o zaplacení částky 69 530,30 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit částku 62 154,62 Kč s příslušenstvím, jak je specifikováno v části výroku I. rozsudku a částku 7 375,68 Kč s příslušenstvím ve formě smluvního úroku (výrok I). Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36 153,51 Kč.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení poskytnutého úvěru. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, namítala zejména nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, kterou odůvodňovala tím, že žalobkyně sama neposkytla žádné finanční prostředky. Dále namítala absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu postavení žalobkyně jako zprostředkovatele.

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, který z provedených důkazů zjistil (body 27 až 33 odůvodnění rozsudku). Pod bodem 30 rozsudku soud učinil skutkový závěr, že žalovaná nevrátila část úvěru ve výši 62 154,62 Kč, navýšenou o sjednané smluvní úroky ve výši 16 % ročně, a že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu ve kapitalizované výši 7 375,68 Kč, jakož i smluvních úroků z prodlení.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 2395 a násl. o. z. (smlouva o úvěru), § 2445 a násl. o. z. (smlouva o zprostředkování), § 2048 odst. 1 o. z. (smluvní pokuta), § 1970 o. z. (úrok z prodlení) a § 1877 o. z. (solidární věřitelé). Soud se řídil výkladem smluvních ujednání, ze kterých dovodil, že žalobkyně je spolu s [jméno FO] osobou oprávněnou k vymáhání celého plnění. Ze smlouvy o úvěru zcela jednoznačně vyplynuly osoby na straně úvěrující i úvěrované. Skutečnost, že bylo hrazeno prostřednictvím účtu jiného subjektu (společnosti [právnická osoba]), nemělo pro účely aktivní legitimace žalobkyně žádný význam. Nedůvodnou pak soud prvního stupně shledal i námitku, že nedostatek aktivní legitimace je dán tím, že finanční prostředky poskytl druhý z věřitelů, když ze smlouvy o úvěru vyplývá, že žalobkyně spolu s [jméno FO] jsou osobami poskytujícími úvěr a žalovaná se zavázala jej vrátit oběma, a to jako věřitelům oprávněným vůči žalované společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení § 1877 o. z.

5. K otázce moderace smluvní pokuty soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, přičemž neshledal důvody pro její snížení (moderaci), a to s ohledem na sjednanou výši a satisfakční funkci sjednané smluvní pokuty. Soud z těchto důvodů žalobě vyhověl v plném rozsahu, neboť žalovaná neprokázala žádné právně relevantní důvody pro její zamítnutí.

6. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná. Přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši 36 153,51 Kč, která zahrnuje soudní poplatek, náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu za promeškaný čas a náhradu jízdného dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., vše navýšené o 21 % DPH.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávná skutkové zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná především namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že úvěr ve výši 100 000 Kč byl žalované poskytnut ve dvou splátkách ve výši 5 000 000 Kč a 400 000 Kč, což je zjevně nelogické a v rozporu s obsahem spisu. Žalovaná poukazuje na to, že součet uvedených částek neodpovídá sjednané výši úvěru, a že takové zjištění nemůže být podkladem pro rozhodnutí ve věci. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. Podle nalézacího soudu má žalobkyně postavení solidárního spoluvěřitele, a to bez ohledu na skutečnost, že sama žádné finanční prostředky žalované neposkytla. Žalovaná s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí, že žalobkyně vystupovala výhradně jako zprostředkovatel, což vyplývá ze smlouvy o administraci i z jejího jednání. Zařazení žalobkyně do smlouvy o úvěru jako spoluvěřitele považuje žalovaná za obcházení zákona, jehož cílem je vyloučení skutečného věřitele – [jméno FO] – z možnosti domáhat se vrácení úvěru. Žalovaná má za to, že takové ujednání je v rozporu s ustanovením § 2395 o. z., a že smlouva o úvěru je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Na podporu svého názoru žalovaná odkazuje na rozsudek Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 27. 3. 2025, který potvrdil závěry o neplatnosti obdobné úvěrové smlouvy. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, a aby žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobkyně se ve svém vyjádření k odvolání žalované ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Z jejích tvrzení i provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že žalovaná celkově čerpala úvěr 5 400 000 Kč k financování projektů žalované a součástí této sumy je i částka 100 000 Kč poskytnutá solidárním partnerem žalobkyně. Žalobkyně zároveň předkládá tabulku, z níž vyplývají jednotlivé načerpané sumy do částky 5 400 000 Kč. Žalobkyně dále poukázala i na to, že žalovaná úvěr splácela, čímž došlo k uznání zbytku dluhu v souladu s ustanovením § 2054 odst. 2 o. z. K otázce aktivní legitimace žalobkyně odkázala na znění smlouvy o úvěru, z níž vyplývá, že žalobkyně a [jméno FO] jsou solidárními věřiteli dle § 1877 o. z. a žalovaná je povinna splnit tomu z věřitelů, který o plnění požádal jako první. Závěrem žalobkyně odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 27. 1. 2025, č. j. [spisová značka], kterým bylo v obdobné věci žalobě rovněž vyhověno a následně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud na podkladě podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci, zejména pokud jde o okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, včetně jejího dodatku č. 1, jakož i smlouvy o administraci, či smlouvy o spolupráci, potvrzením o provedených platbách či příchozích platbách od žalované. Odvolací soud nemá výhrady k hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, jakož i k jeho právním závěrům.

11. Žalovaná ve svém odvolání opětovně namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně s tvrzením, že nebylo prokázáno, že by finanční prostředky poskytla ona. Soud prvního stupně zcela správně vyšel z obsahu smlouvy o úvěru č. [číslo], která v čl. II bod 3. jednoznačně označuje věřitele (tj. předchůdkyni žalobkyně a pana [jméno FO]) jako věřitele oprávněné vůči dlužníku společně a nerozdílně ve smyslu § 1877 o. z. Věřitel [jméno FO] zaslal dne 28. 7. 2022 na účet společnosti [právnická osoba] (č. účtu [č. účtu]) částku 100 000 Kč se specifickým symbolem [spec. symbol] a variabilním symbolem [var. symbol]. Se společností [právnická osoba] měla žalobkyně uzavřenu smlouvu o spolupráci ze dne 1. 3. 2022, kdy prostřednictvím této společnosti byly realizovány platební služby mezi žalobkyní a zájemci o spolupráci v jednotlivých projektech. Tímto způsobem byly žalované finanční prostředky v celkové výši 5 400 000 Kč poskytnuty a žalovaná dle smlouvy o úvěru (pod jejím číslem jako specifickým a variabilním číslem) také v období od 31. 8. 2022 do 27. 5. 2023 v částce 4 896,31 Kč měsíčně úvěr splácela. Odvolací soud proto považuje za prokázané, že žalobkyně úvěr žalované poskytla a ta něj částečně splácela. Podle § 1877 o. z. platí, že je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první. Věřitelé se pak vyrovnají dle jejich ujednání, což nebylo předmětem smlouvy o úvěru a pro posouzení věci není podstatné.

12. Smluvní ujednání a uplatněnu žalobu odvolací nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy či obcházením zákona. Žalovaná měla zájem o financování svých projektů, proto na platformě provozované žalovanou (tehdy její předchůdkyní) své projekty představila, a jednotlivý investoři byli ochotni do těchto projektů investovat. Tento způsob financování není neobvyklý a doplňuje bankovní sféru. O tom, že žalovaná tento způsob financování svých projektů přijala, svědčí výše poskytnutého úvěru, počet věřitelů, kteří se na úvěrech podíleli a je logické, že je při vymáhání zaštiťovala žalobkyně, která vystupovala rovněž jako věřitel a jejím prostřednictvím byla vedena administrace a platby. Odvolací soud se v těchto závěrech přiklonil k rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2025 č. j. [spisová značka], který řešil prakticky totožnou věc mezi týmiž účastníky. Naopak se nesouhlasí se závěry obsaženými v rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2025, č. j. [spisová značka], který považoval všechny uzavřené smlouvy, včetně smlouvy o úvěru za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. S tímto závěrem se zdejší senát neztotožnil, kdy navíc v tomto řízení soud vycházel z jiného skutkového stavu.

13. Z vyložených důvodů odvolací soud uzavřel, že žaloba byla podána důvodně, a proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku u nákladech řízení.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná a proto je žalovaná, která v řízení neuspěla, povinna jí nahradit náklady řízení, které se sestávají z mimosmluvní odměny jejího právního zástupce za vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 9. 9. 2025 po 3 900 Kč podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů za tyto úkony ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady promeškaného času za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět v rozsahu 12 započatých půlhodin po 150 Kč ve výši 1 800 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a cestovného ve výši 4 664,64 Kč, za cestu ze sídla advokátní kanceláře právního zástupce žalobkyně do sídla odvolacího soudu na trase [adresa], tj. 561,60 km osobním automobilem tovární značky [jméno FO], reg. značky [SPZ], s průměrnou spotřebou benzínu 7 l/100km, ceně benzínu 35,80 Kč za 1 litr a paušální náhrady za použití vozidla 5,80 Kč/1km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, (tj. 3 184,58 Kč), celkem tak částku 18 349,23 Kč.

15. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení je třídenní a běží od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).