o zaplacení částky 353 024,29 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 353 024,29 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 900 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak opětovně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „exekutorka“) pod sp. zn. [spisová značka], jehož byla účastna jako manželka povinného. Uplatněná škoda představuje polovinu peněžních prostředků, které byly na bankovním účtu žalobkyně vedeném u [právnická osoba] s., nyní [právnická osoba]. (dále také „[právnická osoba]“ nebo „[právnická osoba]“), č. účtu [č. účtu] (dále jen „Účet“) v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu, avšak v době, kdy požádala o jejich výplatu, již byly z účtu strženy, a proto jí nebyly vyplaceny.

3. Učinil tak poté, co první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2021, č. j. [spisová značka], i potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2021, č. j. [spisová značka], byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. [spisová značka], s tím, že je správný dílčí právní závěr, že nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup. Nejvyšší soud však zdůraznil, že nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. I podle § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

4. Rovněž druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2022, č. j. [spisová značka] i potvrzující rozsudek soudu odvolacího ze dne 1. 12. 2022, č. j. [spisová značka], byl zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. [spisová značka], s tím, že je třeba posoudit, zda se jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející z nesprávného úředního postupu exekutorky jako primární a podstatné skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a majetkovou újmou přetržena působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě stržení žalované částky [právnická osoba].

5. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. [spisová značka], žalobě vyhověl. Potvrzující rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2024, č. j. [spisová značka], byl opětovně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, č. j. [spisová značka], s tím, že odvolací soud nehodnotil otázku vzniku škody a předčasnosti podané žaloby. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 8. 2025, č. j. [spisová značka] (dále jen „zrušující usnesení“) zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, aby v dalším řízení zjistil i postupem podle § 118a o. s. ř., zda má žalobkyně u [právnická osoba] stále veden předmětný účet stavebního spoření, na základě jaké smlouvy, zda tento vztah nadále trvá, případně již zanikl a kdy a zda může žalobkyně nadále svou pohledávku ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016 vymáhat z titulu povinnosti [právnická osoba] plnit ze smlouvy o stavebním spoření, pročež se uplatní judikatura Nejvyššího soudu o státu jako tzv. posledním dlužníkovi.

6. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení a provedených listinných důkazů, zejména ze spisu Exekutorského úřadu [adresa] vedeném pod sp. zn. [spisová značka], dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 5. až 12.), přičemž se vypořádal i s tím, proč další důkazy neprováděl (bod. 13.). Poté po citaci § 1 odst. 1 a § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), § 262a odst. 4, § 304b odst. 4 o. s. ř. a § 54 odst. 2 e. ř. uzavřel, že žaloba byla ve věci podána minimálně předčasně. Žalobkyně jako poškozená se za současného stavu nemůže úspěšně domáhat náhrady škody proti žalované, může-li dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Zdůraznil, že stát se tak dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je. Poukázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018 či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V řízení přitom bylo zejména prokázáno, že žalobkyně se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 5. 12. 2025 domáhá na žalované [právnická osoba] zaplacení částky 353 024,29 Kč s příslušenstvím (shodné částky jako v této věci) s tím, že tato částka se nacházela na Účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba] na základě smlouvy o stavebním spoření. Tato smlouva zanikla výpovědí ze strany žalobkyně a byla zrušena ke dni 28. 6. 2024, přičemž žalobkyni byla z tohoto účtu vyplacena zůstatková částka 325,78 Kč, nicméně žalobkyně v žalobě tvrdí, že jí měla být vyplacena další částka ve výši 353 024,29 Kč, k čemuž nedošlo, ačkoliv žalobkyně žalovanou k vyplacení této částky vyzvala výzvou ze dne 7. 11. 2025. Žalobkyně namítala, že uvedené finanční prostředky by se na Účtu nacházely, pokud by je žalovaná nestrhla z účtu žalobkyně dne 16. 11. 2017, a to na základě exekučního příkazu č. j. [spisová značka], ze dne 8. 11. 2016, když takový postup žalované byl v rozporu s § 304b odst. 4 o. s. ř. Uzavřel proto, že do doby, než bude rozhodnuto v této věci, nelze dojít k závěru, že by žalobkyni škoda skutečně vznikla, a to zejména v souvislosti s tím, že soudy již pravomocně dospěly k závěru, že [právnická osoba] vyplacením veškerých finančních prostředků z Účtu dne 16. 11. 2017 na základě exekučního příkazu zaviněně porušila svou zákonnou povinnost stanovenou jí ustanovením § 304b odst. 4 o. s. ř., neboť dle citovaného ustanovení měla polovinu těchto prostředků, tj. částku ve výši 353 024,29 Kč, ponechat na Účtu a k případné žádosti žalobkyni jí tyto prostředky vyplatit. Soudy dále konstatovaly, že pokud by [právnická osoba] dané finanční prostředky Soudní exekutorce nevyplatila, na Účtu by se tyto finanční prostředky stále nacházely a žalobkyni by tak mohly být vyplaceny a škoda by jí v žalované výši nevznikla, a to bez ohledu na případný nesprávný úřední postup Soudní exekutorky, případně odpovědnost dalších osob za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 2015 odst.1 o. z. Jednání [právnická osoba] tak bylo bezprostřední příčinou vzniku škody žalobkyni v žalované výši. Rovněž nemohl odhlédnout od toho, že žalobkyně se této částky domáhá i ve věci [spisová značka] u Obvodního soudu pro [adresa] na svém bývalém zástupci [tituly před jménem] [jméno FO], který ji zastupoval v dotčeném exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], avšak jeho zastupování bylo od počátku nekvalitní a bylo provázeno několika pochybeními, a také že se jí domáhá na žalované v řízení vedeném u prvostupňového soudu pod sp. [spisová značka] s tím, že tyto prostředky nebyly součástí SJM, a neměly tak být postiženy, pročež mělo být rozhodnuto o zastavení exekuce. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítá, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, které z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu má za prokázané a které nikoliv, a také že nesplnil závazný pokyn odvolacího soudu vyplývající z bodu 18. zrušujícího usnesení. Soud prvního stupně měl sám posoudit vymahatelnost pohledávky žalobkyně vůči [právnická osoba], nikoliv pouze odkázat na výsledek řízení o žalobě vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Pokud sám tuto otázku posuzovat nemínil, mělo být řízení přerušeno. Žalobkyně má však za to, že žalobě měl vyhovět i v případě, že by dospěl k závěru o existenci vymahatelnosti nároku žalobkyně. Ve věci je nezpochybněný závěr, že porušení povinností na straně [právnická osoba] nevylučuje odpovědnost státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem. Je rovněž nutné rozlišovat, zda odpovědnost státu je odpovědností solidární či subsidiární. Vytýká soudu prvního stupně, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vycházel, nejsou shodná s aktuálním případem. Žalobkyně má za to, že v tomto případě je dána solidární odpovědnost státu a [právnická osoba]. Žalobkyně dále vytkla vadu řízení spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o přerušení řízení. Má za to, že zamítnutí žaloby „pro tentokrát“ je zcela nehospodárné. Pro posouzení postavení státu jako tzv. posledního dlužníka není významný spor o náhradu škody vedený proti [tituly před jménem] [jméno FO], který žalobkyni v exekučním řízení zastupoval, stejně jako spor vedený u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Navrhla, aby odvolací soud sám řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka], nebo aby napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalobkyně následně doplnila, že v mezidobí bylo ve věci sp. zn. [spisová značka] vydáno usnesení, kterým bylo řízení zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté s tím, že žalobkyně proti tomuto usnesení podala odvolání.

8. Proti výroku II. o nákladech řízení podala odvolání i žalovaná. Namítá, že prvostupňový soud žalované nepřiznal režijní paušály za návrh na vstup vedlejšího účastníka ze dne 5. 2. 2024, další než v rozsudku uvedená vyjádření žalované ve věci a účasti na jednání, resp. přípravu účasti na jednání, a ani to neodůvodnil. Poukazuje na rozhodovací praxi zdejšího soudu, přičemž má za to, že jí náleží paušální náhrada za veškeré úkony, které v řízení provedla. Takovým úkonem je i návrh na vstup vedlejšího účastníka. Nepřiznat paušální náhradu lze pouze, pokud by se jí účastník výslovně vzdal. Dále žádá, aby za úkony po 1. 1. 2025 byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku zrušil a vrátil věc zpět k dalšímu řízení, a současně přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. K výtce žalobkyně, že se soud prvního stupně nevěnoval otázkám odpovědnosti za škodu, zdůraznila, že v případě, že žaloba byla podána předčasně, není důvod se podmínkami odpovědnosti státu za škodu zabývat. Samotná existence odpovědnostního titulu nevede k odškodnění. Poškozená žalobkyně je povinna řádně tvrdit a prokázat existenci škody v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem. Odpovědnost státu nastupuje až subsidiárně, tj. až poté, co poškozená vyčerpá všechny možnosti, jak případný vznik škody získat od primárního dlužníka. Nesouhlasí s tím, aby bylo řízení přerušeno do rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná setrvává na závěru, že škoda žalobkyni nevznikla. Poukazuje opětovně na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1512/2011. Nepřehlédla však, že zástupce žalobkyně uvedl, že oprávněným z exekuce bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť exekuce na žalobkyni byla důvodná. Na druhou však žalobkyně v řízení před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] uvádí, že peníze na předmětném účtu nebyly v SJM, nebylo je možné exekucí postihnout, a tedy je nebylo možné použít vůči oprávněným, což vede k závěru o jejich bezdůvodném obohacení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž uzavřel, že odvolání žalobkyně není důvodné, odvolání žalované shledal důvodným zčásti.

11. Soud prvního stupně vázán pokyny odvolacího soudu, potažmo Nejvyššího soudu, správně vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala existenci škody, tedy aby prokázala nevymahatelnost pohledávky žalobkyně ze smlouvy o stavebním spoření u [právnická osoba], nyní [právnická osoba]. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vypověděla smlouvu o stavebním spoření. Na jejím základě byla smlouva dne 28. 6. 2024 ukončena a žalobkyni vyplacena částka 325,78 Kč. Žalobkyně vyzvala [právnická osoba] k vyplacení žalované částky výzvou ze dne 7. 11. 2025. Žalobkyně podala dne 5. 12. 2025 žalobu k Obvodnímu soudu pro [adresa], a to proti [právnická osoba] o zaplacení částky 353 024,29 Kč. Věc je vedena pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené, přičemž proti usnesení ze dne 2. 3. 2026, č. j. [spisová značka], podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.

12. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že si soud prvního stupně měl sám posoudit vymahatelnost pohledávky žalobkyně vůči [právnická osoba], a nikoliv pouze odkázat na výsledek řízení sp. zn. [spisová značka]. Je to žalobkyně, která je povinna prokázat, že jí škoda vznikla, přičemž tato škoda musí existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování o nároku na náhradu škody totiž platí § 154 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Žalobkyně důkazní břemeno o nevymahatelnosti pohledávky za [právnická osoba], tedy existence škody, neunesla.

13. Odvolací soud rozhodl o návrhu žalobkyně na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka], čímž zhojil vadu řízení před soudem prvního stupně, který o návrhu na přerušení řízení nerozhodl. Návrhu nevyhověl, neboť takový postup považoval v této fázi řízení, i s ohledem na dobu, po kterou je tato věc projednávána, za rozporný se zásadou hospodárnosti řízení. Není namístě vyčkávat konce řízení, z něhož by teprve mohl být dovozován vznik škody. Prvostupňový soud správně zamítl žalobu jako předčasnou, tzv. „pro tentokrát“. Takové rozhodnutí přitom nebrání žalobkyni, aby v případě, že škoda nakonec vznikne, se náhrady škody proti státu domáhala.

14. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že žalobě má být vyhověno i v případě závěru o existenci vymahatelnosti nároku žalobkyně za situace, kdy je nepochybné, že došlo k porušení povinností na straně [právnická osoba]. K rozlišování odpovědnost státu na odpovědnost solidární a subsidiární se odvolací soud vyjádřil již ve svém zrušujícím usnesení, přičemž na těchto závěrech nadále setrvává. Podle judikatury Nejvyššího soudu může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Tento závěr dovodila, pokud jde o nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, či sp. zn. 25 Cdo 2601/2010) či z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 nebo sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). V projednávaném případě se přitom jedná právě o nárok vyplývající ze smluvního závazku, tedy o nárok žalobkyně ze smlouvy o stavebním spoření vůči [právnická osoba]. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016 plyne, že věc byla nesprávně posouzena jako nárok na náhradu škody, ačkoli se jednalo o nárok z titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu. V nyní projednávané věci se obdobně jedná o nárok z titulu povinnosti stavební spořitelny plnit ze smlouvy o stavebním spoření. Žalovaná je tak v postavení subsidiárního, tedy posledního dlužníka, a nikoli dlužníka solidárního. Lze souhlasit s tím, že závěr, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, nedopadá na situaci, kdy se kromě odpovědného státu na vzniku škody podíleli další škůdci. V takovém případě by stát byl skutečně solidárním dlužníkem. To ale platí jen tehdy, pokud by zde existovali toliko další škůdci, avšak žádný by žalobkyni nebyl zavázán ze smluvního závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 349/2010).

15. Poukazovala-li žalovaná opětovně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, odvolací soud poukazuje na závěry vyslovené již ve zrušujícím usnesení, tedy že tento rozsudek se v projednávané věci neuplatní. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že získal-li oprávněný v exekuci plnění z majetku jiné osoby, jež sama neměla povinnost plnit a ani neprojevila vůli plnit za osobu povinnou, došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Neuplatnila-li vůči němu takto ochuzená osoba právo na vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě není-li prokázáno, že toto právo již nelze uspokojit, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné z důvodu, že majetková újma coby důsledek nesprávně prováděné exekuce dosud nevznikla. Odvolací soud však přisvědčil žalobkyni, že se po oprávněných vydání bezdůvodného obohacení domáhat nemůže, neboť oprávnění měli hmotněprávní důvod k přijetí plnění nejen z majetku povinného, ale i žalobkyně jako jeho manželky (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Na uvedeném závěru nic nemění případná odlišná tvrzení žalobkyně v jiném řízení.

16. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Výrok II. pak změnil jen ohledně výše nákladů řízení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jinak jej také potvrdil podle § 219 o. s. ř.

17. Odvolací soud přisvědčil žalované, že soud prvního stupně jí nesprávně nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za všechny úkony, která žalovaná v průběhu řízení vykonala, a rovněž že jí nepřiznal za úkony učiněné po 1. 1. 2025 paušální náhradu ve výši 450 Kč (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Odvolací soud uzavírá, že žalovaná má nárok na paušální náhradu za účast na jednání soudu, když před soudem prvního stupně proběhlo 6 ústních jednání, a to dne 1. 3. 2021, 7. 4. 2021, 23. 6. 2022, 3. 10. 2023, 27. 10. 2025 a 11. 12. 2025, a dále došlo dne 29. 6. 2022 k vyhlášení rozsudku (tj. 5x 300 Kč + 2 x 450 Kč). Před soudem druhého stupně proběhla 3 ústní jednání dne 11. 11. 2021, dále správně 1. 12. 2022 a 7. 3. 2024 (tj. 3x 300 Kč). Žalovaná má dále nárok na paušální náhradu za vyjádření ze dne 25. 11. 2020, 10. 8. 2023, 26. 2. 2024, vyjádření k 1. odvolání dne 12. 8. 2021, vyjádření k 1. dovolání dne 22. 2. 2022, vyjádření k 2. odvolání dne 21. 9. 2022, vyjádření k 2. dovolání dne 23. 3. 2023, odvolání a jeho doplnění ze dne 16. 11. 2023 a 8. 12. 2023 (tj. 1 úkon), dovolání ze dne 29. 4. 2024 a také za úkon návrh na vstup ze dne 5. 2. 2024 (tj. 10 x 300 Kč) a dále za vyjádření ze dne 4. 8. 2025 částku 450 Kč, celkem 6 750 Kč (2 400 Kč, 900 Kč a 3 450 Kč). Dále žalované náleží částka 300 Kč za úkon příprava k jednání. Celkové náklady řízení tak činí částku 7 050 Kč.

18. Jde-li o požadavek, aby byla žalované přiznána paušální náhrada za přípravu účasti na (každé) jednání, odvolací soud poukazuje na to, že tento úkon je třeba vykládat pouze jako „přípravu na věc“. Smyslem vyhlášky č. 254/2015 Sb. bylo nezastoupené účastníky zrovnoprávnit s účastníky zastoupenými, nikoli je privilegovat. Úkon příprava účasti na jednání není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif); tento výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů a příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon právní služby. Není tak důvodu privilegovat nezastoupeného účastníka a automaticky považovat za úkon, který je spojen s paušální náhradou nákladů řízení, přípravu na každé jednání, tj. de facto za každé jednání přiznávat náhradu nákladů za dva úkony. Příprava účasti na jednání je svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tj. přípravy na věc jako celek), jako je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (srov. obdobně usnesení Ústavní soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1773/24).

19. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení výroku II. tohoto rozsudku došlo k početní chybě, odvolací soud vyhlášený výrok opravil podle § 211 za použití § 164 o. s. ř.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované vznikly náklady odvolacího řízení spočívající ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů á 450 Kč (vyjádření k odvolání, odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) v celkové výši 1 350 Kč.