o zaplacení částky 745 273,50 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu ze dne 31. 7. 2025 na zaplacení částky 745 273,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, zejména ze spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 3. a 5.), přičemž se vypořádal i s tím, proč další důkazy v řízení neprováděl (bod 6.). Po citaci § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), vyšel z toho, že trestní stíhání žalobce skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy Obvodní soud pro [adresa] dospěl k závěru, že předmětný skutek měl být posouzen jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (tedy odlišně od právní kvalifikace v usnesení o zahájení trestního stíhání), a došlo tak k zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení (§ 34 odst. 1 písm. e/ tr. zák.). Okolnost, že obžalovaný za spáchaný trestný čin neodpovídá pro zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, může představovat důvod, pro který mu nevzniká nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

4. Ač se žalobce snažil tvrdit opak, v předmětném řízení nevznikly pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Z usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 9. 2024 nevyplynulo, že by dospěl k závěru, že žalobce se trestního jednání nedopustil, pouze prvostupňovému soudu vytkl nedostatečnost odůvodnění. V daném řízení došlo k zániku trestnosti činu z důvodu promlčení, a žalobci tak nebyl uložen trest za toto protiprávní jednání. Jde tak o situaci odpovídající smyslu § 12 OdpŠk, tedy vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba podle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/09, či sp. zn. II. ÚS 265/99). Prvostupňový soud dále připomněl, že promlčením podle trestního zákona, či trestního zákoníku, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání protiprávního, tedy zakázaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 576), by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace (při posouzení žalovaného nároku) § 12 OdpŠk, zejména odst. 1 písm. b) stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Uplynutí delší doby od spáchání trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestněprávními prostředky.

5. Při posuzování nároku na náhradu škody je podstatné, že se poškozený protiprávního jednání nedopustil. Nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je totiž možno účastníku, který jej uplatňuje, přiznat jen za situace, kdy bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro jednání, které se ukázalo být jednáním dovoleným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1988/2004). Plynutí času však nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se podle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, která by měla právo na odškodnění podle OdpŠk. V případě, že by tomu tak bylo, byla by porušena jedna ze základních zásad občanského práva, kdy nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Prvostupňový soud neshledal odpovědností titul, a proto uzavřel, že žalobci nárok na náhradu škody ani nemajetkové újmy nepřísluší. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když se nezabýval jeho tvrzeními, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Formalisticky přejal odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 12. 2024, č. j. [spisová značka], ačkoliv tak s ohledem na § 135 o. s. ř. učinit nemůže, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin. Soud není vázán jeho odůvodněním. Dále vytknul soudu prvního stupně, že rozhodnutí nelze založit na neunesení důkazního břemene ohledně skutečnosti, že se žalobce protiprávního jednání nedopustil, jestliže žalobce nebyl poučen podle § 118a o. s. ř. Pro posouzení otázky, zda se žalobce jednání projednávaného v trestním řízení dopustil, bylo přitom zásadní provedení zamítnutého návrhu na doplnění dokazování znaleckými posudky vypracovanými v trestním řízení. Považuje za nesprávný závěr, že v případě zastavení trestního stíhání nemá nárok na odškodnění, neboť porušuje základní lidská práva a je v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že nebyl v trestním řízení poučen o právu trvat na projednání věci podle § 11 odst. 4 tr. ř. Tato skutečnost mu nemůže být v řízení o náhradu škody přičítána k tíži. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15 s tím, že poukazuje na svévolný postup orgánů činných v trestním řízení, zejména v souvislosti s protiprávním znaleckým posudkem společnosti [právnická osoba], na základě kterého bylo trestní stíhání zahájeno, a který nesplňoval standardy a požadavky znaleckého posudku, a dále na konstantní obhajobu žalobce a skutečnost, že [orgán] odmítla znalecký posudek obhajoby. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a to postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a odvolání důvodným neshledal.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněných žalobních nároků a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Odvolací soud shledává správným i právní posouzení věci.

9. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nemá stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk. V případě, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoli, nárok na odškodnění s ohledem na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk nevzniká, ledaže by zastavené trestní řízení bylo zahájeno či vedeno svévolně (srov. např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 2891/2023). Analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk také není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování.

10. Z uvedeného lze dovodit, že pro posouzení věci není nezbytné učinit závěr, zda se žalobce protiprávního jednání dopustil či nikoli, a proto ani nebylo třeba žalobce v tomto směru poučovat podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně tak nepochybil, jestliže neprováděl dokazování znaleckými posudky vypracovanými v rámci trestního stíhání. Nadto prvostupňový soud nevystavěl svůj závěr na tom, že žalobce neprokázal, že se nedopustil protiprávního jednání, kdy by takové nepoučení představovalo vadu řízení, ale naopak na závěru, že žalobce se takového jednání dopustil, když uzavřel, že se dopustil přečinu porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 tr. zák., i když na rozdíl od právní kvalifikace v usnesení o zahájení trestního stíhání pouze podle odstavce 1 a 2 písm. b) citovaného ustanovení a nikoli podle odstavce 1 a 3.

11. Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentací žalobce, že závěr, že v případě zastavení trestního stíhání nemá nárok na odškodnění, porušuje základní lidská práva a je v rozporu s dobrými mravy. V citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 2891/2023, aprobovaném i usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/24, Nejvyšší soud vyslovil, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok, avšak takový výklad by v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v první řadě zprošťujícím rozsudkem (§ 11 odst. 4 tr. ř.) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2458/2014 či usnesení sp. zn. 30 Cdo 3713/2016), za předpokladu, že pro promlčení zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně.

12. V projednávané věci došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení ke změně právní kvalifikace jednání obviněného, takže se posléze trestní stíhání jevilo jako promlčené již v době svého zahájení. Promlčecí doba pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. činila 5 let, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno bezprostředně před uplynutím promlčecí doby 10 let vztažené k původní právní kvalifikaci, a to přečin porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zák. Nelze však přehlédnout, že podle Ústavního soudu není formální kvalifikace pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. § 220 odst. 3 tr. ř.) a nepotvrzení původní právní kvalifikace jednání obviněného neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk proto nelze aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je vždy třeba zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15). Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu bylo proto nutné zvažovat, zda zahájení, resp. vedení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení. Žalobce tvrdil svévoli spočívající v tom, že [orgán] odmítla znalecký posudek obhajoby a že znalecký posudek společnosti [právnická osoba], na základě kterého bylo trestní stíhání zahájeno, byl protiprávní, když nesplňoval standardy a požadavky znaleckého posudku. Odvolací soud námitce žalobce nepřisvědčil. [orgán] vycházela ze znaleckého posudku, který si vyžádala k posouzení odborných otázek, jejichž posouzení jí nenáleží. Pokud se následně po obsáhlém dokazování více znaleckými posudky včetně posudku obhajoby, poté, co byl vypracován i revizní znalecký posudek, dospělo k odlišným právním závěrům, které vedly ke změně právní kvalifikace s důsledky kratší promlčecí doby, nelze jen z tohoto postupu dovozovat vědomě svévolný postup orgánů činných v trestním řízení.

13. Dalším předpokladem je, aby trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména aby měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, především zprošťujícím rozsudkem. Při zastavení trestního stíhání pro promlčení může obviněný trvat na pokračování v trestním řízení a případně se domoci zprošťujícího rozsudku, prohlásí-li do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá (§ 11 odst. 4 tr. ř.). Žalobce tuto možnost měl, i když je mu třeba přisvědčit v tom, že v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu o tom nebyl poučen. Nelze však přehlédnout, že byl v trestním řízení zastoupen obhájcem jako právním profesionálem, jehož úkolem byla ochrana jeho práv, a rovněž nelze odhlédnout od prohlášení zástupce žalobce u jednání soudu prvního stupně (za účasti samotného žalobce), že trvání na pokračování v řízení by bylo psychicky i finančně náročné, a pokud se tedy žalobce rozhodl nepokračovat v trestním řízením, bylo to z důvodu, že na to neměl sílu. Rozhodnutí o nepokračování tak nesouviselo s tím, že v usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení absentovalo příslušné poučení.

14. Ze všech uvedených důvodů považuje odvolací soud za správný závěr, že pro nároky uplatněné žalobcem absentuje odpovědnostní titul státu. Napadený rozsudek včetně výroku o nákladech řízení proto potvrdil podle § 219 o. s. ř.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy procesně úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.