o 60 098,84 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na změnu žaloby podle závěrečného návrhu ze dne 9. 9. 2024 (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky 60 098,84 Kč od 6. 11. 2020 do 18. 11. 2020 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 098,84 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 005 Kč (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo z právního důvodu, který odpadl. Tvrdila, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zaplatila žalovanému náklady řízení ve výši celkem 60 098,84 Kč, avšak oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu s právní mocí ke dni 29. 9. 2020. Dopisem ze dne 29. 10. 2020 proto vyzvala žalovaného k vrácení nákladů řízení do sedmi dnů, avšak žalovaný reagoval tak, že tento nárok eviduje jako zapodstatovou pohledávku; žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

3. Žalovaný namítal, že žalobkyně sice žalovanou částku skutečně uhradila k rukám právního zástupce, řízení po zrušení dovolacím soudem však stále probíhá. Peněžní prostředky se v konkursní podstatě nenachází a není je tak možno žalobkyni vrátit. Nárok je tak předčasný a bylo by možné jej uspokojit pouze v konkursním řízení podle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

4. Soud prvního stupně popsal v rozsudku svá skutková zjištění (body 9. až 18.) a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

5. Žalobkyně uhradila žalovanému na základě pravomocných rozhodnutí soudů náklady řízení ve výši 60 098,84 Kč (řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém se žalobkyně po žalovaném domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky). Rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2020 včetně výroků o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení uhrazených nákladů, což žalovaný odmítl s tím, že tento nárok eviduje jako zapodstatovou pohledávku. Řízení sp. zn. [spisová značka] bylo potom pravomocně zastaveno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně věc podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) a podle § 25 odst. 2 věta prvá a § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Vycházel z toho, že řízení, ve kterém byly původně přiznány náklady řízení žalovanému, nebylo řízení ve sporu o pravost, výši či pořadí popřené pohledávky, když nárok člena družstva podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. není pohledávku uplatnitelnou v insolvenčním řízení, oprávněná osoba není konkursním věřitelem a žalobkyně navíc svůj nárok uplatnila proti likvidátorovi bytového družstva ještě před prohlášením konkurzu. Nejde tedy o pohledávku za podstatou a žalobkyně se jí domáhá v civilním řízení postupem podle § 9 odst. 1 o.s.ř. Zároveň bylo nesporné, že žalobkyně uhradila žalovanému prostřednictvím jeho zástupce částku 60 098,84 Kč představující pravomocně přiznané náklady řízení ve věci sp. zn. [spisová značka], avšak obě rozhodnutí, na základě kterých žalobkyně plnila, byly následně zrušeny Nejvyšším soudem. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, protože dlužnou částku neuhradil; z toho důvodu soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu uvedeném ve výroku III. rozsudku; o nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalobkyně (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) s tím, že žalobkyně se vzdala náhrady nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Žalobou požadované plnění se nenachází v konkursní podstatě, protože bylo uhrazeno třetí osobě, tj. vykázanému právnímu zástupci v daném řízení. S ohledem na stav konkursní podstaty je žaloba minimálně předčasná, ne-li nedůvodná, neboť v uvedené věci je třeba postupovat podle zákona o konkursu a vyrovnání. Pohledávky žalobkyně eviduje v režimu pohledávek za podstatou a tato bude uspokojena nejpozději v rozvrhu podle pravidel zákona o konkursu a vyrovnání. Žádnou žalobkyní zaplacenou částku si neponechal, když tato byla uhrazena prostřednictvím třetí osoby. Domáhal se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Dále podala “podnět”, aby odvolací soud z úřední povinnosti změnil rozhodnutí o nákladech řízení pro zřejmou nesprávnost, neboť jí nesprávně nebyly přiznány paušální náhrady výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích III. a IV. podle § 212 § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl v posuzované věci dostatečné dokazování (nedostatky v tomto směru mu ostatně nejsou ani vytýkány) a žádného pochybení se nedopustil ani v právním posouzení věci. S důvody napadeného rozsudku se odvolací soud ztotožňuje a k věci samé a k odvolacím námitkám žalovaného dodává následující.

11. V rozhodovací praxi není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o.z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 154/2020, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 311/2019). Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu plnění se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 871/2005, jehož právní závěry jsou např. dle usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1836/2017 přiměřeně uplatnitelné i v režimu právní úpravy obsažené v § 2991 a násl. o. z.).

12. Nárok na náhradu nákladů řízení jako takový má základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2040/2021), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí soudu; znamená to, že pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1314/2015 nebo sp. zn. 33 Cdo 498/2014). S ohledem na povahu nároku na náhradu nákladů řízení a jeho základ v procesním právu se tedy v této věci neuplatní ani závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené např. i rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) o potřebě zkoumat, zda povinnost k plnění podle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá v rovině hmotného práva žádný korelát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).

13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je potom ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu tedy vzniká tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, nemusí být osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je adresát tohoto plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 221/2002 nebo usnesení sp. zn. 28 Cdo 2491/2013).

14. Důvodem plnění v právním smyslu je i pravomocné soudní rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému, přičemž jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3116/2014). Ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena k rukám advokáta, představuje určení platebního místa a nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3966/2019 nebo sp. zn. 28 Cdo 1509/2015).

15. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně o tom, že odklizením (zrušením) rozhodnutí soudu, která byla titulem žalobkyní poskytnutého plnění na náhradu nákladů řízení žalovanému, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (majetkový prospěch vzniklý z právního důvodu, který odpadl) a že k vydání tohoto bezdůvodného obohacení je pasivně legitimován právě žalovaný. Pokud byly finanční prostředky složeny v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. na účet advokáta, má být vztah mezi advokátem a jeho klientem následně předmětem vyúčtování finančních prostředků a jde tak výlučně o otázku poměru mezi žalovaným jako nositelem původně přiznaného práva na náhradu nákladů řízení, a jeho zástupcem.

16. Odvolací soud považuje za správné i ty závěry soudu prvního stupně, jež se týkají žalovaným tvrzené nutnosti vypořádat žalobou uplatněnou pohledávku v rámci rozvrhu v řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání. I podle odvolacího soudu nemá předmět řízení (žaloba o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky) původ v konkursním řízení, a to z důvodů, jež jsou soudem prvního stupně rozebrány v bodech 24., 25., 28., i v souvislosti se soudem prvního stupně citovaným sdělením místopředsedy Městského soudu v Praze (bod 16.). I podle odvolacího soudu tedy nemůže jít o tzv. zapodstatovou pohledávku, neboť šlo o spor z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem.

17. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný v napadeném výroku III. a v souvisejícím nákladovém výroku IV. V souvislosti s požadavkem žalobkyně na změnu výroku o nákladech řízení odvolací soud připomíná nálezovou judikaturou Ústavního soudu, představovanou např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1145/24 nebo sp. zn. I. ÚS 1238/23, podle níž změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech prvostupňového řízení v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, která, byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek dispoziční zásady. Žalobkyně odvolání proti výroku o nákladech řízení nepodala, a tudíž (i kdyby mělo být o nákladech řízení rozhodnuto odlišně) nelze nákladový výrok změnit tak, že by jí byly přiznány náklady řízení v rozsahu vyšším, než se tak stalo rozhodnutím soudu prvního stupně.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalobkyně byla v této fázi řízení plně procesně úspěšná. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a to ve výši 900 Kč (písemné vyjádření k odvolání, příprava na ústní jednání a účast u ústního jednání).