o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2024, č. j. 22 C 158/2023-45,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v zanedbání zákonem uložené povinnosti dohledu Státní banky československé a Ministerstva financí nad společností [právnická osoba]. (později s dodatkem v likvidaci, dále též jen „[právnická osoba]“), která neoprávněným vybíráním vkladů od veřejnosti za účelem dalšího investování porušila zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon o investičních společnostech“), čehož si stát musel být vědom. Žalobce dne [datum] uhradil na základě prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti VIB FOND [právnická osoba]. (dále též jen „VIB FOND“) částku 2x [částka] jako vklad do společnosti VIB Fond, a dále částku 2x [částka] jako správní poplatek, a to na účet společnosti [právnická osoba] vedený u [jméno FO] státní spořitelny. Společnost VIB FOND však nikdy nevznikla a nebyla zapsána do obchodního rejstříku, žalobci tak vznikl nárok na vrácení vloženého vkladu, jehož se domáhal z titulu bezdůvodného obohacení po společnosti [právnická osoba], na jejíž účet peníze složil. Okresní soud v [město] jeho návrhu rozsudkem ze dne [datum], sp. zn. [číslo], vyhověl, nicméně posléze byl na majetek společnosti [právnická osoba] prohlášen konkurz. Žalobce svou pohledávku přihlásil do konkurzního řízení, z něhož má podle rozvrhového usnesení obdržet částku [částka] jako úroky z prodlení. Nárok na náhradu škody v celkové výši [částka], odpovídající provedenému vkladu [částka] a dlužníkem ([právnická osoba]) dosud neuhrazenému úroku z prodlení ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum], žalobce uplatnil dopisem ze dne [datum] u žalované, která jej odmítla uspokojit. Za počátek prodlení žalované s plněním označil žalobce [datum].

3. Žalovaná nárok neuznala s tím, že společnost [právnická osoba] nikdy neměla povolení k činnosti podle zákona o investičních společnostech, a to ani podle § 38 odst. 1 tohoto zákona, nepodléhala tudíž dozoru státu, který se proto nemohl dopustit tvrzeného nesprávného úředního postupu. Současně odkázala na skutkově totožnou věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], v níž byl obdobný nárok zamítnut.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění uvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na jejich základě vzal za prokázané, že Společnost [právnická osoba] nikdy nebyla držitelem povolení k provozování kolektivního investování, a že se jednalo o komanditní společnost, nikoliv investiční společnost nebo investiční fond ve smyslu zákona o investičních společnostech. Stát proto neměl povinnost její činnost kontrolovat, nadto v době, kdy měla žalobci vzniknout škoda ([datum]), běžela tzv. ochranná lhůta podle § 38 odst. 1 uvedeného zákona a stát nebyl ani oprávněn do její činnosti zasahovat. Prvostupňový soud tak neshledal na straně státu porušení žádné zákonné povinnosti, a tedy ani naplnění jednoho z obligatorních předpokladů pro odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [jméno FO] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se dále zabýval ostatními předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.

5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal nárok na jejich náhradu podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhl. č. 254/2015 Sb. za 5 úkonů po [částka] (vyjádření ze dne [datum] a příprava a účast na jednáních ve dnech [datum] a [datum]), celkem ve výši [částka].

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání.

7. Předně namítl, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nezmínil všechny provedené důkazy, aniž by objasnil, z jakého důvodu, a z důkazů v rozsudku vyjmenovaných pak nezjistil skutkový stav dostatečně, o čemž svědčí i neuvedení důvodu vzniku pohledávky žalobce za společností [právnická osoba], i když skutečnost, že se jedná o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, byla v průběhu řízení zdůrazňována žalovanou i samotným prvostupňovým soudem. Nesouhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že [právnická osoba] fakticky nevykonávala činnost podle zákona o investičních společnostech pro absenci příslušného povolení, učiněným toliko na základě výpisu z obchodního rejstříku. Podle žalobce ji vykonávala, a to i po listopadu 1992, což v řízení tvrdil a prokazoval, nebyl však ve vztahu k této skutečnosti dále soudem poučen podle § 118a o. s. ř. Ostatně i sama žalovaná uznala, že [právnická osoba] činnost investiční společnosti či fondu vykonávala, pokud tvrdila, že se přizpůsobila nové právní úpravě podle zákona o investičních společnostech tím, že se uzavřela a přestala přijímat nové vkladatele. V neposlední řadě žalobce nepovažoval za správný závěr prvostupňového soudu o neexistenci povinnosti státu kontrolovat [právnická osoba] a poukázal na § 37 odst. 3 zákona o investičních společnostech, podle nějž mělo Ministerstvo financí povinnost monitorovat situaci a neoprávněné osobě zakázat provozování činnosti, k níž byla oprávněna podle uvedeného zákona jen investiční společnost nebo investiční fond, a uložit jí pokutu. O činnosti [právnická osoba] byl navíc stát informován, což žalovaná nerozporovala. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu o investičních společnostech se rovněž neztotožnil s výkladem § 38 odst. 1 tohoto zákona provedeným soudem prvního stupně, neboť toto ustanovení se na komanditní společnost provozující danou činnost bez povolení nemohlo vztahovat, když i před účinností zákona o investičních společnostech bylo potřeba mít k činnosti investiční společnosti či fondu povolení, nešlo o živnost ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že žalobě plně vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení v obou stupních.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila, napadený rozsudek označila za věcně správný. Odkázala na svá předchozí podání učiněná před soudem prvního stupně a zopakovala, že [právnická osoba] činnost dle zákona o investičních společnostech nevykonávala. Poukázala přitom na ustanovení § 5 odst. 1 a § 7 odst. 1 uvedeného zákona, podle nichž investiční společnost shromažďuje peněžní prostředky prodejem podílových listů a investiční fond vydáváním akcií, přičemž [právnická osoba] ani jeden z těchto cenných papírů za vložené finanční prostředky nevydávala. Z uvedeného důvodu, jakož i pro absenci povolení k činnosti podle zákona o investičních společnostech (i při zohlednění fikce upravené v § 38 odst. 1 tohoto zákona), se [právnická osoba] nemohla dopustit deliktu podle § 37 odst. 3 tohoto zákona. Nadto v přechodném období podle § 38 odst. 1 zákona o investičních společnostech nebylo možné sankcionovat subjekty, které se právní úpravě zákona o investičních společnostech prozatím nepřizpůsobily. Nesouhlasila ani s tvrzením žalobce, že si stát musel být neoprávněného vybírání vkladů společností [právnická osoba] vědom již z důvodu vedení jejího bankovního účtu u [jméno FO] státní spořitelny, jíž byl stát většinovým vlastníkem. Shrnula, že vklad žalobce byl vkladem budoucího společníka do obchodní společnosti, a nad tímto stát dohled nevykonává, proto nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Poukázala též na chybějící příčinnou souvislost mezi ne/udělením sankce žalovanou a rozhodnutím žalobce učinit prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti, jakož i na závěry pravomocného rozsudku Okresního soudu v [město] sp. zn. C [číslo] provedeného k důkazu před soudem prvního stupně, ohledně povahy vztahu mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. Námitku žalobce o nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. označila za zcela lichou, neboť na prvním jednání soudu dne [datum] byl žalobce podle tohoto ustanovení poučen a ani přes doplnění tvrzení neprokázal povinnost státu kontrolovat [právnická osoba]. Závěrem navrhla zamítnutí odvolání při současném uložení povinnosti žalobci uhradit jí náklady odvolacího řízení.

9. Žalobce v replice k vyjádření žalované označil její tvrzení, že [právnická osoba] nevykonávala činnost podle zákona o investičních společnostech, za nepřípustné z důvodu nastalé koncentrace řízení. Zároveň shledal tvrzení žalované v rozporu, pokud na jedné straně měl být vklad žalobce vkladem budoucího společníka do společnosti a na straně druhé bylo poukazováno na rozsudek Okresního soudu v Benešově, který smlouvu uzavřenou se žalobcem považoval za neplatný právní úkon vedoucí k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. V neposlední řadě odkázal na předmět činnosti [právnická osoba] zapsaný do obchodního rejstříku, a sice „sdružování kapitálu“ a „společnost sdružuje kapitál, který bude investován zejména do investičních záměrů a projektových studií“, tedy [právnická osoba] měla vykázánu činnost odpovídající definici obsažené v § 2 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb., jíž měl stát povinnost sankcionovat.

10. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co ve smyslu § 213a odst. 1 o. s. ř. v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí zopakoval dokazování sdělením podstatného obsahu listin (úplného výpisu z Obchodního rejstříku k [právnická osoba]. v likvidaci z [datum], prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti ze dne [datum], poštovních poukázek z [datum], smlouvy o vedení prostředků organizace na účtu ze dne [datum] a hospodářské smlouvy o kontrole použití finančních prostředků ze dne [datum] včetně podmínek z [datum]), dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Z důkazů zopakovaných v odvolacím řízení učinil odvolací soud následující skutková zjištění:

- Žalobce projevil zájem o vstup do společnosti VIB FOND [právnická osoba]. se sídlem [adresa], a to jako komanditista s vkladem 2 x 100 000 Kčs, splatným neprodleně na požádání po přijetí jeho prohlášení o vstupu do společnosti na účet č. [hodnota]-128 vedený u [jméno FO] státní spořitelny. Podpisem prohlášení žalobce současně stvrdil, že byl mimo jiné seznámen se smlouvou o kontrole použití prostředků mezi [jméno FO] státní spořitelnou a [právnická osoba]. (prohlášení o vstupu komanditisty do společnosti ze dne [datum], č. 240/77/40555 a č. 240/78/40556);

- Dne [datum] složil žalobce na účet č. [hodnota]-128/0800 částku 2 x [částka] pod variabilním symbolem [var. symbol]/78/40556 a 240/77/40555 (poštovní poukázky z [datum]);

- Dne [datum] byla do obchodního rejstříku dle společenské smlouvy uzavřené dne [datum] zapsána společnost [právnická osoba]. (od [datum] s dodatkem „v likvidaci“), IČO [IČO], právní forma - komanditní společnost, jejímž jediným komplementářem k datu [datum] byla společnost VIB a.s., sídlem [adresa], a zapsanými společníky komanditisty k datu [datum] společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], s plně splaceným vkladem [částka], a [tituly před jménem] [jméno FO] s plně splaceným vkladem [částka]. Od [datum] do [datum] byli do části ostatní skutečnosti zapsání další komanditisté v počtu 317, žalobce však nikoliv (úplný výpis z Obchodního rejstříku ohledně [právnická osoba]. v likvidaci z [datum]);

- [jméno FO] státní spořitelna zřídila dne [datum] společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa] běžný příjmový/výdajový účet č. [hodnota]-128 (smlouva o vedení prostředků organizace na účtu ze dne [datum]);

- [jméno FO] státní spořitelnou a společností [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem Gorkého nám. 23, [adresa], byla dne [datum] uzavřena smlouva o odborné pomoci k zajištění oprávněných zájmů komanditistů, k ochraně před neoprávněným či neuváženým použitím finančních prostředků, které komanditisté do [právnická osoba]. vložili. [jméno FO] státní spořitelna se zavázala na příkaz [právnická osoba]. uvolnit finanční prostředky vložené jednotlivými komanditisty po doložení, že se komanditisté stali členy společnosti a všechny komanditní vklady dosáhly celkové minimální výše 10 mil. Kčs. Účet č. [hodnota]-128 byl označen jako fond kmenového jmění společnosti tvořený vkladem komplementáře a vklady komanditistů s tím, že se jedná o účet výdajový zvětšovaný pouze vklady společníků společnosti [právnická osoba]., úroky z vkladů a vrácenými platbami (hospodářská smlouva o kontrole použití finančních prostředků ze dne [datum] včetně podmínek z [datum]).

12. Po takto dílem zopakovaném dokazování a na základě zmíněných skutkových zjištění, jakož i skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a nesporných tvrzení účastníků, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že stát v daném případě nezanedbal zákonem předvídaný dozor v oblasti kolektivního investování, pokud se žalobce rozhodl investovat peněžní prostředky nikoliv nákupem podílových listů či akcií od investiční společnosti případně investičního fondu podléhajících státnímu dozoru čítaje v to i osoby neoprávněně provozující činnost investiční společnosti nebo investičního fondu, nýbrž vstupem do neexistující společnosti jako komanditista s vkladem 2 x [částka]. Jde k tíži žalobce, že si před poukázáním částky 2 x [částka] Kčs neověřil společnost VIB FOND [právnická osoba]., jejímž se chtěl stát společníkem a o jejíž neexistenci není mezi účastníky řízení sporu, obzvláště, zavázal-li se k úhradě až na požádání v návaznosti na přijetí jeho prohlášení o vstupu do společnosti, která však nikdy nevznikla. Rovněž bylo pochybením žalobce, že se nezajímal o to, jakým způsobem, resp. na základě jakého úkonu se může stát komanditistou a zavázat se k vkladu do komanditní společnosti (srovnej zejm. § 57, § 59 a § 93 a násl. z. č. 513/1991 Sb. ve znění účinném k [datum]), jakož i to, že nevěnoval dostatečnou pozornost dohodnutému platebnímu místu, jímž byl (jak bylo žalobci v souvislosti s podpisem prohlášení o vstupu komanditisty do společnosti VIB FOND [právnická osoba]. známo) účet společnosti [právnická osoba]., která se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalobce tedy vydal 200 000 Kčs, aniž by současně vynaložil byť minimální (natož pak potřebnou) míru opatrnosti a nyní ze svého lehkovážného jednání činí odpovědným stát, po jehož orgánech však nelze spravedlivě požadovat, aby předešly svým dohledem veškerým jednáním, jež mohou vyústit v trestnou činnost s dopadem do majetkové sféry osob. Stát má povinnost dohledu v případech zákonem vymezených, vklady komanditistů hrazené za účelem jejich vstupu do komanditních společností však žalobcem předestřenému dohledu orgánů státu nepodléhají.

13. Pokud žalobce namítl, že soud prvního stupně provedl i jiné důkazy než ty, ze kterých učinil skutková zjištění, a že v napadeném rozsudku tuto informaci nezmínil, lze mu v uvedeném přisvědčit. Současně je však třeba poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož plyne, že toliko z důkazů v něm zmíněných prvostupňový soud při rozhodnutí ve věci vycházel, a rovněž z něj lze bez obtíží seznat, která pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil, z kterého konkrétního důkazu. Absence výslovného závěru, že ze zbývajících provedených důkazů nebyla učiněna skutková zjištění, jež by měla význam pro rozhodnutí ve věci, tak nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, nejedná se též o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani žalobcem uváděná nedostatečnost skutkového zjištění o důvodu vzniku jeho pohledávky vůči [právnická osoba] nemohla ovlivnit soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, neboť tato skutečnost sama o sobě nebyla podstatná pro rozhodnutí ve věci.

14. Odvolací soud se s výhradou dále uvedenou ztotožnil též s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jež bylo třeba korigovat v důsledku změny právní úpravy odpovědnosti státu za škodu, k níž od počátku skutkového děje spadajícího do roku 1992 došlo, neboť do [datum] platil zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a ode dne [datum] pak vstoupil v účinnost OdpŠk.

15. Podle § 36 OdpŠk se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Podle důvodové zprávy k OdpŠk se tento právní předpis vztahuje na nesprávný úřední postup, z něhož vznikla škoda ode dne účinnosti zákona. Komentář v této souvislosti nicméně dodává, že „bez ohledu na to, který předpis bude použit, nesprávnost úředního postupu, kterou jinak oba zákony vymezují shodně, se bude poměřovat příslušným právním předpisem upravujícím úřední postup účinným v době, kdy k úřednímu postupu došlo, případně kdy k němu správně mělo dojít, spočívá-li nesprávnost v nečinnosti orgánu státu či územního celku.“ (BIČÁK, Vít. § 36 [Přechodné ustanovení]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 407, marg. č. [hodnota].). S ohledem na výše uvedené bylo třeba nesprávnost úředního postupu poměřovat podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., a nikoliv podle § 13 OdpŠk, ačkoliv je namístě konstatovat, že v otázce podmínek odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup se právní úpravy mezi sebou neliší, proto je podle obou předpisů třeba v projednávané věci učinit stejný právní závěr.

16. Jak již bylo výše nastíněno, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že stát neporušil žádnou právní povinnost a nebyl tak dán první předpoklad jeho objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, pro jejíž dovození je třeba kumulativní splnění podmínky 1) nesprávného úředního postupu, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nimi.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona o kolektivním investování ve znění účinném do [datum] se kolektivním investováním rozumí shromažďování peněžních prostředky právnických a fyzických osob za účelem jejich použití na účasti na podnikání podle tohoto zákona, k němuž jsou oprávněny investiční společnosti a investiční fondy.

18. Podle § 2 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o investičních společnostech ve znění účinném do [datum] mohla mít investiční společnost pouze formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným a shromažďování peněžních prostředků uskutečňovala prodejem podílových listů, z nichž vytvářela podílové fondy. Podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 téhož zákona mohl mít investiční fond pouze formu akciové společnosti a byl oprávněn shromažďovat peněžní prostředky toliko vydáváním akcií.

19. Vybírání vkladů od fyzických osob za účelem jejich vstupu do komanditní společnosti jako komanditistů tak nebylo možné podřadit pod pojem kolektivní investování, tedy činnost podle zákona o investičních společnostech, neboť veřejnost za vložené prostředky nikdy neměla získat podílové listy ani akcie, nýbrž účast ve společnosti s následnou výplatou případného zisku v podobě dividendy. Rovněž s přihlédnutím k právní formě společnosti [právnická osoba] i VIB FOND žalobce nemohl, bez ohledu na v obchodním rejstříku vymezený předmět činnosti, legitimně očekávat, že činnost kteréhokoliv z těchto subjektů je kolektivním investováním podle zákona o investičních společnostech, na niž dopadal v § 37 tohoto zákona zakotvený dozor státu. Nešlo-li o činnost vyhrazenou dle zákona investičním společnostem a investičním fondům, stát neměl povinnost ji dle citovaného ustanovení kontrolovat, a to ani za situace, kdy by bylo prokázáno, že o jejím počínání věděl. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že k nesprávnému úřednímu postupu ve věci nedošlo. Z hlediska procesní ekonomie nebylo namístě zabývat se dalšími předpoklady nezbytnými pro odpovědnost státu za škodu.

20. Pro výše uvedené právní posouzení bylo bez významu, zda se argumentace žalované v průběhu řízení měnila, námitky žalobce v tomto směru jsou bezpředmětné. Pokud pak jde o námitku nedostatečného poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. ve vztahu k tvrzení, že [právnická osoba] provozovala kolektivní investování, z čehož žalobce dovozoval povinnost dohledu státu, je namístě připomenout, že žalobce byl na jednání dne [datum] poučen, aby tvrdil a prokázal veškeré předpoklady pro odpovědnost státu za tvrzenou škodu s doplněním, aby dotvrdil a prokázal, jakou konkrétní povinnost stát porušil. Žalobce na toto poučení reagoval, přičemž však soud prvního stupně z ostatních důkazů učinil jednoznačný závěr o absenci povinnosti dohledu ze strany státu. V takovém případě nebylo dalšího poučení třeba, neboť podle ustálené judikatury postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], či rozsudek sp. zn. [spisová značka]).

21. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. a procesně zcela úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů též za tuto fázi řízení v celkové výši [částka] sestávající z paušální náhrady za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu) podle § 1 ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.