o zaplacení 957 831,73 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 957 831,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného částku 81 160 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného v téže lhůtě částku 82 005 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na náhradu škody způsobené žalobkyni žalovaným nesprávným výkonem advokacie. Žalobkyně tvrdila, že ji žalovaný jako její právní zástupce zastupoval nejprve v exekučním řízení vedeném proti povinnému [právnická osoba] a posléze i v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] za dlužnicí (úpadcem) [právnická osoba] V insolvenčním řízení podal žalovaný za žalobkyni přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení, tyto pohledávky byly zajištěny mimo jiné zajišťovacím převodem práva k movitým věcem; konkrétně se jednalo o [nazev], VIN [VIN kód]; vozidlo [nazev], SPZ [SPZ]; vozidlo [nazev], SPZ [SPZ]; vozík [nazev], SPZ [SPZ]; vozík [nazev], SPZ [SPZ]; vozidlo [nazev], SPZ [SPZ] (vše dále jen „Věci“). Věci byly zpeněženy v rámci exekučního řízení vedeného proti dlužnici, plnění z dražby soudní exekutor poskytl k rukám insolvenčního správce do majetkové podstaty dlužnice. Žalovaný však v rámci zastupování žalobkyně v insolvenčním řízení dlužnice nenavrhl vynětí Věcí, resp. výtěžku z dražebního prodeje Věcí z majetkové podstaty dlužnice a jeho vydání žalobkyni jakožto zajištěnému věřiteli a dále s žalobkyní o tomto nedostatečně komunikoval. Insolvenční správce tak nevyplatil celý výtěžek zpeněžení ve výši 1 749 586,77 Kč žalobkyni, ale rozdělil jej mezi všechny nezajištěné věřitele, přičemž žalobkyni vyplatil pouze 791 755,04 Kč.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že všechny pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení jako zajištěné, pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny jako zajištěné v plné výši, avšak v seznamu přihlášených pohledávek (jednotlivých přezkumných listech) důvod a způsob zajištění nekorespondoval s přihláškou pohledávek. Za této situace měl insolvenční soud v souladu s ust. § 10 písm. a) insolvenčního zákona vyzvat insolvenčního správce k odstranění nesouladu mezi přihláškou pohledávek a seznamem přihlášených pohledávek. Přihlášený věřitel takovým oprávněním nedisponuje. Žalovaný pak nemohl navrhnout vynětí Věcí z majetkové podstaty, neboť ty nebyly do soupisu pojaty. Žádný právní předpis pak žalovanému neukládá podat podnět insolvenčnímu správci či soudu, neboť o případném vynětí věci z majetkové podstaty rozhoduje výhradně insolvenční správce. Žalovaný popřel i nedostatečnou komunikaci mezi účastníky, zároveň namítl promlčení žalovaného nároku.

4. Vedlejší účastník na straně žalovaného měl za to, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, v daném případě se mohlo jednat o porušení povinnosti na straně insolvenčního správce.

5. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud prvního stupně věc posoudil podle § 16 a § 24 zák. č. 85/2006 Sb., o advokacii a podle § 217 a násl. zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona a v souladu s judikaturou Nejvyšší soudu se zabýval tím, zda žalovaný pochybil při výkonu advokacie při zastupování žalobkyně v rámci insolvenčního řízení a dovodil, že nikoliv. Přihláška pohledávky byla podána v souladu se zákonem, včetně údaje o tom, že se jedná o pohledávky zajištěné. Za pochybení žalovaného nepovažoval ani nepodání podnětu k vynětí výtěžku zpeněžení Věcí z majetkové podstaty dlužnice, neboť sepsáním majetku do soupisu majetkové podstaty se insolvenční správce stává jedinou osobou s dispozičním právem k takto zjištěnému a sepsanému majetku, a rovněž okolnosti zjišťování a soupisu majetkové podstaty jsou výlučně v kompetenci insolvenčního správce, který je oprávněn posoudit, zda konkrétní majetek do majetkové podstaty náleží či nikoli; uvedené bez dalšího platí i pro majetek pocházející z výkonu rozhodnutí postoupený exekutorem. Bylo tedy pouze na rozhodnutí a odpovědnosti insolvenčního správce, jakým způsobem naloží s výtěžkem prodeje Věcí. Pochybení se žalovaný nedopustil ani v souvislosti s komunikací se žalobkyní o průběhu insolvenčního řízení. Naopak, v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla o průběhu insolvenčního řízení pravidelně a v dostatečném rozsahu informována a dotazována na konkrétní kroky, k nimž měla z titulu zástupce věřitelů dát své stanovisko. Tvrzená dohoda mezi žalobkyní a žalovaným o odpovědnosti žalovaného za způsob uspokojení žalobkyně prokázána nebyla. Nadto soud prvního stupně dospěl k tomu, že mezi jednáním žalovaného a údajným vznikem škody na straně žalobkyně není dána ani příčinná souvislost, neboť nebylo prokázáno, že pokud by žalovaný podnět insolvenčnímu správci podal, došlo by k vyšší míře uspokojení žalobkyně v rámci insolvenčního řízení.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 81 160 Kč, resp. 82 005 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž setrvala na tom, že žalovaný při zastupování žalobkyně pochybil, když nepodal insolvenčnímu správci podnět k vyřazení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužnice ve smyslu ust. § 217 odst. 2 insolvenčního zákona. Na tomto podle žalobkyně nic nemění otázka dispozičního oprávnění s majetkem dlužnice. Žalovaný pochybil, když žalobkyni nepoučil o možnosti postupu podle shora uvedeného ustanovení a o tento postup se v insolvenčním řízení nepokusil. Soud prvního stupně se vůbec nevypořádal s tím, proč žalovaný neměl či nemusel uvedeným způsobem postupovat a dosáhnout vyřazení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužnice. Přestože totiž žádný právní předpis neukládá advokátovi výslovně povinnost podat uvedený podnět, lze dovodit, že taková povinnost plyne z ust. § 16 zákona o advokacii, podle kterého je advokát mimo jiné povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. O možnosti tohoto postupu žalovaný žalobkyni ani neinformoval, přestože jako odborník, který disponuje příslušnými znalostmi a vědomostmi v dané oblasti, měl a mohl postup podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona znát. Za nepřezkoumatelný žalobkyně označila odůvodnění týkající se nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně, neboť soud prvního stupně vůbec nevysvětlil, z jakého důvodu by žalobkyně s podnětem k insolvenčnímu správci nebyla úspěšná. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Měl za to, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala, naopak za správný považoval názoru soudu prvního stupně, že neporušil žádnou svou povinnost, neboť mu žádný právní předpis neukládal podání podnětu k vynětí výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužnice. Nemohl proto porušit § 16 zákona o advokacii. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi údajným pochybením žalovaného a vznikem škody, bylo na žalobkyni, aby ji tvrdila a prokázala, ani tuto svou povinnost v řízení nesplnila. Kromě toho žalovaný poukázal na to, že výtěžek zpeněžení z exekuční dražby si nárokovalo vícero věřitelů, tudíž je otázkou, zda by výtěžek zpeněžení získala právě žalobkyně.

9. Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. I on setrval na tom, že žádný právní předpis advokátovi neukládá iniciování postupu podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona, nemohlo proto dojít k porušení povinnosti žalovaného ve smyslu ust. § 16 zákona o advokacii, ale případně k porušení povinnosti insolvenčního správce či insolvenčního soudu. Vedlejší účastník souhlasil i s tím, že žalobkyně neprokázala, že i pokud by žalovaný příslušný podnět podal, že by na jeho základě insolvenční správce postupoval tak, že by pohledávka žalobkyně byla uspokojena.

10. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc v zásadě i správně právně posoudil.

12. Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie je upravena v ust. § 24 zák. č. 85/1996 Sb. Odpovědnost advokáta za škodu vzniká při současném splnění všech předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislosti mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody.

13. Otázku, zda advokát při výkonu advokacie postupoval či nepostupoval řádně, je nutno posoudit především z hlediska ust. § 16 zák. č. 85/81996 Sb., podle něhož je advokát povinen a oprávněn chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta, je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazů klienta pokládá za prospěšné.

14. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že žalovaný neporušil svou povinnost stanovenou v § 16 zák. č. 85/1996 Sb., když nepodal podnět k vyřazení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužnice a žalobkyni o takové možnosti neinformoval, i když z jiných než soudem prvního stupně akcentovaných důvodů.

15. Podle § 217 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z majetkové podstaty. Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty.

16. Ust. § 217 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. může ke své obraně použít i osoba, která k majetku zapsanému do soupisu majetkové podstaty uplatňuje své právo bránící jeho zápisu a která by se primárně měla bránit podáním vylučovací žaloby dle § 225. Tato osoba může před podáním vylučovací žaloby podat insolvenčnímu správci podnět k vyřazení předmětného majetku ze soupisu majetkové podstaty a vysvětlit, proč tento majetek nenáleží do majetkové podstaty. Neuspěje-li, nezaniká její aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby a tuto žalobu může podat ve lhůtě dle § 225 odst. 2 (Insolvenční zákon, Komentář, Wolters Kluwer, ASPI, komentář k § 217). Nepřípustným důvodem pro vyloučení (a tudíž i pro vyřazení) ze soupisu majetkové podstaty je, domáhá-li se vylučovatel vyloučení peněz získaných zpeněžením dlužníkovy věci před zahájením insolvenčního řízení (Rc 105/2010), a to i když tyto peníze jsou v majetkové podstatě rozpoznatelné (Komentář k Insolvenčnímu zákonu, 1. vydání 4. aktualizace, 2023, T. Jirmásek, § 225, beck-online). Výtěžek zpeněžení předmětu zajištění získaný v exekuci před zahájením insolvenčního řízení se totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu stává součástí majetkové podstaty. Není-li takový výtěžek rozdělen mezi věřitele před zahájením insolvenčního řízení, je exekutor povinen jej po zjištění úpadku dlužníka zásadně vydat insolvenčnímu správci, přičemž v insolvenčním řízení s ním bude naloženo tak, jako by ke zpeněžení došlo v průběhu insolvenčního řízení. (Komentář k Insolvenčnímu zákonu, 1. vydání, 4. aktualizace, 2023, P. Sprinz, L. Novopacký, § 298, beck-online).

17. Ze shora uvedeného plyne, že výtěžek zpeněžení předmětu zajištění získaný v exekuci před zahájením insolvenčního řízení se stává součástí majetkové podstaty. Žalobkyni k těmto finančním prostředkům nesvědčilo žádné právo, které by bránilo jejich zápisu do majetkové podstaty, což znamená, že ke své obraně nemohla použít institutu uvedeného v ust. § 217 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. Žalovaný, který žalobkyni o možnosti postupu podle uvedeného ustanovení neinformoval a podnět k vyřazení výtěžku zpeněžení nedal, nemohl porušit svou povinnost stanovenou v ust. § 16 zák. č. 85/1996 Sb., neboť podání takového podnětu nemohlo být pro žalobkyni prospěšné.

18. S ohledem na to, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou výkonem advokacie (porušení povinnosti při výkonu advokacie), bylo nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady spočívajícími ve vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

19. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správných výroků o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl i v odvolacím řízení úspěšný, má proto, stejně jako vedlejší účastník na jeho straně, právo na plnou náhradu nákladů řízení.

21. Náklady odvolacího řízení žalovaného jsou tvořeny odměnou advokáta za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 12 140 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 2 náhradami hotových výdajů za 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem 25 180 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna uhradit k rukám právního zástupce žalovaného v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

22. Náklady odvolacího řízení vedlejšího účastníka na straně žalovaného jsou tvořeny odměnou advokáta za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 12 140 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 náhradami hotových výdajů za 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovným ve výši 1 757 Kč (za cestu [adresa] a zpět v délce 241 km dne 13. 5. 2025 při použití osobního vozidla [nazev] s průměrnou spotřebou paliva (motorová nafta) 4,3 l/100 km, ceně benzínu 34,70 Kč/1 litr podle vyhl. č. 475/2024 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč podle vyhl. č. 475/2024 Sb., v náhradě za promeškaný čas za 7 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 5 877 Kč, celkem 33 864 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna uhradit k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka na straně žalovaného v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.