o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 68/2021-71,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody ve výši [částka], jež jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení tím, že ačkoli proti ní samotné žádné trestní stíhání zahájeno nebylo, bylo jí i tak v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka] z rozhodnutí policejního orgánu dne [datum] zabaveno jí vlastněného motorové vozidlo tov. zn. AUDI Q7 4L, [registrační značka], rok výroby [rok], [příjmení]: WAUZZZ4L4AD018837 (dále též jen„ předmětné motorové vozidlo“), které je jí i přes učiněnou výzvu nadále zadržováno, pročež se lze domnívat, že již jen z důvodu času, který mezitím uplynul, se vinou příslušného orgánu činného v trestním řízení z předmětného vozidla, jehož pořizovací cena v době, kdy bylo odebráno, činila 1,2 miliónu Kč, stal nepojízdný a neprodejný vrak.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že v souvislosti s trestním stíháním jediného jednatele a společníka žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] pro závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a dále pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, které po podání obžaloby bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka], bylo orgány činnými v trestním řízení předmětné motorové vozidlo žalobkyni nejprve odejmuto na základě příkazu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jako věc považovaná za důležitou pro trestní řízení, a následně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byl Ing. [jméno] [příjmení] odsouzen pro zmíněnou trestnou činnost k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bylo rozhodnuto o zabrání předmětného motorového vozidla s odůvodněním, že bylo pořízeno z prostředků pocházejících z trestné činnosti, které zmíněný jednatel a jediný společník žalobkyně převedl do jejího vlastnictví a následně za ně pro žalobkyni toto motorové vozidlo pořídil. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl sice zmíněný rozsudek v části týkající se zabrání věci zrušen, avšak výhradně pro deklarovanou předčasnost, neboť bylo shledáno, že rozhodnutím trestního soudu o zabrání věci nebyla šetřena práva poškozených v daném trestním řízení, jelikož zabráním věci by došlo k propadnutí věci státu, aniž by poškození měli možnost se z hodnoty věcí uspokojit. Přitom i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně mimo jiné i předmětné motorové vozidlo nabyla za peněžní prostředky, které si její jediný jednatel a společník opatřil zločinem podvodu a že v trestním řízení zajištěné věci představují jediné zpeněžitelné zdroje k náhradě škody, která byla poškozeným způsobena trestnou činností obžalovaného a jejíž uspokojení má přednost před nabytím tohoto majetku státem. Z tohoto důvodu odvolací soud poukázal na potřebu poskytnout poškozeným přiměřený časový prostor pro uplatnění svých práv v občanskoprávním řízení. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], došlo k opětovnému vyslovení zabrání mimo jiné i předmětného motorového vozidla, a to s odůvodněním, že tomu již nic nebrání.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 7, § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen„ OdpŠk“, shledal žalobu nedůvodnou z důvodu absence jakéhokoli nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí coby primárního předpokladu vzniku odpovědnosti žalované za požadovanou náhradu škody. Protože již jen tato skutečnost bez dalšího vylučuje možnost, že by žalobou uplatněnému nároku bylo možné vyhovět, soud prvního stupně žalobu zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to především z toho důvodu, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, jelikož soud prvního stupně rozhodl o zcela odlišném nároku, než který byl žalován. Připomněla, že předmět sporu a žaloby byl vystavěn na tvrzení o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícím v porušení jejích procesních práv, k němuž mělo dojít ze strany orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního stíhání, které bylo vedenou proti jejímu jedinému jednateli a společníku Ing. [jméno] [příjmení]. Zmíněné orgány, tedy jak policejní orgán, tak následně orgán státního zastupitelství, ale ani orgány soudní moci, totiž neučinily žádné opatření k ochraně jejích práv podle ustanovení § 42 odst. 1, 2 trestního řádu, když jí odmítly přiznat postavení zúčastněné osoby. V důsledku toho jí bylo upřeno právo podílet se na průběhu trestního řízení, v němž ovšem bylo mimo jiné rozhodováno i o jejích majetkových právech. Uvedené hodlala v řízení před soudem prvního stupně prokázat, avšak soud prvního stupně tuto skutečnost ponechal bez povšimnutí. V mezidobí se žalobkyni dostalo do rukou vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne [datum], jímž bylo reagováno na jí podané dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], o zabrání věcí nacházející se v jejím vlastnictví. Toto vyjádření její tvrzení o tom, že v naříkaném trestním řízení nezískala statut zúčastněné osoby, v zásadě potvrzuje, a činí jej nesporným. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k řádnému posouzení žalobou uplatněného nároku.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce v prvé řadě akcentovala, že žalobkyně u žádné organizační složky státu předběžně neuplatnila požadavek na odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu policie, orgánů činných v trestním řízení nebo soudu, který by měl spočívat v „ odepření práv zúčastněné osoby“. Domáhala se výlučně náhrady škody spatřované v nezákonném postupu policie, který vedl k zabavení jí vlastněného motorového vozidla. Předmět sporu žalobkyně vymezila jako nárok na náhradu škody ve výši [částka], o kterém soud prvního stupně beze zbytku rozhodl. Odpovědnostní titul, který žalobkyně pro účely tohoto řízení vymezila, se měl týkat výhradně postupu Policie České republiky, kterým došlo k zabavení vozidla subjektu, který nebyl trestně stíhán. V řízení, jehož předmětem je odškodnění domnělého nesprávného úředního postupu, není úkolem ani nalézacího ani odvolacího soudu, aby přezkoumával jednotlivé kroky orgánů činných v trestním řízení či soudu v trestním řízení, či dokonce trest či opatření, které byly trestním soudem uloženy. Pokud měla žalobkyně pocit, že v průběhu trestního řízení bylo nepřípustně zasaženo do jejích procesních práv, měla usilovat o nápravu této situace prostřednictvím dozorčích, řádných či mimořádných opravných prostředků v rámci předmětného trestního řízení. Pouze na základě zrušení konkrétního rozhodnutí trestního soudu by se pak mohla domáhat náhrady škody. O zabrání věci, která byla pořízena z výnosu trestné činnosti Ing. [jméno] [příjmení], bylo již v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. [spisová značka] pravomocně rozhodnuto, neboť usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo opětovně vysloveno zabrání předmětného motorového vozidla, bylo jako správné potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. V řízení bylo navíc prokázáno, že Policie České republiky byla oprávněna zadržet věc nenáležící přímo pachateli trestné činnosti, která ale byla pořízena z výnosu trestné činnosti, a že o propadnutí věci bylo rozhodnuto k tomu příslušným soudem. Postup všech organizačních složek České republiky tak má podklad v soudním rozhodnutí, které nebylo změněno ani zrušeno. Žaloba tedy nebyla podána po právu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co na podkladě jím v souladu s ust. § 213a odst. 1 o. s. ř. doplněného dokazování zjistil, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo vysloveno zabrání mimo jiné i předmětného motorového vozidla, nabylo právní moci dne [datum] (z žalobkyní k důkazu předloženého vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], odvolací soud žádné skutkové zjištění, které by bylo možné shledat podstatným pro posouzení věci samé, neučinil), shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

8. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí ve věci samé vystavěl primárně na tom, že veškerá rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, na jejichž základě bylo žalobkyni předmětné motorové vozidlo nejprve odejmuto jako věc důležitá pro trestní řízení, a posléze zabráno, stvrzují, že k uvedenému došlo v souladu s příslušnými předpisy trestního práva, a tedy není namístě činit závěr o jakémkoli nesprávném úředním postupu. K tomu pak již jen dodal, že při existenci stávajících rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které shodně shledávají důvody pro odnětí předmětného motorového vozidla, lze vyloučit též existenci jakéhokoli nezákonného rozhodnutí coby zbylého zákonného předpokladu pro dovození odpovědnosti žalované za vznik žalobkyní tvrzené škody.

9. Odvolací soud je však nucen konstatovat, že posouzení věci samé uvedený postup nevyžadovalo. Pokud totiž orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu takového rozhodnutí a mohou být tak zvažována jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 a 8 OdpŠk. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánů státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srovnej např. [příjmení], P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod SJ [číslo], rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2526/2017, atd.). Uvedené se týká i žalobkyní aktuálně namítaného chybného posouzení účastenství, tedy okolnosti, kterou žalobkyně jako důvod naříkaného nesprávného úředního postupu – jak ve svém vyjádření k odvolání žalovaná správně zmiňuje - původně opravdu netvrdila, neboť i to se projevuje přímo v rozhodnutí samém. Okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství a že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, je nesprávností samotného rozhodnutí ve věci samé a soud v odškodňovacím řízení takový postup v posuzovaném řízení nemůže posuzovat z hlediska jeho správnosti jako je tomu v případě nesprávného úředního postupu (§ 13 OdpŠk). I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 40/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 36/2004, a rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5437/2016).

10. V poměrech projednávané věci uvedené znamená, že soud v odškodňovacím řízení nemůže posuzovat, zda žalobkyně, která tvrdí, že jí byla příslušnými orgány státu při výkonu veřejné moci vydaným rozhodnutím způsobena škoda, měla či neměla být účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, nýbrž je důsledně vázán tím, zda takové rozhodnutí bylo k tomu příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno a zda s žalobkyní jako s účastníkem řízení bylo jednáno (v případě nároku podle § 7 odst. 1 OdpŠk), případně zda pro nezákonnost spočívající v tom, že s žalobcem jako účastníkem jednáno nebylo, bylo napadené rozhodnutí k tomu příslušným orgánem zrušeno (v případě nároku podle § 7 odst. 2 OdpŠk). Takovým zrušovacím rozhodnutím je pak soud rozhodující v odškodňovacím řízení podle § 8 odst. 1 OdpŠk vázán. Nutno zároveň připomenout, že ustálená judikatura vychází ze závěru, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk tudíž nelze nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/2015 civ.). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3057/13). Zákonem stanovená podmínka změny nebo zrušení rozhodnutí příslušným orgánem zakotvená v ust. § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, dále též usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1881/2021 a další.). Ze zákona tedy nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje-li tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž (fakticky) brojí, nebylo zrušeno či změněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2025/2009), nepřichází v úvahu nic jiného, než závěr o nedůvodnosti podané žaloby. Z věcného hlediska tudíž soud prvního stupně rozhodl správně.

11. Odvolací soud proto v souladu s ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

12. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a protože žalovaná zcela uspěla i v této fázi řízení, byla jí přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení sestávající z celkem tří paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).