pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 88/2020-65

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako nemajetkové újmy podle § 2543 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to z důvodu vad zájezdu podle smlouvy uzavřené se zprostředkovatelem (INVIA.CZ) dne [datum].

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o zájezdu do [země] pro 3 osoby v termínu od 5. 3. do [datum] za cenu [částka], přičemž druhá část zájezdu, od 10. 3. do [datum] byla pobytová s ubytováním v letovisku [město] (dále též jen„ letovisko“) ve čtyřhvězdičkovém hotelu [jméno] [příjmení] [jméno] (dále též jen„ hotel“) se snídaní formou bufetu s možností individuálních výletů na okolní ostrovy nebo do ekoturistického národního parku. Letovisko však bylo ve výstavbě, velká část hotelu byla zavřená, v předmětném hotelu bylo v 50 pokojích jen asi 5 až 6 hostů. Snídaně byly nedostatečné a jednotvárné, úklid neodpovídal podmínkám v okolí (velká prašnost), bazén se neuklízel, pobyt byl provázen častými výpadky proudu a internetu. Před hotelem se budovala komunikace, v blízkém i vzdálenějším okolí probíhala masivní výstavba budov za pomoci těžké stavební techniky. Pláž sice byla před hotelem, ale z důvodu výstavby komunikace bylo třeba stavbu obcházet a následně se i pláž stala součástí stavebních úprav a žalobkyně byla z pláže vykázána. Celá oblast byla velice hlučná, prašná a nedostatečně zabezpečená proti úrazu. Taktéž restaurace v okolí byly zavřené a až v závěru dovolené jednu otevřenou restauraci žalobkyně objevila. Žalobkyně byla nucena stravu a vodu zajišťovat nákupem v 1km vzdáleném supermarketu. O masivní výstavbě v okolí hotelu byla vyrozuměna krátce po příjezdu, komunikace však byla ztěžována častými výpadky internetu. Žalovaná nabídla žalobkyni v průběhu následujících dnů 4 náhradní hotely, které však žalobkyně odmítla, neboť situace zde byla stejná, navíc v některých hotelech nenabízeli požadovanou formu stravování či se nacházely daleko od pláže. Hotely byly žalovanou vybrány přes partnera v [země], který tam žije a má přehled. Možnost fakultativních výletů, ač byla v programu nabízena, zde k mání nebyla. Dva dny před odjezdem žalobkyně s rodinou rezignovala na obcházení dalších hotelů, pokud tyto byly v totožném letovisku a situace zde byla stejná.

3. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav ustanovení § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1 a § 2951 odst. 2 o. z. a vyložil, že porušení povinnosti pořadatele není jen porušení povinnosti sjednané přímo ve smlouvě, ale i o vedlejší povinnosti tvořící obsah právního vztahu. Za porušení smluvní povinnosti lze považovat porušení jakékoliv povinnosti pořadatele vyplývající ze smlouvy o zájezdu nebo zákona, včetně rozporu plnění se specifikací zájezdu, porušení prevenční povinnosti, povinnosti odborné péče či porušení bezpečnostních pravidel. Cestovní kancelář tak má povinnost zajistit hladký průběh zájezdu, zajistit bezpečnost zákazníků a má povinnost pečlivého výběru poskytovatelů služeb cestovního ruchu a povinnost jejich kontroly a informační povinnosti vůči zákazníkům. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou informační povinnost, když žalobkyni nesdělila pravdivé a úplné informace o místě pobytu. Žalobkyně měla mít nejpozději 7 dní před odjezdem k dispozici všechny nezbytné informace o zájezdu, cestovní kancelář přitom musí mít povědomí o lokalitě, do které své klienty posílá a pokud je nemá, je tuto skutečnost třeba připsat k její tíži. Výstavba v letovisku evidentně nebyla žádnou novinkou, přičemž s ohledem na pokročilost staveb bylo zřejmé, že stavba probíhala celé měsíce. Navíc zaměstnanec žalované sdělil, že žalovaná má v místě partnera, který tam žije a má přehled. Informace o masivní výstavbě a vhodnosti místa pro účely dovolené jí tudíž nemohla být cizí, ostatně i z dokazování vyplynulo, že většina hotelů byla zavřená a hotel, v němž pobývá žalobkyně, byl v podstatě prázdný; to samo o sobě vypovídá o povědomosti cestovních kanceláří o situaci v místě a stažení lokality z nabízeného portfolia nebo o informování zákazníků o stavu letoviska.

4. Z programu zájezdu je dále zjevné, že zájezd byl kombinací dvou částí, první, která sloužila k poznání nového místa, kultury a druhou, pobytovou, která měla sloužit k odpočinku, relaxaci v přímořském letovisku v hotelu a na pláži. Druhá část zájezdu ovšem očekávání žalobkyně nesplnila a tato část zájezdu byla zmařena, neboť nesplnila svou funkci a nebyl naplněn její hospodářský účel. Tato část dovolené přitom nebyla spojena pouze s přehlédnutelnými drobnými nepříjemnostmi, ale přímo s nemožností trávit pobytovou část dovolené v souladu s účelem smlouvy a v souladu s očekáváními, které každý zákazník v obdobné situaci má. Takto tedy prvostupňový soud dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s porušením informační povinnosti žalované došlo k újmě žalobkyně takové intenzity, že bylo objektivně způsobilé narušit a také narušilo její dovolenou.

5. Újma za narušení dovolené potom má být finančně kvantifikována po zhodnocení všech specifických okolností každého případu a po zvážení konkrétních negativních dopadů zjištěných vad zájezdu způsobující ztrátu radosti z dovolené (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2263/2019). Výše zadostiučinění tedy má být přiměřená okolnostem případu, a za tím účelem soud prvního stupně podpůrně využil tzv. Frankfurtskou tabulku slev a kompenzační tabulku ITQ a dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] za 1 den, přičemž den příjezdu a den odjezdu s ohledem na dobu strávenou v letovisku přepočetl na hodiny, takže dohromady se jedná o půl dne, a proto žalobkyni náleží zadostiučinění v celkové výši [částka]. V souvislosti s tím bral v úvahu výši kompenzace (v procentech) podle tabulky ITQ ve vztahu k jednotlivým zjištěným vadám, a takto dospěl k závěru, že součet těchto kompenzací v procentech dosahuje hodnoty 100 %, přičemž při takovéto hodnotě počítá tabulka ITQ s odškodněním ve výši [částka] denně, které je s ohledem na zjištěný skutkový stav zcela adekvátní. V uvedeném rozsahu tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl včetně požadovaného příslušenství (§ 1970 o.z.), ve zbývajícím rozsahu ([částka]) žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. a výši nákladů řízení podrobně vyčíslil.

6. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

7. Žalobkyně směřovala své odvolání proti zamítavému výroku II., poté však své odvolání (podáním ze dne [datum]) vzala zcela zpět. Odvolací soud proto řízení o odvolání žalobkyně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku podle § 207 odst. 2 věta prvá o.s.ř.

8. Žalovaná směřovala své odvolání proti vyhovujícímu výroku I. a akcesorickému výroku III. o nákladech řízení. Argumentovala stejně, jako v řízení před soudem prvního stupně, tj. že pořadatel zájezdu nemůže ve smyslu § 2529 odst. 1 o. z. informovat zákazníka o skutečnostech, které nezná. Podle ní prvostupňový soud toto ustanovení překroutil do jakési objektivní povinnosti pořadatele zájezdu vědět o všech skutečnostech, které mohou mít na zájezd vliv. Takovou objektivní odpovědnost však zákon pro pořadatele zájezdu nestanovuje. Je sice nesporné, že v letovisku probíhala výstavba nových pozemních komunikací, soud však v rozsudku nevysvětlil, jak by žalovaný jako pořadatel zájezdu mohl zjistit, že se taková výstavba chystá. Totéž platí i pro místního obchodního partnera žalované, protože ani toho nejsou povinny orgány veřejné správy informovat, že chystají výstavbu nových silnic. Argument soudu, že stavba probíhala celé měsíce, je spekulativní a nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná jako pořadatelka zájezdu splnila všechny své povinnosti vyplývající z právních předpisů i ze smlouvy, přičemž hotel, ve kterém žalobkyně pobývala, rekonstruován nebyl. Přesto žalovaná nabídla žalobkyni přesun do jiného hotelu, všechny čtyři nabídky však byly odmítnuty. Pokud jde o výši újmy, pak Frankfurtská tabulka není pramenem práva, a pokud ji soud hodlal použít, měl o tom účastníky řízení předem uvědomit a její znění učinit obsahem spisu; tím, že neučinil ani jedno, zbavil žalovanou možnosti se k výši nároku vyjádřit. Ve vztahu k nákladům řízení argumentovala tak, že přestože žalobkyně byla ve větší části sporu neúspěšná, byly jí přiznány náklady řízení v plné výši, aniž by tento postup byl odůvodněn, a dále že byly přiznány náklady řízení za úkony, které nejsou uvedeny ve výčtu úkonů, za které je možno náklady přiznat (2× příprava na jednání). Navrhla, aby byl rozsudek změněn tak, že se žaloba v napadeném výroku zamítá a aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání podrobně vyvracela odvolací námitky žalované a opětovně popsala podmínky, za nichž byla nucena strávit větší část své dovolené. Domáhala se toho, aby byl rozsudek potvrzen.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání je zcela nedůvodné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění (nedostatky v tomto směru mu zásadně nejsou ani vytýkány), svůj závěr o skutkovém stavu věci podrobně vyjádřil v odůvodnění rozsudku a na daný případ aplikoval správná ustanovení o. z., jakož i přiléhavou judikaturu. Odvolací námitky potom nepřicházejí s ničím, s čím by se již nevypořádal nalézací soud a nejsou tak s to jeho správností nijak otřást. Odvolací soud se s důvody napadeného rozsudku ztotožňuje a k věci samé a k odvolacím námitkám žalované dodává následující.

11. Podle ustanovení § 2543 o. z. při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi bez zbytečného odkladu vedle škody také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.

12. Podle § 2951 o.z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

13. Za účinnosti občanského zákoníku ve znění [účinnost] (obč. zák.) v českém právu absentovala výslovná úprava nároku účastníka zájezdu na imateriální újmu a její absenci řešila výkladem § 852i obč. zák. judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, nebo sp. zn. 33 Cdo 747/2015), nová právní úprava tento nárok reflektuje citovaným ustanovením § 2543 odst. 1 o.z. a stávající judikatura Nejvyššího soudu zároveň konstatovala, že doposud prezentovaný právní rozbor pojmu„ imateriální újma“ je plně využitelný i v podmínkách nové právní úpravy občanského zákoníku podle § 2543 o.z. (viz rozsudky sp. zn. 33 Cdo 1959/2017 nebo sp. zn. 33 Cdo 2263/2019). Již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 747/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] Nejvyšší soud zaujal názor, podle něhož právo (ať již nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popřípadě právo z titulu narušené dovolené) nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se v průběhu dovolené stane, ale porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt. Ustanovení § 2543 o.z. potom vymezuje jako příčinu narušení dovolené zejména (ve významu hlavně, především) zmaření nebo podstatné zkrácení zájezdu. Z toho vyplývá, že touto příčinou může být i jiná okolnost, avšak zároveň jen taková, která zasáhne do průběhu zájezdu obdobnou intenzitou s důsledkem ztráty požitku, tzv. radosti z dovolené. Funkcí náhrady nemajetkové újmy je pak primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím i účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá„ odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění – satisfakci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Uvedený výklad podporuje i komentářová literatura (např. komentář nakladatelství Wolters Kluwers k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku), v němž se mimo jiné uvádí, že„ podstatou újmy za narušení dovolené je zklamání, strádání, podráždění, rozrušení, rozčarování nebo zmar z vadně poskytnutých služeb zahrnutých v zájezdu, nebo utrpěné duševní útrapy. Nemajetkovou újmou se rozumí příkoří, které se projevuje jinde než na majetku, typicky spíše v osobní sféře. Nemateriální újma se projeví v psychické sféře zákazníka, který vnímá nepříjemnosti způsobené neplněním smlouvy o zájezdu, jejich vadným plněním nebo negativními okolnostmi zájezd provázejícími. Spotřebitel od zájezdu očekává zejména odpočinek a rekreaci, poznání nových míst a zážitky. Při zakoupení zájezdu investuje značné finanční prostředky a vyhrazuje mu svůj volný čas (dovolenou), který je mnohdy nejintenzivnějším obdobím na zážitky v roce. Účelem smlouvy o zájezdu je úplatné poskytnutí zájezdu, tedy typicky jakéhosi cestovního zážitku přinášejícího konzumentovi prostřednictvím souboru hmotných i nehmotných plnění radost, poznání, vzrušení nebo jiné podobné benefity. Proto může být zmaření celého zájezdu nebo jeho části, a v důsledku toho i ztráty prožitku z celého zájezdu, tou největší ztrátou spotřebitele. V takovém případě přichází člověk nejen o peníze, ale i o takto ztracený čas, případně o zážitky. Nejde přitom jen o to, že tento čas v lidském životě nelze nahradit, ale také o to, že obecně čas vymezený odpočinku je omezený. Obvyklým účelem zájezdu, jako placené služby, je zajištění dostatečného odpočinku, zvláště jde-li o člověka, který se živí vlastní prací“.

14. Pokud jde o stanovení výše odškodnění za ztrátu radosti z dovolené, není sice nutné v poměrech té které věci exaktně stanovovat procentuální výši případných slev z ceny zájezdu podle tzv. Frankfurtském tabulky slev nebo podle tabulky ITQ za účelem úvahy, zda (v závislosti na celkové procentuální výši případných slev) vzniká či nevzniká nárok na náhradu nemajetkové újmy, poněvadž závěr o tom, zda nemajetková újma vznikla, musí být hodnocen na základě konkrétních poměrů souzené věci, nicméně uvedené tabulky lze za tím účelem podpůrně použít, i když nejsou součástí českého právního řádu (na tzv. Frankfurtskou tabulku slev takto odkázal např. Nejvyšší soud v již zmiňovaném rozsudku sp. zn 33 Cdo 747/2015). Obsah těchto tabulek i možnost jejich užití ve sporech o slevu z ceny zájezdu, popřípadě ve sporech o nahrazení nemajetkové újmy, jistě musí být žalované jako profesionálu v oboru (navíc zastoupenému advokátem) dobře známa, a pokud soud prvního stupně jednu z uvedených tabulek použil, nemůže tento postup pro žalovanou znamenat nic nového (neznámého), zvláště tehdy, pokud se žalobkyně již v samotné žalobě dovolává tabulky ITQ. Z uvedeného dále vyplývá, že i pokud by soud prvního stupně podpůrně uvedenou tabulku nepoužil, jeho skutková zjištění (která nejsou sporována) by jednoznačně odůvodňovala závěr o tom, že nemajetková újma žalobkyni vznikla. Zároveň nejde o novou konstrukci„ objektivní odpovědnosti“, jak dovozuje žalovaná, ale jde o odpovědnost z porušení cestovní smlouvy, respektive informační povinnosti (§ 2529 odst. 1 o.z.). Žalovaná tedy byla povinna o stavu letoviska žalobkyni informovat, čímž by jí umožnila odstoupit od smlouvy podle § 2535 o.z., respektive § 2531 odst. 2 o.z. Zároveň jistě bylo povinností žalované jako podnikatele (profesionála) v oboru cestovního ruchu, aby si informace o místě, kam vysílá své klienty, opatřila, a pokud tak neučinila, nemůže svou odpovědnost přenášet na třetí osoby (na svého partnera, případně na samotnou žalobkyní). S ohledem na zjištěný skutkový stav věci nemůže být ani důvodná námitka ve vztahu k nabízeným náhradním hotelům, pokud se všechny nacházely ve stejném letovisku a stavem v místě byly postiženy stejně, jako hotel, v němž pobývala žalobkyně.

15. Pokud žalovaná ve vztahu k výroku o nákladech řízení namítá, že žalobkyně, které byly náklady řízení přiznány, byla v převážné části nároku neúspěšná, pak pomíjí, že soud prvního stupně tento výrok odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť v případě posuzování výše nároku za nemajetkovou újmu záleží na úvaze soudu, v jaké výši tento nárok přizná. Pokud tedy byla žalobkyně v základu nároku úspěšná, pak, byť ve finančním vyjádření byla ve sporu převážně neúspěšná, má nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč přiznal žalobkyni i paušální náhradu výdajů 2× [částka] za přípravu na dvě ústní jednání (§ 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., v níž je úkon„ příprava účasti na jednání“ uveden v § 1 odst. 3 písm. b)).

16. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalobkyně byla v této fázi řízení rovněž úspěšná. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů 3× [částka] (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání odvolacího soudu a účast u jednání odvolacího soudu).