o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2024, č. j. 46 C 100/2023-66,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Nevyhověl tak žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla v důsledku zásahu Policie ČR. Při zásahu došlo k poškození majetku, konkrétně vjezdové brány včetně nosných sloupků, přičemž za opravu žalobce zaplatil [částka]. Dále žalobce uhradil částku [částka] za poničené vchodové dveře, schodiště, vnitřní zárubně a jiné dřevěné vnitřní vybavení objektu.

3. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku žalobcem dne [datum], neshledala ho však opodstatněným, s tím, že v postupu Policie ČR nelze shledávat nesprávný úřední postup. Policejní orgán provedl dne [datum] domovní prohlídku za účelem zadržení žalobce jako podezřelého. Ze strany policie byly učiněny opakované výzvy k žalobci k otevření vstupních dveří, pokus o telefonické spojení, žalobce však nereagoval. [právnická osoba] se zákonem proto bylo rozhodnuto o násilném vstupu do objektu. Žalobu označila za nedůvodnou, navrhla její zamítnutí a zároveň vznesla námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že dne [datum] byla k objektu, kde se nacházel žalobce, oznamovatelem volána policie s tím, že se měl žalobce dopustit střelby po cizích psech. Když na místo dorazily první hlídky policie, brána na pozemek byla otevřená. Následně byla přivolána zásahová jednotka, a to za účelem zadržení žalobce. Policisté se s žalobcem pokoušeli telefonicky spojit, opakovaně jej vyzývali k otevření vstupních dveří. Ten však nereagoval, a proto policisté přistoupili k násilnému vniknutí do objektu, při kterém byly poškozeny zárubně a zámek vstupních dveří. Žalobce a vlastnice nemovitosti podali na oznamovatele [podezřelý výraz] oznámení, v němž mimo jiné uvedli, že jeden z oznamovatelů cloumal s bránou a vylomil ji. Za opravy brány dveří a dalších dřevěných prvků v domě byly žalobci vystaveny faktury na [částka]. Svůj nárok žalobce předběžně uplatnil u žalované dne [datum].

5. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně v rámci svého posouzení na ust. § 1 odst. 1, § 2, § 5, 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 odst. 1, § 32 odst. 1 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Současně s tím odkázal na § 609, § 610 odst. 1, § 619 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníků (dále jen „o. z.“), § 10 odst. 4 a § 40 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a § 85a zákona č. 141/1961 Sb., o [podezřelý výraz] řízení soudním ([podezřelý výraz] řád).

6. Podřazením skutkového stavu pod citovaná ustanovení dospěl soud prvního stupně k námitce žalované k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nárok žalobce je promlčen. Promlčecí lhůta činí tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Zákrok byl proveden dne [datum], žalobce dne [datum] podal [podezřelý výraz] oznámení na oznamovatele. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce se o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, dozvěděl nejpozději dne [datum]. Se svým nárokem na náhradu škody se však na žalovanou obrátil až dne [datum] (správně [datum] pozn. odvolacího soudu), tedy více než čtyři roky poté, co se o škodě i škůdci dozvěděl. Nárok tedy uplatnil pozdě. Na okraj soud prvního stupně dále konstatoval, že v posuzované věci není ve vztahu ke škodě dán odpovědnostní titul. Brána na pozemek byla zničena již oznamovatelem a vstupní dveře byly vylomeny až po opakovaných výzvách, v návaznosti na nesoučinnost žalobce. Rozsahem poničení vnitřních prvků v domě se soud prvního stupně s ohledem na závěr o promlčení nároku blíže nezabýval. Žalobu výrokem I v plném rozsahu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení (výrok II) rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal v řízení zcela úspěšné žalované náhradu ve výši [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., sestávající z náhrady za tři úkony (vyjádření, příprava k jednání, účast na jednání) po [částka].

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že žalobce byl zproštěn obžaloby, které předcházel zásah Policie CŘ. Po zproštění požádal o náhradu nemajetkové újmy, z části byl uspokojen Ministerstvem spravedlnosti, další část mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Posledně citovaný rozsudek jednoznačně označil pochybení ze strany orgánů Policie ČR s tím, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a s tím je spojena i odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, to ode dne vydání zprošťujícího rozsudku, tedy od [datum]. Nárok na náhradu škody tak byl uplatněn včas, není promlčen. Následně žalobce upozornil na další nesrovnalosti a chyby v rozsudku, mimo jiné upřesnil, že majitelky pozemku a objektu dne [datum] požádaly [název] o náhradu škody způsobené Policií ČR. Dále nesouhlasil s tím, že by bránu vylomil oznamovatel a také s tím, že by se o škodě dozvěděl nejpozději [datum] s odůvodněním, že byl v cele zadržení, a pak se několik měsíců nemohl dostat k informacím z tzv. „živého případu“, kdy policie údaje nezveřejňuje. Závěrem navrhl, aby mu odvolací soud odškodnění přiznal.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil v celém rozsahu. Zároveň se z odvolacího jednání omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno bez její účasti.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co podle § 101 odst. 3 o. s. ř. se souhlasem žalované projednal věc v její nepřítomnosti, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. V podrobnostech proto odvolací soud na skutkové závěry soudu prvního stupně detailně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat. Stran zjišťování skutkového stavu je však potřeba zdůraznit, že žalobce nebyl v době zásahu vlastníkem předmětného pozemku, jak zjistil soud prvního stupně z přípisu Policie České republiky z [datum] na č.l. 254 spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka].

12. Pokud jde o právní hodnocení věci, aplikoval soud prvního stupně přiléhavé právní normy v odpovídajících znění, tedy OdpŠk a o. z. Než přistoupí odvolací soud k posouzení jednotlivých závěrů soudu prvního stupně a odvolacích námitek žalobce, dlužno předeslat, že žalobě nemohlo být vyhověno již jen z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace. Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo. Nedostatek aktivní a/nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný.

13. Ani pokud by se prokázalo, že zásah [název] byl skutečně proveden v rozporu se zákonem, není to žalobce, komu by takovým postupem mohla vzniknout škoda. Žalobce totiž nebyl v předmětně době vlastníkem poškozených věcí. Jak ostatně sám uvedl v žalobě (č.l. 4) „žalobce není vlastníkem pozemku ani movitých či nemovitých věcí na pozemku se nacházejících, ale je plně legitimován majitelkami poškozených věcí k tomu, aby škody způsobené při výkonu veřejné moci špatným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem požadoval po žalované.“. Tvrzení žalobce, že je majitelkami legitimován k požadování náhrady škody, však aktivní věcnou legitimaci nezakládá. Nejen, že žalobce takové „oprávnění“ ničím nedoložil, otázka (aktivní) legitimace k vymáhání nároku na náhradu škody není otázkou závislou na vůli poškozeného bez dalšího. Skutečnost, že poškozený „zmocní“ jinou osobu k vymáhání nároku na náhradu škody aktivní legitimaci takové osoby nezakládá. Odvolací soud proto zdůrazňuje, že žalobce není v uvedeném případě osobou, které by mohla zásahem vzniknout škoda, neboť není (a nebyl) vlastníkem věcí, které měly být nesprávným úředním postupem poškozeny. K tomu, aby byly podmínky odpovědnosti státu vůči žalobci naplněny, je totiž zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody na jeho straně. Protože OdpŠk blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce podle § 26 OdpŠk vycházet z příslušných ustanovení o. z.

14. Podle § 2952 o. z. platí, že hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

15. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Tomu, kdo není vlastníkem věci, však škoda spočívající ve snížení hodnoty věci v důsledku škodné události oproti její hodnotě před poškozením nevzniká, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nadto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], mimo jiné dospěl k závěru, že osoba, která nebyla vlastníkem věci poškozené či ztracené po dobu úředního zajištění, nemá proti státu nárok na náhradu škody na věci bez ohledu na to, zda byla účastníkem řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

16. Posledně citované rozhodnutí nutno vztáhnout na nyní projednávanou věc, byť jím byla aplikována ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nikoliv o. z. Rozdíl mezi pojetím škody podle úpravy obč. zák. a o. z. je ten, že obč. zák. nepovažoval za skutečnou škodu vznik dluhu, který dosud nebyl zaplacen (NS sp. zn. [spisová značka], Rc 14/2005). Ustanovení § 2952 věty druhé o. z. výslovně stanoví, že skutečná škoda může spočívat i ve vzniku dluhu. Poškozený má tedy právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Žalobce dle jeho tvrzení opravu poškozených věcí zaplatil, nejde tedy o případ vzniku škody spočívající ve vzniku dluhu, a tak není relevantního důvodu, pro který by nebylo možno z uvedené judikatury Nejvyššího soudu aplikující ustanovení obč. zák. vycházet.

17. Na závěru o nedostatku aktivní legitimace nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce byl dle jeho slov nucen zaplatit opravu poškozených věcí. Žalobce ostatně ani netvrdí, z čeho taková povinnost měla vyplývat, respektive že by mu taková povinnost byla např. rozhodnutím soudu uložena. Nelze tedy než dovodit, že takovým způsobem postupoval zcela dobrovolně. Již z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace tedy bylo na místě žalobu zamítnout.

18. Odvolací soud se pro úplnost vyjádří i k otázce promlčení. Nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož je žalovaný nárok promlčen. V podrobnostech odvolací soud pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku. Pokud žalobce podal dne [datum] [podezřelý výraz] oznámení a popsal v něm, že jím jmenované osoby vstupní bránu vylomily, je patrné, že v té době věděl o tom, kdo vstupní bránu poškodil. Respektive vzhledem k tomu, že se celá událost odehrála dne [datum], dle názoru odvolacího soudu lze počátek běhu promlčecí lhůty stanovit právě k tomuto datu. Již tento den totiž žalobce věděl, kdo vstupní bránu vylomil a že policie vyrazila dveře do předmětného objektu, který obýval. Žalobcova argumentace, dle níž se nemohl dostat k informacím ze živého spisu je tak zcela nepřípadná, neboť pro získání vědomí o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, nebyly žádné informace ze spisu potřeba. Žalobce viděl jím jmenované osoby, jak branku vyvrací, stejně tak jako byl přítomen zásahu policie, přičemž k oběma událostem došlo dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobce nárok uplatnil až dne [datum], tedy více než 4 roky poté, a žalovaná námitku promlčení vznesla, soud prvního stupně dovodil promlčení nároku správně, včetně přiléhavých odkazů na příslušná zákonná ustanovení (§ 26 OdpŠk ve spojení s § 609, § 610 odst. 1 a § 619 odst. 1, 2 o. z.).

19. V odvolání bylo namítáno, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku nezohlednil, že žalobce byl zproštěn obžaloby a že mu byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v souvislosti s vedením nezákonného [podezřelý výraz] stíhání. Odvolací soud se i v této otázce ztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně. Projednávaný nárok na náhradu škody totiž není vázán na pravomocné zproštění a z něho plynoucí právo na náhradu nemajetkové újmy. Jedná se o dva různé a na sobě nezávislé nároky, které nelze zaměňovat. Neplatí tedy, že pokud bylo žalobci přiznáno peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným [podezřelý výraz] stíháním, že má automaticky nárok na náhradu (materiální) škody způsobené zásahem v rámci téhož [podezřelý výraz] řízení. I pokud by totiž teoreticky byl žalobce uznán vinným, ale zákrok by byl v rozporu se zákonem, jednalo by se o nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku nároku na náhradu náhrady škody. Žalobce by se tak i v případě odsuzujícího rozhodnutí mohl domáhat náhrady škody, avšak pouze za předpokladu, že by byl vlastníkem poškozených věcí, respektive poškozeným, což se však v posuzovaném případě nestalo.

20. Na závěr odvolací soud konstatuje, že náhrady škody se mohly domáhat vlastnice předmětných věcí, a to podle § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vůči Ministerstvu vnitra. Ostatně dle tvrzení žalobce a zjištění soudu prvního stupně se vlastnice na Ministerstvo vnitra se svým nárokem obrátily. V tomto kontextu nutno zdůraznit, že pokud jsou náhradu škody oprávněny požadovat vlastnice, není možné, aby náhradu škody způsobenou totožnou událostí požadoval i někdo další, a stát, či kterýkoliv jiný subjekt, tak v konečném důsledku poskytl dvojí odškodnění za jednu škodu.

21. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně výrokem I v napadeném výroku o věci samé (I) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (II).

22. O nákladech odvolacího řízení (výrok II) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Podání žalované ze dne [datum] bylo dle jeho obsahu posouzeno toliko jako omluva z nařízeného odvolacího jednání, neboť nad rámec omluvy obsahuje pouze stručný odvolací návrh, aby byl napadený rozsudek potvrzen se zcela obecným odůvodněním, že soud prvního stupně věc správně posoudil po skutkové i právní stránce. Neobsahuje tedy žádné konkrétní – věcné argumenty, kterými by žalovaná reagovala na odvolací námitky žalobce, a proto se nejedná o úkon nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., za který by žalované náležela náhrada.