Rozhodnutí 54 CO 281/2022-74

1. Napadeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení, jehož výše odpovídá výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně z částek [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši [částka], smluvní pokuty v souhrnné kapitalizované výši [částka] (výrok I.). Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) poté, co žalovaná nárok uplatněný žalobou výslovně uznala. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta za zastupování dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty ve výši [částka] odpovídající částce [částka] za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu), včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Od celkové částky připadající na náklady řízení odečetl soud částku [částka] (11 * [částka]), která byla žalobkyni přiznána jako minimální výše náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen„ nařízení vlády“), s odůvodněním, že se jedná o kogentní ustanovení aplikovatelné toliko na vzájemný závazek podnikatelů, nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem, tudíž v předmětné věci nemělo být užito. Nalézací soud dospěl k závěru, že citované ustanovení nařízení vlády upravuje„ minimální výši nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky“, kdy za takové náklady lze považovat i náklady soudního řízení včetně nákladů právního zastoupení. Ostatně závěru, že tyto náklady jsou součástí náhrad nákladů řízení, odpovídá i čl. 6 [anonymizována tři slova] a [ustanovení právního předpisu EU] ze dne [datum], o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen„ [anonymizováno]“). S ohledem na uvedené byla žalobkyni přiznána částka na náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvolání do výroku II. (o náhradě nákladů řízení) žalobkyně. Brojila proti výši přiznaných nákladů řízení, neboť má za to, že nalézací soud pochybil při výpočtu náhrady nákladů řízení, když nesprávně započetl částku ve výši [částka] (žalovanou při jednání výslovně uznanou), na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nesprávně posoudil povahu jednotlivých nároků, když nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve smyslu § 3 nařízení vlády je nárokem hmotněprávním, kdežto náhrada nákladů řízení má základ v procesním právu, a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Tudíž je z povahy věci nepřípustné tyto nároky jakkoliv vzájemně započítávat.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláním dotčen, tedy ve výroku II. o nákladech řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Ustanovení § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obecně pro závazkové vztahy normuje, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, jakož i náklady spojené s jejím vymáháním. Blíže se těmto nákladům právní předpis nevěnuje, když tuto úpravu doplňuje nařízení vlády, kterým v souladu se Směrnicí stanoví vedle výše zákonných úroků z prodlení i minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky, a to ve výši [částka]. Nutno dodat, že tato minimální hranice se týká pouze vzájemného závazku mezi podnikateli a vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky, je-li jeho obsahem povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli. Věřitelé uplatňující pohledávky z výše specifikovaných závazkových vztahů pak mohou v případě prodlení dlužníka s peněžitým plněním požadovat vedle zákonných úroků z prodlení také pevnou částku pokrývající náklady spojené s uplatněním pohledávky, přičemž i v tomto případě se jedná o příslušenství pohledávky.

7. Je-li pohledávka vymáhána v rámci soudního řízení, vznikají pak vedle nákladů spojených s vymáháním pohledávky rovněž náklady související přímo s vedením řízení, přičemž o právu na náhradu těchto nákladů je pak rozhodováno v samostatném výroku rozhodnutí, když nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve právní mocí rozhodnutí. Dle čl. 6 odst. 3 [anonymizováno] má věřitel nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 (ve výši [částka]) přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky. Ačkoliv lze na užití výrazu„ přesahují“ nahlížet tak, že by další náklady a pevná částka měly být spíše započítávány, nežli uplatňovány v plné výši nezávisle vedle sebe, nelze opomenout základní myšlenku normy, kdy„ náhrada ve formě pevné částky by měla omezit administrativní a interní náklady spojené s vymáháním. O náhradě nákladů spojených s vymáháním by se mělo rozhodovat, aniž jsou dotčeny vnitrostátní předpisy, podle nichž může soud věřiteli přiznat jakoukoli další náhradu škody, která souvisí s opožděnou platbou dlužníka.“ (bod (19) [anonymizováno])„ Kromě nároku na zaplacení pevné částky pokrývající interní náklady spojené s vymáháním by měl mít věřitel rovněž nárok na náhradu zbývajících nákladů spojených s vymáháním, které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. K těmto nákladům patří zejména náklady, které věřiteli vzniknou pověřením advokáta nebo využitím služeb společnosti vymáhající pohledávky“ (bod (20) [anonymizováno]). Z výše uvedeného je proto nepochybné, že je v rámci žaloby o zaplacení dlužné částky možné požadovat jednak zaplacení minimální výše náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jakož i náhradu nákladů řízení, které obstojí vedle sebe v plné výši bez započtení (srov. [příjmení], [jméno]. K Paušální náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky. [webová adresa] – Sbírka zákonů, judikatura, právo. [rok]). Shodně se k této otázce vyjádřil i Krajský soud v Hradci Králové, když uvedl, že„ přiznání práva na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení nenahrazuje právo věřitele na procesní náhradu nákladů právního zastoupení“ (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]).

8. Je třeba přisvědčit žalobkyni, že nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky je nárokem hmotněprávním. Ve smyslu § 3 nařízení vlády tyto náklady představují zejména interní výdaje věřitele, které vznikají při kontrole dodržování smluvních závazků, např. náklady na vedení evidence pohledávek nebo náklady související s telefonickou, či písemnou urgencí dlužníka věřitelem. Takové náklady jsou pak příslušenstvím pohledávky. Oproti tomu náklady civilního soudního řízení vznikají účastníku řízení v souvislosti se zahájením a vedením civilního soudního řízení.„ Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu“ (blíže rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]).„ Náklady řízení (ve smyslu ustanovení § 137 o. s. ř.) nemusí být účastníkem občanského soudního řízení vynaloženy vždy v době po jeho zahájení nebo do jeho pravomocného skončení. Musí však být placeny v bezprostřední souvislosti s tímto řízením“ (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na uvedené je zřejmé, že se jedná o dva zcela odlišné nároky, které nelze jakkoliv vzájemně započítávat.

9. Vycházeje z obsahu spisu odvolací soud dodává, že soud prvního stupně při zkoumání, zda jsou splněny podmínky řízení ve smyslu § 114 odst. 1 o. s. ř., měl žalobkyni vyzvat k odstranění vad podání, konkrétně v souvislosti s bodem XIV. žaloby („ Náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky“) k doložení, z jakého důvodu po žalované (nepodnikající fyzické osobě) požaduje náhradu takto vynaložených nákladů v rozporu s ustanovením § 3 nařízení vlády. Zároveň měla být žalobkyně nalézacím soudem poučena o následcích nevyhovění takové výzvě. Toto mohl soud učinit rovněž v průběhu jednání, resp. bezprostředně po jeho zahájení. Způsob, kterým se nalézací soud snažil napravit své pochybení, nepovažuje odvolací soud za správný, mimoto za situace, kdy žalovaná při jednání před soudem prvního stupně žalobkyní požadovanou výši náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve smyslu § 3 nařízení vlády výslovně uznala.

10. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil v jejich výši tak, že jejich výši určil částkou [částka], jinak jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ve výroku o věci samé nebyl rozsudek odvoláním dotčen (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů v částce [částka], sestávající se z odměny advokáta ve výši [částka] (za sepis odvolání) podle § 7, § 11 odst. 2 písm. c) a. t. (z tarifní hodnoty [částka] představující odvolacím soudem přiznaný rozdíl mezi přiznanou a požadovanou náhradou nákladů řízení před nalézacím soudem), dále jedné paušální náhrady výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši [částka] Náklady řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.