o zaplacení částky 145 846,66 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 9. 2024, č. j. 34 C 91/2024-51

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 145 846,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 9. 3. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na smluvní pokutu opírající se o smlouvu o zápůjčce č. [číslo] (dále jen „smlouva“).

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v bodě 3. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Poté uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vycházeje z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se zápůjčka ve skutečnosti týkala podnikatelské činnosti žalovaného, a to i přesto, že žalovaný byl ve smlouvě označen sídlem (místem podnikání) a identifikačním číslem, ale i bydlištěm (jehož adresa je navíc shodná se sídlem) a datem narození, a smlouva ve formulářových ustanoveních (předtištěné, bez možnosti odchylného ujednání) obsahuje jako účel investiční zápůjčka. Ani výpis z živnostenského rejstříku, podle kterého byl žalovaný v předmětném období podnikatelem, a daňové přiznání žalovaného neprokazuje, že zápůjčka byla skutečně určena k podnikatelskému účelu. Aplikoval proto ustanovení o ochraně spotřebitele, konkrétně zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 307/2018 Sb. Jelikož žalobkyně nesplnila svou povinnost podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, shledal smlouvu absolutně neplatnou.

4. Žalobu neshledal důvodnou, ani kdyby žalovaný uzavřel smlouvu v postavení podnikatele, a to s poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, podle něhož není důvod zbavovat podnikatele ochrany před excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. Uzavřel-li podnikatel jako fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude náležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Slabší stranou může být i osoba, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Domněnka zakotvená v § 433 odst. 2 takovou konstrukci nevylučuje. Prvostupňový soud v tomto případě zastává názor, že dlužník je slabší stranou. Jeho finanční síla je výrazně odlišná, neboť se jednalo pouze o fyzickou osobu-živnostensky podnikající, přičemž věřitel (žalobce) je akciovou společností, zaměřující se na poskytování půjček. To, že je dlužník slabší stranou, dokresluje rovněž charakter smlouvy, kdy smlouva je formulářová a dlužník neměl reálnou šanci zasahovat do jejího textu. Právní předpisy sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky v případě úvěru, z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Jako nepřiměřená, a proto odporující dobrým mravům je považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle výpisu z databáze ARAD vedené ČNB činila obvyklá výše úroků úvěru s fixací sazby od jednoho roku do pěti let včetně v době poskytnutí úvěru 12,04 % ročně. V projednávané věci je sjednaný úrok ve výši 64,3 % ročně rozporný s dobrými mravy, které platí obecně, tedy i pro vztahy mezi podnikateli. Předmětná smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle § 588 o. z. Nad rámec právě uvedeného podotkl, že v tomto řízení není vázán pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka]. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že se na danou zápůjčku vztahuje zákon o spotřebitelské smlouvě. Smlouva byla uzavřena jako podnikatelská zápůjčka mezi dvěma podnikateli, což plyne z jejího samotného znění. Smluvní úrok byl sjednán v zákonném limitu, a není proto důvod smlouvu hodnotit jako neplatnou. Zdůraznila, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, pročež je třeba zohlednit vyšší riziko poskytování úvěrů než u bankovních subjektů. Poukázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a rovněž Krajského soudu v [adresa]. Při posuzování mělo být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami, přičemž v červenci 2018, kdy byla zápůjčka poskytnuta, činila nejvyšší sazba u úvěrů z kreditních karet 24,15 % ročně. Výše úroku tak není nepřiměřená. Zdůrazňuje zásadu pacta sunt servanda. Zásah soudu prvního stupně do autonomie vůle stran v neprospěch žalobkyně považuje za nepřípustný. Pro případ, že by však bylo na místě výši úrokové sazby přezkoumávat, mohlo by se jednat maximálně o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z. To by ale nevedlo k závěru o absolutní neplatnosti celého právního jednání. Dále poukazuje na to, že se již domáhala vůči žalovanému zaplacení totožné smluvní pokuty, i když z titulu jiné smlouvy, a to v řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], přičemž těmto žalobám bylo zcela vyhověno. Odkazuje proto na § 13 o. z. s tím, že věc by měla být posouzena stejně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě zcela vyhověl a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), načež dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Dokazování pak doplnil o zjištění z databáze ARAD pro měsíc červenec 2018.

7. Odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním s výjimkou obvyklé výše úroků, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. V převážném rozsahu pak odkazuje i na jeho závěry právní, a to jak ve vztahu k posouzení smlouvy jako uzavřené se žalovaným nikoli však v postavení podnikatele, ale spotřebitele vyjádřených v bodech 6. až 8. napadeného rozsudku. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem, že i kdyby smlouvu uzavřel žalovaný jako podnikatel, vystupoval by ve vztahu se žalobkyní v postavení slabší smluvní strany.

8. Z databáze ARAD pro měsíc červenec 2018, kdy byla zápůjčka žalovanému žalobkyní poskytnuta, vyplynulo, že průměrný úrok poskytovaný bankami u úvěrů pro spotřebu s fixací na 1 až 5 let činil 8,46 % ročně, u ostatních úvěrů činil 3,05 % ročně, z toho pro živnostníky 4,13 % ročně. Při poměření úrokové sazby ve smlouvě sjednané ve výši 64,3 % ročně s touto průměrnou výší úrokové sazby, nikoli výší úrokové sazby u atypických úvěrů z kreditních karet (okolností determinující výši úroku je u nich existence bezúročného období), je zjevné, že převyšuje výši obvyklého úroku poskytovaného bankami zcela nepoměrně. Z judikatury v případě nepodnikatelských subjektů přitom plyne, že úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy v případě, že dosahuje téměř 4násobku obvyklé bankovní úrokové sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) a že úroková sazba může být za určitých podmínek shledána nemravnou, i pokud bude sjednána na úrovni 2 či 3násobku obvyklé bankovní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ze dne 27. 2. 2007, sp. zn 33 Odo 236/2005). Rozdíl mezi sjednanou výší úroku a obvyklou výší je pak natolik významný, že je třeba jej hodnotit jako rozporný s dobrými mravy i v případě podnikatelů, přinejmenším co se podnikatelů-fyzických osob týče. Judikatura Nejvyššího soudu nevyučuje, že také v případě podnikatelů může i jen samotná úroková sazba odůvodňovat použití § 588 o. z. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že ujednání o úrocích je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Tento závěr je přiléhavý nejen při posuzování žalovaného jako spotřebitele, ale i tehdy, byl-li by posuzován jako slabší smluvní strana (podnikatel-fyzická osoba).

9. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda lze přistoupit k moderaci úroků podle § 577 o. z., jak požadovala žalobkyně. Vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale podle § 576 o. z. i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (shodně viz Handlar, J. § 577 In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část § 1−654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2065).

10. Odvolací soud shodně jako zdejší soud např. v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80, uzavírá, že prostor pro moderaci úroků dán není. Odvolací soud je i v této věci přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ostatně ani nijak nezastírá. Lze tak vycházet z toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.

11. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné změnit (moderovat) i proto, že by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace § 577 o. z. vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18-C-351/18). Pro shora popsaná specifika tohoto úvěru lze tyto závěry vztáhnout na i na úvěr žalovaného, byť označený jako úvěr podnikatelský.

12. Za popsané situace nelze než uzavřít, že účastníky uzavřená smlouva je pro sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná jako celek. K této neplatnosti je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu ze strany žalovaného. Závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy soud učinil i s vědomím obecného právního principu smluvní autonomie, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů, jakož i ochrany slabší smluvní strany.

13. Domáhala-li se žalobkyně aplikace § 13 o. z. s poukazem na rozhodnutí o totožné smluvní pokutě z titulu jiné smlouvy v řízení u Obvodního soudu pro [adresa] vedeném pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], nelze než uvést, že takto uvedené ustanovení není možné použít, neboť tato rozhodnutí nejsou odvolacímu soudu známa. Jedná-li se pak o rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] v totožné věci, jedná o rozsudek pro zmeškání, v němž se soud otázkou platnosti smlouvy vůbec nezabýval.

14. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. včetně výroku o nákladech řízení jako věcně správný.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.