pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 12 C 11/2013-265

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako nemajetkové újmy způsobené mu porušením práva na spravedlivý proces, nároku jednotlivce na dodržení předepsané a předem dané procedury, principu legitimního očekávání, principu právní jistoty a rovnocennosti, a to za nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU), což je podle něj v rozporu s právem EU. Tvrdil, že dne [datum] podal žalobu na ochranu před nepřímou diskriminací podle zákona č. 198/2009 Sb. (antidiskriminační zákon) a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků s odkazem na čl. 7 směrnice Rady 2000/43/ES a čl. 9 směrnice Rady 2000/78/ES. Soud prvního stupně jeho žádost zamítl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 30 Co 584/2011-35, aniž by se tento soud vypořádal s povinností vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU) a čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost, Ústavní soud ji usnesením sp. zn. III. ÚS 1550/12 odmítl, přičemž odkázal na jiné své usnesení s tím, že je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. Nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 2 spatřoval v tom, že ten nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“, tento„ úředník“ navíc ignoroval přímý účinek uvedených směrnic. Městský soud v Praze byl potom podle něj povinen předložit předběžnou otázku k SDEU, což však neučinil, a nesprávného úředního postupu se dopustil i Ústavní soud, který dezinterpretoval právo EU. Podanou žalobou se žalobce domáhal kompenzace ve výši 50 % nároku vzneseného v původním řízení pod sp. zn. 18 C 170/2011, o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne [datum] svůj nárok uplatnil u žalované, která jej stanoviskem ze dne [datum] odmítla. Současně se opětovně domáhal položení předběžné otázky k SDEU.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne [datum], který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum], avšak na základě žalobcem podaného dovolání byli oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 1202/2018-216.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 9. a 10.), o nichž není mezi účastníky sporu, a odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

5. Jde-li o právní posouzení věci, soud prvního stupně s odkazy na judikaturu SDEU, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyložil následující.

6. Systém odpovědnosti za porušení práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. a členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU.

7. Členské státy EU jsou povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, a to i tehdy, pokud porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci. K tomu je nutné splnění tří kumulativních podmínek – musí se jednat o porušení takového pravidla, jehož cílem je poskytnout práva jednotlivcům, porušení unijního práva musí být dostatečně závažné a mezi porušením pravidla a vznikem újmy musí existovat přímá příčinná souvislost. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnost porušení) je stát odpovědný jen ve výjimečném případě, když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. Mezi taková porušení patří i porušení povinnosti předložit předběžnou otázku k SDEU.

8. Prvostupňový soud se nejprve zabýval tím, zda Městský soud v Praze při svém rozhodování o nepředložení předběžné otázky v usnesení, č. j. 30 Co 584/2011-35, rozhodoval jako soud v poslední instanci, a dospěl k závěru, že v tomto případě tomu tak bylo, neboť proti jeho usnesení nebylo dovolání přípustné.

9. Nalézací soud zároveň zdůraznil, že povinnost soudu členského státu položit předběžnou otázku není bezvýjimečná a takovou povinnost nemají soudy tehdy, kdy otázka unijního práva není relevantní pro řešení daného případu, nebo se jedná o tzv. acte clair. Žalobce v tomto případě tvrdil, že došlo k porušení shora citovaných směrnic v důsledku jejich chybné transpozice do vnitrostátního právního řádu, kdy žaloby dle antidiskriminačního zákona jsou, na rozdíl od žalob na náhradu újmy proti státu, zpoplatněny. Po citaci žalobcem odkazovaných článků obou uvedených směrnic prvostupňový soud konstatoval, že zpoplatnění určitých typů žalob je otázkou čistě vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší. Jedná se tedy o výhradně vnitrostátní procesní předpisy, u nichž není dán prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU. Jinými slovy není zde otázka unijního práva, která by byla relevantní pro vyřešení dané věci ve smyslu čl. 267 SFEU. Právní úprava soudních poplatků totiž spadá do oblasti procesního práva, která je v kompetenci čistě členských států EU, které si tak mohou autonomně nastavit pravidla pro soudní řízení. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném řízení nebyla splněna jedna z podmínek čl. 267 SFEU pro položení předběžné otázky, a sice potřeba vyřešit otázku práva EU. Soud prvního stupně tak uzavřel, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud nepoložil SDEU předběžnou otázku ohledně soudního poplatku za antidiskriminační žalobu. K obdobnému závěru dospěl též Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2493/12, v němž rozhodoval o obdobné věci, a v němž uzavřel, že položení předběžné otázky ohledně zpoplatnění žalob dle antidiskriminačního zákona by postrádalo jakýkoliv smysl, neboť se jedná o problematiku vnitrostátní procesní úpravy.

10. Vnitrostátní procesní předpisy se však mohou někdy dotýkat práva EU v tom smyslu, že nesmí být v rozporu s tzv. zásadou efektivity a rovnocennosti tak, že by znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala praktické uplatňování práv stanovených unijním právem.

11. Problematiku soudních poplatků, zejména z hlediska efektivity a rovnocennosti, řešil SDEU ve svém rozhodnutí C [číslo], v němž mimo jiné v kontextu veřejných zakázek uzavřel, že pokud povinnost poplatku za přístup k soudu se ukládá bez rozdílu všem jednotlivcům, kteří hodlají podat žalobu, takový systém nezakládá diskriminaci. [obec] rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, a nikoliv rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy, jako jsou občanskoprávní spory na jedné straně a spory v oblasti správního práva na straně druhé nebo spory spadající do dvou různých oblastí práva. Na uvedeném závěru dle SDEU nemůže nic změnit ani to, že systém jednotných poplatků se uplatňuje odlišně na žaloby založené na právech, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva v oblasti veřejných zakázek, a na žaloby pramenící z porušení vnitrostátního práva, které mají podobný předmět. Z judikatury SDEU tak plyne, že zpoplatnění určitých druhů žalob neodporuje právu EU.

12. Nad rámec řešeného v kontextu [obec] právní úpravy soud prvního stupně doplnil, že uložení soudního poplatku za antidiskriminační žalobu nepředstavuje diskriminaci či bránění v ochraně práva ve smyslu uvedených směrnic, neboť se poplatková povinnost vztahuje na každého žalobce, a to bez ohledu na rasu, původ, náboženské vyznání a podobně. Na uvedeném ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že některé druhy žalob (např. na náhradu škody proti státu) nejsou, resp. nebyly v dané době zpoplatněny. Jedná se totiž o pravidla a podmínky, která jsou stejná pro všechny osoby ve stejné situaci (tj. v případě stejných typů žalob). Soudní poplatky zároveň představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona je potom zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, který zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.

13. Soud prvního stupně takto shrnul, že nebyly podmínky pro položení předběžné otázky v řízení před Městským soudem v Praze, neboť se nejednalo o výklad či platnost práva EU, ale šlo o právo čistě vnitrostátní (procesní). Nadto i v případech, kdy by se poplatková povinnost a s tím související přístup k soudům mohla dotýkat unijního práva, tak se jedná o problematiku, která již byla řešena v judikatuře SDEU, ze které lze dovodit, že česká právní úprava soudních poplatků neodporuje právu EU, a tudíž ji lze považovat za věc objasněnou (acte clair). Z těchto důvodů se prvostupňový soud nezabýval ostatními podmínkami pro vznik případného nároku žalobce na náhradu újmy, neboť by to nemělo žádného praktického významu.

14. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 a § 137 odst. 2 o.s.ř.

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že věc byla posouzena nesprávně po právní stránce, protože předmět sporu nelze posoudit bez odpovědi SDEU na otázku aplikace zásady rovnocennosti, nesprávné implementace antidiskriminační legislativy a určení pravidel pro volbu správného komparátora. V tomto směru navrhl položení otázky SDEU. Volba komparátora byla provedena nesprávně, když podle soudu prvního stupně se poplatková povinnost v řízeních o žalobách podle antidiskriminačního zákona vztahuje na každého žalobce, čímž došlo k odchýlení se od aplikace práva EU tak, aby byla striktně respektována zásada rovnocennosti. Soud prvního stupně zásadu rovnocennosti interpretoval chybně, když vycházel z mylného výkladu pojmu„ obdobná řízení“. [obec] rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, nikoli rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy. Antidiskriminační řízení vedené žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 170/2011 bylo obdobné řízení jako řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., tudíž nemělo být zpoplatněno. Domáhal se toho, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo aby řízení bylo přerušeno a byla předložena předběžná otázka tak, jak navrhoval.

16. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. (bez nařízení jednání) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Soud prvního stupně si pro posouzení uplatněného nároku opatřil dostatečná skutková zjištění (skutkové závěry tohoto soudu žalobce ostatně nijak nezpochybňuje) a zcela správně posoudil uplatněný nárok i po právní stránce. S podrobným odůvodněním rozsudku soudem prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje a na důvody rozsudku v plném rozsahu odkazuje, když odvolací námitky nejsou s to veškeré tyto závěry prvostupňového soudu jakkoliv zpochybnit.

19. Nalézací soud se příhodně soustředil na zodpovězení otázky, zda bylo povinností Městského soudu v Praze při rozhodování o odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků položit předběžnou otázku SDEU, přičemž v těchto souvislostech správně vycházel ze znění čl. 267 odst. 3 SFEU a rovněž správně dovodil, že potřeba takového postupu v tomto případě nenastala. I odvolací soud se ztotožňuje s tím, že v tomto případě byla otázka zpoplatnění žaloby dle antidiskriminačního zákona otázkou vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší a že nebyl dán žádný prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU, a že Městský soud v Praze se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo zakládat právo na odškodnění nemajetkové újmy, pokud žalobcem formulovanou předběžnou otázku SDEU nepoložil. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2493/12, ve kterém bylo rozhodováno o skutkově obdobné věci. Účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 SFEU je přitom posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. V řízení ve věci sp. zn. 18 C 170/2011, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, podal žalobce žalobu z důvodu ochrany před (nepřímou) diskriminací (na základě tzv. jiného postavení) podle zákona č. 198/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), ke které mělo docházet na základě ustanovení § 25 odst. 4 a § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Podle čl. 1 směrnice Rady 2000/43/ES je účelem tohoto předpisu stanovit rámec pro boj s diskriminací na základě rasy nebo etnického původu; účelem směrnice Rady 2000/78/ES je podle jejího čl. 1 stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání, a to na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Již z tohoto vymezení účelu obou směrnic je patrné, že se řízení o nároku, který byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 170/2011, nikterak nedotýkají a i z tohoto důvodu je zřejmé, že Městský soud v Praze nepostupoval nesprávně, jestliže se neobrátil na SDEU se žádostí o zodpovězení předběžné otázky. S ohledem na všechny shora uvedené závěry nepovažuje odvolací soud za důvodnou ani námitku žalobce, aby byla položena předběžná otázka k SDEU k výkladu aplikace zásady rovnocennosti.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v této fázi řízení procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.