o zaplacení částky 353 646,80 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 105 053,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 97 806,33 Kč ve výši 12,75 % ročně od 18. 12. 2024 do zaplacení a z částky 7 247,12 Kč ve výši 11,5 % ročně od 18. 10. 2025 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výroky II. a III. žalobu zamítl co do částky 16 786,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 033,19 Kč od 18. 12. 2024 do 17. 10. 2025 a z částky 16 786,07 Kč od 18. 10. 2025 do zaplacení, a co do částky 231 807,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 12. 2024 do zaplacení. Výrokem IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 840 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal tří nároků z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u žalované a rovněž u správních soudů, zahájeného žádostí ze dne 15. 8. 2008 (jíž se žalobce domáhal doplacení ušlého platu za období jeho určování do služeb [právnická osoba] a [právnická osoba] s příslušenstvím), konkrétně zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 121 839,52 Kč, náhrady škody spočívající v nákladech na právní zastoupení ve správním řízení ve výši 47 344,80 Kč a konečně náhrady škody spočívající ve zbytečně uhrazených úrocích z překlenovacího úvěru ve výši 184 462,50 Kč.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, v rámci předběžného projednání nároku žalobci vyplatila z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 122 322,38 Kč, což považovala za adekvátní kompenzaci. Nárok žalobce na majetkovou újmu odmítla.

4. O nárocích žalobce rozhodl soud na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud shledal, že posuzované správní řízení vedené [orgán] pro právní zastupování [orgán], č.j. [spisová značka], včetně navazujícího soudního řízení správního, jehož účastníkem byl žalobce v roli navrhovatele, trvalo od 15. 8. 2008 do 30. 1. 2025, tedy 16 let, 5 měsíců a 14 dnů, což považoval za nepřiměřenou dobu. Základní částku finančního zadostiučinění určil částkou 17 000 Kč za každý rok řízení (s výjimkou prvních dvou let, za něž přiznal částku poloviční), celkovou základní částku odškodnění tudíž vypočetl na 262 705,25 Kč.

5. Uvedenou částku snížil o 20% z důvodu skutkové a právní složitosti, když podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslechnuto 6 svědků a bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Významnou složitost, ať již skutkovou, právní, či procesní, pro kterou by mohla být základní částka dále snižována, soud prvního stupně neshledal. Ve věci nebyl proveden znalecký posudek, nebylo doručováno do ciziny, počet vyslýchaných svědků rovněž nijak zásadně nevybočoval. Naopak délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost, zároveň nadřízený správní orgán opakovaně stanovil správnímu orgánu I. stupně lhůtu k vydání rozhodnutí pro jeho nečinnost. O dalších 20% základní částku snížil z důvodu, že řízení probíhalo ve 4 stupních, přičemž zohlednil, že nutnost projednání věci ve čtyřech instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že rozhodovala nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem. Čtvrtý stupeň, tedy kasační stížnost, kterou projednal Nejvyšší správní soud, pak byla podána ze strany žalované, avšak nedůvodně. Proto snížení základní částky o 40 % nebylo na místě. Konečně soud prvního stupně základní výši odškodnění zvýšil o 30% pro význam předmětu řízení pro žalobce, neboť se jednalo o řízení obdobné pracovně právnímu sporu s přesahem pro výpočet výsluhy. Soud prvního stupně základní částku snížil o celkových 10% na částku 236 434,72 Kč. Žalovaná žalobci vyplatila částky 122 322,38 Kč a 9 058,90 Kč, zbývá tak uhradit částku 105 053,45 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Co do zbytku, pokud jde o tento nárok, žalobu zamítl.

6. Stejně tak žalobu zamítl, pokud jde o nároky na náhradu majetkové škody. U nároku na náhradu nákladů na právní zastoupení dovodil, že tyto nebyly vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, u nároku na úhradu úroků z překlenovacího úvěru neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl úspěšný co do nároku na náhradu nemajetkové újmy a neúspěšný co do nároků na náhradu majetkové škody. Žalovaná byla úspěšná co do 70% a žalobce do 30%, žalovaná má proto právo na náhradu 40% nákladů řízení, spočívající v 7 náhradách hotových výdajů po 300 Kč, tj. 2 100 Kč, z nichž 40% činí 840 Kč.

8. Proti výrokům I. a IV. podala žalovaná včasné odvolání. Nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, zejména pokud jde o otázku počátku jejího běhu. Soud prvního stupně dovodil, že promlčecí doba běží od právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka]. Je sice pravdou, že uvedený rozsudek byl posledním rozhodnutím ve věci, ovšem žalobci bylo vyhověno, pokud jde o doplacení ušlého platu, již rozhodnutím [orgán] ze dne 5. 1. 2024 č. j. [spisová značka]. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za období od 15. 8. 2008 do 5. 1. 2024 je promlčen i proto, že žalovaná přiznala žalobci odškodnění na základě jeho žádosti ze dne 17. 6. 2024. Žalobce tak měl žalobu podat nejpozději dne 3. 1. 2025, podal ji však až dne 25. 3. 2025, tedy opožděně. Naopak žalobu za období od 6. 1. 2024 do 30. 1. 2025 podal žalobce předčasně, neboť v době podání žaloby dosud neuplatnil svůj nárok u žalované, učinil tak až 16. 5. 2025. Následné podání žádosti nemůže zhojit takovou vadu žaloby. Soud prvního stupně pochybil, když neposuzoval, zda byl ten který nárok uplatněn řádně a včas jak u soudu, tak u žalované, ani neposoudil, zda byla dodržena lhůta pro podání žaloby, pouze posoudil, zda byl nárok uplatněn včas u žalované a zda jej žalovaná projednala v zákonem stanovené lhůtě.

9. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně snížil základní částku zadostiučinění pouze o 20% z důvodu skutkové a právní složitosti a o 20% z důvodu počtů stupňů soudní soustavy. Zopakovala, že z každého z uvedených důvodů měla být základní částka snížena o 40%. Pokud jde o složitost, měl soud přihlédnout i k tomu, že se ve věci aplikovalo evropské právo, konkrétně Směrnice Rady č. 93/104/ES a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES (což plyne z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2015 č. j. [spisová značka]). Dále pak bylo nutno posoudit, zda se jedná o práci přesčas či výkon pohotovosti. Správní rozhodnutí žalované pak byla správními soudy rušena nikoliv z důvodu špatného meritorního posouzení, ale z procesních důvodů. Meritorně byla stěžejní právní otázka vyřešena až v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. [spisová značka]. K počtu stupňů rozhodujících orgánů žalovaná uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že projednání na čtyřech stupních zapříčinila žalovaná podáním neúspěšné kasační stížnosti. Podání tohoto opravného prostředku je jejím právem a nelze jí to klást k tíži. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu i v rozsahu částky 105 053,45 Kč s příslušenstvím zamítne.

10. Žalobce navrhl potvrzení napadených výroků jako věcně správných. Pokud jde o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, uvedl, že do doby řízení je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (např. 30 Cdo 2742/2009) započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o ústavní stížnosti, a i tehdy, bylo-li takové řízení pro poškozeného neúspěšné. K tomu dále žalobce odkázal na ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., podle kterého vznikla-li nemajetkové újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí či podle § 22 odst. 1 věta druhá a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Jak správně dovodil soud prvního stupně, řízení bylo skončeno rozhodnutím Nejvyššího správního sodu ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 30. 1. 2025. Žaloba, která byla podána dne 25. 3. 2025, tak byla podána v rámci šesti měsíční promlčecí doby. Ohledně nároku za období od 6. 1. 2024 do 30. 1. 2025 nemohla být žaloba zamítnuta pro předčasnost, neboť v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval, již byla žádost k žalovaná podána a bylo o ní rozhodnuto.

11. Pokud jde o složitost věci, souhlasil žalobce s tím, že bylo na místě snížit základní částku o 2x 20%. Uvedl, že v řízení sice bylo vyslechnuto 6 svědků, ovšem všichni byli vyslechnuti v rámci 6 měsíců, což celkovou délku řízení zásadně neovlivnilo. Rozhodnutí správních orgánů pak byla správními soudy rušena pro nepřezkoumatelnost, proto se logicky správní soudy nemohly k věci samé vyjadřovat. Pokud jde o počet stupňů orgánů projednávajících věc, nelze mu vytýkat, že se svých práv domáhal i soudní cestou. Pokud jde o služební orgány, je žalobci známo, že správní orgán rozhodující v prvním stupni věc konzultoval s vedením [orgán], proto nelze dvojstupňovost u správního orgánu srovnávat s dvojstupňovostí soudní soustavy. U čtvrtého stupně pak byla věc projednávána meritorně jenom jednou.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a neshledal důvody pro jeho změnu.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění, která v zásadě i správně právně posoudil.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o splnění všech předpokladů pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o nutnosti odčinit vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, o výši základní částky za jeden rok trvání řízení, jakož i o potřebě snížit základní částku za první dva roky o polovinu. K tomu soud prvního stupně odkazuje na odůvodnění prvostupňového rozsudku, s tím, že proti těmto závěrům účastníci řízení nijak nebrojili. Pokud jde o krácení základní částky za první dva roky řízení, doplňuje odvolací soud, že zákonem stanovená lhůta pro vydání správního rozhodnutí nemá souvislost s celkovou délkou správního řízení.

15. Žalovaná v odvolání brojí proti hodnocení kritérií pro snížení či zvýšení základní částky podle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., konkrétně složitost řízení a počet stupňů rozhodujících orgánů, které ve věci rozhodovaly.

16. Pokud jde o složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) zák. č 82/1998 Sb.), judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje jak složitost věci samé, tedy důvody skutkové, právní a procesní, včetně počtu instancí, v nichž byla věc řešena (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Není proto správný postup, je-li složitost věci a instančnost řízení posuzována samostatně, jak to učinil soud prvního stupně. Posuzované řízení bylo složité po skutkové i právní stránce. Jak vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně, po skutkové stránce bylo prováděno velké množství listinných důkazů a byla rovněž slyšena řada svědků, což není ve správních řízeních zcela obvyklé, a na délce řízení se to musí odrazit. Po právní stránce byla složitost řízení dána nutností aplikovat evropské právo. Procesní složitost posuzovaného řízení byla dána tím, že řízení probíhalo na celkem čtyřech stupních, před správním orgánem prvního stupně, před odvolacím správním orgánem, před správním soudem prvního stupně a před Nejvyšším správním soudem. Celková složitost řízení je tak důvodem pro snížení základní částky o celkem 50 %. Uvedené snížení respektuje judikaturu Nejvyššího soudu (30 Cdo 3026/2009), podle které by nemělo snížení (ani zvýšení) základní částky přesahovat 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.

17. Nedostatečně se soud prvního stupně zabýval otázkou postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb.), když nevzal v úvahu, že správní rozhodnutí byly opakovaně rušeny správním soudem z důvodu nepřezkoumatelnosti a nadřízený správní orgán opakovaně stanovil správnímu orgánu I. stupně lhůtu k vydání rozhodnutí pro jeho nečinnost. Odvolací soud proto považuje za přiměřené, aby se tyto okolnosti promítly v kritériu postupu orgánu veřejné moci navýšením základní částky o 20 %.

18. Odvolací soud se pak ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že posuzované řízení spadá mezi taková řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. presumuje, typicky jde o věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). V posuzovaném řízení šlo o nárok žalobce na odměnu za práci, tudíž řízení bylo možno podřadit pod spory pracovněprávní, jak soud prvního stupně dovodil. Odvolací soud však nepovažuje poměrně velké zvýšení základní částky o 30 % za adekvátní tomuto konkrétnímu případu. V posuzovaném řízení žalobce uplatnil nárok na doplatek ušlého platu za období jeho určování do služeb [právnická osoba] ([právnická osoba]) a [právnická osoba] ([právnická osoba]), nešlo tedy o jeho základní plat, jehož nevyplacení by žalobce vystavilo hmotné nouzi. Odvolací soud tak uzavřel, že základní částku lze v tomto případě zvýšit z důvodu významu řízení o 20 %.

19. Na straně žalobce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žádný podíl na délce řízení, a tedy ani důvod k úpravě základní částky pro jednání žalobce (§ 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb.).

20. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku o celkem 10 %, tedy odvolací soud dochází ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.

21. Pokud jde o námitku promlčení, ztotožňuje se odvolací soud s názorem žalobce, že podle § 32 odst. 3 poslední věta zák. č. 82/1998 Sb. platí, že promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Řízení skončilo až právní mocí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 30. 1. 2025. Žaloba tedy byla podána včas.

22. Pokud jde o předčasnost žaloby ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za období od 6. 1. 2024 do 30. 1. 2025, odkazuje odvolací soud na ust. § 154 odst. 1 o. s. ř., kdy pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byly splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí i o tomto nároku, proto soud prvního stupně nepochybil, když nárok žalobce za shora zmíněné období rovněž projednal a rozhodl o něm.

23. Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Za věcně správný považuje i výrok o nákladech řízení mezi účastníky. Předmětem řízení byly 3 nároky, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy, kdy byla žalobci přiznána částka 105 053,45 Kč a dva nároky na náhradu škody, jeden ve výši ve výši 47 344,80 Kč a druhý ve výši 184 462,50 Kč. Tarifní hodnotou je součet shora uvedených částek, tj. částka 336 860,75 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 105 053,45 Kč (§142 odst. 3 o. s. ř.), tj. co do 30% a neúspěšný co do částek 47 344,80 Kč a 184 462,50 Kč (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), tj. co do 70%. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak má žalovaná právo na náhradu 40% nákladů řízení. Tyto pak soud prvního stupně správně vypočetl. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil i výrok o nákladech řízení IV.

25. V zamítavých výrocích o věci samé II. a III. nebyl prvostupňový rozsudek odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s ř. a úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, spočívajících v odměně advokáta za 2 úkony (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 5 340 Kč (z tarifní hodnoty 105 053,45 Kč jako předmětu odvolacího řízení), 2 náhradách hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., v cestovném ve výši 1 633 Kč za cestu k odvolacímu soudu dne 28. 4. 2026 za 192 ujetých km (39,90 Kč za litr benzínu dle účtenky z [právnická osoba], při průměrné spotřebě 6,5 l/100 km a sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.), v náhradě za ztrátu času za shora uvedenou cestu ve výši 6x 30 minut po 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 900 Kč a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 964 Kč, celkem 17 077 Kč.

27. O povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.