o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), dále jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 93 372 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok II.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím usnesením byl rozsudek doplněn o výrok III., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 10 798 Kč, do tří dnů od právní moci doplňujícího usnesení.

2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku provize za měsíc únor 2021. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla dne 25. 5. 2020 uzavřena Smlouva o obchodním zastoupení, na jejímž základě žalobce jako konzultant vyvíjel činnost směřující k uzavírání smluv pro žalovanou. Za tuto činnost mu náležela odměna (provize), jejíž výši 218 835 Kč za únor 2021 žalovaná uznala, avšak uhradila pouze 118 835 Kč. Zbývající částku 100 000 Kč žalovaná jednostranně započetla proti smluvní pokutě, kterou uplatnila za údajné porušení povinnosti mlčenlivosti žalobcem.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že smluvní pokutu započetla důvodně, neboť žalobce uzavřel smlouvu jménem své společnosti s klientem žalované poté, co tento byl zanesen do databáze žalované.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v dubnu 2020 společnost [právnická osoba]., jejímž je žalobce jediným společníkem a jednatelem, zahájila jednání se společností [právnická osoba] (náležející manželům [jméno FO]) ohledně spolupráce na správě ordinace. Tuto skutečnost vzal za prokázanou z výslechů žalobce a svědků [Jméno žalobce]., [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a z dokumentu s názvem „[název]“ vypracovaného dne 3. 8. 2020. Smlouva o obchodním zastoupení byla mezi účastníky uzavřena dne 25. 5. 2020. Žalobce zavedl [tituly před jménem] [jméno FO] do klientské kartotéky žalované dne 27. 8. 2020, později se pokusil do kartotéky zavést i [tituly před jménem] [jméno FO], avšak zjistil, že ten je již evidován jako [tituly před jménem] [jméno FO] od roku 2012. Dne 1. 12. 2020 byla uzavřena Smlouva o správě mezi [právnická osoba]. a společností [právnická osoba], kterou za tuto společnost podepsala [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 25. 3. 2021 žalovaná zaslala žalobci oznámení o uplatnění smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti mlčenlivosti ve smyslu čl. 4. 1. odst. 5 ve spojení s čl. 4.1. odst. 13 smlouvy a oznámila jednostranný zápočet této částky vůči nároku žalobce na provizi (v celkové výši 218 835 kč) za únor 2021.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 2483 a násl. o. z. č. 89/2012 Sb., upravujících smlouvu o obchodním zastoupení. Smlouvu mezi účastníky považoval za platně uzavřenou, přičemž žalobci vznikl nárok na provizi za únor 2021 ve výši 218 835 Kč. Soud posuzoval oprávněnost jednostranného zápočtu smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, kterou žalovaná uplatnila za porušení povinnosti mlčenlivosti žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalované nevznikl nárok na smluvní pokutu, neboť bylo prokázáno, že žalobce získal údaje o manželech [jméno FO] předtím, než uzavřel smlouvu o obchodním zastoupení se žalovanou. Uplatnění smluvní pokuty proto bylo neoprávněné a jednostranný zápočet nemohl být proveden. Soud proto žalobě vyhověl a přiznal žalobci i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobci přiznal jejich plnou náhradu v souhrnné výši 93 372 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 19. 5. 2025, č. j. [spisová značka], soud postupem podle § 166 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, konkrétně o povinnosti žalované uhradit částku 10 798 Kč odpovídající vyplacenému svědečnému podle § 148 o. s. ř.

7. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, když měl za to, že žalobce navázal kontakt s [tituly před jménem] [jméno FO] již v dubnu 2020, a to v rámci své činnosti pro společnost [právnická osoba]., tedy před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení se žalovanou. Podle žalované nebylo takové tvrzení dostatečně prokázáno, neboť výpovědi svědků se v časovém určení prvního kontaktu zásadně rozcházely a soud neuvedl, z jakých důkazů svůj závěr vyvodil. Žalovaná měla za to, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, jak mu ukládá § 132 o. s. ř., a nedostál požadovanému důkaznímu standardu. Podle žalované soud vycházel z výpovědi svědkyně [jméno FO], která si nebyla jistá časovým zařazením událostí a kterou nelze považovat za věrohodnou svědkyni vzhledem k její úzké vazbě na žalobce.

8. Žalovaná dále rozporovala závěr soudu, že tzv. „[název]“ ze dne 3. 8. 2020 byla důkazem činnosti žalobce pro [právnická osoba]. Podle žalované se jednalo o dokument, který propagoval finanční produkty distribuované žalovanou, zejména životní pojištění a investiční produkty, a nikoliv o analýzu týkající se správy ordinace. Žalovaná předložila časovou osu, z níž podle ní vyplývá, že [tituly před jménem] [jméno FO] se stala klientkou žalované dříve, než došlo k uzavření smlouvy o správě ordinace mezi ní a společností [právnická osoba]. Žalobce zaevidoval [tituly před jménem] [jméno FO] do klientské kartotéky žalované dne 27. 8. 2020, dne 28. 8. 2020 jí žalobce jako vázaný zástupce žalované modeloval životní pojištění a dne 31. 8. 2020 byla podepsána příslušná dokumentace. Smlouva o správě ordinace byla uzavřena až dne 1. 12. 2020. Žalovaná rovněž poukázala na výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří uvedli, že žalobce vystupoval jako zástupce žalované a že společnost [právnická osoba] vnímali jako součást skupiny [právnická osoba]. Současně připomenula, že z výpovědi [jméno FO], konkrétně “Navštívila mě [tituly před jménem] [jméno FO] s panem [jméno FO] u mě v ordinaci (..), ptali se mě jestli mám [právnická osoba],“ zřetelně vyplývá, že žalobce již v době tohoto prvního kontaktu musel být zástupcem žalované, jinak by na ni nemohl odkazovat. Žalovaná v této souvislosti poukázala na skutečnost, že se soud prvního stupně nevypořádal s prokázaným vystupováním žalobce jako zástupce žalované, ani s prezentací společnosti [právnická osoba]. pod značkou žalované. Podle názoru žalované má tato skutečnost význam pro posouzení, zda k oslovení klientů došlo až po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení.

9. Žalovaná tak konstatovala, že žalobce porušil povinnost mlčenlivosti dle čl. 4.1 odst. 5 smlouvy, když osobní údaje [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] použil ve prospěch své vlastní společnosti. Tím jí vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč dle čl. 4.1 odst. 13 smlouvy, kterou žalovaná oprávněně započetla vůči nároku žalobce. Žalovaná poukázala na rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], kde bylo shledáno, že zneužití osobních údajů klientů žalované ve prospěch třetí osoby představuje porušení smluvní povinnosti a zakládá nárok na smluvní pokutu. Podle žalované měl soud rozhodnout obdobně i v této věci. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalobci uloží povinnost nahradit žalované a státu náklady řízení.

10. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, založený na řádně zjištěném skutkovém stavu, odpovídající provedeným důkazům. Podle žalobce bylo v řízení spolehlivě prokázáno, že společnost [právnická osoba] byla prvotně oslovena nikoli žalovanou, ale společností [právnická osoba]., a to v souvislosti s nabídkou služeb správy ordinace. Není rozhodné, zda k prvnímu kontaktu došlo na začátku roku 2020, na jaře či dubnu 2020 – podstatné je, že kontakt proběhl před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení. Svědci se shodují, že [tituly před jménem] [jméno FO] zpočátku neprojevovala zájem o finanční služby, ale výhradně o správu ordinace, kterou žalovaná nikdy nenabízela. Žalobce rovněž upozornil, že dokument „[název]“, datovaný ke dni 3. 8. 2020, byl vyhotoven společností [právnická osoba]. a nikoli žalovanou. Tento dokument se týká výhradně správy ordinace a auditu zdravotnického zařízení z hlediska plnění zákonných povinností, nikoli finančních produktů. Datum vyhotovení analýzy (3. 8. 2020) předchází datu zavedení klientů do systému žalované (27. 8. 2020), což potvrzuje, že kontakt musel probíhat již předtím. Svědci současně potvrdili, že předání dokumentů ze strany klienta trvalo několik měsíců, což odpovídá časové posloupnosti událostí. Tvrzení žalované, že analýza prokazuje navázání kontaktu v souvislosti s produkty žalované, žalobce označil za nepravdivé a absurdní.

11. Žalobce rovněž upozornil, že klientem společnosti [právnická osoba]. nebyli manželé [jméno FO] jako fyzické osoby, ale právnická osoba – společnost [právnická osoba] Komunikace probíhala s [tituly před jménem] [jméno FO] jako jednatelkou této společnosti. Získání údajů o jednatelích společnosti [právnická osoba] bylo přirozeným důsledkem obchodního jednání se společností jako takovou. K výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce uvedl, že přestože mezi ní a žalobcem existuje bližší vztah, její výpověď je souladná s ostatními důkazy. Svědkyně byla navíc žalovanou nepravdivě obviněna ze zneužití osobních údajů, které nebylo prokázáno. K otázce údajného porušení povinnosti mlčenlivosti žalobce uvedl, že žalovaná neprokázala žádné konkrétní jednání, kterým by žalobce porušil smluvní povinnost. V oznámení o uplatnění smluvní pokuty ze dne 25. 3. 2021 žalovaná pouze obecně tvrdila, že žalobce zneužil osobní údaje, aniž by mimo jiné specifikoval, jaké konkrétní údaje měly být zneužity, kdy k tomu mělo dojít a jakým způsobem se k nim žalobce měl dostat.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i doplňující usnesení ve všech výrocích včetně řízení, které jejich vydání předcházelo, podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

13. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

14. Žalovaný soudu prvního stupně v prvé řadě vytýká, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy a na základě tohoto nesprávně zjistil skutkový stav. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje.

15. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

16. Definici hodnocení důkazů přinesl např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2441/2008: „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv.“, či v rozsudku 21 Cdo 2682/2013: „Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, lze-li na jejich základě nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V tom případě soud rozhodne - jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“

17. Odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Předmětem odvolacího přezkumu tudíž nemůže být vlastní „hodnocení“ důkazů nalézacím soudem, neboť nelze „hodnotit“ v nalézacím řízení „zhodnocené“ důkazy, vyjma procesní situace, kdy (nalézacím) soudem učiněné hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení či snad přímo v extrémním rozporu s obsahem spisu. V tomto případě však odvolací soud neprovádí hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu, tedy že by bez provedeného dokazování přisuzoval tomu kterému důkaznímu prostředku tu či onu (skutkovou) relevanci, resp. důkaz - oproti nalézacímu soudu - hodnotil jinak, nýbrž toliko posuzuje, zda v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyložené hodnocení (jinak pro rozhodnutí zásadně významných) důkazů je či není v rozporu s pravidly logického myšlení, a to ve vazbě na další důkazní prostředky (rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. [spisová značka]). Za chybu při vytváření skutkových závěrů může být proto považováno, jen pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování nebo jinak za řízení a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou by rovněž bylo, byl-li by v hodnocení důkazů logický rozpor, bylo-li by v rozporu s obecnou zkušeností (zjevně nepřiměřené) nebo by nebyla dodržena pravidla v § 133 až 135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Občanský soudní řád, 3. vydání, C. H. Beck, 2021, s. 644 – 646).

18. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké nikoliv, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Při hodnocení provedených důkazů postupoval nalézací soud v souladu s ust. § 132 o. s. ř., když důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl přitom i k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

19. Soud prvního stupně vysvětlil, že své skutkové zjištění, že žalobce měl v rámci své činnosti pro společnost [právnická osoba]., k dispozici údaje o manželech [jméno FO] již v dubnu 2020, učinil ze svědeckých výpovědí a z účastnické výpovědi žalobce, s tím, že za stěžejní považoval výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. S tímto závěrem lze souhlasit pouze částečně. Svědci [tituly před jménem] [jméno FO]. a [tituly před jménem] [jméno FO] totiž ve své výpovědi o takovém termínu vůbec nevypovídali. Soudu prvního stupně však lze dát za pravdu, že uvedená skutečnost byla dostatečně prokázána výpovědí žalobce, [tituly před jménem] [jméno FO] a zejména [tituly před jménem] [jméno FO]. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že schůzka byla navolána „někdy z jara“, později upřesnila, že „asi v dubnu“, o dubnu hovořil i žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO] ve své výpovědi uvedla, že kontakt proběhl „z počátku roku 2020“, avšak bez bližšího časového určení. I odvolací soud je toho názoru, že za stěžejní lze považovat výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], která nemá na výsledku řízení žádný zájem a lze ji tak považovat za věrohodnou. Její výpověď, že první kontakt proběhl na začátku roku 2020, považuje odvolací soud za dostatečnou k prokázání, že k prvnímu kontaktu muselo dojít před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení, k němuž došlo až na konci května. Za „začátek roku“ nelze v žádném případě považovat období od konce května, kdy byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení. V obecném jazykovém i logickém významu se za začátek roku považují první měsíce kalendářního roku – leden, únor, březen, případně duben. Pátý měsíc roku již nelze s rozumnou mírou výkladu zahrnout pod pojem „začátek roku“. Pokud tedy svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že kontakt proběhl na začátku roku 2020, a další svědkyně, [tituly před jménem] [jméno FO], jakož i žalobce, označili za prvotní kontakt měsíc duben, lze podle názoru odvolacího soudu mít tuto skutečnost za prokázanou. Výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] nelze bez dalšího označit za nevěrohodnou pouze z důvodu tvrzeného bližšího vztahu k žalobci, neboť i tato svědkyně vypovídala pod hrozbou nebezpečí trestního stíhání a její výpověď je v souladu s výpovědí svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

20. Úvahy soudu prvního stupně týkající se hodnocení důkazů nejsou v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností, ani nejsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jinými slovy, odvolací soud nemá hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně co vytknout. Hodnocení důkazů je totiž vnitřní myšlenkovou činností soudce, která se nemusí shodovat se stejnou činností účastníků řízení, jinými slovy samotná skutečnost, že odvolatel hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže, postupoval-li soud při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 o. s. ř., skutkovým závěrem soudu prvního stupně otřást.

21. Žalovaná pak žádným z jí označených a soudem provedených důkazů neprokázala, že by žalobce získal osobní údaje klientů z její kartotéky, ani že by k tomuto došlo až po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, tedy v době, kdy byl žalobce smluvně vázán povinností mlčenlivosti. Žalovaná neobjasnila, jakým konkrétním způsobem mělo ze strany žalobce dojít k získání údajů z její interní databáze. Z provedeného dokazování nadto vyplynulo, že obchodní zástupce vidí pouze do té části kartotéky, kterou sám založil, a kam sám provedl zápis. Systém žalované neumožňuje volné prohlížení údajů o klientech. Údaje konkrétní osoby se zobrazí pouze tehdy, pokud je do systému zadán kontakt, který již v databázi existuje, přičemž systém následně upozorní na duplicitu (neboli uživatel musí daný údaj znát předem, aby jej mohl zadat a systém případnou shodu mohl identifikovat a zobrazit).

22. Tvrzení žalované, že žalobce uzavřel smlouvu se společností manželů [jméno FO] poté, co byla jejich jména zanesena do kartotéky žalované, není právně relevantní; podstatné je, zda žalobce byl s manžely [jméno FO] v kontaktu před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení či nikoliv. Z tohoto důvodu není podstatné, kdo a kdy vypracoval dokument „Analýzy klienta“. Podstatné není ani tvrzení žalované, že žalobce vystupoval neoprávněně při dojednávání smlouvy se společností manželů [jméno FO] jako zástupce žalované, ani zda prezentoval společnost [právnická osoba]. pod značkou žalované. Předmětem tohoto sporu totiž není posouzení, zda žalobce parazitoval na obchodní pověsti žalované, ani jaké konkrétní produkty nabízel, ale to, zda žalobce získal osobní údaje klientů z kartotéky žalované, případně jiným způsobem v rámci činnosti výhradně pro žalovanou a že k tomuto zisku údajů a k neoprávněnému nakládání s nimi došlo po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení.

23. Pokud žalovaná namítá, že [tituly před jménem] [jméno FO] vypověděla: “Navštívila mě [tituly před jménem] [jméno FO] s panem [jméno FO] u mě v ordinaci (..), ptali se mě, jestli mám [právnická osoba],“ pak ani z této skutečnosti neplyne, že by žalobce získal informace o klientech žalované z jejich interních databází. I pokud by žalobce získal takové informace před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení (byť i neoprávněně, například prostřednictvím jiného zaměstnance žalované či třetí osoby), nelze takové jednání kvalifikovat jako porušení smluvní povinnosti, neboť žalobce v té době nebyl ve smluvním vztahu se žalovanou.

24. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce získal osobní údaje klientů z kartotéky žalované, případně jiným způsobem v rámci činnosti výhradně pro žalovanou a že k tomuto zisku údajů a k následnému neoprávněnému nakládání s nimi došlo po uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, tedy po datu 25. 5. 2020, jakmile byl žalobce zavázán k povinnosti dle článku 4. 1. odst. 5 smlouvy; naopak bylo prokázáno, že údaje o klientech [jméno FO] měl žalobce k dispozici již před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení.

25. Shora uvedený skutkový závěr soud prvního stupně i správně právně posoudil, když vycházel z ustanovení § 2483 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících smlouvu o obchodním zastoupení. Smlouvu mezi účastníky považoval za platně uzavřenou, přičemž správně dovodil, že žalobci vznikl nárok na provizi za únor 2021 ve výši 218 835 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemá nárok na úhradu smluvní pokuty, soud prvního stupně nepochybil, když shledal jednostranný zápočet smluvní pokuty žalovanou za neoprávněný a žalobci přiznal doplatek provize ve výši 100 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení.

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], na které žalovaná odkazovala, není odvolacímu soudu známo a není tak zřejmé, z jakého skutkového stavu vycházelo. V projednávané věci však nebylo prokázáno, že by žalobce zneužil osobní údaje klientů žalované ve svůj prospěch či prospěch třetí osoby, proto neporušil svou smluvní povinnost a žalované nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout.

27. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve znění doplňujícího usnesení jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně správných výroků o nákladech řízení.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl i v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 5 100 Kč, 2 náhradách hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, v cestovném ve výši 1 828 Kč (za cestu [trasa] a zpět v délce 183 km dne 14. 10. 2025 při použití osobního vozidla [název] s průměrnou spotřebou paliva (benzín) 11,7 l/100 km, ceně motorové nafty 35,80 Kč/1 litr podle vyhl. č. 475/2024 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč podle vyhl. č. 475/2024 Sb.), v náhradě za promeškaný čas ve výši 750 Kč za 5 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 872 Kč, celkem 16 550 Kč. Tuto částku je žalovaná v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit k rukám právní zástupkyně žalobce.