o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2024, č. j. 26 C 52/2020 - 139,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s 10 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. vrátil žalobci složenou zálohu ve výši [částka].

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce parc. [číslo] [číslo] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], za období od [datum] do [datum] žalovanou bez právního důvodu, neboť dnem [datum] zaniklo právo stavby založené smlouvou z 26./[datum]. Žalobce tvrdil, že oba pozemky nabyl dle zákona č. 172/1991 Sb.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala zejména nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce pro nesplnění jedné z podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., a to podmínky faktického výkonu práva hospodaření k předmětným pozemkům. K tomu odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka].

4. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že se primárně zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a dovodil, že není dána. Vzal přitom do úvahy rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z [datum], č. j. [spisová značka], který se sice týkal rodinného domu žalované č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota], závěry uvedené v rozsudku však lze vztáhnout i k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota]. Uzavřel tedy, že pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v kat. úz. [adresa] nepřešly na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., ale zůstaly ve vlastnictví České republiky, a to z toho důvodu, že žalobce fakticky právo hospodaření nevykonával (nevybíral pachtovné /nerozhodné v jaké výši/, ani k pozemkům nečinil žádné jiné úkony). Byla tak vyvrácena domněnka správnosti zápisu vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastru nemovitostí /§ 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb./ na úkor žalobce tak žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2291 odst. 1, 2 o. z. nevzniklo.

5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

6. Proti výrokům I. a II. tohoto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], který se týká obdobné věci, tj. rovněž vydání bezdůvodného obohacení za užívání obdobných pozemků, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu ust. § 159a odst. 1 a 3 o s. ř. se vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku. Proto soud I. stupně neměl vztahovat závěry z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z [datum], č. j. [spisová značka] projednávanou věc, a to přinejmenším pokud jde o pozemek parc. č. [hodnota]. V důsledku svého nesprávného postupu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru, že vlastnictví předmětných pozemků na žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb. nepřešlo pro nesplnění podmínky faktického hospodaření s pozemky, a proto není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Žalobce setrval na svém tvrzení, že vybírat pachtovné sice mohl, avšak s ohledem na povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře naopak vybírat pachtovné vůbec neměl, neboť náklady na výběr pachtovného by přesahovaly vybranou částku, a to i pokud by bylo pachtovné navýšeno dle smlouvy o stavebním právu z [datum]. Žalobce s pozemky primárně hospodařil prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva podle smlouvy o stavebním právu v kontextu zák. č. 88/1947 Sb, jehož sekundárním projevem bylo dodržování povinnosti oprávněné ze stavebního práva nerušit při výkonu jejich užívacího práva k pozemkům. Vybírání pachtovného v symbolické výši přitom nepředstavovalo k datu [datum] jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu užívacího práva. Výlučné oprávnění s pozemky „hospodařit“ bylo podle smlouvy o právu stavebním delegováno na právní předchůdce oprávněné, žalobce sám nemohl jakékoliv úkony vykonávat, neboť by si počítal v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.

7. Otázku, zda žalobce mohl fakticky hospodařit s předmětnými pozemky k rozhodnému dni, tj. ke dni [datum], pak žalobce pokládá za otázku právní a nikoliv za otázku skutkovou. Připomněl, že jiné senáty Městského soudu v Praze dospěly v obdobných věcech, které se týkaly určení vlastnického práva ke stavbám na sousedních pozemcích, k závěru opačnému, tj. že žalobce s pozemky hospodařil prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva a vybírání pachtovného a jeho zvyšování by žalobci žádnou výhodu nepřineslo. Jednalo se o věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. V jedné z uvedených věcí pak rozhodoval i Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2762/22. Soud prvního stupně podle žalobce pochybil, když se vyřešením těchto právních otázek dostatečně nezabýval a nevypořádal se v tomto směru s argumentací žalobce a s jeho poukazem na odlišná rozhodnutí v obdobné věci, což je v rozporu v judikaturou Ústavního soudu. Žalobce tak má za to, že splnil i třetí podmínku pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům podle zák. č. 172/1991 Sb. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Měla za to, že žalobce v odvolání opakuje argumentaci, kterou uvedl již před soudem prvního stupně a s níž se soud beze zbytku vypořádal. Pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], je pravdou, že se týkalo určení vlastnického práva k budově č. p. 336, na pozemku parc. č. [hodnota], dokazování však bylo vedeno i k přechodu vlastnického práva jak k pozemku parc. č. [hodnota], tak i parc. č. [hodnota]. V rozsudku vydaném ve zmíněné věci se pak soud vyjádřil i ke splnění podmínek podle zák. č. 172/1991 Sb., kdy dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce fakticky nevykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům, a proto nebyly splněny podmínky pro přechod pozemků na žalobce. Stejný závěr zaujal i odvolací soud. Uvedené rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu i ze strany Nejvyššího i Ústavního soudu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když provedl dokazování listinnými důkazy a po jejich zhodnocení aplikoval závěry plynoucí z řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka]. Odkazy žalobce na jiná řízení v obdobných věcech považuje žalovaná za nepřiléhavé a bezpředmětné, neboť se týkající jiných osob, vůči nimž bylo vedeno řízení o určení vlastnického práva. V řízení před Ústavním soudem v těchto věcech pak nebylo Ústavním soudem potvrzeno, že by se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], uvedla žalovaná, že v projednávané věci soud prvního stupně postupoval jinak, tj. nepřezval bez dalšího závěry z řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], ale až po řádném dokazování učinil závěry vlastní, které podpořil i odkazem na citované rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka].

9. Žalobce podáním ze dne [datum] své odvolání doplnil. V doplnění odvolání setrval na svém názoru, že závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] je nutno aplikovat i na projednávanou věc, neboť soud prvního stupně závěry, které se týkaly vlastnického práva k domu č. p. 336, vztáhl i na pozemky parc č. [hodnota] a 1288, přestože vlastnické právo k pozemkům se v řízení o určení vlastnického práva k domu neřešilo.

10. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

12. Soud prvního stupně se správně zabýval primárně tím, zda je žalobce k podání žaloby aktivně věcně legitimován. S jeho názorem, že žalobce aktivně legitimován není, neboť na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb., a to z toho důvodu, že nedošlo k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. (faktické hospodaření s pozemky), se odvolací soud ztotožňuje.

13. Žalobce namítal, že na projednávanou věc je třeba aplikovat závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. V projednávané věci však soud prvního stupně neuzavřel, že je mezi účastníky (rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka]) závazně vyřešeno, že žalobce vlastníkem předmětných pozemků není. Soud prvního stupně takovou úvahu neprovedl, pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že závěry, které Obvodní soud pro [adresa] ve zmíněném rozsudku zaujal, lze vztáhnout i na předmětné pozemky.

14. Ve skutečnosti je však mezi účastníky ve smyslu ust. § 159a o. s. ř. závazně vyřešeno (zmíněným rozsudkem), že žalobce není vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] v kat. úz. [adresa], neboť (jak uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], vzhledem k tomu, že věc a její součást musí mít vždy totožného vlastníka, by byl jiný závěr v kontradikci s pravomocně vysloveným závěrem, že žalobce nevlastní stavbu, která je součástí tohoto pozemku.

15. Naproti tomu, jak správně uvedl žalobce, uvedený závěr (o závazném vyřešení této otázky) nelze vztáhnout též k pozemku parc. č. [hodnota] v kat. úz. [adresa], neboť o tom se se výroku rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka] nehovoří. Otázku, komu svědčí vlastnické právo k pozemku parc. č. [hodnota] v kat. úz. [adresa], tak nelze pro účely tohoto sporu pokládat za pravomocně vyřešenou. Jak shora uvedeno, soud prvního stupně však takový úsudek neučinil, ale naopak se touto otázkou zabýval, když dovodil, že na žalobce vlastnické právo k pozemku podle zák. č. 72/1991 Sb. nepřešlo, a to z důvodu shora uvedeného. Závěry soudu prvního stupně, jakož i v odůvodnění napadeného rozhodnutí užitou argumentaci odvolací soud sdílí a plně na ni odkazuje. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v rozhodné době žalobce s předmětným pozemkem fakticky nikterak nehospodařil, nepečoval o něj a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum], tudíž zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva ze státu na obec podle zák. č. 172/1991 Sb. nebyly naplněny pro nedostatek fakticity obecného hospodaření s ním.

16. V daném případě nejsou přitom rozhodné pohnutky žalobce, proč pachtovné nevybíral či proč nepřistoupil k výběru vyššího pachtovného po zákonném zvýšení; z dosavadního dokazování je naopak zjevné, že na tvrzená oprávnění vlastníka pozemku žalobce zcela rezignoval, a to i po zániku práva stavby v roce 2002, když k první úhradě tvrzeného bezdůvodného obohacení vyzval žalovanou až v roce 2019, aniž by v mezidobí projevil jakoukoliv snahu narovnat vztahy k pozemku po zániku práva stavby v roce 2002. Argument žalobce, že tím, že nečinil žádné úkony spojené s pozemky, respektoval oprávnění osob, kterým svědčilo právo stavby považuje odvolací soud za účelová, ničím nepodložené tvrzení, neboť z ničeho neplyne, že by tak žalobce nečinil z důvodu vědomého rozhodnutí, a proto odvolací soud považuje za pravděpodobnější interpretaci, že žalobce v rozhodné době s předmětným majetkem neměl vůli hospodařit, čemuž odpovídá i skutečnost, že se po dobu dalších 10 let od účinnosti zákona o majetek nijak nezajímal.

17. Odvolací soud svým rozhodnutím zároveň dostál legitimnímu očekávání, že i v této věci bude zdejším soudem podle § 13 o. z. rozhodnuto tak, jak již bylo pravomocně rozhodnuto v jiných skutkově a právně obdobných sporech, např. v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka], ze dne [datum] č. j. [spisová značka], ze dne [datum] č. j. [spisová značka], ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum] č. j. [spisová značka].

18. Pokud jde o odkaz žalobce na rozhodnutí zdejšího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], tak se zde jednalo o spory o určení vlastnictví, v nichž byly žaloby žalobce vůči tamním žalovaným zamítnuty, s odůvodněním, že žalobce sice splnil všechny předpoklady pro přechod nemovitosti na obec podle zák. č. 172/1991 Sb., tamní žalovaní však vlastnické právo k nemovitosti vydrželi. K určení vlastnického práva žalobce tak nedošlo a v následných řízeních, v nichž se žalobce vůči týmž žalovaným domáhal vydání bezdůvodného obohacení, dospěly soudy k opačnému závěru, tj. že vlastnické právo na žalobce nepřešlo (viz rozsudky zdejšího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

19. Nepřípadný je i poukaz žalobce na rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Ve zrušujícím usnesení ze dne [datum] sice zdejší soud vyslovil závazný právní názor, že k přechodu vlastnického práva na žalobce ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb. došlo, v následně vydaném rozhodnutí (rozsudek ze dne [datum] č. j. [spisová značka]) svůj názor korigoval v souladu s judikaturou jak zdejšího, tak i Nejvyššího soudu.

20. S ohledem na shora uvedené je třeba uzavřít, že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby, proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně nákladového výroku.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení, sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po [částka] podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve dvou náhradách hotových výdajů po [částka] a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka], které je žalobce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám právního zástupce žalované.