o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (pro částečné zpětvzetí žaloby zdůvodněné žalovanou poskytnutým plněním) řízení co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zastavil (výrok I), co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od [anonymizováno] moci rozsudku částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od [anonymizováno] moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok [příjmení]).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu dle žalobních tvrzení měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. [spisová značka] [číslo], které trvalo více jak [anonymizováno] měsíců.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené finančním arbitrem pod sp. zn. [spisová značka] [číslo], v němž se žalobce vůči společnosti [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]) – dále též„ instituce“ - domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění„ [anonymizováno]“ [číslo] (později přečíslované na [číslo]) a vydání bezdůvodného obohacení v částce [částka] s příslušenstvím, bylo zahájeno návrhem žalobce dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem [anonymizováno] měsíců a [anonymizováno] dnů, neboť pravomocně skončilo až dne [datum], kdy nabylo [anonymizováno] moci rozhodnutí finančního arbitra (č. j. [spisová značka] [číslo]) o žalobcem podaných námitkách proti jím vydanému nálezu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo]. Dále zjistil, že finanční arbitr shromáždil všechny podklady nutné pro meritorní rozhodnutí až dne [datum], zčásti z toho důvodu, že žalobcův návrh na zahájení řízení vykazoval nedostatky, které žalobce odstranil až dne [datum], přičemž žalobce i nadále komplikoval finančnímu arbitrovi postup v řízení tím, že mu nepředkládal či dokonce zamlčoval skutečnosti a podklady důležité pro rozhodnutí ve věci (neinformoval finančního arbitra o tom, že v průběhu řízení provedl mimořádný výběr a že požádal o ukončení předmětného pojištění) a měnil svůj požadavek stran požadovaného rozhodnutí ve věci samé, zčásti z toho důvodu, že i sama žalovaná instituce opakovaně požádala o prodloužení lhůty k předložení svého vyjádření, kterou i tak nedodržela a finanční arbitr předmětné vyjádření musel urgovat, ale hlavně z důvodu opakovaných, několikaměsíčních období nečinnosti mezi jednotlivými procesními úkony, které v součtu odpovídají období dvou let a jednoho měsíce, neboť finanční arbitr po odstranění vad návrhu na zahájení řízení ke dni [datum] obeznámil žalovanou instituci se zahájením řízení až dne [datum], poté, co dne [datum] finanční arbitr obdržel vyjádření instituce ve věci samé, poskytl žalobci potřebné procesní poučení až dne [datum] a ke zvážení dalšího procesního postupu jej poté vyzval až [datum], poté, co žalobce dne [datum] finančnímu arbitrovi sdělil, že se plně seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a že svá tvrzení považuje za kompletní, finanční arbitr až za rok a tři měsíce vyzval žalovanou instituci k předložení podkladů důležitých pro rozhodnutí, které obdržel již zmíněného dne [datum]. Meritorně pak bylo ve věci rozhodnuto nálezem finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], který byl účastníkům doručen dne [datum] O tom, že ve věci samé bude rozhodnuto ve lhůtě přesahující zákonem stanovených [anonymizováno] dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí, finanční arbitr účastníky řízení nevyrozuměl. O žalobcem podaných námitkách proti předmětnému nálezu, které žalobce podal dne [datum], finanční arbitr rozhodl až rozhodnutím o námitkách ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], které nabylo [anonymizováno] moci dne [datum], přičemž ani v tomto případě nebylo rozhodnuto o prodloužení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí o uvedených námitkách nad rámec zákonem stanovených [anonymizováno] dnů, resp. [anonymizováno] dnů ve zvlášť složitých případech, ode dne doručení námitek arbitrovi. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná v reakci na to ve svém stanovisku ze dne [datum] konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení, a spolu s tím zároveň na náhradu vzniklé nemajetkové újmy žalobci poukázala peněžité plnění ve výši [částka] s tím, že tímto považuje projednání žalobcem uplatněné žádosti o náhradu nemajetkové újmy za ukončené.

4. Na podkladě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně s výslovným odkazem na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen„ OdpŠk“ - a implicitním odkazem na ust. § 1 odst. 1 písm. e), § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, shledal žalobcem uplatněný nárok zčásti důvodným. Dovodil, že na posuzované řízení je třeba aplikovat článek 6 odst. 1 [anonymizováno] o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [spisová značka] civ. (dále jen„ Stanovisko“), neboť jeho předmětem bylo určení neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení, tedy opravdové a vážné právo civilní povahy, které bylo žalobcem uplatněno v řízení před finančním arbitrem coby orgánem veřejné moci s pravomocí rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků jím vedeného řízení. Protože soud prvního stupně s ohledem na lhůty stanovené zákonem o finančním arbitrovi pro meritorní rozhodnutí ve věci shledal, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž zároveň došlo i k judikaturou presumovanému vzniku nemajetkové újmy, zabýval se dále právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění, neboť z okolností daného případu usoudil, že v daném případě se nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce. V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného řízení považoval za nutné zvlášť připomenout zásadní podíl finančního arbitra na výsledné nepřiměřené délce posuzovaného řízení zapříčiněný jeho neodůvodněnými průtahy jak ve fázi shromažďování podkladů nutných pro rozhodnutí, tak i ve fázi vlastního rozhodování. Jelikož ustálená judikatura stanoví, že za každý rok trvání řízení je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídající částce [částka] za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši, soud prvního stupně uzavřel, že obecná základní výše odškodnění nemajetkové újmy, kterou lze považovat za výchozí pro její následnou individualizaci, činí [částka]. Tuto částku následně zvýšil o 20 % s poukazem na zmíněný zásadní podíl postupu finančního arbitra v posuzovaném řízení na výsledné a svou povahou již nepřiměřené délce uvedeného řízení. Pro aplikaci zbylých individualizačních kritérií předvídaných v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk neshledal důvodu. Význam řízení pro žalobce zhodnotil jako standardní, neboť předmětem posuzovaného řízení byl svou povahou majetkový nárok naplňující znaky běžného majetkového sporu. Složitost řízení podle jeho názoru nevybočovala z běžné agendy finančního arbitra, který je zvyklý takové případy řešit. Konečně podle názoru soudu prvního stupně nelze žalobci přičítat k tíži jakýkoliv podíl na délce řízení za situace, kdy posuzované řízení je založeno na zásadě vyšetřovací, a je tedy zcela v kompetenci a procesních možnostech finančního arbitra činit takové kroky, aby ve věci bylo možné rozhodnout v přiměřené době. Popsaným způsobem tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky předmětného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma kompenzovatelná vyplacením peněžitého plnění v částce [částka]. Protože z tohoto titulu se již žalobci dostalo od žalované finanční úhrady ve výši [částka], soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou co do rozdílu u těchto částek, tj. ve výši [částka] Vedle této jistiny s odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal žalobci též jím s účinností od [datum] požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu, nedotčeném částečným zpětvzetím žaloby co do částky [částka] s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) tak, že žalobci přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

5. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti vyhovujícímu výroku o věci samé (výrok III) a akcesorickému výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok [příjmení]), podala žalovaná včasné odvolání, neboť má za to, že v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Ačkoli souhlasí s tím, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu zapříčiněnému průtahy v řízení a že z tohoto důvodu žalobci náleží právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, je pevně přesvědčena o tom, že jí přiznaná a žalobci již vyplacená částka představuje dostatečné zadostiučinění za žalobci přivozenou nemajetkovou újmu. Takový závěr odpovídá důslednému hodnocení okolností daného případu prostřednictvím všech relevantních kritérií předvídaných v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, které v napadeném rozhodnutí postrádá. V prvé řadě nesouhlasí s hodnocením složitosti posuzovaného řízení v rovině běžného standardu. Naopak je toho názoru, že posouzení platnosti smluv o investičním životním pojištění je ze své podstaty mimořádně složité, neboť se jedná o komplikovanou materii vykazující jak znaky pojistného produktu, tak i produktu kapitálového trhu, což vyvolává nutnost řešení řady souvisejících hmotněprávních otázek. Navíc je třeba vzít v potaz, že řízení před finančním arbitrem se řídí zásadou vyšetřovací, z níž plyne, že finanční arbitr je sám povinen obstarat si veškeré nezbytné podklady pro meritorní rozhodnutí věci, což se jistě nutně musí odrazit i v celkové délce řízení, zvláště vykonává-li mimořádně složitou a rozsáhlou agendu. V posuzovaném řízení bylo navíc řízení zahájeno de facto svou povahou formulářovým návrhem na zahájení řízení, který však finanční arbitr byl povinen posoudit na základě individuálních okolností a podkladů. Ve svém důsledku i tato skutečnost odůvodňuje již i v jiných pravomocně skončených odškodňovacích řízeních soudy přijatý závěr o mimořádné složitosti posuzované věci, jež se vymyká charakteru obvyklé agendy finančního arbitra. A proto i tuto skutečnost bylo na místě v rámci úvah o žalobci náležející výši náhrady nemajetkové újmy náležitě zohlednit. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná dále za to, že na nepřiměřené délce posuzovaného řízení se významně podílel i sám žalobce. Soud prvního stupně sice dospěl k závěru zcela opačnému, avšak na podkladě vágního, blíže neodůvodněného hodnocení, které však neodpovídá zjištěnému průběhu posuzovaného řízení. Nutno připomenout, že žalobcem podaný návrh na zahájení řízení vykazoval řadu zásadních nedostatků, například neobsahoval výpisy o aktuálním stavu pojištění, informaci pro zájemce o pojištění osob, modelové příklady týkající se výpočtu odkupného, pojistku, pojistné podmínky v čitelné podobě, roční výpisy z pojistné smlouvy, doklady, že žalobce instituci uhradil prostředky, jejichž vydání se domáhá, a proto bez dalšího nebylo možné v řízení pokračovat dříve, než tyto vady budou v podstatné míře odstraněny. Kromě toho žalovaná připomněla, že žalobce ani následně svým jednáním nepřispíval k řádnému objasnění a doložení všech relevantních skutečností potřebných pro náležité posouzení věci samé a finanční arbitr tak byl nucen si je sám obstarat. Přehlédnout nelze ani to, že taktéž i žalobce žádal finančního arbitra o prodloužení lhůty k vyjádření, které po něm finanční arbitr požadoval, a v neposlední řadě ani to, že finančnímu arbitru zamlčel pro rozhodnutí tak podstatné skutečnosti, jakými jsou fakt, že v průběhu posuzovaného řízení dne [datum] provedl mimořádný výběr z životního pojištění ve výši [částka] a následně dne [datum] instituci požádal o ukončení předmětného pojištění. Uvedené si vyžádalo další šetření finančního arbitra a s tím související doplňování podkladů potřebné k tomu, aby finančním arbitrem posléze vydané rozhodnutí odpovídalo skutečnému stavu věci. Pokud se týká soudem prvního stupně akcentovaného kritéria postupu orgánů veřejné moci v řízení, má žalovaná za to, že jeho užití nebylo v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodněno. Podle jejího názoru soud prvního stupně v tomto směru nekriticky převzal argumentaci žalobce. Proč z uvedeného důvodu byla zvýšena obecná základní výše nemajetkové újmy právě o 20 %, soud prvního stupně též nevysvětlil. Konečně má žalovaná za to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí náležitě nezhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobce. Nesouhlasí s tím, že by jej bylo možné hodnotit jako standardní jen proto, že předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok žalobce. Žalovaná se domnívá, že v daném případě měl soud prvního stupně přihlédnout k meritorním závěrům posuzovaného řízení, které skončilo pro žalobce neúspěchem z toho důvodu, že peněžité plnění, které bylo žalobcem nárokováno, převyšovalo jím zaplacené pojistné. Žalobce proto v průběhu řízení logicky nemohl oprávněně pociťovat obavu ze ztráty investovaných finančních prostředků, a tím samým s výsledkem probíhajícího řízení spojovat jakýkoli stav existenční nejistoty. Uvedené podle jejího názoru svědčí spíše tomu, že posuzované řízení pro žalobce až tak zásadní význam nemělo. Žalovaná tudíž setrvává na závěru, že v posuzovaném případě nebylo namístě žalobci přiznávat jakékoli další finanční odškodnění nad rámec toho, které mu již dobrovolně vyplatila. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že i v tomto rozsahu bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

6. Žalobce v reakci na odvolání žalované uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně shledává věcně správným. Stejně jako soud prvního stupně považuje posuzované řízení za standardně složité, a to mimo jiné proto, že v rozhodné době finanční arbitr vedl stovky řízení, jejichž předmětem byl přezkum zcela totožných smluv s totožnými vadami pojistných podmínek vedoucích k jejich neplatnosti, přičemž jednotlivé případy se od sebe lišily pouze v datech a částkách. První nález o neplatnosti smlouvy životního pojištění přitom finanční arbitr vydal v řízení vedeném jím pod sp. zn. [spisová značka] již dne [datum rozhodnutí] a jako správné jej potvrdil svým rozhodnutím o námitkách ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo]. Důvody neplatnosti konstatované v uvedeném„ pilotním“ rozhodnutí byly přitom totožné s těmi, které byly shledány relevantními i v posuzovaném řízení. Žalobce je tak přesvědčen o tom, že tvrzení žalované o složitosti posuzované materie lze považovat za účelové. Žalobce rovněž odmítá tvrzení žalované, že se podílel na celkové nepřiměřené délce řízení. Již v řízení před finančním arbitrem uvedl, že některé dokumenty, které byly po něm požadovány, neměl nikdy k dispozici (výpisy o aktuálním stavu pojištění, informaci pro zájemce o pojištění osob, modelové příklady týkající se výpočtu odkupného), a tudíž je nemohl předložit. Taktéž finančnímu arbitrovi sdělil, proč některé podklady nepředkládá. Konečně ojedinělá žádost o prodloužení lhůty rozhodně nemůže vést k závěru o jakémkoliv jeho relevantním podílu na výsledné nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Naopak to byl finanční arbitr, který zcela evidentně v řízení postupoval s mnohaměsíčními prodlevami, přičemž jak plyne z jiných žalobci známých případů, uvedené prodlevy nijak nesouvisely s tím, do jaké míry byl navrhovatel v těchto řízeních aktivní či nikoliv. Snahu žalované o bagatelizaci významu posuzovaného řízení pro jeho osobu jako poškozeného považuje za neoprávněnou a přinejmenším zarážející. Otázka oprávněnosti v posuzovaném řízení uplatněného nároku totiž není pro posouzení otázky výše finanční náhrady za nepřiměřenou délku řízení podstatná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a odvolání žalované shledal zčásti důvodným.

8. Soud prvního stupně [anonymizováno] posouzení věci samé správně založil na závěru, že čl. 38 odst. 2 Listiny (shodně jako čl. 6 odst. 1 [anonymizována dvě slova] o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod [číslo] Sb. - dále jen„ Úmluva“, který v poměrech [země] dále rozvádí § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) garantuje mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci [anonymizováno]„ bez zbytečných průtahů“) a že garance tohoto práva se vztahuje nejen na řízení před soudem, ale též i na správní řízení, na něž dopadá čl. 6 [anonymizováno] nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, dále rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

9. Stojí přitom za připomenutí, že řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení a do jisté míry jej má nahrazovat. Soud prvního stupně proto správně konstatoval, že předmětem řízení byl učiněn nárok podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, u kterého je třeba při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet ze Stanoviska a související judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva.

10. Odvolací soud připomíná, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 [anonymizováno], a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu již zmíněného § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působit poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz článek 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], popřípadě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

11. Soud prvního stupně poté, kdy správně stanovil celkovou délku posuzovaného řízení v rozsahu [anonymizováno] měsíců a [anonymizováno] dnů (od podání návrhu žalobce na zahájení řízení před arbitrem dne [datum] do okamžiku [anonymizováno] moci rozhodnutí o žalobcem podaných námitkách proti jím vydanému nálezu, tedy do [datum]), s ohledem na učiněná skutková zjištění zcela správně uzavřel, že délku posuzovaného řízení je objektivně třeba shledat nepřiměřenou, neboť v jeho průběhu došlo k výrazným prodlevám v postupu finančního arbitra, a to jak v souvislosti se shromažďováním všech podkladů nutných pro rozhodnutí, tak i v souvislosti s vydáním vlastních rozhodnutí jak o věci samé, tak i o námitkách, které proti vydanému nálezu arbitra žalovaný včas uplatnil, čímž nepochybně byla naplněna zákonná definice nesprávného úředního postupu ve smyslu již zmíněného § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Z uvedeného důvodu lze pak zároveň usuzovat též na vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, neboť její vznik se v takovém případě presumuje na základě judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ [anonymizováno]“) dovozené vyvratitelné domněnky vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu [anonymizováno] ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] proti [země], stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, [anonymizována tři slova] [rok], strana 12 a násl.).

12. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že žalobci náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se zcela evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce, typicky byl-li by význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Ostatně i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když vedle konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mu dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu.

13. Soud prvního stupně se proto zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že při stanovení přiměřené výše finančního zadostiučinění je třeba vyjít z určité částky za 1 rok trvání řízení a že pro poměry [země] považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, činí alespoň [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za prvé dva roky řízení na polovinu. Zmíněná částka je totiž považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Při délce trvání posuzovaného řízení by tak základní obecná výše odškodnění - při respektování shora uvedených pravidel - měla činit [částka]. V tomto směru tedy rozhodnutí soudu prvního stupně v zásadě nelze nic vytknout s tím, že drobný rozdíl ve finančním vyjádření obecné základní výše nemajetkové újmy lze přičíst na vrub odlišnému zaokrouhlení k výpočtu použitých vstupních dat.

14. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že aby odškodnění odpovídalo konkrétním okolnostem daného případu, je třeba zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy dále moderovat s přihlédnutím ke kritériím vymezeným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), lze-li jim přiznat zásadní podíl na formování uvedené újmy. V hodnocení míry vlivu jednotlivých kritérií na modifikaci základní částky se však již odvolací soud se závěry soudu prvního stupně v podstatném rozsahu rozchází.

15. Primárně odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o standardní věcné i procesní složitosti posuzovaného řízení. Předmětem posuzovaného řízení byla platnost pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení její neplatnosti a s tím související otázka vydání bezdůvodného obohacení. Uvedené nepochybně svědčí o hmotněprávní složitosti posuzovaného řízení, jež je patrná i z odůvodnění v posuzovaném řízení vydaného nálezu finančního arbitra. Vedle zmíněné hmotněprávní složitosti posuzovaného řízení zároveň nelze přehlédnout též jeho skutkovou složitost plynoucí z toho, že bylo třeba zkoumat obsáhlou smluvní dokumentaci, identifikovat platby pojistného, posoudit mimořádné výběry a podobně, ale i jeho procesní složitost, související s tím, že posuzované řízení podléhalo zásadě vyšetřovací, kdy finanční arbitr není vázán návrhem a aktivně musí opatřovat důkazy podstatné pro posouzení věci samé. K uvedené složitosti ostatně přispívá i to, že řízení před finančním arbitrem je v zásadě písemné. Ústní jednání, při kterých by účastnici mohli své návrhy přednést a reagovat na vyjádření druhé strany, se nekonají. Navíc finanční arbitr má povinnost nejprve usilovat o smírné vyřešení sporu, a teprve poté se zabývat věcí samou. S odkazem na shora uvedené je odvolací soud přesvědčen o zásadní složitosti posuzovaného řízení, k němuž zdejší soud již opakovaně dospěl v řadě svých předchozích rozhodnutí učiněných ve skutkově obdobných věcech (viz například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]), jež odůvodňuje snížení obecné základní výše peněžité náhrady o 30 %.

16. Dále pak je odvolací soud nucen přisvědčit argumentaci žalované stran podílu samotného žalobce na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení, který žalovaná ve svém odvolání přiléhavě popsala a zdůvodnila. Odvolací soud se v tomto směru s argumentací žalované plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje s tím, že považuje nadbytečné ji znovu opakovat. Odvolací soud se domnívá, že z uvedeného důvodu bylo na místě, vzhledem k tomu, jakým způsobem jednání samotného žalobce negativně ovlivnilo celkovou nepřiměřenou délku řízení, snížit uvažovanou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 10 %.

17. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že v daném případě nebylo možné v rámci individualizace obecné základní výše nemajetkové újmy pominout kritérium postupu orgánu veřejné moci v řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), zvlášť za situace, bylo-li judikováno, že průtahy, které dle skutkových zjištění měly zásadní vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, představují závažné procesní pochybení v postupu věc projednávajícího orgánu, které je třeba v rámci zmíněné individualizace obecné základní výši nemajetkové újmy zohlednit, a to dokonce ve stejném poměru, v jakém se uvedené kritérium podílelo na celkové délce posuzovaného řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně z tohoto důvodu přistoupil k navýšení obecné základní výše o 20 %, avšak za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že zmíněné průtahy v činnosti finančního arbitra ve své podstatě délku posuzovaného řízení protáhly na dvojnásobek, je třeba uvedené procentní navýšení shledat nedostatečným, neboť za popsané situace bylo pro zmíněný postup finančního arbitra namístě zvýšit uvažovanou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy - s ohledem na nutnost dodržení zmíněného poměru podílu na celkové délce posuzovaného řízení - o 50 %.

18. K jiným kritériím podle názoru odvolacího soudu již nebylo třeba přihlížet, neboť svým významem nepřekročila pro soudní řízení běžné hranice standardu. Uvedené se týká též žalovanou zmiňovaného významu posuzovaného řízení pro žalobce, který by s ohledem na to, co vyšlo najevo v průběhu řízení před finančním arbitrem, měl být hodnocen jako snížený. Odvolací soud tento názor nesdílí. Ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že význam posuzovaného řízení pro poškozeného nelze hodnotit s ohledem na výsledek posuzovaného řízení, neboť z ustálené judikatury plyne, že nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení náleží i ve sporu procesně neúspěšné procesní straně s odůvodněním, že smyslem zmíněné kompenzace je odškodnění stavu trvající nejistoty ohledně výsledku řízení. Kromě toho, byl-li žalobce v průběhu posuzovaného řízení zcela evidentně přesvědčen o oprávněnosti svého nároku a trval-li, i přes žalovanou akcentované skutkové okolnosti daného případu, na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, není podle názoru odvolacího soudu důvodu činit závěr o sníženém významu řízení pro žalobce. Soud prvního stupně zcela po právu uvedený nárok hodnotil jako nárok majetkového charakteru, jemuž je judikaturou přiznáván standardní význam, pro který není třeba předmětnou obecnou výši náhrady nemajetkové újmy jakkoliv modifikovat.

19. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou lze shledat finanční náhradu újmy v částce [částka]. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy byla již žalobci žalovanou v souvislosti s předběžným projednáním jeho nároku vyplacena peněžitá náhrada v částce [částka], odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky [částka].

20. Vedle uvedené jistiny odvolací soud shledal oprávněným též požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, desátá [anonymizováno] věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již uvedeného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně přiznal žalobci požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení právě od uvedeného data. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změnil napadený vyhovující výrok rozsudku o věci samé (výrok III) tak, že co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení žalobu zamítl, a ve zbytku, představovaném rozdílem mezi soudem prvního stupně přiznanou výší náhrady nemajetkové újmy a částkou, která byla shledána za oprávněnou soudem odvolacím, napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Dále pak odvolací soud změnil ještě soudem prvního stupně stanovenou délku pariční lhůty tak, že žalované uložil povinnost přiznané peněžité plnění žalobci zaplatit - tak, jak je to v takových případech obvyklé - ve lhůtě patnácti dnů zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit.

22. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech bylo na místě vycházet z aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., v řízení před soudem prvního stupně navíc ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny advokáta za 4 a půl úkonu [anonymizováno] služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - žaloba a částečné zpětvzetí žaloby, písm. g) - účast na soudem prvního stupně nařízeném jednání konaném dne [datum], odst. 2, 3 – písemné vyjádření k návrhu vedlejšího účastníka na vstup do řízení, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen„ AT“), pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši 3 244,50 (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. celkem [částka]. Žalobcem nárokovaná náhrada nákladů za předběžné uplatnění žalovaného nároku u žalované nebyla soudem shledána požadavkem důvodným, neboť projednání nároku u příslušného úřadu má neformální charakter a není regulováno žádnou speciální procesní úpravou, a proto se ani nepředpokládá, že by poškozený měl být v této fázi řízení právně zastoupen. Z tohoto důvodu tedy § 31 odst. 4 OdpŠk poškozenému výslovně neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

23. Náklady odvolacího řízení pak sestávají z odměny advokáta za dva úkony [anonymizováno] služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) - písemné vyjádření k odvolání žalované, písm. g) - účast na odvolacím soudem nařízeném jednání konaném dne [datum], § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. celkem [částka].

24. Žalobci byla tedy z titulu náhrady nákladů řízení přiznána v souhrnu částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.