o zaplacení 43 500 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 923,10 Kč (výrok II.).

2. Vyšel z žalobních tvrzení, že mezi účastníky byla dne 11. 12. 2023 uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen dne 18. 2. 2024. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč. Po zohlednění dílčí platby ze strany žalovaného ve výši 10 000 Kč je celková výše nároků žalobkyně ve výši 43 500 Kč.

3. Žalovaný namítl neplatnost smlouvy, neboť žalobkyně nepostupovala při uzavírání smlouvy a posuzování žádosti žalovaného v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), jinak by musela zjistit, že žalovaný v době uzavření smlouvy mohl být evidován v Centrálním registru dlužníků vedeném společností [registr]. Dále namítl nepřiměřenost smluvního úroku, pokut a dalších poplatků, které jsou v rozporu s dobrými mravy podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně požaduje výrazně vyšší plnění, než jaké by odpovídalo skutečnému dluhu a obvyklým podmínkám na trhu. Navíc využila tíživé finanční situace žalovaného a tím došlo k nerovnováze mezi smluvními stranami.

4. Soud prvního stupně po aplikaci § 1810, § 2395, § 2398 odst. 1, § 2399 odst. 1, § 1970, § 2048 o. z. a na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 6.). V bodě 7. stručně shrnul skutkový stav tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 12. 2023 smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal dlužnou částku uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v pěti stejných splátkách opakujících se každých 14 dní ode dne čerpání úvěru do dne konečné splatnosti úvěru, tedy do dne 18. 2. 2024 s tím, že v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč. V případě prodlení žalovaného s úhradou úvěru nebo jakékoli jeho dílčí části po dni konečné splatnosti úvěru bylo sjednáno, že je žalovaný povinen hradit úroky z prodlení - v případě prodlení trvajícího do 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru (včetně) - ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, či trvajícího více než 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru - ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně. Přestože žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč ke dni 11. 12. 2023, žalovaný úvěr žalobkyni neuhradil řádně a včas, a to ani po upomenutí. Námitku žalovaného o spotřebitelském charakteru smlouvy o úvěru považoval soud prvního stupně za vyvrácenou především samotným zněním smlouvy o úvěru, která jednoznačně upravuje její povahu a účel, ve které bylo uvedeno, že se jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru č. [číslo], přičemž v části II. bod 2.1. smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalobkyně je poskytovatelem nebankovních podnikatelských úvěrů a žalovaný je podnikatelem – fyzickou osobou (označený v úvodu smlouvy svým IČO [IČO žalovaného]), podnikajícím na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření smlouvy. V bodě II. 2.4. smlouvy o úvěru bylo sjednáno, že úvěr je žalobkyní poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru, tj. nebyl určen k osobní spotřebě úvěrovaného. Prvostupňový soud tak uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jednal při uzavírání smlouvy o úvěru jako podnikatel, tudíž se v daném případě nejedná o spotřebitelskou smlouvu, přičemž poskytnuté finanční prostředky byly použity na financování podnikatelských potřeb žalovaného a nebyly určeny na jeho osobní spotřebu. V důsledku toho vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nesplaceného zbytku úvěru sestávajícího se z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč, sankce ve výši 2 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč. Po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celková výše nároků žalobkyně 43 500 Kč. O příslušenství dlužné úvěrové jistiny bylo rozhodnuto podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 7 923,10 Kč.

5. Žalovaný podal proti napadenému rozsudku včasné a přípustné odvolání. Namítl, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, neboť nebylo postupováno při uzavírání a posuzování jeho žádosti v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně o spotřebitelském úvěru. Pokud by žalobkyně řádně zjišťovala všechny skutečnosti, musela by zjistit, že žalovaný v době uzavření smlouvy mohl být evidován v Centrálním registru dlužníků vedeném zájmovým sdružením právnických osob [registr]. Namítl dále nepřiměřenost smluvního úroku, pokut a dalších poplatků, které jsou dle žalovaného zcela v rozporu s dobrými mravy podle § 580 o. z. Žalobkyně požaduje výrazně vyšší plnění, než jaké by odpovídalo skutečnému dluhu a obvyklým podmínkám na trhu. V této souvislosti odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005. Žalobkyně využila tíživé finanční situace žalovaného a tím došlo k nerovnováze mezi smluvními stranami. Takové jednání považuje žalovaný za porušení zásady poctivosti a rovnosti stran. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení eventuelně změnu napadeného rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.

6. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, proto je bez významu, zda v době uzavření úvěrové smlouvy figuroval v nějakém soukromém seznamu dlužníků. Úvěr s příslušenstvím odpovídá podnikatelským úvěrům sjednávaným v dané době. Žalovaný neprokázal v řízení před soudem prvního stupně, že by byl v době uzavření smlouvy v tíživé finanční situaci. Žalobkyně této situace žalovaného nemohla zneužít, když jí nebyla známa. Je tak evidentní, že žalovaný nechce plnit své smluvní závazky vůči žalobkyni.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), kdy z důvodu omluvy stran z nařízeného jednání u odvolacího soudu postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. (tudíž jednal a rozhodoval v nepřítomnosti účastníků), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Podle 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která i přiléhavě právně posoudil.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že v daném případě nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z. V předmětné smlouvě je žalovaný označen jako podnikatel (uvedeno IČO a adresa místa podnikání), smlouva je uzavírána v souladu s § 2395 o. z. s tím, že se jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru. V čl. II bodě 2.1. je specifikováno, že „Klient je podnikatelem – fyzickou osobou, podnikající na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření této Smlouvy“. V bodě 2.4. je uvedeno, že „Úvěr dle této Smlouvy je Smluvními stranami sjednáván a Společností poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb Klienta, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu Úvěru“. Prvostupňový soud tak zcela správně dovodil, že námitka žalovaného ohledně spotřebitelského charakteru smlouvy o úvěru je vyvrácena především samotným zněním smlouvy o úvěru, která jednoznačně upravuje její povahu a účel, přičemž finanční prostředky nebyly určeny k osobní spotřebě úvěrovaného, ale výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný jednal a uzavíral smlouvu o úvěru jako podnikatel. Z důvodu stručnosti lze odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění prvostupňového soudu.

15. Neobstojí ani další námitka žalovaného, a to absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy v důsledku nepřiměřenosti ve smlouvě sjednaných poplatků, úroků a sankcí.

16. Otázka rozporu právního úkonu s dobrými mravy, respektive neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3676/2018). Nejvyšší soud předně uzavřel (srov. např. rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010), že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu).

17. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotný projev vůle účastníků, kdy obě strany souhlasily s ustanoveními smlouvy, přičemž žalovaný neměl jakékoliv námitky k výši úroků z prodlení, smluvních pokut a poplatků, kdy vůle stran vedla k realizaci právního úkonu, a to uzavření smlouvy, nelze v daném případě takové ujednání spojovat s neplatností úvěrové smlouvy jako takové a je potřeba předmětné ustanovení posoudit odděleně. V této souvislosti je třeba na takové ujednání nahlížet samostatně i z pohledu posuzování, zda je předmětný právní úkon v rozporu s dobrými mravy. Takovou okolnost, jak je shora uvedeno, odvolací soud v daném případě neshledal.

18. Ohledně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru, dále ohledně výše úroku z prodlení, který byl sjednán ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně v případě prodlení trvajícího do 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru a ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně v případě prodlení trvajícího více než 90 dní ode dne konečné splatnosti úvěru a konečně i ohledně smluvní pokuty, kdy žalobkyně po žalovaném požaduje smluvní pokutu celkem ve výši 2 500 Kč, nelze přisvědčit argumentaci žalovaného, že je jejich sjednaná výše zjevně nepřiměřená a tudíž neplatná. Odvolací soud nezkoumal pouze přiměřenost předmětných ujednání, ale i přiměřenost konkrétního nároku na poplatky, úroky z prodlení a vyčíslenou smluvní pokutu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 184/2023). Vzhledem k tomu, že žalovaný uzavřel smlouvu jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, je vyloučeno, aby mu byla poskytnuta stejná ochrana, jako kdyby smlouvu uzavřel jako spotřebitel. Dle názoru odvolacího soudu nebyly shledány žádné důvody pro konstatování, že předmětná ujednání účastníků jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Navíc je třeba zdůraznit, že případný závěr o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3812/2022). O takovou situaci se však nejedná, a to i s ohledem na samotnou výši poplatků, úroků z prodlení, požadovanou smluvní sankci, způsob jejich sjednání a celkové okolnosti daného případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 765/2020 nebo sp. zn. 20 Cdo 1804/2025).

19. Námitku žalovaného, že žalobkyně využila při uzavření smlouvy jeho tíživé finanční situace, považuje odvolací soud rovněž za nedůvodnou a žalovaným neprokázanou.

20. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Protože žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto sestávají z jednoho úkonu právní služby á 2 860 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 31. 3. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), 1 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 695,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem přiznal žalobkyni částku 4 005,10 Kč a uložil žalovanému zaplatit ji žalobkyni v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).