o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 37 C 101/2021-69,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky představující dle žalobních tvrzení kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení související s jemu již (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 143/2016) pravomocně přiznanou částkou náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002. Uvedený žalobní požadavek žalobce zdůvodnil tvrzením, že dospěl-li by stát již na počátku kompenzačního řízení k výši náhrady nemajetkové újmy, která byla shledána oprávněnou až po pěti letech jeho trvání, konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 302/2019-253, dostalo by se mu ve výsledku přiznané finanční kompenzace a příslušné náhrady náhradu nákladů řízení v jím uvedené celkové výši [částka] nikoli až v návaznosti na zmíněný rozsudek odvolacího soudu, ale již dne [datum], kdy předmětné kompenzační řízení bylo zahájeno. Žalovaná částka proto odpovídá výši kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], včetně.

3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, žalobou uplatněný nárok zamítl, ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s vlastní náhradou nemajetkové újmy s poukazem na žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení a ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s žalobci v kompenzačním řízení přiznanou náhradou nákladů řízení z důvodu absence prodlení žalované.

4. V případě požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s vlastní náhradou nemajetkové újmy soud prvního stupně poukázal na zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002 pravomocně skončilo dne [datum rozhodnutí]. Pakliže tedy žalobce svůj požadavek na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s nárokem na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), předběžně uplatnil u žalované až dne [datum], učinil tak podle názoru soudu prvního stupně až po marném uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk, jejíž běh se počítá právě ode dne pravomocného skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V souladu se závěry ustálené judikatury totiž platí, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, a že tímto dnem zároveň počíná u tohoto práva běžet též promlčecí doba, jejímž uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobce, že se o své (imateriální) újmě dozvěděl až z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 28 Co 302/2019-321. Nemajetková újma v případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém řízení je totiž dána nejistotou stran výsledku dotčeného (nepřiměřeně dlouhého) soudního řízení. Okamžikem, kdy toto řízení skončilo, tj. dne [datum], byl žalobce této nejistoty zbaven, resp. v tento okamžik měl žalobce vědomost o utrpěné nemajetkové újmě. Vyčíslení uvedené nemajetkové újmy pak podle názoru soudu prvního stupně samostatnou otázkou, při jejímž řešení je soudu vymezen velký prostor pro uvážení. Nicméně podle jeho názoru není namístě zaměňovat nejistotu ohledně způsobené újmy samotné s nejistotou ohledně výše zadostiučinění, které bude nakonec žalovanou vyplaceno. Soud prvního stupně dále připomněl, že žalobci nic nebránilo v tom, aby se již v samotném kompenzačním řízení domáhal též zaplacení úroků z prodlení z žalované částky. Jestliže se rozhodl tímto způsobem nepostupovat, vystavil se tím riziku, že jeho nárok bude promlčen, k čemuž také nakonec i došlo.

5. Požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s žalobci v kompenzačním řízení přiznanou náhradou nákladů řízení soud prvního stupně shledal nedůvodným s odkazem na zjištění, že žalobci v uvedeném řízení pravomocně přisouzená náhrada byla žalobci vyplacena k tomu určené patnáctidenní pariční lhůtě dne [datum], tedy řádně a včas, neboť rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Co 302/2019-253, byl žalobci doručen dne [datum].

6. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v částce [částka], představující v daném případě paušalizovanou náhradou nákladů řízení (za písemné vyjádření k žalobě), která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za chybné, především nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o promlčení (části) jeho nároku, neboť má za to, že jej vůči žalované uplatnil včas, v rámci všech v úvahu přicházejících promlčecích lhůt. Kromě toho připomněl, že nárok na zaplacení žalovaného úroku z prodlení učinil již součástí svého dovolacího návrhu podaného v předmětném kompenzačním řízení, jemuž však Nejvyšším soudem nebylo vyhověno. Nelze tedy tvrdit, že by s uplatněním uvedeného nároku vyčkával až do [datum]. S odkazem na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud cestou změny napadeného rozsudku jeho žalobě vyhověl.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co se souhlasem obou procesních stran podle § 214 odst. 3 o. s. ř. projednal věc bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na ust. § 32 odst. 3 OdpŠk správně konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem definovaným v § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk se promlčuje v subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůtě, jejíž běh se dle výslovného zákonného znění počítá ode dne skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Na podkladě akcentovaných skutkových zjištění proto soud prvního stupně zcela po právu shledal požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s vlastní náhradou nemajetkové újmy, který je svou povahou příslušenstvím předmětné pohledávky, za promlčený. Správně přitom uvedl, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Ačkoli uvedené právní názory Nejvyšší soud zaujal v řízení týkajícím se obchodněprávního vztahu, později se k nim přihlásil též v poměrech občanského zákoníku – ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněná pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 3296/2016) a jsou beze zbytku aplikovatelné i pro účely rozhodování o nárocích uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2787/2019), který v § 26 OdpŠk subsidiárně na hmotněprávní úpravu v občanském zákoníku výslovně odkazuje. Námitku žalobce, že požadavek na zaplacení žalovaného úroku z prodlení učinil součástí dovolacího návrhu podaného v rámci jím vedeného kompenzačního řízení, je třeba považovat pro účely posouzení této věci za irelevantní, zvláště za situace, kdy sám uvedl, že tomuto nároku nebylo vyhověno. Ostatně vyhověno mu ani být nemohlo, neboť v dovolacím řízení je v souladu s ust. § 243b o. s. ř. výslovně vyloučena možnost změny návrhu ve věci samé podle § 95 o. s. ř., a tedy uvedený nárok se v uvedené fázi řízení bez dalšího nemohl stát jeho předmětem. Nutno zdůraznit, že za situace, kdy žalovaná využila svého práva vznést námitku promlčení, k níž soud z úřední povinnosti jinak nepřihlíží, soud prvního stupně postupoval správě, pokud v rámci právního posouzení věci samé upřednostnil řešení této námitky, neboť v případě její důvodnosti nelze žalobě vyhovět, protože důvodným uplatněním této námitky, jak již bylo zmíněno výše, dochází k zániku autoritativní vynutitelnosti práva.

11. Rovněž tak právní posouzení požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení souvisejícího s jemu v kompenzačním řízení přiznanou náhradou nákladů řízení považuje odvolací soud za správné. Je právní notorietou, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, str. 676). Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Vyšlo-li v řízení najevo, že žalobci v uvedeném řízení pravomocně přisouzená náhrada mu byla žalovanou vyplacena k tomu určené pariční lhůtě, žalovaná se tak nedostala s uvedeným peněžitým plněním do prodlení, a tudíž v dané souvislosti žalobci žádný nárok na zaplacení úroku z prodlení již z povahy věci vzniknout nemohl.

12. Odvolací soud proto napadený rozsudek v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

13. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť žalované, která byla i v této fázi řízení zcela procesně úspěšná, a tudíž by měla nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, žádné náklady nevznikly.