o zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 340 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 10. 2022 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce, která bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá shora uvedené částky s tím, že dne 17. 10. 2019 poskytla žalovanému převodem na účet bezúročnou zápůjčku ve výši 340 000 Kč.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů, účastnického výslechu žalobkyně a dále svědkyň [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [adresa] a svědka [adresa] dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 4. až 12.).

4. Po citaci § 2390 a § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vyšel z toho, že účastníci řízení byli v minulosti manželi, přičemž žalobkyně dne 17. 10. 2019 zaslala žalovanému na jeho bankovní účet částku 340 000 Kč, a to za účelem úhrady jeho dluhů vymáhaných v exekučních řízeních. Žalobkyně však ani přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by mezi manželi byla uzavřena zápůjčka. Prvostupňový soud zdůraznil, že pouhé prokázání zaslání finančních prostředků z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného nepostačuje k prokázání, že došlo k uzavření zápůjčky. Dále rozebral, proč vycházel z výpovědí svědkyň [jméno FO] a [jméno FO], a z jakého důvodu naopak hodnotil výpovědi svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a také [jméno FO] jako nevěrohodné.

5. Soud prvního stupně dále uzavřel, že ani konverzací účastníků z období od ledna 2022 do října 2022 nebylo prokázané, že by k ujednání o vrácení finančních prostředků mezi účastníky řízení došlo při jejich poskytnutí. Žalovaný v ní sice připouští, že je žalobkyni ochoten zaslat určitou částku přibližující se částce žalobkyní v minulosti žalovanému zaslané, ovšem jedná se o diskusi účastníků primárně za účelem ukončení jejich manželství, kdy žalobkyně podmiňuje podání návrhu na rozvod manželství právě tím, že žalovaný se zaváže jí určitou částku zaplatit. Žalovaný opakovaně poukazoval na fakt, že žalobkyni ničeho nedluží, že se jedná o dluh žalobkyně, a že pokud se rozhodne plnit, je to jeho dobrá vůle, když jí ničeho oficiálně nedluží. Konverzace účastníků podporuje tvrzení žalovaného, že vůči žalobkyni cítil dluh morální, nikoliv právní. Žalobkyně si přitom žalovaného vzala za situace, kdy žalovaný již před uzavřením manželství měl značné množství dluhů, což bylo manželi řešeno úpravou jejich majetkových poměrů po uzavření manželství. Problémy ohledně jeho dluhů se v manželství projevily poměrně záhy, když byl bankovní účet manželky postižen opakovaně již v první polovině roku 2017 a manželka nastalou situaci řešila zcela „přilnavým“ racionálním právním jednáním. Výše dluhů žalovaného žalobkyni musela být známa nejpozději k srpnu roku 2017, kdy byl pořízen výpis z Centrální evidence exekucí stran žalovaného. Až dva roky poté se účastníci řízení rozhodli finanční situaci žalovaného řešit globálně a žalobkyně si zapůjčila částku 340 000 Kč a poskytla ji žalovanému k úhradě dluhů vymáhaných v exekučních řízeních. Žalobkyně nejednala z popudu překvapení z nastalé nepříjemné situace, když se situací byla již přes dva roky obeznámena a v minulosti ji již opakovaně řešila, a to zcela racionálním právním jednáním. Je tak zřejmé, že žalobkyně nebyla v rozhodné době pod okamžikovým tlakem způsobeným určitým konkrétním krokem soudního exekutora. Žalobkyně se svým krokem rozhodla pomoci žalovanému, ale i sobě, aby se vyvarovala do budoucna situaci, která zde vyvstala v roce 2017 a jejíž řešení nemělo krátkého rozsahu, když opakovaně ve věci rozhodoval odvolací soud. Nebylo možno též přehlédnout zcela specifický vztah mezi účastníky řízení, kteří v rozhodné době roku 2019 byli manželi a pociťovali k sobě silné citové pouto (manželství účastníků se, jak uváděla žalobkyně, dostalo do krize zejména v druhé polovině roku 2020). To bylo tak i odpovědí na to, proč žalobkyně v tomto případě jednala právně z pohledu její zástupkyně iracionálně ke svému životnímu postavení matky tří dětí, která si na to sama musela půjčit a měla uzavřenou se žalovaným smlouvu o úpravě jejich majetkového režimu po uzavření manželství.

6. Žalobkyně žalovaného k vrácení žalované částky vyzvala v lednu 2022, když dřívější výzva nebyla v řízení prokázána a ani ji žalobkyně netvrdila. Toto jednání žalobkyně pouze potvrzuje úvahu, že žalobkyně své jednání v manželství vyhodnotila jako zcela chybné až se značným odstupem času. V řízení současně nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni na jí specifikovaný dluh něčeho plnil, jak žalobkyně tvrdila při jednání soudu dne [datum], když v řízení bylo i jejím účastnickým výslechem prokázáno, že žalovaný jí v průběhu manželství poskytoval určitou část finančních prostředků na chod domácnosti, a že žalovaný též domů donášel s ohledem na místo jeho výkonu brigád potraviny. Finanční prostředky byly žalovaným žalobkyni poskytovány pouze v rámci společného hospodaření bez jasného účelu použití.

7. Prvostupňový soud se však neztotožnil ani s názorem žalobkyně, že nebude-li prokázáno uzavření zápůjčky mezi manželi, má žalobkyně nárok na vrácení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo zcela prokázáno, že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, když žalobkyně žalovanému částku ve výši 340 000 Kč zaslala za účelem úhrady jeho dluhů vymáhaných v rámci exekučních řízení.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč za účast na jednání soudu dne 13. 3. 2024 a dne 5. 6. 2024 podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Aplikaci § 150 o. s. ř. pak vyloučil z důvodu, že žalovaný je zjevně osobou finančně slabší, bez stálého faktického bydliště, potýkající se se značnými zdravotními problémy, a proto by se jeho aplikace jevila vůči osobě žalovaného neadekvátní, byť by ji minulý vztah mezi účastníky mohl odůvodňovat.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Podrobně rozebírá jednotlivé provedené důkazy a namítá, že soud prvního stupně si vybírá pouze ty důkazy či jejich části, které korespondují s jeho rozhodnutím a zcela opomíjí důkazy svědčící ve prospěch žalobkyně. Rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, přičemž nesouhlasí se závěrem, že by svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] byli svědky nevěrohodnými. Zdůrazňuje, že ne každý rozpor ve výpovědích svědků zakládá nevěrohodnost. Podobně zdůrazňuje konverzaci účastníků, z níž plyne, že žalovaný podmiňoval vrácení finančních prostředků podáním návrhu na rozvod. Je přitom pochopitelné, že žalovaný měl zájem na tom, aby návrh podala žalobkyně, neboť s podáním návrhu se pojí náklady. Žalobkyně má za to, že z této konverzace je zjevné, že si byl žalovaný vědom svého závazku vůči žalobkyni, avšak zneužívá absenci písemné formy smlouvy o zápůjčce a byl si dobře vědom, že žalobkyně bude muset unést důkazní břemeno. Žalobkyně má za to, že bylo v řízení prokázáno, že peníze byly poskytnuty žalovanému jako zápůjčka, a to převodem přes banku tak, aby nebylo pochyb o tom, že k předání finančních prostředků a uzavření smlouvy došlo. Důvodem byla skutečnost, že exekutoři uzavření smlouvy o majetkovém režimu manželů nerespektovali, přičemž byly žalobkyni obstaveny bankovní účty i v době, kdy vyživovala tři nezletilé děti. Jediným řešením pro ochranu žalobkyně a jejích dětí bylo, aby zapůjčila finanční prostředky žalovanému na uhrazení jeho výlučných dluhů, čímž by se eliminovalo riziko dalších exekucí vedených proti žalobkyni. Aby mohla žalovanému poskytnout zápůjčku, musela si sama peněžní prostředky v totožné výši zapůjčit. Je přitom nelogické, aby k ochraně žalobkyně před dluhy žalovaného byla uzavřena smlouva o majetkovém režimu manželů, a žalobkyně následně uzavřela smlouvu o zápůjčce, která by jí stejně zatížila (před dluhy by tak nebyla ochráněna). Pokud by žalobkyně nebyla postižena exekucemi žalovaného, nikdy by žalovanému finanční prostředky nezapůjčila. Žalovaný pak opakovaně v písemné komunikaci účastníků přislíbil zápůjčku vrátit. Dále žalobkyně zdůraznila, že soud prvního stupně pouze konstatoval, že žalobkyně nemá nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by uvedené jakkoliv odůvodnil. Zcela přitom opomenul ustálenou judikaturu, podle níž je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212, § 212a o. s. ř.), řízení doplnil podle § 213a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které po zopakování důkazu výzvou ze dne 15. 10. 2022 doplnil potud, že z ní vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 340 000 Kč ve lhůtě do 20. 10. 2022. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za postačující pro rozhodnutí ve věci, a to i přes odlišné výsledné právní hodnocení věci (jak uvedeno níže). Odvolací soud souhlasí se závěrem, že se žalobkyni ani přes poučení nepodařilo prokázat, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, přičemž na jeho úvahy pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje. Soud prvního stupně však zcela přehlédl, že Nejvyšší soud konstantně judikuje, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta. Toto tvrzení je pak i dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, nebo usnesení ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012). Předestřené závěry se mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Podle ustálené judikatury žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a dále v něm citovaná rozhodnutí).

12. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zápůjčce, ale současně vzal za prokázané, že žalobkyně dne 17. 10. 2019 zaslala ze svého účtu na účet žalovaného částku 340 000 Kč, je zjevné, že z citované judikatury nevycházel. Za popsané situace totiž bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté peněžité prostředky ponechat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2080/2019). Pokud jako v tomto případě tak žalovaný nečinil, měl jej prvostupňový soud o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Jesliže soud prvního stupně poučení neposkytl, přistoupil by odvolací soud k poučení žalovaného, aby tvrdil a prokázal existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté peněžité prostředky ponechat, při jednání odvolacího soudu. Žalovaný, ač řádně předvolán, se však k jednání nedostavil, a potřebné poučení mu tak nemohlo být poskytnuto. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom současně plyne, že v případě, že soud nemohl poskytnout toto poučení při jednání, protože se účastník k němu nedostavil, není oprávněn ani povinen je sdělovat účastníku jinak, a není ani povinen jen z tohoto důvodu nařízené jednání odročovat (srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, a ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Odvolacímu soud tak nezbylo než uzavřít, že žalovaný netvrdil, natož aby prokázal existenci právního důvodu, na základě něhož by si mohl převzaté peněžité prostředky ve výši 340 000 Kč ponechat.

13. V projednávané věci tak žalobkyně neprokázala, že právním důvodem peněžního plnění žalovanému byla smlouva o zápůjčce, a rovněž ani žalovaný neprokázal, že mu bylo plněno z konkrétního jiného právního důvodu. Nelze proto než dovodit – za situace, kdy prokazatelně k plnění došlo – že žalobkyně plnila bez právního důvodu. Pro závěr, že nelze nárok žalobkyně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je totiž třeba prokázat, jaký právní vztah mezi účastníky existoval, z něhož byla žalobkyně povinna poskytnout žalovanému peněžní prostředky. Bez vymezení konkrétního, ve smyslu určitého, hospodářského důvodu totiž nelze dovodit, že žalobkyně neplnila bez právního důvodu. Při absenci zjištění o jakémkoli právním důvodu pro přijetí dotčených finančních prostředků žalovaným tak bylo namístě právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., když byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu.

14. Ve vztahu k požadovanému příslušenství je třeba uvést, že splatnost bezdůvodného obohacení nastává až výzvou k plnění. Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ze dne 15. 10. 2022, podanou k poštovní přepravě téhož dne, k zaplacení žalované částky do 20. 10. 2022. Výzva byla doručena žalovanému za použití § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tj. dne 19. 10. 2020. Jelikož splatnost byla stanovena ve výzvě na den 20. 10. 2020, dostal se žalovaný v souladu s § 1968 o. z. do prodlení následující den po uplynutí stanovené lhůty. Teprve od tohoto dne může žalobkyně požadovat úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

15. Odvolací soud tak napadený výrok I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ohledně částky 340 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 21. 10. 2022 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu požadovaného příslušenství jej potvrdil podle § 219 o. s. ř.

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., čímž odstranil nedostatek výroku II. rozsudku. Úspěšné žalobkyni vznikly náklady představující zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 17 000 Kč, z podaného odvolání ve výši 17 000 Kč a dále náklady právního zastoupení. Při stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování odvolací soud vyšel z § 1 odst. 2, § 6, § 7, § 8, § 11 odst. 1, 2 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna za jeden úkon právní služby činí částku 9 660 Kč a náhrada hotových výdajů částku 300 Kč, resp. s účinností od 1. 1. 2025 částku 450 Kč. V projednávané věci vykonala advokátka žalobkyně celkem [hodnota] úkonů (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá předžalobní výzva-½ úkon, žaloba, účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum], dne [datum]- odročeno-½ úkon, dne [datum], dne [datum] a [datum], vyjádření ze dne 15. 6. 2024, odvolání ze dne 16. 12. 2024 a účast u odvolacího jednání dne [datum]). Odměna za zastupování činí částku 106 260 Kč, náhrada hotových výdajů částku 3 450 Kč (10x 300 Kč + 1x 450 Kč) a 21 % DPH částku 23 039,10 Kč. Celkové náklady řízení činí částku 166 749,10 Kč.