pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 269/2019-71

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), druhým výrokem zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni [částka] (výrok III.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, v níž se žalobkyně domáhá odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení s tím, že dne [datum] u ní správce daně zahájil daňovou kontrolu, na základě které vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], kterým byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen, listopad [rok] ve výši [částka] a uložena povinnost uhradit penále ve výši [částka]. K odvolání žalobkyně byl tento platební výměr dne [datum] správcem daně zrušen, když v řízení nebyla zjištěna chybějící daň a tedy ani existence podvodu na DPH. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Celková délka posuzovaného řízení činila 3 roky a 11 měsíců. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, když předtím v rámci předběžně uplatněného nároku žalobkyní konstatovala porušení práva žalobkyně v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o doměření penále, ve vztahu k daňové kontrole výslovně odmítla existenci nesprávného úředního postupu.

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která nebyla mezi účastníky sporná a která jsou shrnuta v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk), a dále judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť předmětné daňové řízení, které správce daně vedl a které zahrnovalo i daňovou kontrolu, představovalo zásah do vlastnictví žalobkyně, a jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda a žalobkyni tudíž svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu [číslo] odst. 2 Listiny základních práv a svobod a proto je na místě aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010. Je tak třeba nárok žalobkyně na odškodnění posoudit jako nárok jediný od zahájení daňové kontroly a nikoliv vyjímat daňovou kontrolu z celku posuzovaného řízení, jak uváděla žalovaná. Soud prvního stupně vyšel z počátku posuzovaného řízení dne [datum] a jeho konce právní mocí rozhodnutí odvolacího Finančního ředitelství dne [datum] tj. z celkové délky 3 roky 10 měsíců a 26 dnů. Vzhledem ke všem okolnostem případu žalobkyni přisoudil kompenzaci v peněžité podobě, přičemž při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky [částka] za každý rok řízení (první dva roky ponížené na polovinu), což představuje celkem [částka] za 3 roky a 11 měsíců. K modifikaci základní částky soud prvního stupně přistoupil tak, že ji snížil o 20 % z důvodu složitosti věci jak skutkové, tak procesní () nutnost mezinárodních dožádání). Další důvody pro snížení či zvýšení základní částky nalézací soud neshledal (pokud jde jednání žalobkyně, či postup orgánů veřejné moci během řízení, zejména pro jejich případnou nečinnost). Zvýšený význam řízení pro žalobkyni soud neshledal, když poměr vlastního kapitálu žalobkyně a punkta doměřené daně a penále nenasvědčuje tomu, že by dodatečná daňová povinnost žalobkyni ohrožovala či byla likvidační. Soud prvního stupně dospěl k zadostiučinění ve výši [částka] a v tomto rozsahu žalobě vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení od [datum], tj. po uplynutí 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované. Ve zbytku, tj. ohledně částky [částka] žalobu zamítl, včetně úroku z prodlení ze zamítavé částky a úroku od [datum] do [datum] z celé požadované částky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dosáhla požadované satisfakce, přiznal jí soud prvního stupně plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i žalovaná včasná a přípustná odvolání.

5. Žalobkyně svým odvoláním napadla zamítavý výrok II. a dožaduje se úhrady celé žalované částky. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně v tom směru, že se na daňové řízení nevztahuje ustanovení o lhůtách a zásadách, pokud na něj nedopadá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (ust. § 262 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 2 Afs [číslo] ze dne [datum rozhodnutí], či č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]) dle nichž soud dospívá k závěru, že když daňový řád neobsahuje lhůtu pro provedení daňové kontroly, ani lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, jde o pravou mezeru v právu, kterou lze odstranit aplikací lhůty dle správního řádu, tedy, že by daňová kontrola měla trvat max. 60 dnů a odvolací řízení max. 30 dnů. Proto délka řízení, které trvalo 3 roky a 11 měsíců, odůvodňuje navýšení zadostiučinění o 30 %, protože jde o mimořádný průtah. Zároveň žalobkyně nesouhlasí s posouzením významu řízení pro žalobkyni, neboť soud nezohlednil, že v případě doměření daně vzniká ze zákona nárok na úhradu úroku z prodlení, který je daňový dlužník povinen zaplatit z daně od původního data splatnosti. Žalobkyně tak byla ohrožena úrokem z prodlení od [datum] do [datum] v celkové výši [částka], což byla podstatná část majetku celé korporace. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud v napadené části žalobě vyhověl.

6. Žalovaná svým odvoláním napadla výrok o věci samé I. a nákladový výrok III. Setrvala na svém stanovisku, že daňová kontrola není vůbec (daňovým) řízením a zpráva o daňové kontrole není rozhodnutím, ale pouhým podkladem pro případné vydání rozhodnutí v následném daňovém řízení. V daném případě příslušelo žalobkyni při splnění zákonných podmínek pouze právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za řízení o penále, které trvalo 1 rok a 1 měsíc, přičemž je otázkou, zda tato doba již naplňuje kritéria nepřiměřené délky. Žalobkyni však nepříslušelo právo na odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení. I kdyby soud dospěl k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, považuje žalovaná případné konstatování porušení práva jako adekvátní odškodnění. Odvolacímu soudu navrhla, aby rozhodl tak, že se žaloba zamítá.

7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované vyvracela důvody tam uvedené. Soud prvního stupně správně vyšel z posledně vydaného rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, jehož správnost byla následně aprobována nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2404/2021 O tom, že daňová kontrola je součástí daňového řízení, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud Stanovisko žalované tak považuje za nesprávné a navrhuje odvolání žalované zamítnout.

8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na svém právním názoru, zejména se zaměřila na žalobkyní tvrzené časové omezení pro daňové kontroly, kdy žalovaná vychází z toho, že kontrolu nelze svázat žádnou objektivně určenou lhůtou.

9. Odvolací soud na základě podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobkyně pak shledal částečně důvodným.

10. Soud prvního stupně vyšel ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu, který mezi účastníky ani nebyl sporný a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Nalézací soud aplikoval aktuální judikaturu, která řešila obdobné případy daňových kontrol s přesahem do řízení o vyměření dodatečné daně a řízení o penále. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, vydaného v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, který dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, i ve vztahu ke správním řízením; Nejvyšší soud pak zaujal jednoznačný závěr, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a proto žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento závěr pak Nejvyšší soud jednoznačně přijal v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1291/2022.

11. Nelze proto souhlasit s názorem žalované, že daňová kontrola není řízením a tvoří jakýsi podklad pro další rozhodovací činnost správce daně. Již od zahájení daňové kontroly je účastník této kontroly udržován ve stavu nejistoty ohledně výsledku, a pokud kontrola trvá neúměrně dlouho, aniž by pro vyřízení byla stanovena jakákoliv lhůta, může mu být způsobena nemajetková újma. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že daňové řízení je legitimovaným zásahem do vlastnictví, jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo vlastnit majetek a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před daňovými orgány a v navazujícím soudním řízení správním se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20).

12. K námitce žalované, že daňový řád nepřináší žádné lhůty a zároveň je zde vyloučeno použití správního řádu (§ 262 daňového řádu), odvolací soud uvádí, že celková délka posuzovaného řízení bez ohledu na to, zda lze použít lhůty upravené ve správním řádu, byla nepřiměřeně dlouhá, pokud celé řízení trvalo bezmála 4 roky. Se žalobkyní lze souhlasit, že absence lhůt ve správním řádu je mezerou, která nebyla nijak zákonem doplněna, lze tak odkázat na judikaturu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]), kdy se Nejvyšší správní soud již v rozšířeném senátu zabýval použitím analogie správního řádu (ovšem zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů) vůči zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv rovněž i minulá právní úprava v ust. § 99 použití správního řádu vylučovala. Jedinou výjimkou zde bylo vyřizování stížnosti, kde se minulý právní řád použil obdobně. Nejvyšší správní soud v této otázce dovodil, že bílá místa v zákoně je potřeba nahradit podle obecných právních zásad platných v daném právním odvětví:„ V takovém případě je nutno vzniklou mezeru v zákoně vyřešit pomocí analogiae iuris, tedy podle obecných zásad daného právního odvětví… Z tohoto důvodu je na místě učinit závěr, že lhůta třiceti dnů pro rozhodnutí má povahu obecné zásady právní a uplatní se v jakémkoliv řízení, pro nějž nelze ani podpůrně či analogicky použít správní řád, přičemž právní regulace daného řízení nestanoví odlišné lhůty.“

13. I kdyby soud vyšel z toho, že lhůta pro vyřízení daňové kontroly nebyla upravena, je zřejmé, že pokud soud posuzuje délku řízení jako celek, musí dospět k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, opakovaně bylo ze strany nadřízených orgánů rozhodováno o prodlužování lhůt.

14. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

15. Při úvaze, jaká forma odškodnění má přicházet v úvahu, se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že význam řízení pro žalobkyni byl nikoliv nepatrný, a proto v úvahu nepřichází pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovyměřená daň včetně úroku z prodlení a penále byly v nezanedbatelné výši vůči základnímu kapitálu žalobkyně (jednalo se o částku, která převyšovala milion korun).

16. Soud prvního stupně pak správně stanovil základní částku peněžitého zadostiučinění, když uvažoval s částkou [částka] za rok trvání řízení (za první 2 roky ve výši poloviční). Odvolací soud se naproti tomu zcela neztotožnil s hodnocením kritérií, která mohou výši základního odškodnění modifikovat. V případě posuzovaného řízení se jednalo o řízení, které vykazovalo větší procesní složitost, jak uzavřel soud prvního stupně, a z tohoto hlediska bylo pro složitost jak procesní, tak skutkovou, snížení o 20 % zcela v pořádku. Žalobkyni nelze vytýkat podíl na délce řízení, když se sama snažila domoci urychlení řízení podáním tzv. zásahové žaloby“. Postup správních orgánů i soudních orgánů byl hodnocen už v rámci hodnocení kritéria celkové délky řízení. Odvolací soud však nesouhlasí se soudem prvního stupně, pokud neshledal zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Zásadním hlediskem významu posuzovaného řízení pro žalovanou, a i když se z objektivního hlediska nejedná o řízení se zvýšeným významem, je nutno vzít v úvahu, že pro poškozenou byla v sázce částka vyšší než milionů korun, proto lze hodnotit význam řízení pro žalobkyni jako zvýšený a je indikováno navýšení částky o 20 %. Základní částka činí [částka], pak snížení o 20 % a navýšení o 20 % představuje zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši základní částky. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku [částka], rozhodl odvolací soud o navýšení o dalších [částka].

17. Odvolací soud ze všech těchto důvodů, kdy odvolání žalované považoval za nedůvodné a odvolání žalobkyně za důvodné pouze částečně, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jako správný podle § 219 o. s. ř potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení jej změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalované uložil zaplatit tuto částku, ve zbytku jej jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Odvolací soud rozhodl o nákladech nalézacího řízení (§ 224 odst. 4 o. s. ř), jakož i odvolacího (§ 224 odst. 1 o. s. ř.), tak, že uložil povinnost k náhradě žalované, která v nich neuspěla. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v části, v níž bylo žalobě vyhověno. Podle judikatury Nejvyššího soudu pokud poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované peněžité plnění nebo celá jeho výše. Výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně dosáhla [částka], a je tvořena náhradou vynaloženého soudního poplatku [částka], odměnou advokáta žalobkyně čtyři úkony právní služby po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis vyjádření na výzvu soudu dne [datum], účast na jednání dne [datum] podle dle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a/d/, g/ k/, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou hotových výdajů připadajících na tyto úkony právní služby ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), to vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % DPH (tj. [částka]). Odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložený úkon podání žalobkyně ze dne [datum] – doplnění žaloby, s tím, že obsahem tohoto je dle textu doplnění dovolání, s tím, že jej podává dovolatel.

19. Výše náhrady nákladů odvolacího řízení dosáhla [částka] a je tvořena odměnou advokáta žalobkyně za tři úkony právní služby po [částka] (sepis odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalované ze dne [datum] a účast u odvolacího jednání), paušální náhradou hotových výdajů připadajících na tyto úkony právní služby ve výši [částka], to vše zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % DPH (tj. [částka]), celkem [částka] – dle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. d/, g/ k/, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a § 137 odst. 3 o. s. ř.) Odvolací soud nepřiznal advokátovi žalobkyně náhradu za druhou repliku k vyjádření žalované, neboť tato nebyla posouzena jako účelně vynaložený úkon, když nebyla ani soudem požadována. Rovněž odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu za jízdenku Dopravního podniku hl. m. [obec] v hodnotě [částka], když toto jízdné v hromadné dopravě v místě sídla advokáta i soudu spadá do paušální náhrady nákladů řízení podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu – přepravné. Paušální částka [částka] za účast advokáta žalobkyně u jednání odvolacího soudu ze dne [datum] byla přiznána.