pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 127/2020-92

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] spolu se specifikovaným příslušenstvím ve lhůtě tří dnů (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám právního zástupce žalobce, rovněž ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky na podkladě tvrzení, že v listopadu 2018 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobce jako prodávajícího prodat žalované jako kupující objednané zboží a dále závazek žalované zboží převzít a zaplatit za něj sjednanou kupní cenu. Žalobce svou povinnost splnil a žalované objednané zboží řádně a včas dodal a kupní cenu ve sjednané výši [částka] vyúčtoval fakturou se splatností dne 30. 5. [číslo]. Žalovaná ve lhůtě splatnosti ničeho neuhradila, po lhůtě splatnosti uhradila dne [datum] částku [částka], [datum] [částka], dne [datum] [částka], dne [datum] [částka], dne [datum] [částka], dne [datum] [částka] a dne [datum] [částka], žádnou další úhradu neprovedla. Dne [datum] vystavil žalobce ve prospěch žalované dobropis na částku [částka] a téhož dne uzavřeli účastníci dohodu o započtení vzájemných pohledávek, na základě které došlo k započtení pohledávky žalované vůči žalobci v uvedené výši oproti pohledávce žalobce vůči žalované ve výši [částka]. Z výše uvedeného má tak žalobce za žalovanou pohledávku ve výši [částka] spolu s příslušenstvím, když žalovaná ničeho neuhradila ani na základě předžalobní výzvy ze dne [datum].

2. Žalovaná učinila nesporným, že byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva s kupní cenou [částka], že z tohoto titulu provedla platby v celkové výši [částka] a že s žalobcem uzavřela dohodu o vzájemném započtení pohledávek ve výši [částka]. Namítla však, že z její strany byla proti pohledávce žalobce započtena vzájemná pohledávka za žalobcem ve výši [částka] představující nárok na zaplacení smluvní ceny za prezentaci zboží žalobce žalovanou v obchodních prostorách žalované, která byla vyúčtována dvěma daňovými doklady v celkové výši [částka]. Takto vznesla procesní obranu ve formě započtení vzájemného nároku podle § 98 o.s.ř. v rozsahu žalobního nároku žalobce ve výši [částka] i s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně v bodech 4. až 10. popsal svá skutková zjištění a dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobce jako prodávajícího prodat žalované jako kupující objednané zboží a dále závazek žalované zboží od žalobce převzít a zaplatit mu za něj dohodnutou kupní cenu ve výši [částka]. Žalovaná uhradila žalobci částku [částka] a byla uzavřena dohoda o započtení vzájemných pohledávek, na základě které došlo k započtení pohledávky žalované vůči žalobci ve výši [částka] oproti pohledávce žalobce vůči žalované ve výši [částka]. Vzhledem k úhradě částky [částka] na účet žalobce se stala předmětem sporu pohledávka ve výši [částka] (tyto skutečnosti mezi účastníky nebyly ani sporné).

4. Vztah mezi účastníky posoudil soud prvního stupně po právní stránce podle § 2079 odst. 1, § 2087 odst. 1 a § 1970 o. z., přičemž nárok žalobce na zaplacení kupní ceny shledal (s ohledem na shora označené nesporné skutkové okolnosti) zcela důvodným.

5. Jde-li o námitku započtení, posoudil ji soud prvního stupně podle § 98 o.s.ř. a podle § 1982 odst. 1, 2 a § 1987 odst. 1, 2 o. z. Tato vzájemná pohledávka přitom měla vzniknout podle tvrzení žalované tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prezentaci zboží žalobce žalovanou v jejích obchodních prostorách, přičemž tato pohledávka a její výše má vyplývat z rozsahu zboží převzatého od žalobce k prezentaci za podmínek obsažených ve všeobecných podmínkách žalované. Žalovaná však v řízení existenci smlouvy neprokázala. U jednání předložené všeobecné obchodní podmínky se totiž týkají smluvních vztahů mezi žalovanou v postavení prodávající a fyzickými osobami v postavení kupujících. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že to byla právě žalovaná, která nakupovala zboží od žalobce. Žalobce potom vystavené daňové doklady žalované vrátil jako neoprávněné a započtení odmítl dopisy ze dne [datum] a [datum].

6. Soud prvního stupně se tedy dále zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky započtení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že v případě aktivní kompenzability pohledávky je nutné, aby pohledávka byla určitá (jistá). Žalovaná předložila důkazy, na jejichž základě měla vzniknout pohledávka žalované za žalobcem a žalobce existenci této pohledávky popřel. Mezi základní předpoklady započtení patří vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. Soud prvního stupně hodnotil pohledávku tvrzenou žalovanou jako pohledávku, která nevychází z dvoustranného právního úkonu účastníků, v řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu ohledně započítávané pohledávky, a proto je třeba ji hodnotit jako pohledávku spornou (nejistou). Hmotněprávním předpokladem započtení je likvidita aktivní pohledávky, jednostranně nelze započíst pohledávky nejisté nebo neurčité, neboť započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoliv vyvolávání nejasností a následných sporů. K námitce započtení nebylo možno přihlédnout ani z důvodu prodlužování a komplikací řízení o hlavní pohledávce žalobce, která byla nesporná, a za situace, kdy účastníci navrhli u jednání soudu v rámci kompenzační námitky mimo jiné výslech čtyř svědků. Za rozhodující je potom třeba považovat především to, zda je možné o pohledávce žalované snadno rozhodnout ve stejném řízení, které je vedeno o pohledávce žalobce, aniž by tím bylo neúměrně zasaženo do zájmů žalobce, který hlavní pohledávku vymáhá a legitimně se dožaduje co nejdříve vydání rozhodnutí o své pohledávce, nikoliv vedení dalšího sporu o pohledávce žalované. Zároveň nalézací soud přihlédl k tomu, že provázanost obou v řízení uplatněných pohledávek nebyla prokázána a uzavřel, že započítávaná pohledávka není kompenzabilní ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle procesního úspěchu žalobce (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), přičemž výši těchto nákladů podrobně vyčíslil v bodě 26. odůvodnění.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Vytkla soudu, že vycházel z nesprávného právního posouzení a jeho závěry jsou nepřezkoumatelné. Soud totiž provedl dokazování ohledně předmětu vzájemného návrhu a z tohoto dokazování činil skutkové závěry, které jsou však nesprávné, protože neprovedl další důkazy, které byly navrženy. Soud měl podle jejího názoru povinnost své rozhodnutí ohledně protinároku založit buď na provedení úplného dokazování, anebo měl učinit odůvodněný závěr o nepřípustnosti protinároku pro zřejmou složitost a rozsáhlý objem dokazování. Z dosavadního řízení potom vyplývá, že zamítnuté důkazy by řízení nezatížily žádným podstatným způsobem. Navrhla, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že žalovaná zvolila velmi nekorektní procesní obranu, když nárok uplatněný žalobcem nijak nezpochybňovala. V řízení se jednoznačně potvrdilo, že tvrzená pohledávka žalované je naprosto nepodložená, sporná a nejistá, když např. žalovaná předložila obchodní podmínky týkající se obchodů, v rámci kterých má vystupovat jako prodávající ve vztahu k jejím zákazníkům – kupujícím (navíc fyzickým osobám). Takové obchodní podmínky žádným způsobem tvrzený nárok nezakládají a to jen potvrzuje účelovost postupu žalované. Kromě toho žalovaná předložila již jen pouze faktury, které jí byly vráceny a ani z dalších listin nelze vzájemný nárok nijak dovodit.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, přičemž odvolací argumenty žalované nejsou s to tyto závěry nijak vyvrátit.

12. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).

13. Podle § 98 o.s.ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

14. Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany)„ uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. I proto občanský zákoník upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení.

15. Smyslem a účelem ustanovení § 1987 odst. 2 o.z. je tedy ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.„ Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu uvedeného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka likvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Vznikne-li však z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (k těmto závěrům viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 684/2020, usnesení sp. zn. 23 Cdo 900/20, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, sp. zn. 23 Cdo 1282/2021 nebo sp. zn. 23 Cdo 822/2020).

16. Soud prvního stupně se při hodnocení námitky započtení uvedenými judikatorními závěry řídil a zcela správně dospěl k závěru, že pohledávka uplatněná v řízení žalovanou je nejistá (neurčitá), a proto není způsobilá k započtení. V této konkrétní věci je třeba zdůraznit, že tvrzení ohledně vzniku a výše pohledávky žalobkyně uplatněné v řízení (pasivní pohledávky) byla mezi stranami nesporná a bylo o ní možné rozhodnout při jediném jednání (srovnej § 114a odst. 1 o.s.ř.). Naopak aktivní pohledávka žalované měla vycházet podle tvrzení samotné žalované z jejích všeobecných obchodních podmínek, jejichž obsah se však zjevně týká jen vztahů mezi žalovanou jako prodávající a třetími (fyzickými) osobami, které nakupují u žalované zboží prostřednictvím internetového obchodu. Je tak zřejmé, že již samotný důvod pohledávky nemohl být těmito všeobecnými obchodními podmínkami nijak prokázán. Pokud pak měl být důvod této pohledávky prokázán např. výslechy svědků, jde zjevně o situaci, kdy by řízení před soudem bylo značně ztíženo (prodlouženo) a tímto postupem by se nedůvodně oddálilo rozhodnutí o (nesporné) pasivní pohledávce žalobce. Zároveň je zřejmé, že tvrzená aktivní pohledávka žalované vůči žalobci by ani nevycházela (pokud by její existence byla prokázána) ze stejného smluvního vztahu, jako pohledávka pasivní (pohledávka žalobce vůči žalované), která byla založena kupní smlouvou podle § 2079 a následující o.z. (aktivní pohledávka žalované za žalobcem měla naopak vzniknout prezentací zboží žalobce v prodejně žalované). Nebylo tedy povinností soudu prvního stupně (jak se zřejmě domnívá odvolatelka), aby byly k tvrzené aktivní pohledávce provedeny všechny navržené důkazy, neboť tím by byl ve výsledku popřen smysl hodnocení aktivní pohledávky jako nekompenzabilní ve smyslu § 1987 odst. 2 o.z.

17. Protože odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, přistoupil k jeho potvrzení podle § 219 o.s.ř., včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože žalobce byl v této fázi řízení zcela úspěšný. Jeho náklady spočívají v odměně advokáta za 1 úkon právní služby (písemné vyjádření k odvolání) ve výši [částka], což spolu s paušální náhradou výdajů ve výši [částka] a 21 % DPH z těchto částek ([částka]) představuje náklady celkem ve výši [částka].