o zaplacení částek 126 527 Kč, 27 848 Kč a 28 000 Kč

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 126 527 Kč s úrokem z prodlení ve výši 27 848 Kč a náklady na soudní poplatky a právní služby advokáta ve výši 28 000 Kč (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (po vícero doplněních a upřesněních) domáhal zaplacení částky 126 527 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z této částky ve výši 27 848 Kč a dále částky 28 000 Kč představující náklady vynaložené ve správních řízeních a v řízeních vedených ve správním soudnictví. Tvrdil, že částka 126 527 Kč (spolu s příslušenstvím) představuje majetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že mu v období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019 nebyl zasílán plat, a to na základě pouhého pokynu účtárny, nikoli na základě zákonného rozhodnutí. Částka 126 527 Kč představuje částku, kterou by na platech vymohl, pokud by státní tajemník žalované vydal své rozhodnutí řádně a včas. Tato újma mu vznikla nesprávným úředním postupem – neoprávněným pokynem účtárně, respektive nezasíláním platu bez jakéhokoliv rozhodnutí.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a argumentovala tím, že žalobci v období, za které požaduje zaplacení platu, nevznikl žádný právní nárok na plat ani na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 11. až 25.), vysvětlil, proč neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz výslechem svědka – bývalého [funkce] [jméno FO] (bod 26.) a po právní stránce posoudil věc podle jím citovaných ustanovení zákona (body 28. až 33.).

5. Pokud jde o nárok ve výši 28 000 Kč představující náklady na soudní poplatky a právní služby advokáta v souvislosti se správními řízeními, správními rozhodnutími a v souvislosti s projednáváním žalob ve správním soudnictví, tak žalobce tento nárok u žalované neuplatnil ani v podání ze dne 7. 8. 2022, ani v jakémkoliv jiném podání podle § 14 odst. 1 zákona; podle § 14 odst. 3 zákona je však uplatnění nároku na předběžné projednání podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, což bylo důvodem (bez dalšího) k zamítnutí žaloby.

6. Důvodným neshledal soud prvního stupně ani nárok na zaplacení částky 126 527 Kč s příslušenstvím ve výši 27 848 Kč, představující nezaslané platy za červenec až prosinec 2019. V tomto ohledu je žalobce aktivně legitimován k podání žaloby, neboť byl účastníkem správního řízení o výplatě platu, svůj nárok uplatnil u žalované, která nárok odmítla.

7. Nalézací soud vycházel z toho, že k tomu, aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik újmy podle zákona, musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik újmy a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Pokud jde o nezákonné rozhodnutí, tato podmínka je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost (§ 8 odst. 1, 2 zákona a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1954/2019). Z kontextu odůvodnění rozsudku lze zároveň dovodit, že soud prvního stupně nezvažoval odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (to ostatně žalobce ani netvrdil).

8. Soud prvního stupně se však zabýval tím, zda mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu na straně žalované, který měl podle žalobce spočívat v nevydání řádného rozhodnutí ve věci nevyplacení platu, ale pouze v pokynu, aby žalobci nebyl vyplácen plat za období červenec až prosinec 2019. Nalézací soud přitom dospěl k závěru, že žalovaná se žádného nesprávného úředního postupu nedopustila.

9. V době, v níž měl žalobce utrpět újmu, tedy od července do prosince 2019, byl žalobce ve služebním poměru a byl povinen vykonávat službu na služebním místě, na které byl převeden rozhodnutím služebního orgánu ze dne 26. 6. 2019. Žalobce však k výkonu státní služby na tomto služebním místě nenastoupil a státní službu nevykonával. Jednalo se o období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019, a do tohoto období zapadá i doba, za kterou žalobce požaduje zaplacení částky 126 527 Kč s příslušenstvím. K výkonu státní služby na předmětném služebním místě žalobce nenastoupil ani po rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 23. 10. 2019, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně. Nenastoupení k výkonu státní služby pak bylo předmětem projednání a rozhodnutí kárnou komisí prvního stupně zřízené v [ústřední orgán], která rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019 uložila žalobci kárné opatření – propuštění ze služebního poměru; kárná komise druhého stupně pak rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019 rozhodnutí kárné komise prvního stupně potvrdila. V obou rozhodnutích kárných komisí byla přitom nepřítomnost žalobce na pracovišti klasifikována jako neomluvená. Rozhodnutí kárné komise druhého stupně bylo přezkoumáno i v soudním řízení správním, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021 byla žaloba žalobce zamítnuta, stejně jako kasační stížnost žalobce podaná proti tomuto rozsudku, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022. Žalobcem podaná ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022.

10. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že byl oprávněn odmítnout výkon práce ze zdravotních důvodů. To, že žalobci nebyl vyplácen plat, je pouze důsledkem jeho neomluvené absence ve výkonu služby, když plat za státní službu je koncipován jako plnění poskytované státnímu zaměstnanci za již vykonanou státní službu a práci. Vznik práva na plat je podmíněn faktickým výkonem státní služby, nikoli pouhou existencí služebního poměru. Pokud tedy žalobce nevykonával státní službu z důvodu své neomluvené nepřítomnosti na pracovišti, nebyl mu ze strany služebního úřadu poskytnut plat, neboť mu na něj nevznikl nárok.

11. Nedůvodnou vyhodnotil i námitku žalobce, že nepřiznání platu je postihem či odvetným opatřením služebního úřadu vůči žalobci jako oznamovateli ve smyslu nařízení vlády č. 145/2015 Sb., přičemž v této souvislosti poukázal zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022. To, že žalobci nebyla jím požadovaná částka přiznána, tak není postihem či odvetným opatřením. O uplatněném nároku žalobce bylo přitom rozhodnuto doposud nezrušenými pravomocnými rozhodnutími, a proto je třeba vycházet z toho, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by vyústil v nezákonné rozhodnutí. O nevyplacení platu nebylo služebním orgánem vydáno rozhodnutí, neboť o dané věci není vedeno řízení ve věcech státní služby zakončené vydáním rozhodnutí ve věci samé, nevyplacení platu je jen důsledkem nepřítomnosti žalobce na pracovišti služebního úřadu. Nárokem žalobce na plat za období červenec až říjen 2019 ve výši 82 675 Kč a za období listopad a prosinec 2019 ve výši 43 852 Kč (v součtu 126 527 Kč) se soudy již zabývaly. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 12. 11. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 82 675 Kč s příslušenstvím jako platu za měsíce červenec až říjen 2019, toto řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena [funkce] [ústřední orgán] jako příslušnému služebnímu orgánu. Rozhodnutím [funkce] ze dne 22. 4. 2021 bylo rozhodnuto, že uvedená částka žalobci nenáleží, toto rozhodnutí bylo potvrzeno [funkce] a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024 byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí [funkce] ze dne 29. 7. 2021 a tento rozsudek nabyl právní moci 5. 6. 2024. Dále se žalobce žalobou ze dne 13. 1. 2020 podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 domáhal zaplacení částky 43 852 Kč s příslušenstvím jako platu za měsíce listopad a prosinec 2019, rovněž toto řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena [funkce] [ústřední orgán]; v této věci bylo rozhodnuto stejně, tj. tak, že tento plat žalobci nenáleží, a žalobcem podaná žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2022, rovněž zamítnuta. Dále bylo u Obvodního soudu pro Prahu 7 vedeno řízení pod sp. zn. [spisová značka], v němž žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy ve výši 82 675 Kč představující plat za měsíce červenec až říjen 2019, tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 11. 7. 2022 a k odvolání žalobce byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. [spisová značka].

12. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl v něm (argumentačně poněkud nepřehledně), že „usnesení“ (zjevně rozsudek – poznámka odvolacího soudu) je odtrženo od reality ve smyslu, že dvě řízení o platech žalobce ve správním soudnictví byla o tzv. deklaratorních rozhodnutích, daná řízení však byla o tzv. konstitutivních rozhodnutích. Soud hovoří o rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka], ale zcela opomíjí následující rozsudek NSS, č. j. [spisová značka]. Dále soud zcela vypouští důkazy, kde je doloženo, že předžalobní výzvy ve věcech platů za červenec až srpen a listopad až prosinec 2019 učinil již 9. 9. 2019, čímž i podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyvolal nárok na vydání rozhodnutí ve věcech služby podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě. V případě, že byl nespokojen s nezasíláním platu, tak žalovaná měla povinnost toto řešit vydáním rozhodnutí ve věci mimo jiné z důvodu možnosti soudní obrany. Soud nesprávně uvádí, že žalovaná se nesprávného úředního postupu nedopustila, neboť o nepřítomnosti žalobce na pracovišti v období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019 bylo vedeno kárné řízení. V kárném řízení bylo totiž jen a pouze řešeno období od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019. Celé nepravdivé je i tvrzení v bodě 53, když o nevyplacení platu se vede řízení dle hlavy II. zákona o státní službě a dle § 159 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Nejpozději bylo nutno ze strany žalované zahájit řízení ve věcech služby ke dni předžalobní výzvy, tj. k 9. 9. 2019. Soud dále hovoří o rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 29. 7. 2021, z čehož je zřejmé, že žalovaná ani po 9. 9. 2019 nijak nereagovala a nezahájila ve věci platů správní řízení, přičemž tento stav trval dva roky. Zcela důvodné je proto požadovat i úroky z prodlení ve výši 27 848 Kč. Z jím poskytnutých příloh je zřejmé, že související správní řízení o platech byla v obou případech zahájena z moci úřední, což opět odporuje odůvodnění rozsudku. O nároku na plat již probíhala dvě řízení ve správním soudnictví, nicméně daná řízení byla poznamenána nepoctivým jednáním žalované, která protahovala otázku zahájení správních řízení až do nástupu nového [funkce] [jméno FO], který nahradil [jméno FO]. [funkce] [jméno FO] měl povinnost alespoň zahájit správní řízení o platu žalobce ke dni 9. 9. 2019. Soud se vůbec nevypořádal s otázkou příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu bývalého [funkce], který spočíval v pouhém pokynu účtárně k nezasílání platu namísto řádného rozhodnutí ve věci. Soud také nepochopitelně odmítl důkaz výslechem bývalého [funkce], který by byl významný z důvodu, zda byl vůbec způsobilý učinit dané pokyny účtárně a jiné úkony a rozhodování z důvodu medializovaného podezření na ukončení jeho služebního poměru v předmětné době. Veškeré jeho úkony, pokyny a rozhodnutí byly neplatné. Soud neprovedl jím navrhovaný důkaz z důvodu nově vzniklých skutečností, kterou je v tomto případě judikatura – rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. [spisová značka]. I nadále trvá na tom, že nevyplacení platu bylo ze strany žalované odvetným opatřením, které je zakázáno. Domáhal se toho, aby byl rozsudek zrušen a žalobě bylo vyhověno.

14. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla, aby byl rozsudek jako správný potvrzen.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné. Se základními úvahami soudu prvního stupně o tom, že nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost žalované za (majetkovou) újmu žalobci, se odvolací soud ztotožňuje a na tyto závěry odkazuje.

16. Žalobce poté, co nebyl se svými platovými nároky úspěšný ve správních řízeních a v řízeních před správními soudy, se domáhá téhož nároku (platu za období od července 2019 do prosince 2019) cestou žalob podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tyto nároky označuje jako nemajetkovou újmu (věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a pod sp. zn. [spisová značka]) nebo jako majetkovou újmu (jako v tomto řízení), popřípadě v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevyplacení platu konstruuje další žalobní nároky (škoda, respektive ušlý zisk – řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Všechny tyto nároky byly doposud pravomocně zamítnuty a i v tomto případě je třeba uzavřít, že žalobci nárok na odčinění (majetkové) újmy nevznikl.

17. Předně odvolací soud nesdílí pochybnosti žalobce o tom, zda by i tato věc neměla být postoupena služebnímu orgánu žalované. Skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku je ryze věcí samotného žalobce, který jednoznačně (i po všech upřesněních a úpravách žaloby) tvrdí, že újma mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu žalované (respektive jejích orgánů). Žalobce se sice ve skutečnosti i touto žalobou domáhá zaplacení platu, ale důsledek jeho nevyplacení spatřuje v nesprávném úředním postupu žalované. Rozhodnutí o takovém nároku je tedy v pravomoci soudů, a nalézací soud nijak nepochybil, pokud takový nárok projednal a rozhodl o něm, i když se ve skutečnosti žalobce domáhá „oklikou“ platových nároků ze služebního poměru.

18. Jak již správně zdůraznil soud prvního stupně, ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek – existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody o odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím se jednat nemůže, když žalobce ani netvrdí, že by některé z rozhodnutí, týkající se jeho nároku na vyplacení platu, bylo zrušeno či změněno, a žádné takové zjištění nevyplynulo z provedeného dokazování – naopak bylo prokázáno, že ve všech řízeních týkajících se platových nároků nebyl žalobce úspěšný.

19. Soudy ve všech shora zmíněných řízeních žalobci zdůraznili, že důvodem pro nevyplacení platu za období července až prosince 2019 nebyl (nemohl být) tvrzený nesprávný úřední postup žalované, ale absence žalobce na pracovišti a že ukončení služebního poměru žalobce u žalované bylo již pravomocně přezkoumáno, přičemž o této věci rozhodovaly soudy všech instancí včetně Ústavního soudu. Absence na pracovišti byla také důsledkem toho, že žalobce práci ve služebním poměru nevykonával, a to mělo za následek to, že mu nevznikl nárok na plat. Nevyplacení platu v uvedeném období tedy nemůže být v příčinné souvislosti s absencí rozhodnutí o zproštění výkonu služby, ale jako důsledek nenastoupení na služební místo, kam byl žalobce převeden, a nevykonávání této práce. Navíc služební orgán neměl povinnost rozhodovat o platu žalobce za jednotlivé kalendářní měsíce a povinnost rozhodnout o platových nárocích mu vznikla až poté, co mu byly soudem postoupeny návrhy žalobce s požadavkem na vyplacení tohoto platu. O těchto návrzích bylo rozhodnuto tak, že tento nárok nevznikl. Stejně tak je správný závěr soudu prvního stupně, že nevyplacení platu není trestem ani postihem ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 či nařízení vlády č. 145/2015 Sb., což ostatně ostatně uvedl i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2401/22 ze dne 4. 10. 2022.

20. Opodstatněným není ani odkaz žalobce na rozhodování Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka], kde bylo rozhodováno o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (v případě žalobce byla otázka trvání služebního poměru již pravomocně a závazně vyřešena). Z tohoto pohledu tak nemá význam ani návrh Nejvyššího soudu na zrušení části zákoníku práce ve věci sp. zn. [spisová značka], v níž je řešeno dovolání proti shora zmíněnému rozsudku Městkého soudu v Praze.

21. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 28 000 Kč, ten nemůže být důvodný již proto, že by muselo jít o takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (srovnej § 31 zákona), avšak pokud tu není nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, nemohl takový nárok žalobci vzniknout.

22. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná byla v této fázi řízení procesně úspěšná. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů 2× 300 Kč (příprava na jednání a účast u jednání) podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.