o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací],

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem pod výrokem I. částečně zastavil řízení co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále v rozsahu požadavku na zaplacení úroku ve výši 41,22 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení.

Ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] a zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]).

2. Výrok o zastavení řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 96 odst. 1, 2 o. s. ř., když žalobkyně po zahájení řízení při ústním jednání vzala žalobu částečně zpět (v rozsahu zastavení řízení) a odůvodnila jej vývojem judikatury a svou obchodní politikou.

3. Soud prvního stupně své rozhodnutí dále odůvodnil tak, že po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaný ve výši 103,37 % ročně, a to v 18 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem září [rok]. Žalovaný uhradil celkem 10 splátek, tedy [částka], dále však řádně splátky nehradil, dostal se do prodlení s jejich úhradou, proto žalobkyně přistoupila dne [datum] ke zesplatnění celého úvěru a žalovaného vyzvala k úhradě nové jistiny, odpovídající součtu původní dlužné jistiny úvěru, úroků z úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru a neuhrazené smluvní pokuty. Na tuto výzvu žalovaný již ničeho neuhradil.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba

je důvodná jen zčásti. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr [částka] a žalovaný měl uhradit celkem [částka], úroková sazba dosahovala 109,37 % ročně. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství odkázal soud prvního stupně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] i na rozsudek č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které se týkaly obdobných nároků téže žalobkyně. Dále soud prvního stupně uvedl, že ohledně obvyklé míry úrokových sazeb vyšel z databáze [obec] národní banky [příjmení], dle které činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem (v [anonymizováno] [rok], tedy v době, kdy byla uzavřena smlouva) 8,6% p. a., u kontokorentů a revolvingových úvěrů domácností pak 12,4 % p. a. Na základě této skutečnosti soud prvního stupně konstatoval, že požadovaná úroková sazba přesahuje běžnou úrokovou sazbou více než osminásobně. Protože úročení sjednané účastníky vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, a smlouva o úvěru tudíž odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy měl soud prvního stupně za zjevný, shledal smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. Žalobkyni náleží jen nárok na vrácení jistiny (ve výši poskytnutého úvěru po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení dle § 2991 o. z. Na poskytnuté jistině zbývalo uhradit částku [částka],

která představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Dále soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.,

a ve zbývající části žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142

odst. 2 o. s. ř.

5. Proti výroku III. a IV. rozsudku podala žalobkyně odvolání s odůvodněním, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) o. s. ř. a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.. Žalobkyně odvolání omezila ohledně smluvního úroku zamítnutého ve výroku III. napadeného rozsudku, a to v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 20 % ročně a v částce převyšující 20 % odvolání není podáváno.

6. Žalobkyně odůvodnila odvolání tím, že má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech,

když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je úrok o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů a žalobkyní požadovaná sazba je v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“.

V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací], Okresního soudu Plzeň- město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. S odkazem na uvedená rozhodnutí konstatovala, že sazba 76,22% ročně představuje pouze 3,16 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Uvedla současně, že by mělo být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což znamená, že v tomto případě měl být sjednaný úrok posuzován ve vztahu k sazbě 24,10 % ročně, což byla sazba, která v [anonymizováno] [rok] představovala sazbu úvěru z kreditních karet.

7. Dále žalobkyně v odvolání uvedla, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně

se smlouvou sjednat a určit její obsah. Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru

za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. V této souvislosti poukázala na nález

Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], v němž Ústavní soud uvedl,

že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Dále žalobkyně odkázala na závěr Ústavního soudu, podle něhož ten, kdo se staví

k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]). Poukázala na ustanovení § 1813 o. z., a v souvislosti s ním

na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka],

[spisová značka] ([insolvenční spisová značka]). Dle žalobkyně v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše sjednaného úroku odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo jeho úkolem smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše doby úvěru a jeho nezajištění, sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná tzv. neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což neučinil.

8. Žalobkyně ve svém odvolání dále nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy neplatná jako celek. Měl-li soud prvního stupně za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Z dikce tohoto ustanovení o. z. je dle žalobkyně patrné, že právní řád počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo jen tou vadou, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. I kdyby soud nepřisvědčil uvedenému argumentu o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., resp. na § 1802 o. z. Žalobkyně je ve vztahu k uvedeným ustanovením

toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Dále žalobkyně namítla,

že soud prvního stupně vycházel z toho, že smlouva je buď platná, nebo absolutně neplatná,

což za účinnosti nového občanského zákoníku možné není. Dle žalobkyně nelze dospět k závěru, že smlouva byla neplatná jako celek, neboť úroky přiznává sám zákon. V případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena zákonným ustanovením § 1802 občanského zákoníku. Přehlédnout nelze ani § 577 o. z., dle kterého platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.

9. Zároveň žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním smluvní pokuty, která byla uplatněna v souladu se zákonem, a žalobkyni na ní nepochybně vzniklo právo. Smluvní pokuty v daném případě plnily funkci utvrzovací, sankční a nahrazovací a byly sjednány v souladu se zákonem.

10. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok III. napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaný

je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši částku [částka] a úrok ve výši 20% ročně

z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Výrok IV. napadeného rozsudku navrhla žalobkyně změnit tak, že žalovaný

je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Dále navrhla, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

11. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání podaného žalobkyní rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku III. a výroku IV., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)), a dospěl k závěru,

že odvolání není důvodné.

13. Žalovaný, byť byl řádně předvolán, se k jednání nedostavil, odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení

§ 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho též správné právní závěry. V souzené věci byl sjednán úrok ve výši 109,37 % ročně, RPSN činila 109,37% (nikoliv 76,22 % jak uvedla žalobkyně ve svém odvolání), přitom dle databáze [obec] národní banky [příjmení] obvyklá výše úroků z úvěrů poskytovaných bankami v [anonymizováno] [rok] (tedy v době uzavření smlouvy žalobkyně se žalovaným) činila 8,6 % (pro úvěry poskytované domácnostem). Soud prvního stupně správně posoudil otázku pro závěr o absolutní neplatnosti smlouvy zásadní, totiž otázku výše sjednaných úroků. Soud prvního stupně zmínil judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je nepřiměřenou, a (v tomto smyslu) odporující dobrým mravům, zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Přiléhavě poukázal konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (jehož závěry jsou aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku), v němž se uvádí, že vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné.

16. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy. Dle § 2395 o. z. (pojmovým) znakem smlouvy o úvěru je závazek úvěrovaného zaplatit úroky.

Je-li jejich výše sjednána neplatně, není další existence smlouvy o úvěru právně možná a smlouva o úvěru je tudíž absolutně neplatná dle § 588 o. z. V této souvislosti považuje odvolací soud

za vhodné podotknout, že opakovaně (např. v rozhodnutích ve věci sp. zn. [spisová značka],

sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka],

sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]) v poměrech obdobných nyní posuzované věci (stejná žalobkyně, úrok sjednaný ve výši 72,3% ročně a vyšší), shledal úvěrové smlouvy absolutně neplatnými pro zjevně nepřiměřenou výši sjednaného úroku. Je na místě dodat, že v uvedených rozhodnutích se odvolací soud zabýval též námitkami, které žalobkyně uplatnila i v této věci (požadavek aplikace § 576, § 577 či § 1813 o. z., argumentace tím, že žalobkyně je poskytovatelkou nebankovních úvěrů spojených s vyšší mírou rizika, resp. argumentace nevhodnosti použití údajů z databáze [příjmení]). Odvolací soud,

i s přihlédnutím k § 13 o. z. neshledal důvody, pro které by se měl v nyní posuzované věci

ve vztahu k těmto námitkám odchýlit od závěrů, které již ve vztahu k nim učinil.

17. Žalobkyně (shodně jako ve věcech shora uvedených) namítala nevhodnost použití databáze [obec] národní banky [příjmení], resp., pokud již byla soudem použita, měla dle žalobkyně

být ke srovnání použita nejvyšší úroková sazba evidovaná v této databázi pro rozhodné období. Uvedla, že při srovnání s nejvyšší sazbou dle databáze [příjmení] (pro úvěry z kreditních karet)

byla v souzené věci sjednána úroková sazba„ jen“ 3,16 krát vyšší. Argumentovala-li žalobkyně tím, že„ požadovaná sazba úroku z úvěru je v rámci judikatorního čtyřnásobku“,

jde o argumentaci zjevně nepřípadnou, neboť Nejvyšší soud nevyslovil závěr o přípustnosti čtyřnásobku, nýbrž závěr o nepřípustnosti podstatného převýšení obvyklé sazby, přičemž v konkrétní věci sazbu, která přesahuje takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, vyhodnotil jako rozhodně nepřípustnou (v rozporu s dobrými mravy a tak neplatnou). Není podstatné,

zda při úvaze o přiměřenosti výše sjednaného úroku měl soud prvního stupně přihlížet k sazbě úroků úvěrů poskytovaných domácnostem, která činila 8,6% ročně (jak soud učinil),

nebo zda měl přihlížet k sazbě dle databáze [příjmení] nejvyšší (čehož se domáhala žalobkyně).

I ze žalobkyní požadovaného srovnání výše sjednaného úroku (žalobkyní uváděných 76,62 % ročně) s nejvyšší sazbou dle databáze [příjmení], tj. sazbou pro kreditní karty (která činila 24,10 % ročně), totiž nelze učinit jiný závěr, než závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, neboť jde o čtyři a půl krát vyšší sazbu sjednaného úroku (109,37 % ročně), než bylo obvyklé, což činí úrok zjevně nepřiměřeným. Na smlouvu, která byla s takto nastaveným úrokem uzavřena, je třeba hledět ve světle judikatury jako na smlouvu absolutně neplatnou.

18. K námitce žalobkyně, že soud měl postupovat dle § 576, resp. § 577 o. z., odvolací soud uvádí, že vada spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu se (z povahy věci) vztahuje vždy jen k části právního jednání. Důsledkem může být jak částečná neplatnost, tak neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možné od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost (ve smyslu § 576 o. z.) včas. Ujednání o úrocích je předpokladem uzavření platné smlouvy o úvěru, nelze ho tedy oddělit, ani výši neplatné úrokové sazby moderovat. Navíc, jak opakovaně odvolací soud konstatoval, z řady rozhodnutí zdejším soudem posuzovaných je patrné, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Odůvodňuje-li žalobkyně výši sjednaného úroku rizikovostí poskytování úvěrů v nebankovním sektoru, lze to chápat i tak, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti kalkuluje (sjednáním nepřiměřeně vysokého úroku) s tím, že platby klientů, kteří poskytnuté úvěry budou splácet, vyváží ztráty, které žalobkyni vzniknou z úvěrů nesplácených.

19. Případný není ani poukaz žalobkyně na § 1813 o. z., dle něhož jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k tomu, že použití jiných ustanovení o. z. (například § 580 a § 588 o. z.) není tímto ustanovením (§ 1813 o. z.) vyloučeno, setrval odvolací soud na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené

mezi žalobkyní a žalovaným, což platí i ve vztahu k dalším námitkám (poukaz na § 1793 o. z.

aj., resp. dovolávání se obecné občanskoprávní zásady, že smlouvy musí být plněny), které cílí k tomu, aby soud aproboval zjevně nemravnou výši úrokové sazby, tj. usilují o takovou aplikaci právních norem, v jejímž důsledku by se nemravnému jednání dostalo soudní ochrany.

Proto je v poměrech souzené věci nepřiléhavý poukaz žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

20. Nepřiléhavý je též poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. zn. [ústavní nález], v němž Ústavní soud uvedl, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, jakož i poukaz na závěr

Ústavního soudu, podle něhož ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) - učiněný v kontextu se skutečností, že žalovaný byl v řízení pasivní - neboť soud byl povinen (ve smyslu § 588 o. z.) přihlédnout k neplatnosti právního jednání, které

se zjevně příčí dobrým mravům, i bez návrhu.

21. Lze tedy shrnout, že - vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku - nenáleží žalobkyni nároky na sjednaný úrok z úvěru (ani na jeho část), poplatky a smluvní pokuty.

Soud prvního stupně správně použil ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka [částka] a žalovaný uhradil

(v deseti měsíčních splátkách po [částka]) částku [částka], vznikl žalobkyni nárok pouze

na rozdíl mezi poskytnutým plněním a vráceným plněním ([částka]) a nárok na zákonný úrok z prodlení, který byl žalobkyni přiznán odvoláním nedotčeným výrokem II. napadeného rozsudku.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku IV. o nákladech řízení

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.