pro zaplacení 164 547 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 37 440 Kč včetně úroku z prodlení a co do částky 32 475 Kč včetně úroku z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 94 632 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 30 725 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 658 Kč za dobu od 1. 5. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 974 Kč za dobu od 1. 5. 2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 810 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl na základě tvrzení žalobce, že žalovaný byl v roce 2022 a 2023 vlastníkem nebytové jednotky č. [číslo], nacházející se v domě na adrese [adresa] (dále též „předmětná nebytová jednotka“). Žalovaný za roky 2022 a 2023 neuhradil ničeho na příspěvek na správu domu a pozemku (tzv. „fond oprav“), který byl stanoven pro nebytovou jednotku č. [číslo] ve výši 3 943 Kč měsíčně, tj. celkem 94 632 Kč (24 měsíců x 3 943 Kč).

3. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 1180 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a učinil závěr, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný byl povinen jako vlastník nebytové jednotky č. [číslo] hradit příspěvky na správu domu a pozemku za rok 2022 a rok 2023, přičemž výše tzv. fondu oprav byla přijata na shromáždění dne 21. 11. 2019 pod bodem 3, a to tak, že se jedná o částku ve výši 28 000 Kč měsíčně rozdělenou podle podílů. Na nebytovou jednotku [číslo] připadá částka 3 943 Kč měsíčně (dle spoluvlastnického podílu o velikosti 0,1408). Žalobce tak má nárok na částku 3 943 Kč x 24 měsíců, tj. na částku ve výši celkem 94 632 Kč. Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 6. 2022, č. j. [spisová značka]; v tomto rozhodnutí byl řešen nárok žalobce (tzv. fond oprav) za jiné období u nebytové jednotky [číslo], avšak rovněž vyplývající ze zápisu ze shromáždění ze dne 21. 11. 2019, přičemž nárok byl žalobci přiznán. Citované rozhodnutí bylo poté potvrzeno rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2023, č.j. [spisová značka]. Následné dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, č.j. 26 Cdo 2223/2023-352. V této souvislosti prvostupňový soud poukázal na zásadu legitimního očekávání na straně žalobce, že soudy budou v obdobných věcech rozhodovat stejně. K námitkám žalovaného ohledně platnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek soud prvního stupně uvedl, že ji nelze řešit ve sporu o zaplacení příspěvku na správu domu (srov. bod 9 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, č.j. 26 Cdo 2223/2023-352). Vzhledem k tomu, že na jednání dne 7. 10. 2025 vzal žalovaný svoji námitku započtení zpět, tak se jí prvostupňový soud již dále nezabýval, pouze konstatoval, že tvrzená pohledávka žalovaného vůči žalobci je nejasná a neurčitá, proto ji nelze započíst podle § 1987 odst. 2 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Cdo 684/2020-406). S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby ze dne 18. 7. 2025 soud prvního stupně ve výroku I. řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) zastavil co do částky 37 440 Kč s příslušenstvím a co do částky 32 475 Kč s příslušenstvím. Žalovaný v podání ze dne 1. 9. 2025 nesouhlasil s částečným zpětvzetím žaloby, proto o něm bylo soudem prvního stupně rozhodnuto na jednání dne 7. 10. 2025 tak, že návrh žalovaného byl zamítnut, jelikož žalovaným předestřené důvody nepovažoval soud prvního stupně za vážné důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. Ohledně zbývajícího nároku ve výši 94 632 Kč soud prvního stupně žalobě vyhověl a současně rozhodl o úroku z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud vyhověl žalobě co do kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení z částky 94 632 Kč při splatnosti stanovené k 15. dni v měsíci podle notářského zápisu [spisová značka]. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy podle úspěchu ve věci přiznal soud prvního stupně žalobci 15,02 % účelně vynaložených nákladů, tj. částku 11 810 Kč.

4. Žalovaný proti rozsudku podal včasné odvolání, ve kterém zdůraznil, že nesouhlasil s částečným zpětvzetím žaloby, neboť jen meritorní rozhodnutí může přinést jasný právní závěr, který zásadně ovlivní nejen tento spor, ale i řadu dalších obdobných řízení, jež žalobce proti žalovanému vede. Soudní rozhodnutí by zároveň umožnilo vypořádat kompenzační námitku řádně uplatněnou žalovaným, která by v případě zastavení řízení zůstala bez věcného posouzení. V důsledku častého podávání a následného zpětvzetí žalob ze strany žalobce dochází k právní nejistotě a v jednání žalobce lze spatřovat šikanózní procesní postup, jemuž lze předejít právě meritorním rozhodnutím. Výsledek řízení má význam i pro ostatní členy společenství vlastníků, neboť stanoví, zda jsou žalobcem uplatňované nároky po právu, a žalovanému umožní obhájit své jednání vůči ostatním vlastníkům, kteří se domnívají, že nároky žalobce odmítá bezdůvodně. V postupu soudu prvního stupně proto žalovaný spatřuje vadu řízení. Dále žalovaný namítl, že rozhodnutí shromáždění ze dne 21. 11. 2019 je neurčité a nezpůsobilé založit povinnost k úhradě příspěvků v konkrétní výši. Nevyplývá z něj totiž žádná konkrétní částka za m², na níž by se vlastníci shodli, a nelze z něj dovodit ani částku 3 943 Kč měsíčně za předmětnou jednotku. Pokud je v zápise uvedeno, že „bude stačit příspěvek ve výši cca 30 Kč/m² bytu, tj. 28 000 Kč měsíčně“, jde pouze o obecný rámcový údaj bez řádného schválení konkrétní částky, která by byla závazná pro vlastníky. Ve vztahu k jednotce č. [číslo] o výměře 113,48 m² částka žalobcem požadovaná a soudem přiznaná (3 943 Kč měsíčně) odpovídá zhruba 34,75 Kč/m², což není částka, která by byla jakkoli přijata (písařskou chybu ve vyjádření, kdy žalovaný uváděl jednotku č. [číslo], během odvolacího jednaní žalovaný v rámci ústního vyjádření odstranil). Nelze přisvědčit argumentaci soudu prvního stupně, že žalobce mohl mít v důsledku dřívějších rozhodnutí jiných soudů legitimní očekávání, neboť takové očekávání nemůže převážit nad principem legality a požadavkem, aby povinnost k úhradě příspěvků měla jasný a určitý právní základ. Prvostupňový soud též pochybil při posouzení příslušenství k jistině pohledávky, když vyšel z obsahu notářského zápisu sp. zn. [spisová značka], neboť v bodě 6. tohoto zápisu je uvedeno, že příspěvky činí 8 000 Kč měsíčně (nikoliv 20 000 Kč). Nárok na úrok z prodlení se navíc neodvíjí od uvedeného notářského zápisu, nýbrž od (aktuálně účinných) stanov žalobce. Odkázal na sbírku listin, ve které jsou založeny stanovy schválené dne 23. 5. 2022, ze kterých vyplývá, že měsíční příspěvky na správu domu a pozemku jsou splatné nejpozději k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce. Úrok z prodlení tak může začít běžet až od prvního dne měsíce následujícího po měsíci splatnosti. Závěr prvostupňového soudu, že tyto příspěvky byly splatné již k 15. dni každého měsíce, je v rozporu se stanovami žalobce. Žalobci by neměla být přiznána ani náhrada nákladů řízení, neboť neplní povinnost zasílat předžalobní výzvu podle § 142a o. s. ř. Tato povinnost je dána i stanovami žalobce. Nesprávně byla určena i výše náhrady nákladů, a to jak z hlediska samotného výpočtu, tak i z hlediska přiznání náhrady za úkony, které nebyly účelné, neboť za vyjádření k výzvě soudu, za částečné zpětvzetí žaloby, resp. upřesnění petitu, a za poradu s klientem neměla být náhrada nákladů řízení žalobci přiznána. Žalovaný proto navrhl změnu napadeného rozsudku ve výroku I. tak, že se řízení nezastavuje, v tomto rozsahu se žaloba zamítá a ve výroku II. tak, že se žaloba co do částky 94 632 Kč s příslušenstvím zamítá.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, když respektoval zákonnou úpravu a pravomocná rozhodnutí v obdobných věcech týkající se stejného rozhodnutí shromáždění SVJ ze dne 21. 11. 2019. Mezi příspěvky podle § 1180 o. z. a službami podle § 1181 o. z. je zásadní rozdíl, přičemž členové SVJ, kterým předmětné usnesení shromáždění nevadilo, ani nepodali návrh na určení neplatnosti, nemohou v těchto řízeních s úspěchem namítat neplatnost takových usnesení, neboť jde zjevně o účelová tvrzení dlužníků (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 774/2019 a 26 Cdo 3535/2022). Pouhá skutečnost, že žalobce příspěvky na správu domu a pozemku (nesprávně) zahrnul do vyúčtování služeb, nemůže změnit jejich určení a podřídit je zákonu č. 67/2013 Sb. Příspěvky na správu domu a pozemku vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb. nepodléhají, nejedná se o služby ve smyslu tohoto zákona. Platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek lze přezkoumávat pouze v rámci řízení podle § 1209 o. z., a to jen k návrhu přehlasovaného vlastníka jednotky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 a sp. zn. 26 Cdo 2275/2021). Žalovaný z uvedených důvodů nemá k nebytové předmětné nebytové jednotce a rokům 2022 a 2023 jakákoliv práva podle zákona č. 67/2013 Sb., neboť k uvedené jednotce nebyly předepsány jakékoliv zálohy na služby, nevznikla povinnost vyúčtování záloh a reálných nákladů. Žalovaný rovněž nemá právo na pokutu podle § 8 zákona č. 67/2013 Sb., tudíž ani na kompenzační námitku uplatněnou v průběhu řízení. Námitka žalovaného, kdy rozporuje splatnost příspěvku na správu domu a pozemku, byla uplatněna až v rámci odvolacího řízení, doposud splatnost těchto částek žalovaný nikdy nerozporoval, a to ani v jiných obdobných řízeních. V notářském zápisu sp. zn. [spisová značka] je uvedeno, že došlo 100 % hlasů přítomných k přijetí rozhodnutí shromáždění žalobce, že budou vybírány příspěvky do fondu oprav, které jsou vlastníci povinni platit vždy k patnáctému dni každého kalendářního měsíce. Platnost nových stanov ze dne 23. 5. 2022 žalovaný sporoval v soudním řízení, přitom na ně nyní v rámci svého odvolání poukazuje. Jde tak k tíži žalovaného, pokud by mu bylo přiznáno více, než mělo, neboť nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Žalobce za této situace považuje za absurdní, že se žalovaný zcela nesmyslně soudil se žalobcem po dobu tří let o platnost nových stanov, přičemž tím způsoboval újmu žalobci, a dovolával se tak platnosti stanov původních, tzn. i splatnosti 15. den v měsíci, a to po celý rok 2024. Ohledně přiznání náhrady nákladů řízení i při absenci předžalobní výzvy žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), neboť úspěšnému žalobci lze v tomto případě náhradu nákladů přiznat, pokud je zjevné, že dlužník není ochoten nebo schopen pohledávku hradit. To vyplývá jednak z toho, že žalovaný neuhradil žalovanou částku na základě vydaného elektronického platebního rozkazu a rovněž z toho, že na majetek žalovaného je vedena celá řada exekucí, respektive na jeho nemovitostech je zapsána řada exekučních titulů k prodeji. O dluzích žalovaný průběžně věděl, neboť mu to bylo oznámeno v rámci vyúčtování, a to prostřednictvím datové schránky (jak žalovaný sám požadoval) ve dnech 1. 11. 2024 a 11. 11. 2024. Veškeré výzvy k úhradě dluhu byly bez významu, proto by další vynakládání prostředků nebylo ze strany žalobce účelné. Přestože byl žalobce v řízení jen nepatrně neúspěšný, akceptoval rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení a nepodal proti němu odvolání, navíc prvostupňový soud postupoval zcela správně při určení tarifní hodnoty, sazby i ohledně stanovení počtu úkonů právní služby.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která i přiléhavě právně posoudil.

8. Soud prvního stupně učinil naprosto správný závěr ohledně platnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (zápis ze shromáždění ze dne 21. 11. 2019), přičemž nárok byl žalobci přiznán i v obdobných řízeních (viz rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2023, č.j. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, č.j. 26 Cdo 2223/2023-352). Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje s argumentací, že platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek již nelze řešit ve sporu o zaplacení příspěvku na správu domu (srovnej bod 9 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2223/2023) a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Správně byla stanovena i výše nároku, kdy na předmětnou nebytovou jednotku připadá částka 3 943 Kč měsíčně, tj. za 24 měsíců jde o částku ve výši 94 632 Kč (srovnej bod 10 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2223/2023).

10. Pokud v rámci odvolacího řízení žalovaný poukazoval na to, že prvostupňový soud nesprávně určil splatnost záloh odkazem na stanovy žalobce z roku 2022, pak v odvolacím řízení již nelze k této námitce přihlédnout. S ohledem na to, že námitka žalovaného nebyla uplatněna po poučení podle § 119a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř., nemohl k ní odvolací soud přihlížet ani z pohledu systému neúplné apelace. Podle § 212a odst. 3 o. s. ř. smí odvolací soud k novým skutečnostem nebo důkazům přihlédnout, jen když byly uplatněny před soudem prvního stupně, jinak by odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, jež by mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru odkazuje odvolací soud i na četnou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4419/2008. Navíc měl žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně dostatečný časový prostor veškeré námitky uplatnit, a to i s ohledem na poučení soudem prvního stupně podle § 118b o. s. ř. o koncentraci řízení, kdy byla účastníkům poskytnuta ještě další lhůta, tj. nikoliv jen do skončení prvního jednání ve věci samé.

11. K námitce týkající se nesouhlasu žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby odvolací soud uvádí, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem soudu prvního stupně, že na straně žalovaného není vážný důvod podle § 96 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí, že zpětvzetí návrhu není účinné. Za situace, kdy mezi účastníky probíhá více obdobných soudních řízení, je zcela logické, že se žalobce částečným zpětvzetím žaloby snaží minimalizovat náklady řízení, které by ve svém důsledku museli hradit všichni spoluvlastníci. Argumentace žalovaného, že by rozhodnutí soudu umožnilo vypořádat kompenzační námitku uplatněnou žalovaným, je rovněž nepřípadná, neboť žalovaný vzal svoji námitku započtení zpět (při jednání dne 7. 10. 2025). Prvostupňový soud proto uvedl, že se předmětnou námitkou započtení nezbýval, nicméně stejně předmětnou pohledávku žalovaného považoval za neurčitou a nejasnou, kterou nelze započíst podle § 1987 odst. 2 o. z. Pokud jde o předmět sporu, nelze ani dovodit, že by měl zásadní význam pro ostatní členy SVJ, neboť ti měli možnost vůli projevit nebo ji projevili již při samotném rozhodování na shromáždění, což reflektuje specifika bytového spoluvlastnictví.

12. Prvostupňový soud postupoval zcela správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Z průběhu řízení i z ostatních obdobných sporů je zcela zřejmé, že žalovaný odmítá hradit pohledávky žalobce, nejedná se proto o žádné „opomenutí“ žalovaného pohledávku zaplatit. Postoj žalovaného se ani v průběhu řízení nijak nezměnil. Jsou tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci i při absenci předžalobní výzvy. Prvostupňový soud při výpočtu náhrady nákladů řízení vyšel ze správně vypočítaného poměru úspěchu (a neúspěchu) účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., včetně správně stanového počtu úkonů právní služby. Pokud jde o namítané úkony spočívající ve vyjádření k výzvě soudu, částečné zpětvzetí žaloby včetně upřesnění petitu a za poradu s klientem, odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem považuje uplatněné náklady žalobce v souvislosti s právním zastoupením i v tomto rozsahu za účelně vynaložené. Vyjádřením žalobce ze dne 11. 3. 2025 reagoval žalobce na výzvu soudu ze dne 21. 2. 2025 a na vyjádření žalovaného ze dne 16. 12. 2024, přičemž se jedná o obsáhlé vyjádření včetně specifikace příslušenství žalované pohledávky. Částečné zpětvzetí žaloby ze dne 18. 7. 2025 obsahuje specifikaci aktuálního rozsahu žaloby včetně tabulkou upřesněného příslušenství žalované pohledávky. Za celé řízení byla přiznána pouze jedna další porada s klientem ze dne 27. 6. 2025, která následovala po jednání dne 12. 6. 2025, u kterého byli účastníci poučeni o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a která předcházela částečnému zpětvzetí žaloby. Současně byla žalovaným ve věci vznesena kompenzační námitka. Realizaci další porady s klientem v této fázi řízení s ohledem na průběh a složitost řízení považuje odvolací soud rovněž za účelně vynaložený náklad, na jehož náhradu má žalobce v odůvodněném rozsahu právo.

13. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný včetně výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil podle § 219 o. s. ř.

14. Protože žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto sestávají ze dvou úkonů právní služby á 7 700 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 15. 12. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), 2 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 3 423 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem přiznal žalobci částku 19 723 Kč a uložil žalovanému zaplatit ji žalobci v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).