o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 C 366/2020-59,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaný je povinen na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] která byla účastníky uzavřena dne [datum]. V žalobě bylo uvedeno, že na základě předmětné smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který však žalovaný řádně nesplácel, a poté, co žalobkyně využila svého práva prohlásit úvěr za celý splatný, vznikla žalovanému jednak povinnost doplatit žalobkyni na jistinu úvěru (sestávající z výše poskytnutého úvěru navýšeného o sjednané náklady spotřebitelského úvěru v souhrnné výši [částka]) částku [částka] a dále ještě povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka] související s jeho prodlením s úhradou dlužné částky za uplynulé období, konkrétně za dobu od [datum] do [datum].

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně spolu s žalovaným dne [datum] podepsala smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit spolu s náklady úvěru sestávajícími z úroků z úvěru ve výši [částka] a úplaty za poskytnutí úvěru ve výši [částka] v celkem 13 pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. První splátka byla splatná do 30 dnů od uzavření smlouvy a další splátky vždy do 30 dnů od splatnosti předchozí splátky. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla sjednána povinnost žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení a kromě toho ještě povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení. Žalovaný svému závazku řádně splácet čerpaný úvěr nedostál, když počínaje dnem [datum] přestal sjednané splátky hradit a na úhradu zmíněného dluhu tak žalobkyni zaplatil pouze částku [částka]. Na tom se nic nezměnilo ani poté, co byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky formou předžalobní upomínky žalobkyně ze dne [datum].

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem na hmotněprávní úpravu smlouvy o úvěru zakotvenou v ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), shledal předmětnou smlouvu o úvěru platnou a žalobou nárokovaný požadavek zcela oprávněným, tedy nejen co do požadované jistiny, ale i úroku z prodlení a smluvní pokuty sjednané účastníky pro případ prodlení s řádným splácením úvěru. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání s poukazem na to, že kromě požadavku žalobkyně na zaplacení nedoplatku jistiny úvěru ve výši [částka] považuje zbytek žalobkyní uplatněného nároku za nedůvodný. Žalovaný je přesvědčen o tom, že postupoval-li by soud prvního stupně v souladu s hmotněprávní úpravou spotřebitelského úvěru zakotvenou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, musel by předmětnou úvěrovou smlouvu shledat absolutně neplatnou z důvodu porušení povinnosti žalobkyně náležitě posoudit jeho schopnost splácet sjednaný spotřebitelský úvěr. Připomněl, že ze zákona plyne povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr s náležitou odbornou péčí. Žalobkyně však uvedeným způsobem nepostupovala, neboť v posuzovaném případě vycházela pouze z informací, které jí sám poskytl. V dané souvislosti bylo přitom judikováno, že je nezbytné, aby i sama úvěrující společnost prostřednictvím náhledu do veřejně přístupných databází informace o způsobilosti dlužníka dluh splácet sama zjišťovala a ověřovala a že pokud uvedenou povinnost nesplní, je třeba bez dalšího úvěrovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy vyjma jeho povinnosti k úhradě jistiny ve výši [částka], změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve zbylém rozsahu bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

6. Žalobkyně se k odvolání žalovaného věcně nevyjádřila. Sdělila pouze, že souhlasí s projednáním žalovaným podaného odvolání v její nepřítomnosti, a pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že by z její strany bylo třeba cokoliv dalšího doložit, deklarovala ochotu učinit tak obratem.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti řádně předvolané žalobkyně, která výslovně souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, a na podkladě zopakování dokazování listinnými důkazy, jimiž provedl dokazování již soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), zjistil,

- že žalobkyně v souvislosti s žalovaným uzavřenou smlouvou o úvěru [číslo] hodnotila schopnost žalovaného splácet úvěr pouze na podkladě jeho čestného prohlášení o výši měsíčních příjmů a výdajů a dalších jím doložených podkladů pro posouzení jeho bonity (viz článek VI. 3 smlouvy o úvěru [číslo]) a

- že předžalobní upomínka, kterou byl žalovaný vyzván k bezodkladné úhradě dluhu plynoucího mu z předmětné smlouvy o úvěru, byla žalobkyní adresována na žalovaným ve smlouvě označenou adresu pro doručování ([ulice a číslo], [PSČ] [obec]) a že tato předžalobní upomínka byla za účelem jejího doručení žalovanému předána držiteli poštovní licence ve středu dne [datum] (viz záhlaví smlouvy o úvěru [číslo] předžalobní upomínka ze dne [datum] a potvrzení České pošty o převzetí poštovní zásilky s podacím číslem RR 2612606295F),

shledal odvolání žalovaného nedůvodným jen v poměrně nepatrné části.

8. Soud prvního stupně sice postupoval správně, pokud na posouzení předmětného nároku aplikoval hmotněprávní úpravu úvěrové smlouvy plynoucí z ust. § 2395 a násl. o. z., avšak zcela opomněl přihlédnout ke zjevné spotřebitelské povaze uvedeného závazku a judikaturou Ústavního soudu v dané souvislosti dovozené povinnosti obecných soudů ex officio zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného spotřebitele plánovaný úvěr splatit, neboť opačný přístup implikuje závěr o zásahu do základního práva spotřebitele coby slabší smluvní strany na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, který jako vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu je podle článku 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby). Ústavní soud akcentoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd., a že neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je třeba takovou úvěrovou smlouvu považovat za neplatnou (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), a to pro rozpor s dobrými mravy (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 20 Cdo 2897/2021). Ustálená judikatura přitom jasně stanoví, že věřitel nedostojí povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (jeho schopnosti úvěr splácet) tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech. Zmíněná odborná péče totiž předpokládá, že ze strany věřitele budou informace získané od spotřebitele ověřeny i z jiných zdrojů, tedy kromě nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, dále též pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u kterých došlo k prodlení (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Relevantními registry v České republice jsou registry [příjmení] zájmového sdružení právnických osob (Registr FO, Registr IČ a Pozitivní registr), Bankovní registr klientských informací [právnická osoba] - [právnická osoba] a Nebankovní registr klientských informací CNCB z. s. p. o.

9. Jelikož účastníky uzavřená úvěrová smlouva obsahuje toliko informaci o posouzení úvěruschopnosti žalovaného výhradně na podkladě informací získaných od spotřebitele a sama žalobkyně nejen v žalobě, ale i jejích dalších podáních nic netvrdila a nic nehodlala prokazovat ve vztahu k plnění své povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jež mělo předcházet uzavření předmětné úvěrové smlouvy, odvolací soud dospěl k závěru o žalobkyní neunášeném břemenu tvrzení a břemeno důkazní stran řádného odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Z důvodu neúčasti žalobkyně na odvolacím soudem nařízeném jednání se na popsaném stavu nic nezměnilo ani za apelačního řízení. Žalobkyně sice v rámci souhlasu s projednáním odvolání žalovaného v její nepřítomnosti uvedla, že pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba z její strany cokoliv dalšího tvrdit či prokazovat, aby ji k tomu vyzval, avšak pro takový postup nelze nalézt příslušnou procesněprávní oporu. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou sice procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný ve velké Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1999 civ.), nicméně váže-li ust. § 118a o. s. ř. tuto povinnost výslovně na jednání (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 212/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]), pak takové poučení se účastníku řízení může dostat jen v rámci konaného jednání soudu, přičemž soud není oprávněn a ani povinen nepřítomnému účastníku sdělovat potřebná poučení jinak, dokonce není ani povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (k tomu srovnej např. [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 831 – 832). Odvolací soud proto z důvodu žalobkyní neuneseného břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy shledal předmětnou úvěrovou smlouvu ze dne [datum] neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. s tím, že k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz § 588 o. z.).

10. Jelikož tedy žalovaný převzal předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je podle § 2991 odst. 2 o. z. povinen poskytnutou jistinu úvěru žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Protože výše žalovaným čerpaného úvěru činila [částka] a jelikož žalovaný v mezidobí poukázal žalobkyni za účelem úhrady zmíněného úvěru částku [částka], lze v daném případě za oprávněný shledat toliko požadavek žalobkyně na zaplacení částky [částka] představující rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla a částkou, kterou jí žalovaný uhradil. Nutno však připomenout, že žalovaný si je této povinnosti vědom, a proti povinnosti k úhradě této výše jistiny svým odvoláním nebrojil.

11. Žalovaný se však mýlí v tom, že za situace, kdy lze pohlížet na předmětnou úvěrovou smlouvu jako na smlouvu absolutně zcela neplatnou, je povinen žalobkyni vrátit pouze nesplacenou část jistiny poskytnutého úvěru bez dalšího. Pomíjí tak, že i pro případ plnění z titulu bezdůvodného obohacení je třeba se zabývat otázkou splatnosti takového nároku. Platí přitom, že není-li – stejně jako v tomto případě - doba splnění nároku dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, stává se splatným dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění, neboť dle výslovného znění ust. § 1958 odst. 2 o. z. je dlužník v takových případech povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Nezbytným předpokladem pro založení splatnosti bezdůvodného obohacení je tedy především to, že věřitel dlužníka o plnění požádá, tj. že je dlužník věřitelem k plnění vyzván. Uvedenou povahu výzvy k plnění bezpochyby lze přiznat předžalobní výzvě, kterou žalobkyně dne [datum] prokazatelně předala držiteli poštovní licence za účelem jejího doručení žalovanému. Tuto výzvu lze na základě zákonné fikce zakotvené v § 573 o. z. považovat za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum], a tudíž do prodlení s úhradou předmětného bezdůvodného obohacení se žalovaný dostal počínaje dnem [datum] Odvolací soud proto kromě zmíněné jistiny podle § 1968, 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., shledal důvodným též požadavek žalobkyně na úhradu zákonného občanskoprávního úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Ve zbylém rozsahu odvolací soud považuje žalovaný nárok za nedůvodný.

12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadenou část výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, jak je blíže uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, přičemž ve změnou nedotčeném rozsahu meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, byl v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. povinen rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně.

14. Jelikož předmětem odvolacího řízení byla učiněna pouze část toho, co bylo předmětem řízení před soudem prvního stupně, bylo třeba míru úspěchu ve věci, od níž je třeba ve sporném řízení odvozovat povinnost k náhradě nákladů řízení, posoudit ve vztahu ke každé fázi řízení samostatně.

15. Povinnost k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně odvolací soud stanovil podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v této fázi řízení měl každý z účastníků ve věci úspěch jen částečný. Za takové situace musí být povinnost k náhradě nákladů stanovena podle poměru jejich procesního úspěchu ve věci samé, tedy od úspěchu účastníka, který v řízení zaznamenal převážný úspěch (vítězné strany), je třeba odečíst jeho neúspěch, resp. úspěch druhé procesní strany. [obec] straně totiž přísluší právo, aby jí druhá procesní strana nahradila poměrnou část vynaložených nákladů, a to právě ve výši rozdílu míry úspěchu obou stran sporu. Jelikož žalobkyně byla ve výsledku ve fázi řízení před soudem prvního stupně úspěšná jen co do žalované jistiny ve výši [částka], uspěla tak v řízení co do 30 % předmětu řízení. Ve zbylém rozsahu, tedy co do 70 %, byl pak v uvedeném řízení úspěšný žalovaný. Z uvedeného tudíž rezultuje povinnost žalobkyně k náhradě 40 % všech účelně vynaložených nákladů žalovaného za řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává z paušalizované náhrady nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., konkrétně ve výši [částka] - za podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a za jeho následné doplnění ze dne [datum] (§ 1 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) - z čehož 40 % činí [částka].

16. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť v této fázi řízení měl žalovaný neúspěch jen v poměrně nepatrné části, a proto mu náleží plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů, jež v daném případě sestávají z žalovaným zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši [částka] a zmíněné paušalizované náhrady nákladů řízení nezastoupeného účastníka ve výši [částka], a to konkrétně za žalovaným podané písemné odvolání, přípravu účasti na odvolacím jednání a vlastní účast na jednání před odvolacím soudem (§ 1 odst. 3 písm. a), b), c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tj. celkem [částka].