o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nemajetkové újmy způsobené průtahy

při daňové kontrole zahájené dne [datum] a ukončené dne [datum]. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a namítla promlčení.

3. Soud prvního stupně opětovně rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], se závěrem, že nárok žalobkyně není promlčen.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, zejména rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a nesporných tvrzení o průběhu daňové kontroly dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9. až 11.). Odvolací soud proto stručně shrnuje pouze stěžejní skutková zjištění.

5. Zajišťovacím příkazem ze dne [datum] byla žalobkyni uložena povinnost složit jistinu na neuhrazenou daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. Dne [datum] žalovaná zahájila u žalobkyně kontrolu daně z přidané hodnoty (zdaňovací období [anonymizováno] [rok] až [anonymizováno] [rok]). Dne [datum] žalobkyně požádala o ukončení daňové kontroly. Rozhodnutím ze dne [datum] byla snížena částka zajištěná zajišťovacím příkazem na částku [částka]. Žalobkyni byl vrácen přeplatek ze zajištění ve výši [částka]. Dne [datum] došlo k projednání zprávy o daňové kontrole a žalovaná předložila žalobkyni zprávu o jejím provedení. [ulice] řízení správním se žalobkyně domáhala vůči [anonymizováno 5 slov]. Prahu ochrany proti nezákonnému zásahu. Shora citovaným rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne [datum], Městský soud v Praze určil, že předmětná daňová kontrola byla nezákonná. Žalovaná byla na počátku daňové kontroly čtyři měsíce a v závěru cca pět měsíců nečinná. Dne [datum] žalobkyně požádala žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

6. Soud prvního stupně po citaci čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále je„ LZPS“) a § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a při vázanosti právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčený, přistoupil k posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy žalobkyně. Za zásadní [anonymizováno] posouzení, zda se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy či o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považoval, že nepřiměřenost délky daňové kontroly (trvala 1 rok, 1 měsíc a 8 dnů) již deklaroval Městský soud v Praze (sp. zn. [spisová značka]). I v projednávané věci proto soud prvního stupně z tohoto závěru vycházel.

7. Při hodnocení charakteru nemajetkové újmy se zaměřil na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to zejména nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že„ na správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Neobstojí tedy názor obecných soudů, že toto právo se vztahuje pouze na ta (správní) řízení, jejichž předmětem je občanské právo nebo závazek dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ Dojde-li tedy v řízení k porušení základního práva nebo svobody, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, což se vztahuje na celkovou délku řízení, a nikoliv pouze na jednotlivé průtahy (dále srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3299/20). V takovém případě se ke stanovení výše nemajetkové újmy použije Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“).

8. Uzavřel, že [anonymizováno] posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně je rozhodné, zda lze v nepřiměřené délce daňové kontroly spatřovat porušení základního práva či svobody žalobkyně. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve kterém Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, dospěl k závěru, že„ daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“ S tímto závěrem se prvostupňový soud plně ztotožnil, když měl za to, že daňová kontrola je zásahem do základního práva osoby, a to zejména do práva vlastnického. Z tohoto důvodu má každý při daňové kontrole právo na přiměřenou délku této kontroly ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS.

9. Vzhledem k tomu, že daňová kontrola byla nepřiměřeně dlouhá, má žalobkyně právo na zadostiučinění. Při úvaze, jaká forma zadostiučinění se jeví jako adekvátní k nepřiměřené délce řízení v trvání 1 roku, 1 měsíce a 8 dnů, vyšel ze skutečnosti, že již rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] byla konstatována nezákonnost předmětné daňové kontroly s průtahy v délce 9 měsíců, čímž došlo ke konstatování porušení práva ze strany žalované. Po zahájení tohoto řízení se pak žalovaná omluvila za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení), když uznala své chyby při provádění daňové kontroly.

10. Prvostupňový soud dále přihlédl i k tomu, že sama žalobkyně se menší měrou podílela na zahájení daňové kontroly, když používala bankovní účty, o kterých správce daně nevěděl, její postup při podnikání tak nebyl transparentní, a správce daně z tohoto důvodu zahájil daňovou kontrolu a zajistil [anonymizováno] prostředky žalobkyně. Prvostupňový soud proto uzavřel, že konstatování porušení práva ze strany žalované a její následná omluva za průtahy v daňovém řízení jsou adekvátním zadostiučiněním. Žalobkyni tak již není namístě přiznat rovněž [anonymizováno] kompenzaci. K tomuto závěru došel rovněž s ohledem na potenciální výši nemajetkové újmy, která by v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu činila zhruba [částka] (když za první dva roky řízení činí újma [částka] a předmětná daňová kontrola byla vedena 13 měsíců a 8 dnů). Považoval tuto výši finančního zadostiučinění za plně kompenzovanou výše uvedeným konstatováním práva a omluvou žalované. Soud prvního stupně vzal rovněž do úvahy celkovou délku daňového řízení v trvání 13 měsíců, které sice bylo na povahu daňové kontroly nepřiměřeně dlouhé, avšak nejedná se o tak extrémní délku řízení, aby žalobkyni způsobila významnou újmu. [příjmení] kontrola navíc z těchto 13 měsíců probíhala po dobu zhruba 4 měsíců řádně. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žaloba byla sice zamítnuta, avšak podstatným důvodem [anonymizováno] zamítnutí žaloby bylo poskytnutí omluvy žalovanou, ke které došlo až po zahájení řízení. Žalobkyni tak bylo až po zahájení řízení poskytnuto ze strany žalované dostatečné zadostiučinění, avšak rovněž byla se svou žalobou částečně neúspěšná, když jí nebyla přiznána [anonymizováno] náhrada.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Vytkla soudu prvního stupně nesprávnost závěru o dostatečné satisfakci tím, že se žalovaná po podání žaloby omluvila. Namítla, že odškodnění konstatováním porušení práva je nedostatečné, neboť Stanovisko umožňuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za výjimečných okolností, které žalovaná neprokázala, ani neplynou z provedených důkazů. Výjimečnost odškodnění konstatováním porušení práva potvrzují i nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1263/17 a ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2058/20. Zdůraznila, že v řízení bylo prokázáno, že [anonymizováno 5 slov]. Prahu vydal dne 30 1. [rok] zajišťovací příkaz [číslo jednací] k zajištění dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za měsíc prosinec [rok] a přikázal žalobkyni složit na účet tohoto správce daně jistinu ve výši [částka], čímž došlo k úplnému paralyzování její činnosti, neboť jde o malý podnik. Význam [anonymizováno] žalobkyni byl přitom existenční, neboť podle veřejně dostupných informací činil její celý majetek [částka]. Bylo proto namístě přiznat [anonymizováno] kompenzaci z důvodu zásadního významu řízení [anonymizováno] žalobkyni. Namítla rovněž, že se soud vůbec nezabýval otázkou, jak dlouho měla daňová kontrola trvat a o kolik byla překročena lhůta [anonymizováno] její dokončení, tedy jak zásadní bylo pochybení daňových orgánů. S poukazem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se otázky absence lhůt v daňovém právu u nejpodstatnějších úkonů správce daně a možnosti použití analogie zákona má žalobkyně za to, že daňové orgány byly povinny provést daňovou kontrolu max. ve lhůtě 60ti dnů, a to podle § 71 odst. 3 správního řádu č. 500/2004 Sb.. Daňový orgán překročil zákonnou lhůtu [anonymizováno] dokončení daňové kontroly více než šestkrát, a jednalo se tak o mimořádný průtah. Podrobně rozebrala i s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu otázku tolerance ojedinělých průtahů při postupu orgánů státní moci, a jejich kazuisticky připouštěný rozsah. Podle žalobkyně tak Nejvyšší soud toleruje ojedinělý průtah, pokud trvá krátkou dobu, řádově měsíce, a nemá vliv na celkovou dobu řízení. To však není její případ, jelikož průtah tvořil 84,6 % celkové doby vyřizování věci. Rovněž nesouhlasila s výrokem o náhradě nákladů řízení. Ačkoliv prvostupňový soud přijal závěr, že žaloba byla podána důvodně a byla zamítnuta [anonymizováno] existenci omluvy žalované, nepřiznal žalobkyni žádnou náhradu nákladů řízení. Jelikož omluva byla poskytnuta až po podání žaloby, má za to, že jsou dány výjimečné okolnosti, [anonymizováno] jejichž existenci je důvodné přiznat náhradu nákladů řízení i procesně neúspěšnému účastníkovi řízení. V replice k vyjádření žalované argumentovala i s použitím judikatury [anonymizováno] závěr, že i na dané řízení se vztahuje čl. 6 Úmluvy. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal jí náklady řízení.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání zdůraznila, že v projednávané věci nešlo o řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tudíž se nelze ve správě daní dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době, což vylučuje možnost nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a tudíž i aplikovatelnost Stanoviska. V úvahu by připadala pouze náhrada za eventuální průtahy, které ovšem žalobkyně ani netvrdila, ani neprokázala. I s poukazem na judikaturu argumentovala [anonymizováno] závěr, že omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem a rovněž, že konstatování porušení práva žalobkyně (poškozené) je možno považovat za základní formu satisfakce. Namítá-li žalobkyně, že daňová kontrola měla být provedena ve lhůtách podle § 71 odst. 3 správního řádu, zdůrazňuje, že zákon č. 280/2009 Sb. (daňový řád) v § 262 uvádí, že se při správě daní správní řád nepoužije. Dále rozvádí tuto argumentaci, že subsidiární použití správního řádu není možné. Představa, že veškerá daňová řízení by měla být správcem daně ukončena do 30, resp. max. do 60 dnů, je naprosto nereálná. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzením, že průtah tvořil 84,6% celkové doby vyřizování věci, když žalované není jasné, jak k tomuto číslu žalobkyně dospěla. Průtah také nelze považovat za mimořádný. Nejvyšší soud se totiž k délce řízení vyjádřil ve Stanovisku tak, že řízení trvající dva roky lze považovat za přiměřené. Je-li přiměřená délka řízení 24 měsíců, je jistě přiměřená i délka řízení cca 13 měsíců. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil po provedení listinných důkazů, a to rozvahy žalobkyně ke dni [datum] a úplného výpisu žalobkyně z obchodního rejstříku o zjištění, že vlastní kapitál žalobkyně činil [částka], a dále že žalobkyně byla v dotčeném období společností s jediným společníkem.

15. Odvolací soud shodně jak soud prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud v návaznosti na citovaný nález dovodil, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. Otázkou, zda daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž shrnul, že daňové řízení včetně daňové kontroly ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se dotýká i garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a žalobkyni tudíž svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS. Z právě uvedeného je zjevné, že námitka žalované, že se nelze ve správě daní dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je lichá.

16. V projednávané věci daňová kontrola trvala od [datum] do [datum], tedy 13 měsíců a 8 dnů, přičemž hned po zahájení řízení byly orgány státu 4 měsíce nečinné a v závěru dalších 5 měsíců. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] byla konstatována nezákonnost této daňové kontroly s průtahy v délce 9 měsíců. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotí uvedenou délku posuzovaného řízení jako nepřiměřenou. Tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta první a třetí OdpŠk. Není-li délka správního řízení přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 LZPS domněnka vzniku nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20).

17. Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že konstatování porušení práva, které se žalobkyni dostalo již rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ve spojení s omluvou, kterou žalovaná žalobkyni poskytla v průběhu tohoto řízení, jsou adekvátním zadostiučiněním. Při určení vhodné formy satisfakce podle § 31a odst. 2 OdpŠk je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení [anonymizováno] poškozeného byl pouze nepatrný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]).

18. V posuzovaném případu je nutné hodnotit kritéria vyplývající z § 31a odst. 3 Odpšk, přičemž k jednání poškozené je třeba přihlížet jen z toho pohledu, zda svým jednáním přispěla k průtahům, nikoliv hodnotit, zda přispěla svým jednáním k zahájení daňové kontroly (obdobně jako u pachatelů trestných činů). Ze skutkových zjištění se přitom nepodává, že by žalobkyně přispěla svým jednání k průtahům při daňové kontrole. Rovněž nelze hodnotit, že by význam předmětu řízení [anonymizováno] žalobkyni byl nepatrný. Nelze proto než uzavřít, že žalobkyni vznikla újma, kterou je namístě odškodnit penězi, neboť pouhé konstatování porušení práva, ani ve spojení s omluvou, není v souzené věci dostatečné. Za relevantní také nelze považovat, že případná výše peněžitého zadostiučinění, vycházeje ze Stanoviska, by činila podle soudu prvního stupně cca [částka]. Přestože Stanovisko představuje vodítko [anonymizováno] určení výše kompenzace, nelze odhlédnout od odlišností soudního a správního řízení, a krátit částku za první dva roky na polovinu. Odvolací soud považuje žalobkyní uplatněnou částku za přiměřenou její újmě, zejména s přihlédnutím k postupu orgánů veřejné moci, neboť veškeré průtahy je třeba přičítat jim, a dále i k významu předmětu řízení [anonymizováno] žalobkyni. Je si třeba uvědomit, že daňová kontrola byla zahájena poté, co byla zajišťovacím příkazem zajištěna částka [částka], ačkoliv z rozvahy žalobkyně, jako jednočlenné obchodní korporace, vyplývá, že její vlastní kapitál v předmětném období činil pouze [částka]. Teprve rozhodnutím ze dne [datum] došlo ke snížení této částky na částku odpovídající daňové povinnosti žalobkyně ([částka]). Tyto okolnosti tak významně zvyšují její újmu.

19. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen ve vztahu k úroku z prodlení ve výši 9% ročně z částky [částka] za den [datum], neboť k prodlení žalované došlo až dnem následujícím po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku žalobkyně u žalované ([datum]).

20. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o. s. ř a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Úspěšné žalobkyni v řízení vznikly náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši [částka], za podané odvolání ve výši [částka] a nákladech právního zastoupení. Při stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování odvolací soud vyšel z § 1 odst. 2, § 6, § 7, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“). Odměna za jeden úkon právní služby činí částku [částka] a náhrada hotových výdajů částku [částka]. V projednávané věci vykonal advokát žalobkyně 8 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum], odvolání ze dne [datum], doplnění odvolání ze dne [datum], opětovná účast u jednání dne [datum], odvolání ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]). Odvolací soud naopak nepřiznal odměnu za souhlas s vyřízením věci bez nařízení jednání a žádost o nařízení jednání formou videokonference, neboť se nejedná o úkony podle § 11 odst. 1 či 2 AT, a to ani při použití odstavce třetího. Rovněž nepřiznal odměnu za repliku k vyjádření žalované ze dne [datum], neboť tento úkon, s ohledem na obdobnost obsahu s již podaným doplněním odvolání, nepovažoval za účelný. Odměna za zastupování činí částku [částka], náhrada hotových výdajů částku [částka] a 21% DPH. Celkové náklady řízení činí částku [částka].