o určení, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že jednotka č. [číslo], způsob využití byt, vymezená v budově č. p. [číslo], bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. [číslo], katastrální území [adresa], spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 471/49836 vzhledem k celku na společných částech budovy č. p. [číslo], spoluvlastnickým podílem o velikosti 471/49836 vzhledem k celku na pozemku parc. č. [číslo], katastrální území [adresa], a spoluvlastnickým podílem o velikosti 471/130307 vzhledem k celku na pozemku parc. č. [číslo] a na pozemku parc. č. [číslo], katastrální území [adresa], obec [adresa], vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území [adresa], část obce [adresa], obec [adresa], na listech vlastnictví č. [číslo] (pro byt) a č. [číslo] pro budovu č. p. [číslo] a pozemek parc. č. [číslo] a č. [číslo] pro pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], jsou součástí společného jmění manželů žalobkyně [Jméno žalobkyně], r. č. [RČ], bytem [adresa], a žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], r. č. [RČ], bytem [adresa] (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaný je povinen na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku 165 965,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto s odkazem na skutková zjištění a právní závěry blíže rozvedené v písemném odůvodnění svého rozsudku zcela vyhověl žalobnímu požadavku žalobkyně stran příslušného určení předmětných nemovitostí coby součásti stávajícího společného jmění účastníků řízení. Konstatoval přitom nejen existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř., který ustálená judikatura připouští tam, kde stejně jako v této věci byla uvedená žaloba podána za trvání manželství účastníků řízení ve snaze odstranit nesoulad mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, ale spolu s tím též naplnění právní domněnky společného jmění podle § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětné nemovité věci byly žalovaným v souladu s ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. zakoupeny za trvání manželství, na základě kupní smlouvy uzavřené žalovaným dne 18. 1. 2005, tj. zhruba pět měsíců poté, co spolu s žalobkyní uzavřel manželství, žalovaný tyto nemovité věci (z důvodu žalobkyní včas uplatněného dovolání se relativní neplatnosti žalovaným dne 27. 9. 2024 uzavřené kupní smlouvy, kterou měl v úmyslu uvedený byt prodat [tituly před jménem] [jméno FO] za kupní cenu ve výši 6 miliónů Kč, a dále též z důvodu soudem prvního stupně nařízeného předběžného opatření - viz usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21. 10. 2024, č. j. [spisová značka]) dosud platně nezcizil a žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil (ani neprokázal) žádné skutečnosti, které by měly za následek výluku ze společného jmění.

3. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalobkyni soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 165 965,50 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku (za návrh na nařízení předběžného opatřená a za žalobu) ve výši 8 000 Kč, odměny advokáta za čtyři úkony právní služby po 32 300 Kč [převzetí zastoupení, návrh na vydání předběžného opatření, návrh ve věci samé, účast na jednání, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z punkta 6 000 000 Kč - vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 – dále jen „AT“), jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 – dále jen „nový a. t.“) a náhrady 21 % DPH ve výši 27 415,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání s tím, že existují procesní, skutkové i právní důvody, pro které lze napadené rozhodnutí považovat za nesprávné. Připomněl, že soud prvního stupně ve věci samé rozhodl hned při prvém jednání, aniž by znal jeho procesní stanovisko k věci samé. K uvedenému jednání se přitom měl v úmyslu dostavit a zpochybnit oprávněnost žalobního nároku, avšak místo toho byl neplánovaně nucen vyhledat lékařské ošetření pro nenadálé zhoršení zdravotního stavu. Jako právního laika jej nenapadlo, že by se měl z neúčasti najednání třeba i jen telefonicky omluvit, požádat o jeho odročení a důvod nepřítomnosti doložit příslušným lékařským potvrzením. Bohužel z toho pro něj vyplývající právní následky si uvědomil až dodatečně, nicméně má za to, že za situace, kdy pro utrpěnou blokaci zad trpěl velkými bolestmi, což je schopen doložit příslušným lékařským potvrzením, lze jeho jednání považovat za lidsky omluvitelné, přičemž by vnímal jako nespravedlivé, dokonce v rozporu s jeho ústavním právem na soudní ochranu jeho práv a oprávněných zájmů, pokud by mu jen proto mělo být v odvolacím řízení upřeno právo tvrdil a prokazovat veškeré pro posouzení dané věci relevantní skutečnosti. Ostatně tím, že nebyl přítomen jednání před soudem prvního stupně, se poučení o neúplné apelaci, kterého se při jednání účastníkům řízení běžně dostává, na něj nemůže vztahovat. Toto poučení by se totiž mělo týkat jen účastníka, který jej fakticky obdržel, což není jeho případ. Z uvedeného důvodu je tedy přesvědčen, že mu i v odvolacím řízení náleží právo vytknout laxnost a nekritičnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, který se za situace, kdy společné jmění účastníků řízení (tehdy terminologicky označované jako bezpodílové spoluvlastnictví manželů – pozn. odvolacího soudu) nebylo modifikováno, což nesporuje, nijak nezajímal o to, jaké byly příjmy účastníků a zda vůbec za trvání manželství bylo reálně možné koupi předmětných nemovitých věcí ze společných prostředků financovat. Pokud by tak učinil, zjistil by, že částku 1 489 000 Kč, za kterou předmětné nemovité věci tehdy koupil, z příjmů ve společném jmění za 5 měsíců a 4 dny trvání manželství nebylo možné získat, a tedy nebyla-li koupě předmětných nemovitostí financována prostřednictvím jakéhokoli úvěru, logicky k uvedenému účelu musely být využity finanční prostředky z výlučného vlastnictví. Ovšem za takové situace by nemovité věci mohly být nabyty do společného jmění jen s výslovným úmyslem jednajícího. Žalovaný je přitom schopen prokázat, že za shora zmíněnou dobu trvání manželství účastníků řízení společné příjmy činily celkem 336 307 Kč, protože žalobkyně v tu dobu nepracovala a jeho tehdejší příjem z výdělečné činnosti činil v průměru 28 026 Kč měsíčně. Ve skutečnosti koupě předmětných nemovitých věcí byla financována z jeho výlučných finančních prostředků, které v dubnu 2023 získal prodejem svého pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] u [adresa] za částku 1 621 000 Kč, a to s úmyslem tyto nemovité věci nabýt do svého výlučného vlastnictví. Jednalo se o finanční prostředky, které si díky nadstandardnímu příjmu ze zaměstnání, mohl ponechat stranou a tyto později, při vhodné příležitosti, popsaným způsobem investovat. Z tohoto důvodu tedy žalobě správně nebylo lze vyhovět. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba bude jako nedůvodná zamítnuta. Pro případ, že by odvolací soud uvedenému požadavku nevyhověl, žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek alespoň ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť za účast při jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 1. 2025 bylo lze s ohledem na s účinností od 1. 1. 2025 přijaté znění § 9a advokátního tarifu přiznat odměnu již jen ve výši 10 300 Kč, a nikoli jako doposud ve výši 32 300 Kč, jelikož pro daný případ byla zákonodárcem nově určena maximální tarifní hodnota v částce 500 000 Kč.

5. Žalobkyně v reakci na odvolání žalovaného uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné. Žalovanému vytýká účelovou snahu zvrátit pro něj nepříznivé následky neomluvené absence na soudem řádně nařízeném jednání, kterého se nezúčastnil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Ráno v den konání ústního jednání u soudu prvního stupně totiž žalovaný u ní vyzvedával společnou dceru, kterou po vzájemné dohodě odvážel do školy. Nevykazoval přitom žádné známky blokace zad ani jiné zdravotní indispozice. Navíc ten samý den odpoledne byl její starší dcerou, [jméno FO], spatřen na procházce ve [adresa], kde oba účastníci mají k dispozici vlastní ubytování. V sobotu, tj. dva dny poté, mladší dceři, [jméno FO], zaslal SMS zprávu po návratu ze skialpinistické horské túry. I tato skutečnost, kterou je schopna doložit, zpochybňuje tvrzení žalobce o jeho nezpůsobilosti účastnit se předmětného jednání s poukazem na jeho zdravotní obtíže a lékařem předepsaný klid na lůžku. Lékařské potvrzení, kterým žalovaný své tvrzení dokládá, mu až zpětně vystavil jeho známý neurolog [tituly před jménem] [jméno FO]. Bez ohledu na tuto skutečnost nelze přehlížet, že žalovanému objektivně nic nebránilo v tom se z neúčasti na jednání řádně omluvit, jedno zda telefonicky, e-mailem či jinak. Blokáda páteře zmíněný typ elementární komunikace nevylučuje. Žalovaný však svoji neúčast na nařízeném jednání nijak neomluvil, a to ani dodatečně. V jemu předloženém předvolání k jednání, učiněném standardizovaným vzorem 18 o. s. ř., byl přitom předem podrobně a srozumitelně seznámen s důsledky nedostavení se k jednání bez řádné a včasné omluvy. Možnosti v odvolacím řízení uplatňovat tvrzení a důkazy, které žalovaný měl možnost uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, brání jak účinky nastalé koncentrace řízení, tak i procesní zásady neúplné apelace. S procesní obranou, kterou žalovaný poprvé uplatnil až ve svém odvolání, tedy nemůže uspět. Kromě toho žalovaným v odvolání namítané skutečnosti ani nejsou pravdivé. Žalovaný v době, kdy kupoval předmětné nemovité věci, měl vedle příjmu ze zaměstnání též vysoce nadstandardní příjmy z podnikání, které mu nákup uvedeného nemovitého majetku umožňovaly. Fakt, že žalovaný 18 měsíců předtím získal nějaké finanční prostředky prodejem svého výlučného majetku ještě sám o sobě pro účely tohoto řízení neprokazuje nabytí předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Naopak žalobkyně je schopna doložit, že žalovaný poté, co se kvůli nemanželskému poměru rozhodl opustit společnou domácnost, snaží opakovaně zbavovat majetku nabytého za trvání manželství, aniž by se z utržené kupní ceny žalobkyni cokoli dostalo. Ryze účelově tak ze společného mění vyvádí majetek mimo její kontrolu a dispozici. V mezidobí takto bez jejího vědomí zcizil byt v [adresa], který byl nabyt za trvání manželství v roce 2017, a dva luxusní osobní automobily – veterány tovární značky [nazev] v hodnotě zhruba 2 700 000 Kč. Žalobkyně tudíž navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a žalovaným podané odvolání shledal nedůvodným.

7. Po skutkové i právní stránce totiž správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé není co vytknout. Soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován pouze jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem společného jmění manželů, má zmíněný druhý manžel naléhavý právní zájem na takovém určení podle § 80 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2019 civ.), a že s ohledem na datum nabytí předmětných nemovitých věcí bylo namístě spornou otázku toho, zda předmětné nemovité věci jsou součástí společného jmění účastníků řízení coby manželů posoudit v souladu s právní domněnkou společného jmění podle § 144 obč. zák., kdy z hlediska dokazování platí, že ten, kdo v soudním řízení tvrdí, že určitá majetková hodnota je součástí společného jmění manželů, musí tvrdit a prokázat, že byla nabyta za manželství, a pro případ, je-li takové nabytí - stejně jako v nyní posuzovaném případě - dokázáno, je pak na tom, kdo přesto tvrdí (či chce tvrdit), že o součást společného jmění nejde, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které mají za následek výluku ze společného jmění manželů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3698). Napadené rozhodnutí je pak logickým výsledkem toho, že nabývání majetkových hodnot do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nyní společného jmění manželů, bylo a je upraveno kogentním právním předpisem, v rozhodném období § 143 obč. zák., od kterého se účastníci mohou o své vůli odchýlit jedině zákonem stanoveným způsobem, tedy zejména zúžením společného jmění manželů, k němuž je třeba notářského zápisu, neboť pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008) a že žalobkyně, na rozdíl od žalovaného, výše popsané povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní řádně dostála.

8. Žalovaný se prostřednictvím podaného odvolání marně brojí proti zmíněnému meritornímu rozhodnutí, neboť i z procesního hlediska lze postup soudu prvního stupně považovat za bezvadný. Stojí za to připomenout nejen to, že žalovanému nic nebránilo, aby v reakci na obdrženou žalobu zaslal soudu příslušné procesní vyjádření ještě před prvým jednáním ve věci, ale především fakt, že žalovaný byl k prvnímu jednání ve věci, při kterém byla věc meritorně rozhodnuta, předvolán standardizovaným vzorem předvolání vzor 18 o. s. ř., jehož součástí je mimo jiné výslovné poučení, že nepožádá-li předvolaný k soudnímu jednání spolu s omluvou z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti, dále že v projednávané věci lze rozhodné skutečnosti o věci samé uvést a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto jednání a že k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti a důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich předsedou senátu v průběhu jednání vyzván k doplnění rozhodných skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Žalovaný byl tedy řádně poučen o procesních následcích plynoucích z jeho neúčasti na soudem nařízeném jednání, a již jen proto nemohou obstát jeho námitky zdůrazňující jeho postavení právního laika, neboť s příslušnými právními následky, které mu nyní ztěžují jeho procesní úspěch ve věci byl řádně a včas seznámen. Těmto následkům žalovaný mohl snadno předejít tím, že by se z jím tvrzeného důvodu z jednání omluvil, a to jakýmkoli způsobem, kterým lze běžně komunikovat se soudem, tj. zejména písemným podáním doručovaným soudu poštou nebo kurýrem, ústně do protokolu, telegraficky, elektronicky e-mailem, zprávou do datové schránky soudu, případně rovněž telefonicky buď přímo soudci nebo pracovnici soudní kanceláře. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že valné většině zmíněných způsobů komunikace žalovaným tvrzený nepříznivý zdravotní stav rozhodně nebránil. Zůstal-li žalovaný nečinný, pak lze po něm spravedlivě požadovat, aby nesl s tím spojené negativní procesní následky, včetně nemožnosti nadále tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti, které měl možnost řádně uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, z důvodu překážek souvisejících se zásadou nastalé koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace. Bylo-li totiž řízení koncentrováno podle § 118b o. s. ř., pak uplatnění novot v odvolacím řízení brání univerzální koncentrace, jež nastala již v řízení před soudem prvního stupně. Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů přitom nemůže vést ani to, že účastník navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá toho, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů. Neposkytnutí poučení o neúplné apelaci podle § 119a o. s. ř. se přitom mohou úspěšně dovolávat jen účastníci řízení, v případě kterých soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011). Pokud však předvolaný účastník nedůvodně zmešká jednání, na kterém se mu mohlo dostat předmětného poučení, nemůže již v odvolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy podle § 205a o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 11 Cmo 294/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2002 civ.).

9. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o věci samé (výrok I) jako věcně správný potvrdil.

10. Ke stejnému závěru však nebylo možné dojít ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem první instance (výrok II). Soud prvního stupně sice své rozhodnutí správně založil na aplikaci § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak nesprávně určil výši náhrady. V prvé řadě totiž chybně dovodil výši zákonné poplatkové povinnosti žalobkyně, která v posuzovaném případě nečinila soudem prvního stupně uvažovaných 8 000 Kč, nýbrž pouze 6 000 Kč, tj. za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč (položka 5 sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a za žalobu ve výši 5 000 Kč (položka 4 bod. 1 písm. a) a bod. 3 věta první sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Dále žalobkyni přiznal odměnu advokáta zvlášť za návrh na vydání předběžného opatření a zvlášť za návrh ve věci samé, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo pouze o jedno písemné podání ve věci samé. Konečně opomněl vzít v potaz, že s účinností od 1. 1. 2025 vstoupilo v platnost nové ust. § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, podle něho se výše plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč, považuje za tarifní hodnotu mimo jiné ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo k nemovité věci, lze-li její hodnotu vyjádřit v penězích. Za účast právní zástupkyně na při jednání soudu prvního stupně konaném dne 23. 1. 2025 tedy bylo lze žalobkyni přiznat náhradu toliko ve výši 10 300 Kč. Odpovídající náhrada nákladů žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tudíž nečiní soudem přisouzených 165 965,50 Kč, nýbrž 97 899,50 Kč, tj. částka náhrady nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby a návrhu na nařízení předběžného opatření v souhrnné výši 6 000 Kč, odměny advokáta za dva úkony právní služby po 32 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – písemné podání ve věci samé ze dne 20. 10. 2024, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z punkta 6 000 000 Kč - AT], odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 10 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g) – účast na jednání soudu konaném dne 23. 1. 2025, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. d) – z punkta 500 000 Kč - nový a. t.], dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 nový a. t.) a náhrady 21 % DPH ve výši 15 949,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

11. Odvolací soud tak podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) jen ohledně přisouzené výše nákladů řízení, jinak, tj. ohledně platební povinnosti žalovaného jako takové, lhůty k plnění a platebního místa (§ 142 odst. 1, § 142a odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.) tento výrok jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.)

12. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů v souhrnné výši[Anonymizováno]26 015 Kč. Uvedená částka sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 10 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, písm. k) – písemné vyjádření k odvolání žalovaného, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. d) – z punkta 500 000 Kč - nový a. t.], dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 nový a. t.) a náhrady 21 % DPH ve výši 4 515 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyni přisouzenou náhradu nákladů odvolacího řízení je žalovaný povinen podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit k rukám advokátky žalobkyně ve standardní třídenní pariční lhůtě.