nákladový výrok III), neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně sice co do základu správně dovodil oprávněnost jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, ale již nesprávně stanovil jeho výši. Na rozdíl od soudu prvního stupně se domnívá, že při stanovení základní výše odškodnění mělo být bez dalšího vycházeno z částky [částka] za každý rok trvání řízení, v případě prvých dvou let snížené na polovinu, a že s ohledem na okolnosti daného případu přicházelo dále v úvahu již jen navýšení takto stanovené základní výše náhrady nemajetkové újmy způsobem popsaným již v žalobě, tedy o 20% z toho důvodu, že posuzované řízení v zásadě nebylo nijak složité, o dalších 20% z toho důvodu, že svým jednáním žalobkyně nijak nepřispěla k celkové nepřiměřené délce řízení, a konečně ještě o 50 % z toho důvodu, že posuzované řízení mělo pro ni mimořádný význam, odůvodněný existenční nejistotou stran možnosti uspokojování jejích bytových potřeb, které byla po celou dobu trvání předmětného soudního řízení vystavena, neúměrně jí stresovala a ve výsledku zásadním způsobem přispěla k postupnému zhoršování jejího psychického stavu s vyústěním v podobě mozkové příhody, kterou prodělala v roce 2019, resp. přiznání invalidity I. stupně. Žalobkyně je totiž i nadále přesvědčena o tom, že i ve zbylém rozsahu mělo být žalobě vyhověno. Nepřiměřenou délku posuzovaného řízení lze přičítat výhradně na vrub postupu věc projednávajícího Okresního soudu v Berouně. Jím vedené řízení bylo postiženo nejen řadou neodůvodněných průtahů zapříčiněných především častou změnou osob soudců, kteří věc projednávali a rozhodovali, prodlužováním lhůt pro písemná vyhotovení rozhodnutí, neúměrným množstvím výzev k mimosoudnímu urovnání sporu, ale též pochybeními čistě procesního charakteru, konkrétně vydáním materiálně nevykonatelného rozsudku, jehož zrušení se musela domáhat prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, především však projednáváním věci i přes existenci překážky věci pravomocně rozsouzené. Žalobkyně nesdílí názor soudu prvního stupně, že by posuzované řízení vykazovalo zvýšenou složitost. Ve skutečnosti se jednalo o řízení ničím výjimečné, ryze standardní, neodůvodňujícím jakoukoli redukci náhrady nemajetkové újmy. Uvedené se týká i soudem prvního stupně zmíněné skutečnosti, že posuzované řízení bylo projednáváno na třech stupních soudní soustavy, neboť posuzováno zpětně, věc ve své podstatě byla rozhodnuta v jednom stupni soudní soustavy. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, aby jejímu požadavku na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy bylo zcela vyhověno.

7. Žalovaná svým odvoláním napadla toliko správnost výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III), neboť má za to, že žalobkyni bylo z titulu náhrady nákladů řízení přiznáno více, než by mělo. Připomněla, že procesní úprava náhrady nákladů řízení nepřiznává procesně úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu jakýchkoli nákladů řízení, ale pouze těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Žalovaná je přitom přesvědčena o tom, že zmíněné hledisko účelnosti nebylo soudem prvního stupně náležitě zohledněno v souvislosti s žalobkyní uplatněným požadavkem na náhradu nákladů za procesní úkon částečného zpětvzetí žaloby ze dne [datum] a na něj bezprostředně navazující repliku k vyjádření žalované ze dne [datum]. Domnívá se, že žalobkyni objektivně nic nebránilo v tom, aby oba zmíněné úkony právní služby pojala do jednoho společného podání. Stav projednávané věci podání samostatných podání nevyžadoval. V mezidobí k žádné změně procesní argumentace, která by vyžadovala samostatnou reakci, nedošlo. S vyjádřením žalované, na kterou bylo reagováno předmětnou replikou, byla totiž žalobkyně seznámena takřka dva měsíce před zmíněným částečným zpětvzetím žaloby. Žalobkyni tudíž měla být přiznána náhrada nákladů nikoli za šest úkonů právní služby, ale pouze za pět. V souhrnu jí tedy měla být správně přiznána náhrada nákladů řízení jen v částce [částka]. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla, aby odvolací soud cestou změny napadeného nákladového výroku přiznal žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení uvedenou nižší částku.

8. Obě účastnice řízení reagovaly na odvolání protistrany nesouhlasným stanoviskem, vyjadřujícím podporu napadenému závěru soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláním dotčen, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a odvolání obou procesních stran shledal důvodným.

10. Soud prvního stupně své právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení. Soud prvního stupně dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a že žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

11. Jak plyne již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy lze u žalobkyně presumovat a že jí náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce, typicky byl-li by význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Nutno poznamenat, že i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobkyní uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když žalobkyni dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu nemajetkové újmy.

12. Soud prvního stupně se proto se zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. V souladu se závěry ustálené judikatury uvedl, že při výpočtu výše zadostiučinění je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení a že pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže se základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybují v rozmezí mezi [částka] [anonymizováno] až [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení uvedené částky na polovinu za prvé dva roky trvání řízení. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že za základní částku pro výpočet obecné základní výše nemajetkové újmy má být považována částka [částka] tvořící spodní hranici obecně akceptované výše přiměřeného zadostiučinění a že k jejímu navýšení, v rámci již zmíněného rozmezí, je třeba přistoupit zejména v případě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, kdy částka [částka] je vyhrazena pro účely odškodňování extrémní délky jejich trvání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1448/2009). Trvalo-li posuzované řízení 16 let a 10 měsíců, je i odvolací soud toho názoru, že takové řízení ještě za extrémně dlouhé považovat nelze, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně se domnívá, že se mu svoji délkou blíží, a proto se odvolací soud kloní k závěru, že v daném případě bylo namístě obecnou základní výši nemajetkové újmy stanovit za použití částky [částka] za rok řízení. Soudem prvního stupně zvolenou částku [částka] tudíž i odvolací soud, ve shodě s žalobkyní, považuje za nepřiměřeně nízkou. Striktní požadavek žalobkyně, aby při stanovení základní výše náhrady nemajetkové újmy bylo bez dalšího vycházeno z částky [částka] za každý rok trvání posuzovaného řízení, však odvolací soud považuje za nadsazený, nerespektující skutečnost, že takový postup je vyhrazen svou povahou výjimečným případům, za který posuzované řízení ještě nelze považovat. Při formulování závěru o výši přiměřeného finančního zadostiučinění tudíž mělo být správně vycházeno z obecné základní výše nemajetkové újmy vyjádřené částkou [částka].

13. Popsaným způsobem určenou základní výši odškodnění je přitom třeba, jak správně v napadeném rozsudku zmínil soud první instance, individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]). Žalobkyně ve svém odvolání soudu prvního stupně vytýká nesprávnou aplikaci zmíněných kritérií, z nichž některá podle jeho názoru neměla být vůbec použita, jiná měla být akcentována jinou mírou intenzity. Odvolací soud má na rozdíl od žalobkyně za to, že soud prvního stupně s ohledem na zjištěné okolnosti zvolil pro individualizaci předmětné obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy přiléhavá dílčí kritéria, nicméně třeba připustit, že nepostupoval zcela objektivně, pokud do svých úvah opomněl zahrnout též kritérium podílu věc projednávajících soudů na celkově nepřiměřené délce řízení, ačkoliv se jeho aplikace na daný případ zjevně nabízela.

14. Soud prvního stupně na podkladě příslušných skutkových zjištění po právu shledal posuzované řízení po skutkové a procení stránce do určité míry složité a na základě této skutečnosti správně dovodil, že tato skutečnost představuje zákonné kritérium odůvodňující redukci obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy. Nutno však připomenout, že ustálená judikatura se závěrem o řízení složitém do určité míry spojuje snížení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy toliko o 20%. Soudem prvního stupně aplikované snížení o 25% je proto třeba shledat nadsazeným, nekorespondujících s legitimním očekáváním poškozené opírajícím o ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které garantuje, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který byl již rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Tvrzení žalobkyně, že složitost posuzované řízení lze hodnotit jako banální, pročež soud prvního stupně měl z tohoto důvodu naopak obecnou výši náhrady nemajetkové újmy navýšit o 20%, nemůže obstát již jen pro absenci rozhodných skutečností, které by jeho oprávněnost podporovaly.

15. Taktéž počet instancí, které se na projednávání věci podílely, je třeba z hlediska stanovení konkrétní výše nemajetkové újmy považovat za kritérium relevantní, vyjadřující judikaturou zmiňovanou zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení (k tomu srovnej např. bod IV. písm. a) Stanoviska). Byla-li věc projednávána na třech stupních soudní soustavy, pak za ospravedlnitelné je judikaturou považováno snížení obecné základní výše nemajetkové újmy o soudem prvního stupně správně dovozených 20 %.

16. Žalobkyně v odvolání namítá, že nijak nepřispěla k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, má dokonce za to, že uvedená skutečnost má být důvodem pro navýšení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy. Soud prvního stupně však dospěl k závěru zcela opačnému, a to s poukazem na zjištění, že taktéž sama žalobkyně se svým chováním zčásti podílela na celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přičemž její podíl zohlednil snížením obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy v rozsahu 5%. Na podkladě výše rekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně stran průběhu posuzovaného řízení odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně učiněným závěrem, že dílčí podíl na nepřiměřené délce posuzovaného řízení lze po právu shledat též na straně žalobkyně. Tvrzení žalobkyně, že se žádným podílem na průtazích v řízení nepodílela, totiž není pravdivé. Žalobkyně pomíjí, že čistě z důvodů na její straně došlo v posuzovaném řízení k opakovanému odročení jednání, konkrétně jednání odročené na říjen [rok] a přeodročené na listopad [rok] se konalo až v dubnu [rok], jednání nařízené na den [datum] bylo odročeno na [datum] a jednání nařízené na den [datum] bylo opakovaně odročováno až na den [datum], což ve výsledku zapříčinilo prodloužení posuzovaného řízení o více jak 13 měsíců. V celkovém kontextu sice uvedené nepředstavuje nikterak zásadní podíl na téměř 17 let trvajícím řízení, avšak na druhou stranu jej nelze považovat ani jako zanedbatelné. Jelikož soudem prvního stupně dovozené snížení obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy o 5% logicky koresponduje s mírou podílu žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení, odvolací soud v tomto směru shledal právní posouzení soudu prvního stupně správným, s nímž se lze bez výhrad ztotožnit.

17. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že posuzované řízení důvodně hodnotil jako řízení pro žalobkyni významné, byť nikoli typově, když za taková ustálená judikatura považuje trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), nýbrž subjektivně. Stav nejistoty žalobkyně stran výsledku řízení byl totiž v daném případě prokazatelně umocněn tím, že prostřednictvím posuzovaného řízení se žalobkyně domáhala soudní ochrany nájemního práva s regulovaným nájemným, jež se pojilo s jistými privilegii, která jí měla být upírána. Uvedené bylo navíc psychoterapeuty, jejichž služby žalobkyně vyhledala za účelem řešení následků zapříčiněných jejím nedobrým duševním stavu, výslovně diagnostikováno pouze jako jedna z doprovodných příčin podílejících se rozvoji jejích úzkostných stavů. Žalobkyní tvrzený vztah kauzální příčinné souvislosti mezi stresem žalobkyně vyvolaným délkou posuzovaného řízení a žalobkyní prodělanou cévní mozkovou příhodou v únoru 2019 lze proto vyloučit. Předmětný subjektivně zvýšený význam řízení však lze považovat za akceptovatelný jen do doby deregulace nájemného, k němuž došlo v průběhu kalendářního roku 2009, neboť od tohoto okamžiku vlivem započaté harmonizace nájemního práva nebylo nadále rozumného důvodu lpět na zachování historického nájemního práva žalobkyně ke konkrétnímu bytu. Z uvedeného důvodu tudíž odvolací soud shledal přiměřeným navýšit obecnou základní výši nemajetkové újmy nikoli o soudem prvního stupně zvažovaných 5%, nýbrž v rozsahu dvojnásobně vyšším, tj. o výsledných 10 %.

18. Soudu prvního stupně je však třeba vytknout absenci hodnocení délky posuzovaného řízení z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), v jehož rámci je třeba zejména zkoumat, zda postup věc projednávajícího orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, v daném případě soudu, odpovídá procesním pravidlům, resp. do jaké míry celková délka posuzovaného řízení byla eventuálně ovlivněna jeho procesním pochybením. Jedná se přitom o kritérium, jež by komplementárně mělo doprovázet kritérium složitosti věci. Použití zmíněného kritéria by se dle závěrů ustálené judikatury mělo povinně prosadit mimo jiné tehdy, dojde-li v důsledku procesního pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Taková skutečnost přitom vždy značí důvod ke zvýšení částky odškodnění. Pakliže v řízení vyšlo najevo, že v rámci posuzovaného řízení došlo k vypracování písemného znění mezitímního rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum] až po více než půl roce, ačkoliv z procesního předpisu výslovně plyne, že nejpozději se tak má stát do 90 dnů ode dne jeho vyhlášení (k tomu srovnej § 158 odst. 4 o. s. ř.), a dále že posuzované nalézací řízení pravomocně neskončilo v roce [rok] výhradně z důvodu procesního pochybení soudu prvního stupně zapříčiněného nejen zmatečnostní vadou (materiální nevykonatelností, § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) vyhlášeného výroku rozsudku ze dne [datum] stran povinnosti 2. žalovaného zajistit žalobkyni„ přiměřený náhradní byt“, pro kterou posléze v uvedené části musel být zmíněný rozsudek zrušen na podkladě žalobkyní důvodně podané žaloby pro zmatečnost, ale především (hlavně) tím, že v posuzovaném řízení bylo soudy pokračováno, ačkoliv takovému postupu bránila neodstranitelná podmínka řízení v podobě existence věci pravomocně rozsouzené (tzv. rei iudicatae), je evidentní, že to byl právě postup věc projednávajících soudů, který naprosto zásadním způsobem podílel na celkové nepřiměřené délce předmětného soudního řízení. Takovou skutečnost bez diskuze nelze v rámci úvah o oprávněné výši náhrady nemajetkové újmy pominout. Odvolací soud proto shledal nezbytným pro popsaný negativní podíl věc projednávajících soudů na celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboli pro tzv. kritérium postupu orgánu veřejné moci, navýšit obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy ještě o 30 %.

19. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou je namístě shledat finanční náhradu újmy ve výši [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy byla již žalobkyni vyplacena peněžitá náhrada ve výši ve výši [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka].

20. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát v souladu s § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil napadený rozsudek v napadeném výroku o věci samé II tak, že žalovanou zavázal k úhradě zmíněné výše náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] s příslušenstvím v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, přičemž ve zbytku, představovaném rozdílem žalované náhrady nemajetkové újmy a částky, která byla žalobkyni odvolacím soudem přiznána, byl napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.). Ve výroku I. o věci samé nebyl rozsudek odvoláními dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

22. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. (za řízení před soudem prvního stupně ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neboť i když žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace přitom žalobkyni přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

23. Žalobkyni přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny advokáta za celkem pět úkonů právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis žaloby a částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum], písm. g) - účast na jednání soudu prvního stupně ve dnech [datum] [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ AT“), pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobkyně registrovaným plátcem, ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. v součtu [částka]. Požadavek žalobkyně na náhradu nákladů řízení (odměny, paušální náhrady hotových výdajů advokáta a příslušné náhrady 21% DPH) souvisejících s písemnou replikou žalobkyně ze dne [datum] odvolací soud žalované k náhradě neuložil, neboť shodně s žalovanou uplatněnou odvolací argumentací má za to, že se jedná o náklady řízení nikoli účelně vynaložené, neboť žalobkyni objektivně nic nebránilo v tom, aby svoji reakci na vyjádření žalované k jí podané žalobě učinila součástí pouhý den předtím soudu doručeného podání, kterým byla žaloba zčásti vzata zpět.

24. Náhrada nákladů za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za dva a půl úkonu právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) - sepis odvolání, písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, odst. 2 písm. c) – vyjádření k odvolání žalované nikoli ve věci samé § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. v součtu [částka].

25. Celkem tedy byla žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.