pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 17 C 33/20220-65

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody na podkladě tvrzení, že na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené se společností [právnická osoba], se stal vlastníkem blíže označeného silničního motorového vozidla, které bylo dovezeno ze [příjmení] republiky Německo. Rozhodnutím Městského úřadu Dobruška ze dne [datum] byla vozidlu schválena technická způsobilost, avšak poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne [datum] bývalý zaměstnanec úřadu Ing. [jméno] [příjmení] shledán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, byla nařízena obnova původního řízení o schválení technické způsobilosti, jehož byl žalobce účastníkem. V obnoveném řízení byl vyzván k doložení dokladu, který v předchozím řízení doložen nebyl, a následně bylo řízení usnesením ze dne [datum] zastaveno. Rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje bylo toto rozhodnutí zrušeno, rozhodnutím MÚ [obec] bylo znovu rozhodnuto usnesením tak, že by bylo proti veřejnému zájmu, aby bylo umožněno provozování vozidla a rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne [datum] bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Následně bylo usnesením MÚ [obec] ze dne [datum] rozhodnuto o zrušení zápisu do registru vozidel. Podle žalobce byla tato nezákonnost způsobena pochybením na straně orgánů veřejné moci, když úředník Ing. [jméno] [příjmení] protiprávně schválil technickou způsobilost vozidla, a v důsledku tohoto rozhodnutí mu vznikla škoda. Nesprávný úřední postup potom spatřoval ve vadách kontroly ve veřejné správě v příslušných hierarchických vztazích. Své vozidlo nemůže řádně užívat, protože nemá schválenou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích, přičemž výši škody vyčíslil znaleckým posudkem jako obecnou cenu vozidla ke dni [datum], dále pak žalobou požadoval náklady za znalecký posudek ve výši [částka] a zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Argumentovala, že v případě žalobce nikdy nedošlo ke zrušení rozhodnutí, jímž byla schválena technická způsobilost vozidla, neboť jeho účinky byly pouze fakticky odklizeny na základě vedené obnovy řízení. V případě žalobce tak nelze dovodit existenci odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen„ zákon“). Žalobce se přitom stal vlastníkem vozidla na základě kupní smlouvy ze dne [datum], avšak žádost o schválení technické způsobilosti podala paní [jméno] [příjmení], která byla následně v důsledku podané žádosti účastníkem řízení, přičemž podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody jen účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Navíc k zastavení obnoveného řízení došlo proto, že žalobce ani v dodatečně stanovené lhůtě nedoložil listiny nezbytné k prokázání technické způsobilosti vozidla, v důsledku čehož byl potom zrušen zápis vozidla v registru vozidel. Tedy teprve až tímto nedoložením se vozidlo stalo neprovozuschopné.

3. Soud prvního stupně v rozsudku popsal svá skutková zjištění a dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobce zakoupil dne [datum] předmětné vozidlo za [částka] se všemi doklady potřebnými pro provoz automobilu na pozemních komunikacích, v důsledku trestního stíhání Ing. [příjmení], který rozhodl o schválení technické způsobilosti tohoto vozidla, bylo zjištěno, že ke schválení technické způsobilosti nebyly žadatelkou [jméno] [příjmení] přiloženy zákonem předpokládané doklady (zahraniční doklady k vozidlu – osvědčení o registraci a technický průkaz). V důsledku tohoto zjištění bylo řízení o technické způsobilosti vozidla obnoveno a následně bylo řízení zastaveno. Správní orgán v návaznosti na chybějící technickou způsobilost vozidla zrušil zápis vozidla do registru vozidel a žalobci zůstalo ve vlastnictví vozidlo, které nemůže být provozováno na pozemních komunikacích.

4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 1 odst. 1, § 5 a § 8 odst. 1 zákona a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel z toho, že v dané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, když existovalo pravomocné rozhodnutí ze dne [datum] o přiznání technické způsobilosti vozidlu, které bylo pro nezákonnost zrušeno, ačkoli ne zcela zjevným způsobem. Argument žalované, že obnovou řízení dojde pouze k faktickému odklizení účinků rozhodnutí a nikoli k jeho zrušení, tak není správný, neboť i odkazovaný komentář k zákonu ve výčtu rozhodnutí, které mohly být pro nezákonnost zrušeny mimo odvolací řízení, uvádí právě i obnovu řízení. Existovalo zde tedy pravomocné rozhodnutí, k jehož zrušení došlo usnesením ze dne [datum] ve spojení s usnesením odvolacího orgánu ze dne [datum]. Byť šlo o usnesení o zastavení řízení, mělo toto rozhodnutí účinky zrušujícího rozhodnutí, když nová právní úprava neumožňovala o zrušení původního rozhodnutí pro nedostatek pravomoci rozhodnout (nebylo již možné vést samostatné řízení o schválení technické způsobilosti vozidla). Pokud se žalobce (na základě změny žalobních tvrzení) domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, pomíjí subsidialitu nároků zákona, který za primární považuje nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a v případě, že k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, ale škoda byla způsobena nesprávným úředním postupem, který však byl zakončen rozhodnutím zákonným, umožňuje žalovat z titulu nesprávného úředního postupu. Nelze se tedy situaci vydaného nezákonného rozhodnutí domáhat náhrady škody z nesprávného úředního postupu a naopak. Žalobce se podle soudu prvního stupně změnou žalobních tvrzení pokoušel překlenout problém s nedostatkem své aktivní věcné legitimace k podání žaloby na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, jelikož v takovém případě nesplňuje podmínku, že byl účastníkem řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Toto nezákonné rozhodnutí bylo ovšem vydáno v době, kdy žadatelkou byla paní [jméno] [příjmení], nikoliv žalobce, který vozidlo nabyl až následně. Pokud však bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nelze žalovat na náhradu škody z nesprávného úředního postupu a k podání žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím tedy není žalobce aktivně legitimován. Nedostatek aktivní legitimace by postačoval jako důvod k zamítnutí žaloby, avšak další důvod k témuž postupu spatřoval soud prvního stupně také v nenaplnění podmínek koncepce škody, když žalobci škoda, které se domáhá, nebyla způsobena rozhodnutím o schválení technické způsobilosti, ale až rozhodnutím o výmazu z registru vozidel, k čemuž došlo v zásadě nepředložením zákonem požadovaných dokumentů, které chyběly již v původním řízení. Tento moment lze zároveň považovat za přerušení příčinné souvislosti, jak uzavřel ve skutkově i právně obdobné věci Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 131/2021-72.

5. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. I nadále nesouhlasí se závěrem soudu, že v předmětné věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a poukázal na skutečnost, že původně vydané rozhodnutí ze dne [datum] nebylo nikdy zrušeno, neboť v obnoveném řízení se [stát. instituce] snažil odstranit nedostatky, které byly spojeny s původním řízením a které zapříčinily nezákonnost původního rozhodnutí. Tyto nedostatky se nepodařilo z úřední povinnosti odstranit a Městský úřad Dobruška vydal nové rozhodnutí dne [datum], jímž řízení o schválení technické způsobilosti zastavil, nikoliv zrušil nebo změnil. Zákonný předpoklad existence pravomocného rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, tak není naplněn. Pokud nalézací soud přichází s tezí, že rozhodnutí o zastavení řízení mělo účinky zrušujícího rozhodnutí, pak v zásadě dotváří úmysl zákonodárce. Nesouhlasí ani s argumentací, že v komentáři k zákonu je ve výčtu rozhodnutí, které mohly být zrušeny mimo odvolací řízení, uvedena právě i obnova řízení. Přenášet odkaz na správní řád účinný do konce roku 2005 ve spojení s výčtem rozhodnutí mimo odvolací řízení do správního řádu [účinnost] nelze. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za vyprázdnění svého ústavního práva svědčící o formalistickém přístupu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 529/09). Na rozdíl od nároku na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí není odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vázána na účastníky původního řízení a ani není jinak definován. Uvádí se pouze příkladem, že takovým postupem je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Rozhodovací praxe však podřazuje pod nesprávný úřední postup více situací, jež mohou konáním nebo nečinností orgánů veřejné moci nastat. Zároveň poukázal na to, že nedostatky v organizaci a činnosti výkonné moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na správní orgán veřejné moci obracejí jako na pomocníka v realizaci svých základních práv a svobod. Domáhal se toho, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného a odkázala zejména již na svou argumentaci uplatněnou v průběhu řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod). Zákonem, který upravuje uvedené právo na náhradu škody, je zákon č. 82/1998 Sb.

10. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o schválení technické způsobilosti vozidla ze dne [datum] je třeba považovat za nezákonné rozhodnutí, protože toto (pravomocné) rozhodnutí bylo fakticky zrušeno rozhodnutím novým v obnoveném řízení, které probíhalo proto, že vydání tohoto rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem zaměstnance úřadu Ing. [příjmení] (tedy z důvodu uvedeného v § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, [účinnost]). V této souvislosti soud prvního stupně příhodně poukázal na odpovídající komentářovou literaturou (bod 16. odůvodnění). Z uvedeného rovněž vyplývá správný závěr nalézacího soudu o tom, že v takovém případě není žalobce věcně aktivně legitimován k podání žaloby, neboť k vydání nezákonného rozhodnutí (které bylo později popsaným způsobem zrušeno) došlo ještě v době, kdy žalobce vlastníkem vozidla nebyl a ani nebyl účastníkem původního řízení o schválení technické způsobilosti vozidla, neboť tímto účastníkem byla [jméno] [příjmení]. I když judikatura správních soudů vychází z toho, že původní správní řízení a obnovené správní řízení je řízením jednotným, je třeba zdůraznit, že v tomto odškodňovacím řízení je třeba důsledně vycházet ze znění § 7 odst. 1 zákona a za správní řízení je možné považovat pouze řízení původní, které skončilo vydáním nezákonného rozhodnutí.

13. Pokud tedy došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, lze odpovědnost státu podle zákona zvažovat pouze z hlediska naplnění podmínek § 7 a § 8 tohoto zákona, a nikoli jako odpovědnost za nesprávný úřední postup. Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím platí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, v jeho obsahu se neodrazí a že případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/98 nebo 30 Cdo 1260/2014). Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánů státu tedy nezakládá úřední postup, který se následně projeví v obsahu rozhodnutí (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1761/2016).

14. Předpokladem objektivní odpovědnosti státu je zároveň současné splnění tří předpokladů, a to zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nelze přitom přisvědčit argumentaci, že podmínkou pro vznik odpovědnosti státu je příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti na straně státního orgánu a škodou vzniklou poškozenému. Pro založení takové odpovědnosti způsobené nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení nějaké právní povinnosti orgánu státu, nýbrž fakt zrušení pro nezákonnost. Stejně tak není správná úvaha, že škoda musí být vyvolána okolnostmi, jež způsobily, že rozhodnutí bylo příslušným orgánem shledáno nezákonným. Příčinná souvislost musí totiž být dána mezi majetkovou újmu poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, a nikoliv mezi újmou a skutečností, která byla důvodem, pro nějž bylo rozhodnutí zrušeno. Za nezákonné se totiž považuje to rozhodnutí, které bylo zrušeno, a z tohoto rozhodnutí se dovozuje újma, a nikoliv z jiných skutečností či rozhodnutí, kterým bylo zrušeno. Předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není otázka charakteru pochybení orgánu, který takové (později zrušené) rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 453/2001 nebo usnesení sp. zn. 25 Cdo 490/2007).

15. Dále odvolací soud dospívá k závěru, že i tak by příčinná souvislost byla přerušena dvěma skutečnostmi, a to jednak převodem předmětného vozidla na žalobce, ke kterému došlo až po vydání nezákonného rozhodnutí, a dále tím, že žalobce nebyl v obnoveném řízení, ve kterém s ním již bylo z titulu vlastnického práva k vozidlu jednáno jako s účastníkem, schopen předložit požadované doklady (ať již z jakéhokoliv důvodu a bez ohledu na své zavinění) a tyto doklady nebyl schopen obstarat ani správní orgán. Pokud jde o poukaz odvolatele na nedostatky v organizaci a činnosti„ výkonné moci“, lze v této souvislosti odkázat např. na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4272/2018, podle kterých povinnost nadřízených orgánů vykonávat činnost kontrolní povahy nad orgány jim podřízenými je pravidlo, které vyplývá ze základních zásad výkonu veřejné správy. Účelem tohoto konání je ovšem primárně udržování dobré správy, nikoli zasahování do sféry práv a povinností individuálně určených subjektů; z povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolou (resp. činnost obdobného charakteru) není možné vyvodit subjektivní právo subjektů stojících vně veřejné správy a hodnotit kontrolní nečinnost správních orgánů jako nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb.

16. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle procesního úspěchu žalované v této fázi řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.), když náklady žalované jako nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o.s.ř.) představují tři paušální náhrady výdajů po [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava na ústní jednání a účast u ústního jednání).