o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.), ve zbytku žalobní návrh zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedené částky z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřela žalovaná dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ smlouva o zápůjčce“).

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů měl za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] poskytla v hotovosti žalované částku [částka]. Žalovaná však právní předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze [částka]. Pohledávka byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Za prokázané naopak neměl, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit. Uzavřel, že z prohlášení, učiněného žalovanou ve smlouvě o zápůjčce, to nelze dovodit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; není možné, aby se tohoto břemene zprostil jen tím, že si nechá od spotřebitele podepsat libovolné prohlášení v tomto směru. Opatření dostatečných podkladů k posouzení úvěruschopnosti žalované nelze dovodit ani z doložené zákaznické karty ze dne [datum], v níž je uvedeno, že žalovaná má základní vzdělání, je svobodná, žije v nájmu, pracuje jako pokladní, jejíž čistý měsíční příjem činí [částka], odhadované měsíční výdaje činí [částka], kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti či bankovní účet na své jméno žalovaná nemá. K této zákaznické kartě nebyly žalobkyní doloženy žádné další listiny. Není zřejmé, jak byly prověřovány skutečné výdaje žalované.

4. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované. Doloženými listinami nebylo zjištěno, že by disponovala dostatečnými podklady, které by jí umožnily profesionální posouzení úvěruschopnosti žalované, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované zápůjčku splácet. Proto neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

5. K neplatnosti prvostupňový soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť uvedená smlouva o zápůjčce nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též narušuje veřejný pořádek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Poukázal i na závěry usnesení ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], v nichž Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka],„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu podle § 588 o. z. Prvostupňový soud pak s poukazem na § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, vyhověl žalobě co do částky [částka]. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce žalované nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky v souvislosti s poskytnutím zápůjčky, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem, obecné ustanovení o úroku z prodlení v § 1970 o. z. se tu neuplatní, protože je zde právní úprava speciální, zakotvená v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně i žalovaná měly ve věci částečný úspěch.

6. Proti výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to pouze v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Namítala, že se žalovaná v důsledku neplnění svých smluvních povinností dostala do prodlení, a z toho důvodu po ní žalobkyně požaduje zaplacení úroků z prodlení. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo ze zákona, a to § 1970 o. z. [ulice] funkce úroků z prodlení je zcela zřejmá, když se jedná o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, tak jak bylo mezi smluvními stranami ujednáno. Druhou funkcí úroků z prodlení je funkce kompenzační, která zajišťuje, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat svými penězi, které mu měl dlužník vrátit. Argumentaci soudu prvního stupně, že se žalovaná neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem, má za nepřesvědčivou. Ze soudní praxe je obecně známo, že soudy prvního stupně napříč republikou považují za výzvy na vydání bezdůvodného obohacení rovněž oznámení o postoupení pohledávky i předžalobní výzvy. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni i požadovaný zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v části výroku II. ohledně úroku z prodlení a v závislém výroku o nákladech řízení III. podle § 212 a § 212a o. s. ř., načež dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce žalované nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky v souvislosti s poskytnutím zápůjčky, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve napadeným rozsudkem. Obecné ustanovení o úroku z prodlení v § 1970 o. z. se zde neuplatní. Z důvodové zprávy ke speciální právní úpravě zakotvené v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru totiž plyne, že„ Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany“ (srov. obdobně závěry rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka žalobkyně, že oznámení o postoupení pohledávky či předžalobní výzvy se považují za výzvy na vydání bezdůvodného obohacení. Právě pro speciální právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru tato skutečnost nemá vliv na posouzení otázky existence prodlení.

10. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku II. ohledně úroku z prodlení včetně nákladového výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.