o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 1. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 218 474 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu prostřednictvím Obvodního soudu pro [adresa] náklady řízení ve výši 2 892 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že před uzavřením manželství se žalovaným, nyní již jejím bývalým manželem, investovala uvedenou částku ze svého do nákupu bytové jednotky č. [číslo] v budově č. p. [číslo] v kat. úz. [adresa], kterou nabyl žalovaný do svého výlučného vlastnictví. Trvání dohody o investování prostředků do nemovitosti žalovaného bylo vázáno na dobu společného soužití a pro případ jeho ukončení se žalovaný zavázal vrátit tuto částku žalobkyni zpět.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že finanční prostředky ve výši 730 000 Kč mu žalobkyně poskytla jako dar, ohledně zbylých 70 000 Kč sporoval, že by byly použity na nákup bytu. Žalobkyně mu částku 730 000 Kč poskytla vědomě, aniž by jednala v omylu, proto se nemůže vrácení předmětné částky domáhat.

4. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není potřeba podrobně rozepisovat. Ve stručnosti lze uvést, že vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla na nákup bytové jednotky v [adresa] částku 800 000 Kč, a to částku 70 000 Kč v hotovosti a částku 730 000 Kč převodem z účtu, tuto bytovou jednotku nabyl žalovaný do svého výlučného vlastnictví. Důvodem poskytnutí této částky žalovanému ze strany žalobkyně byl příslib společného bydlení účastníků, kdy si účastníci zároveň dohodli, že v případě rozchodu účastníků žalovaný žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátí. Tyto skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané z výpovědi žalobkyně a svědků [jméno FO] a [jméno FO], tedy rodičů žalobkyně a rodičů žalovaného. Pokud svědek [jméno FO] měl informaci o tom, že se mělo jednat o dar, měl tuto informaci pouze od žalovaného a nijak ji neověřoval. Tvrzení žalovaného, že se mělo jednat o dar, tak neměl soud prvního stupně za prokázané.

5. Výpovědi rodičů obou účastníků hodnotil soud prvního stupně jako věrohodné, konzistentní a v souladu s ostatními provedenými důkazy, učiněné po poučení o následcích křivé výpovědi, a to přes nedobrý vztah žalovaného a jeho rodičů, kteří podle názoru soudu prvního stupně vypovídali přesvědčivě. Naproti tomu výpověď svědka [jméno FO] hodnotil soud jako nevěrohodnou, neboť svědek si nebyl schopen vybavit osobu žalovaného, ale po 15 letech si pamatoval, že se mu měl žalovaný zmínit o tom, že mu peníze darovala partnerka.

6. Shora uvedené skutečnosti hodnotil soud prvního stupně s ohledem na to, že finanční prostředky byly investovány do výlučného majetku žalovaného v r. 2010, podle ust. § 451 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení se řídí právní úpravou účinnou v době založení příslušného právního důvodu, bez ohledu na to, že k odpadnutí právního důvodu (rozvod manželství účastníků) mělo dojít až po 1. 1. 2014. Podle soudu prvního stupně se jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl, čímž se poskytnuté plnění stalo bezdůvodným obohacením. Za takový právní důvod považuje soudní praxe i případ, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého, který oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání pořizovaného obydlí k tomuto účelu například v důsledku rozchodu partnerů odpadl. S odkazem na (soudem prvního stupně nespecifikovanou) judikaturu považoval soud prvního stupně v projednávané věci za právní důvod, pro který žalobkyně v r. 2010 investovala finanční prostředky ve výši 800 000 Kč do pořízení bytu ve vlastnictví žalovaného, příslib společného bydlení účastníků v předmětném bytě, tedy neformální dohodu o společném bydlení, která vyplývala z jejich tehdy nesezdaného soužití. V souvislosti s ukončením společného soužití účastníků bylo zřejmé, že žalobkyni nebude další bydlení v bytě umožněno, čímž odpadl právní důvod, pro který v r. 2010 do bytové jednotky investovala. Žalobkyně tak má nárok na vrácení investované částky, včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu v souhrnné výši 218 474 Kč.

8. O nákladech řízení, které vznikly státu, rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a svědečné ve výši 2 892 Kč uložil uhradit procesně neúspěšnému žalovanému.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, doplněné dalším podáním. Soudu prvního stupně vytýkal, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Uvedl, že žalovaný hodlal zakoupit předmětnou bytovou jednotku celou na hypoteční úvěr, který si pro ten účel, jak potvrdil svědek [jméno FO], sjednal. Žalovaný žalobkyni ani kohokoliv jiného o finanční příspěvek nežádal, přesto mu sama žalobkyně nabídla poskytnutí daru ve výši 800 000 Kč, které měla v té době k dispozici. S ohledem na to, že na chodu domácnosti se žalobkyně nijak nepodílela, vnímali oba účastníci toto plnění jako dar, přičemž nikdy nebylo s nikým hovořeno o tom, že v případě rozpadu vztahu účastníků bude žalovaný tyto finanční prostředky vracet. Tvrzení žalobkyně o existenci takové dohody má žalovaný za účelové, neboť jej netvrdila v žalobě, ale až v dalších podáních, a rovněž za neprokázané, když výpovědi rodičů obou účastníků nelze než považovat za nevěrohodné. Za jiný právní důvod než dar nelze plnění považovat, pokud by se jednalo o plnění z jiného právního důvodu, jistě by byla s ohledem na výši částky sjednána písemná dohoda, k čemuž však nedošlo. Ani z následného chování žalobkyně nemohl žalovaný než dovodit, že skutečně šlo o dar.

10. Ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi rodičů obou účastníků poukazoval žalovaný na to, že okolnosti uzavření dohody o vrácení finančních prostředků z doby před 15 lety si všichni tito svědci pamatovali velice dobře, jiné skutečnosti z tohoto období si však tak přesně nevybavovali. Pokud by otec žalobkyně trval, jak bylo tvrzeno, na tom, aby v případě rozpadu vztahu účastníků byla žalobkyni poskytnutá částka vrácena, jistě by jej nechal podepsat písemné prohlášení či uznání dluhu. K ničemu takovému však nedošlo. Je tedy těžko uvěřitelné, že otec žalobkyně by s ohledem na svou opatrnost podpis takového dokumentu po žalovaném nevyžadoval. Údajné ústní prohlášení pak nemá dostačující formu. Žalovaný dále připomněl judikaturu Nejvyššího soudu (32 Cdo 2099/0019), podle které pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musel být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem. V souladu s tím považoval žalovaný plnění ve výši 800 000 Kč za dar a s tímto přesvědčením jej přijal. Zároveň žalovaný poukázal na odůvodnění rozsudku o rozvodu manželství, kdy žalobkyně s rozvodem nesouhlasila z ekonomických důvodů. Pokud by zde skutečně existovala dohoda, že jí žalovaný vrátí poskytnutou částku, neměla by žalobkyně obavu o svou budoucnost. K tomu dále dodal, že po rozchodu, ani po rozvodu žalobkyně uvedenou peněžní částku nežádala, ale žalobu podala až v reakci na návrh žalovaného na vypořádání společného jmění. Ani otec žalobkyně po žalovaném jeho údajný závazek nevymáhal. Obojí má podle žalovaného jediné vysvětlení – žádná taková dohoda neexistovala. Navíc pokud by žalobkyně chtěla ochránit své finanční prostředky, nic jí nebránilo v tom, aby se stala spoluvlastníkem bytové jednotky. Tvrzení svědků, že se žalobkyně nemohla stát spoluvlastnicí, neboť v takovém případě by nebyl úvěr poskytnut, nebyl podpořen žádným jiným důkazem. Sama žalobkyně evidentně o takové možnosti neuvažovala, neboť se jednání o poskytnutí úvěru vůbec neúčastnila.

11. Zároveň žalovaný poukázal na to, že vztahy s rodiči má v důsledku rozvodu se žalobkyní velmi napjaté, rodiče se od něj odvrátili a podporují žalobkyni, na žalovaného dokonce podali trestní oznámení. Jejich snahou je žalovaného, jejich syna, poškodit, proto nelze jejich výpovědi považovat za věrohodné, stejně jako výpovědi rodičů žalobkyně. K tomu poukázal na to, že výpovědi všech rodičů se nápadně shodují na skutečnostech ve prospěch žalobkyně, přestože se udály před více než 14 lety, ostatní skutečnosti si svědci nevybavovali tak přesně. To nasvědčuje pečlivé přípravě svědků před výslechem. Vše ilustruje skutečnost, že otec žalovaného při vstupu do jednací síně přátelsky pozdravil právního zástupce žalobkyně a podal mu ruku a dále skutečnost, že matka žalované odpověděla na otázku soudu dříve, než byla položena. To vše soud prvního stupně sám viděl, přesto nepochopitelně zhodnotil výpovědi svědků jako věrohodné. Pro úplnost žalovaný uvedl, že rodiče žalobkyně lhali i v tom, že spolu po celou dobu jejich manželství žijí, přestože fakticky žijí od 7-8 let věku žalobkyně odděleně. Zcela překvapivě pak soud prvního stupně ohodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědka [jméno FO], přestože to je jediný nestranný a nezaujatý svědek. Svědek jej nemohl poznat, neboť od té doby, co spolu sjednávali úvěr, žalovaný výrazně zhubl a také si změnil jméno, pokud si vybavoval podrobnosti ohledně jednání s žalovaným, logicky vysvětlil, z jakého důvodu. Žalovaný dále poukazoval na nelogičnosti ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Například žalovaný nemohl o víkendu 20. a 21. 10. 2010 prohlásit před rodiči žalobkyně, že si je vědom svého závazku vůči žalobkyni a že v případě rozchodu jí vše vrátí, neboť v té době ještě nebyl návrh kupní smlouvy vyhotoven a žalovaný měl předschválený úvěr ve výši 3 000 000 Kč, tudíž nemohl vědět, zda a případně jakou částku mu žalobkyně poskytne. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků a poté napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Měla za to, že v řízení prokázala, že ze svého investovala na nákup bytové jednotky částku 800 000 Kč, vlastnické právo k bytové jednotce, která byla pořízena ke společnému bydlení účastníků, nabyl pouze žalovaný. Zároveň prokázala, že k investici došlo na základě ústně sjednané dohody o společném bydlení v této jednotce. Tento právní důvod však z důvodu ukončení soužití účastníků odpadl, v důsledku čehož vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení. Investice totiž byla omezena existencí společného soužití. Tvrzení žalovaného, že se mělo jednat o dar, prokázáno nebylo. Žalovaný zpochybňuje svědecké výpovědi rodičů účastníků, ti však vypovídali konzistentně, věrohodně a přesvědčivě a všichni se shodli na tom, že žalovaný přislíbil žalobkyni na základě výzvy jejího otce vrátit celou investici ve výši 800 000 Kč, pokud jejich vztah a soužití skončí. Tvrzení, uvedené žalovaným v odvolání, např. o tom, jak velký úvěr si mohl žalovaný opatřit, v jaké formě byla dohoda o vrácení částky uzavřena, či že žalovaný uvedenou částku považoval za dar a proto by takto měla být interpretována, považovala za irelevantní. Tvrzení žalovaného, kterými se v řízení brání, považovala za nekonzistentní a rozporná.

13. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

14. Žalovaný soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy a na základě tohoto nesprávně zjistil skutkový stav, který nesprávně právně posoudil. S tímto názorem se odvolací soud neztotožňuje.

15. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

16. Definici hodnocení důkazů přinesl např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2441/2008: „Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv.“, či v rozsudku 21 Cdo 2682/2013: „Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, lze-li na jejich základě nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V tom případě soud rozhodne - jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“

17. Odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Předmětem odvolacího přezkumu tudíž nemůže být vlastní „hodnocení“ důkazů nalézacím soudem, neboť nelze „hodnotit“ v nalézacím řízení „zhodnocené“ důkazy, vyjma procesní situace, kdy (nalézacím) soudem učiněné hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení či snad přímo v extrémním rozporu s obsahem spisu. V tomto případě však odvolací soud neprovádí hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu, tedy že by bez provedeného dokazování přisuzoval tomu kterému důkaznímu prostředku tu či onu (skutkovou) relevanci, resp. důkaz - oproti nalézacímu soudu - hodnotil jinak, nýbrž toliko posuzuje, zda v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyložené hodnocení (jinak pro rozhodnutí zásadně významných) důkazů je či není v rozporu s pravidly logického myšlení, a to ve vazbě na další důkazní prostředky (rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. [spisová značka]). Za chybu při vytváření skutkových závěrů může být proto považováno, jen pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování nebo jinak za řízení a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou by rovněž bylo, byl-li by v hodnocení důkazů logický rozpor, bylo-li by v rozporu s obecnou zkušeností (zjevně nepřiměřené) nebo by nebyla dodržena pravidla v § 133 až 135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Občanský soudní řád, 3. vydání, C. H. Beck, 2021, s. 644 – 646).

18. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké nikoliv, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Při hodnocení provedených důkazů postupoval nalézací soud v souladu s ust. § 132 o. s. ř., když důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl přitom i k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zejména soud prvního stupně jasně vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil výpovědi rodičů účastníků a z jakého důvodu neuvěřil výpovědi svědka [jméno FO]. Jeho úvahy nejsou v tomto směru v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností, ani nejsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jinými slovy, odvolací soud nemá hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně co vytknout. Ostatně ani odvolatel soudu prvního stupně žádné konkrétní pochybení nevytýká, pouze s jeho hodnocením důkazů nesouhlasí a je toho názoru, že svědci jsou nevěrohodní, a proto z jejich výpovědi nemohou žalobkyní tvrzené skutečnosti vyplývat. Za věrohodného naopak považuje jím navrženého svědka. Hodnocení důkazů je však vnitřní myšlenkovou činností soudce, která se nemusí shodovat se stejnou činností účastníků řízení, jinými slovy samotná skutečnost, že odvolatel hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže, postupoval-li soud při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 o. s. ř., skutkovým závěrem soudu prvního stupně otřást.

19. Žalovaný ve svém odvolání opakuje skutečnosti, které podle jeho názoru musí vést k závěru o jiném skutkovém stavu. Jeho odvolací námitky, tedy jednotlivé skutečnosti, které v odvolání vylíčil, však podle názoru odvolacího soudu ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu nejsou s to výpovědi svědků znevěrohodnit. Svědci [jméno FO] a [jméno FO] vypovídali před soudem prvního stupně po poučení podle § 126 odst. 1 o. s. ř., podle soudu prvního stupně, který měl možnost je vnímat svými smysly, vypovídali konzistentně a přesvědčivě. Evidentně soud prvního stupně neměl žádné podezření, že by se mělo jednat o výpověď předem naučenou. Takový závěr nelze opřít ani o skutečnost, že se měl jeden ze svědků pozdravit s právním zástupcem žalobkyně; z takového gesta nelze v žádném případě dovodit, že se znají tak, že před jednáním spolu „nacvičovali“ výpověď. Soud prvního stupně při hodnocení výpovědi přihlédl i ke skutečnosti, že vztahy mezi žalovaným a jeho rodiči (a pravděpodobně i rodiči žalobkyně) nejsou dobré, ani tato skutečnost nemůže vést k závěru, že jenom z toho důvodu vypovídali nepravdivě. Ani ostatní, žalovaným uváděné skutečnosti, odvolací soud nepřesvědčily o jeho skutkové verzi. Žalovaný totiž skutečnostem, které se udály (popř. které se neudály, ale které se podle jeho názoru udát mohly) přikládá význam, který sice mít mohly, avšak nemusely. Například skutečnost, že si sjednával původně úvěr ve výši 3 000 000 Kč a posléze úvěr činil výrazně nižší částku, podle názoru odvolacího soudu neznamená, že se výsledná částka úvěru snížila z důvodu poskytnutí daru, neboť zároveň bylo prokázáno, že kupní cena bytu činila 2 170 000 Kč, tudíž i pokud by žalovaný od žalobkyně žádné prostředky neobdržel, nevyčerpal by původně dojednávanou částku úvěru celou. Stejně tak skutečnost, že se žalobkyně vrácení částky 800 000 kč nedomáhala ihned po rozvodu manželství (či rozchodu účastníků), nemá žádnou relevanci, neboť takový nárok není třeba uplatnit ihned, ale v promlčecí době. Skutečnost, že žalobkyně začala existenci dohody tvrdit až po podání žaloby, také nenasvědčuje skutkové verzi žalovaného, neboť žalobkyně by měla nárok na vrácení poskytnuté částky i bez existence takové dohody; neboť právní důvod, pro který žalobkyně žalovanému peněžní prostředky poskytla, by tak jako tak odpadl (s ohledem na níže citovanou judikaturu Nejvyššího soudu) v okamžiku ukončení soužití účastníků. Stejně tak odvolací soud nepovažuje za podezřelé, že si rodiče účastníků na dohodu o vrácení finančních prostředků pamatují do detailů; uvedenou situaci považuje odvolací soud za situaci nestandardní, která se v rodinách neděje běžně a tudíž není překvapivé, že se do paměti účastníků vryla tak, že si ji pamatují i po 15 letech. Naopak za běžné nepovažuje, že si sjednávání úvěru z doby před 15 lety pamatuje osoba, která se sjednáváním půjček a úvěrů v té době živila a nemá z té doby žádné materiály (jak svědek [jméno FO] vypověděl). Tvrzení žalovaného, že se žalobkyně mohla stát spoluvlastnicí bytu (a nestala), že otec žalobkyně mohl vyžadovat (a nevyžadoval) písemné uznání dluhu, či že žalobkyně nesouhlasila s rozvodem z ekonomických důvodů, či zda spolu rodiče žalobkyně žijí či nikoliv nejsou pro posouzení věci relevantní. Dohoda o poskytnutí peněžních prostředků pak nemohla trpět nedostatkem formy, neboť zákon v tomto případě formu nepředepisuje. Pro úplnost lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu jednání na projednávanou věc nedopadá. O obsahu právního jednání mezi účastníky totiž nemá ani odvolací soud žádnou pochybnost, kterou by bylo třeba výkladem odstranit.

20. S ohledem na to, že odvolací soud neshledal v hodnocení důkazů soudu prvního stupně žádná pochybení, nebylo žádného důvodu pro zopakování dokazování výslechem svědků. Důkazní návrh žalovaného proto zamítl. Na provedení důkazu úředními záznamy o podaném vysvětlení žalovaný při odvolacím jednání netrval.

21. Shora uvedený skutkový závěr pak soud prvního stupně i správně právně posoudil, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle příslušných ustanovení obč. zák. č. 40/1964 Sb. upravujících bezdůvodné obohacení. I odvolací soud je toho názoru, že se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (28 Cdo 354/2020, 28 Cdo 1374/2018, 28 Cdo 3890/2016, 28 Cdo 2716/2008, 28 Cdo 382/2012, 28 Cdo 3053/2013, 28 Cdo 2666/2010).[Anonymizováno]V souvislosti s ukončením společného soužití účastníků bylo zřejmé, že žalobkyni nebude další bydlení v bytě umožněno, čímž odpadl právní důvod, pro který v r. 2010 do bytové jednotky investovala. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně tak má nárok na vrácení investované částky, včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je tak správný.

22. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně správných výroků o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla i v odvolacím řízení úspěšná, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 11 500 Kč, 2 náhradách hotových výdajů po 450 Kč a náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 5 019 Kč, celkem 28 919 Kč. Tuto částku je žalovaný v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně.