o zaplacení částky 697 270 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 697 270 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 30. 7. 2024 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 66 285 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě odůvodněné tím, že na základě smlouvy o výstavbě uzavřené dne 15. 10. 1996 mezi [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“) a společností [právnická osoba]. (dále jen „společnost [právnická osoba]“), byla realizována výstavba podkrovního bytu [číslo] v domě č. p. [číslo], [adresa] (dále jen „jednotka“). Tato investice měla být ze strany [právnická osoba] kompenzována formou předplaceného nájemného na dobu 25 let. Po převodu vlastnictví domu na žalovaného dne 1. 7. 2010 přešla nájemní smlouva uzavřená dne 1. 6. 2002 mezi [právnická osoba] jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem na nového vlastníka. Žalobci byl následně ukončen nájem, a proto se domáhá vydání bezdůvodného obohacení představované poměrnou hodnotou neodbydleného nájemného za období od srpna 2021 do května 2027.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Předně namítal, že není pasivně legitimován k plnění závazků z nájemní smlouvy, neboť byla uzavřena mezi [právnická osoba] a společností [právnická osoba], nikoli přímo se žalobcem. Žalobce nebyl účastníkem smlouvy o výstavbě, a žádná pohledávka za investici nevznikla jemu osobně, nýbrž případně společnosti [právnická osoba], která však vůči žalovanému žádný nárok neuplatnila. Dále namítl, že kupní cena nemovitosti již zohledňovala její zhodnocení, a pokud došlo k obohacení, pak na straně [právnická osoba], nikoli žalovaného. Odmítl existenci bezdůvodného obohacení s tím, že žádné předplacené nájemné od [právnická osoba] nepřevzal, a žalobce nemá vůči němu žádný právní nárok. Zpochybnil rovněž aktivní legitimaci žalobce, neboť žalobce byt osobně neužíval, porušoval podmínky nájemní smlouvy (např. podnájmem bez souhlasu pronajímatele), a výpověď nájmu byla oprávněná.

4. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 3. až 28.). Vypořádal se i s tím, proč některé důkazy neprovedl (bod 29. až 31.), přičemž skutkový závěr učinil v bodě 36. rozsudku.

5. Poté po citaci § 680 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák. 1964“), § 2991 odst. 1 a § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „o. z.“) uzavřel, že žalovaný jako právní nástupce [právnická osoba] je vlastníkem domu, včetně nově vybudované jednotky, když na základě smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 28. 12. 2010, uzavřené s původním vlastníkem, tj. [právnická osoba] jako prodávajícím, vstoupil do práv a povinností původního pronajímatele ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. 1964. Uvedené ustanovení zakotvuje právní kontinuitu nájemního vztahu při změně vlastníka pronajaté věci. Žalovaný tak byl povinen respektovat existující nájemní vztah. Žalovanému byly tyto skutečnosti prokazatelně známy, jak vyplývá nejen z evidenčních listů, v nichž postupně odpočítával odbydlené nájemné, ale i nabývacích titulů k předmětné nemovitosti. Právní závěr o trvání nájemního vztahu navíc autoritativně potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. [spisová značka]. Jednotka vznikla na základě smlouvy o výstavbě, uzavřené mezi [právnická osoba] a společností [právnická osoba]. Následně byla převedena do majetku [právnická osoba], která se zavázala uzavřít nájemní smlouvu se společníky stavebníka, přičemž jedním z nich byl žalobce. V návaznosti na to byla mezi žalobcem a [právnická osoba] uzavřena dne 24. 10. 2002 nájemní smlouva, na jejímž základě měl žalobce právo nájmu k jednotce až do 31. 10. 2027 (správně do 31. 5. 2027- poznámka odvolacího soudu). Nájemné bylo žalobcem uhrazeno předem formou nepeněžitého plnění, tj. investicí do výstavby jednotky. Hodnota této investice byla podle smluvních ujednání započtena proti právu pronajímatele na nájemné na dobu 25 let. S ohledem na přechodná ustanovení o. z. se nájemní smlouva uzavřená v roce 2002 řídí i po 1. 1. 2014 občanským zákoníkem z roku 1964, včetně § 680. Platná nájemní smlouva byla následně vypovězena z důvodu porušování povinností nájemce. Nájemní vztah byl však sjednán na dobu 25 let a nájemné bylo uhrazeno předem formou investice. Tato investice byla převzata žalovaným spolu s nemovitostí, a žalovaný byl povinen strpět užívání bytu ze strany žalobce, což až do výpovědi činil. Výpověď byla soudy shledána jako oprávněná. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo žalobci uloženo byt vyklidit. Tuto povinnost splnil dne 24. 11. 2020. Jak se později ukázalo, nájemní smlouva byla platná, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. [spisová značka] a žalobce tak nebyl povinen byt v dané době vyklidit a mohl jej dále užívat. V následujícím období žalobce porušil své povinnosti plynoucí ze smlouvy, a proto mu žalovaný dal výpověď. Ačkoli se žalobce bránil v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], výpověď byla shledána jako oprávněná. I když k ukončení nájemního vztahu došlo vinou žalobce, nelze přehlédnout, že se jednalo o atypický vztah, v němž bylo nájemné předplaceno na 25 let dopředu. Zánikem nájemního vztahu zanikl i právní důvod pro předplacené nájemné. To bylo sjednáno ve výši odpovídající hodnotě vybudované jednotky podle posudku [tituly před jménem] [jméno FO], vydělené počtem předpokládaných měsíců nájmu. Protože žalovaný jako právní nástupce původního pronajímatele vstoupil do jeho práv a povinností, je to právě on, kdo se bezdůvodně obohatil o část předplaceného nájemného, která nebyla odbydlena. Prvostupňový soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že není právním nástupcem [právnická osoba], neboť z předložených důkazů i závěrů Ústavního soudu plyne pravý opak. Totéž se týká i námitky žalovaného, že žalobce nemá aktivní legitimaci v dané věci, kterou rovněž žalovaný vznášel i ve vyjádření k ústavní stížnosti, tedy že stavebníkem byla společnost [právnická osoba], které tak přísluší právo domáhat se neodbydlené části předplaceného nájemného. Jak Ústavní soud uvedl, „Je přitom bez významu, že investice byla v první fázi vynaložena společností [právnická osoba]., (nikoliv stěžovatelem), jelikož již ze smlouvy o vybudování bytové jednotky z r. 1996 plyne, že [právnická osoba] byla srozuměna, že byt bude následně v konečném důsledku pronajímat jednomu ze společníků této společnosti, jímž stěžovatel ke dni uzavření nájemní smlouvy byl ……“ V dané věci totiž není požadováno bezdůvodné obohacení v návaznosti na hodnoty vystavěné jednotky jako takové, ale v návaznosti na hodnotu předplaceného nájemného. Žalovaný získal jednotku včetně závazku, že ji nebude moci volně užívat nebo pronajímat jinému, dokud neuplyne sjednaná doba nájmu. Pokud žalobce neměl možnost využít předplacené plnění (nájem bytu), jedná se ze strany pronajímatele, resp. žalovaného jako jeho právního nástupce, o bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaný nehradí nájemné dvakrát, ale vrací hodnotu, kterou převzal, aniž by za ni žalobce obdržel protiplnění formou nájmu předmětného bytu. Hodnota neodbydleného nájemného přitom byla stanovena na základě původního ocenění investice, rozpočítané na 25 let, nikoli na základě nového či dodatečného výpočtu. Rovněž námitka žalovaného, že neobdržel znalecké posudky týkající se investice, byla shledána jako nedůvodná, neboť hodnota neodbydleného nájemného byla stanovena na základě posudků [tituly před jménem] [jméno FO], které žalovaný převzal. Protože žalobce právem požadoval vydání bezdůvodného obohacení za poslední tři roky před podáním žaloby, bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno včetně požadovaného úroku z prodlení, jdoucího od marného uplynutí lhůty k dobrovolnému vydání bezdůvodného podle předžalobní upomínky. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí s tím, že skutková zjištění neodpovídají učiněným závěrům. Zmatečnost odůvodnění je umocňována i záměnami subjektů a smluvních vztahů. Žalovaný nadále trvá na námitce nedostatku své pasivní věcné legitimace. Zdůraznil, že nebyl nikdy účastníkem smlouvy o výstavbě, v době jejího uzavření ani neexistoval, nikdy na něj nebyla postoupena žádná práva a povinnosti či pohledávky a dluhy z této smlouvy. Vytýká soudu prvního stupně nesprávnost závěrů učiněných na podkladě nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], v němž se Ústavní soud k otázce bezdůvodného obohacení ani kompenzace jakékoli investice nevyjadřoval. Prvostupňový soud dostatečně nevypořádal ani námitku absence aktivní věcné legitimace žalobce, který ji dovozuje z tvrzeného postoupení pohledávky, kterou měla mít společnost [právnická osoba] vůči [právnická osoba] ze smlouvy o výstavbě. K postoupení pohledávky nemohlo dojít, jelikož společnosti [právnická osoba] ze smlouvy o výstavbě žádná peněžitá pohledávka nevznikla a ani vzniknout nemohla. Kompenzací za provedenou investici bylo právo na uzavření nájemní smlouvy k vybudovaným bytům na dobu 25 let se stavebníkem, tedy společností [právnická osoba], přičemž ze smlouvy o výstavbě nevyplývá právo stavebníka na zaplacení prostředků vynaložených na investici ze strany vlastníka domu. Jediný nárok, který společnost [právnická osoba] z provedené investice měla, byl nárok na uzavření nájemní smlouvy, nikoli však právo na zaplacení nebo vrácení provedené investice. Poukazuje i na zmatečnost samotné žaloby, s níž se prvostupňový soud nijak nevypořádal. Ze žaloby přitom není jasné, kdo je žalobcem, kdo si osobuje tvrzené nároky a po kom se nároků domáhají. Stejně tak nejsou činěny rozdíly mezi žalobcem a společností [právnická osoba] a ani mezi žalovaným a [právnická osoba]. Prvostupňový se nevypořádal s tím, jak z práva na uzavření nájemní smlouvy vznikla peněžitá pohledávka, jak mohla být postoupena, když o ní společnost [právnická osoba] nikdy neúčtovala a při „postoupení“ ani nebyly splněny zákonné podmínky a proč je žalovaný pasivně věcně legitimován, když za zhodnocení zaplatil a plnění ve prospěch [právnická osoba] proběhlo ještě před zakoupením bytového domu žalovaným a smlouva o výstavbě v době zakoupení bytového domu již zanikla svým splněním. Navrhl, aby žaloba byla odmítnuta, zamítnuta, nebo aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení. V replice k vyjádření žalobce žalovaný rozvíjí odvolací argumentaci o absenci aktivní i pasivní věcné legitimace, když vyzdvihuje nezbytnost důsledného rozlišování mezi rozdílnými právními vztahy, jejich právními důvody, účastníky a právy a povinnostmi i z nich vyplývajícími. Zdůraznil, že se nemohl obohatit o tvrzený „předplacený nájem“, který mu ostatně ani nikdy předplacen nebyl. Umořování investice společnosti [právnická osoba] bezúplatným užíváním jednotky neznamená, že nájemné bylo jakýmkoliv způsobem předplaceno. Současně zdůrazňuje, že nájem byl žalobci vypovězen v souladu se smluvními ujednáními a v žádném případě nešlo o zneužití práva. Žalovaný jako právní nástupce [právnická osoba] byl pouze povinen strpět bezplatné užívání jednotky žalobcem za podmínek nájemní smlouvy. Žalobce od počátku věděl, že smlouva může být ukončena předčasně pro její hrubé porušení a okolnost, že to není ve smlouvě nijak řešeno, není chybou žalovaného.

7. Proti výroku II. rozsudku podal odvolání žalobce. Nesouhlasí s nepřiznáním odměny a paušální náhrady hotových výdajů za úkony (kvalifikovaná předžalobní výzva a podání ze dne 3. 7. 2025) a rovněž paušální náhrady hotových výdajů za úkon předžalobní výzva. Navrhl, aby mu odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 86 794,50 Kč.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného zdůraznil, že jeho nárok se nezakládá na smlouvě o výstavbě, nýbrž na nájemním poměru založeném nájemní smlouvou ze dne 1. 6. 2022, kde byl žalobce nájemcem a žalovaný pronajímatelem. Skutková zjištění a jejich právní hodnocení obsažená v bodě 37. odůvodnění obstojí k vyvrácení odvolacích námitek žalovaného. Žalobce uvádí, že vzájemné vypořádání předplaceného nájemného poskytnutého na základě nájemní smlouvy mezi původním a budoucím pronajímatelem, ujednání o způsobu či samotná realizace takového vypořádání je bez významu vzhledem k závazkům plynoucím z nájemní smlouvy. Nájemce nebyl účastníkem prodeje a koupě domu, a nemohl proto vzájemné finanční vypořádání pronajímatelů ovlivnit. Žalobce ztratil faktickou možnost jednotku užívat ke dni 24. 11. 2020, kdy došlo k jejímu vyklizení na základě soudního rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno. Možnost užívání jednotky v souladu s nájemní smlouvou již žalobci nikdy nebyla obnovena. Namítá-li žalovaný, že není pasivně legitimován k plnění závazků ze smlouvy o výstavbě, namítá neexistující vadu rozsudku, neboť prvostupňový soud v bodě 37. zřetelně konstatuje, že není požadováno bezdůvodné obohacení v návaznosti na hodnoty vystavěné jednotky jako takové, ale v návaznosti na hodnotu předplaceného nájemného. Nepřiléhavá je i odvolací námitka, že otázku pasivní věcné legitimace žalovaného soud prvního stupně posoudil na základě výkladu nálezu Ústavního soudu. Z rozsudku se naopak podává, že tato otázka byla posouzena na základě zákonných ustanovení občanského zákoníku upravující právní nástupnictví pronajímatele po nabytí vlastnického práva k nemovité věci. Skutečnost, že žalovaný nabyl vlastnické právo k domu, a tím ze zákona vstoupil do práv a povinností pronajímatele plynoucích z nájemní smlouvy, byla spolehlivě zjištěna. Žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevrácené části vyplaceného nájemného za dobu, po kterou mu bylo užívání jednotky ve vlastnictví žalovaného znemožněno. Žalovaný v odvolání odkazuje výhradně na právní poměry mezi jinými osobami, než je žalobce a žalovaný a domnělé vady rozsudku spatřuje v okolnostech nevztahujících se k meritu věci. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku ve výroku o věci samé.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a věc i správně právně posoudil, pročež na tyto závěry odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje. K odvolacím námitkám žalovaného pak uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného o zmatečnosti žaloby ani o vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí. Rovněž se neztotožnil s námitkou žalovaného, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť ji dovozuje z tvrzeného postoupení pohledávky, kterou měla mít společnost [právnická osoba] vůči [právnická osoba] ze smlouvy o výstavbě. Odvolací soud naopak souhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s předplaceným nájemným a nikoli v návaznosti na hodnotu jednotky. Jelikož je požadováno bezdůvodné obohacení v souvislosti se smlouvu o nájmu, je zjevné, že jejím stranám, tj. žalobci a žalovanému svědčí věcná legitimace v řízení, a veškerá argumentace žalovaného opírající se smlouvu o výstavbě, její strany a jejich nástupce je nepřiléhavá. Rozhodující pro posouzení dané věci je existence nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 2002 uzavřené mezi žalobcem a [právnická osoba], nikoli smlouva o výstavbě. Prvostupňový soud subjekty a smluvní vztahy nezaměňoval a svůj závěr o věcné legitimaci účastníky ani neučinil primárně na podkladě nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], ale vyšel z právní úpravy obč. zák. 1964 o právním nástupnictví pronajímatele po nabytí vlastnictví k pronajaté věci. Přesto je citovaný nález pro věc významný, a to jednak v závěru o platnosti nájemní smlouvy, a také že na základě znění nájemní smlouvy je zcela zřejmé, že výše nájemného má být zjištěna jako podíl „prostředků vynaložených nájemcem na vybudování bytu“ a počtu měsíců (od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027) s tím, že výše investice nebyla mezi smluvními stranami sporná a činila podle znaleckého posudku částku 2 988 440 Kč, pročež je výpočet snadno proveditelný. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž uvedl, že je bez významu, že investice byla v první fázi vynaložená společností [právnická osoba] a nikoliv žalobcem. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalovaného, že žalovaný jako právní nástupce [právnická osoba] byl povinen strpět pouze bezplatné užívání bytu žalobcem za podmínek nájemní smlouvy a že umořování investice společnosti [právnická osoba] bezplatným užíváním bytu neznamená, že nájemné bylo jakýmkoliv způsobem předplaceno. Právě ze samotného znění nájemní smlouvy (článek 3 odstavec první) jednoznačně vyplývá opak, tedy že nájem byl uhrazen předem od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 formou nepeněžního plnění. Nájemné bylo předplaceno s ohledem na prostředky vynaložené nájemcem, tedy žalobcem na vybudování bytu. Žalovaný na základě smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 28. 12. 2010, uzavřené s původním vlastníkem, tj. [právnická osoba] jako prodávajícím, vstoupil do práv a povinností původního pronajímatele v souladu s § 680 obč. zák. 1964, a proto jej zavazuje nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného včetně jejího článku 3 o předplaceném nájemném až do 31. 5. 2027. Žalovaný přitom o existenci předplaceného a postupně odbydlovaného nájemného věděl již před uzavřením kupní smlouvy s [právnická osoba], jak plyne z e-mailové komunikace (bod 14. napadeného rozsudku), podle které žalovaný navrhoval doplnit kupní smlouvu tak, aby byla vypořádána zúčtovaná část zbývajícího a nájemci neodbydleného nájemného při započtení na kupní cenu domu. Bylo na žalovaném, aby k vypořádání došlo.

11. Nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 24. 10. 2002 byl ukončen výpovědí žalovaného. Žalobce jednotku ke dni 24. 11. 2020 vyklidil, čímž zanikl nejen nájemní vztah mezi účastníky, ale také právní důvod pro předplacené nájemné. Závazkový vztah z bezdůvodného obohacení v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. je konstituován i plněním z právního důvodu, který odpadl. K takovému právnímu následku vede například zrušení smluvního závazku, ať již dohodou nebo jednostranným právním jednáním. Pro věc je přitom nevýznamné, že k ukončení nájemního vztahu a odpadnutí právního důvodu plnění vedla důvodně podaná výpověď ze strany žalovaného pro hrubé porušení nájemní smlouvy žalobcem. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je totiž objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění; podstatné je pouze to, že stav obohacení vznikl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 33 Odo 46/2006). Účelem právní úpravy bezdůvodného obohacení je náprava majetkové ztráty v poměrech ochuzené osoby, resp. proporcionální obnovení majetkové rovnováhy stran. I v kontextu o. z. je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1836/2017) rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 451 obč. zák. 1964, která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, sp. zn. 28 Cdo 1286/2014, sp. zn. 28 Cdo 794/2015 či sp. zn. 28 Cdo 509/2019). Na straně žalobce došlo v jeho majetkové sféře ke zmenšení majetkových hodnot, a naopak na straně žalovaného k jejich zvětšení. Z hlediska posouzení, zda žalovaný získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, je přitom bez významu okolnost, zda žalovaný jednotku po skončení nájmu fakticky užíval, případně zda ji umožnil užívat jinému subjektu. Stejně tak není relevantní otázka, zda při koupi domu došlo k vzájemnému finančnímu vypořádání mezi [právnická osoba] a žalovaným. Ostatně nelze než přisvědčit žalobci, že nebyl účastníkem prodeje a koupě domu, a vzájemné finanční vypořádání, na rozdíl od žalovaného, nemohl jakkoli ovlivnit.

12. Na základě shora předestřených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný. Naopak jako správný neposoudil výrok II. o nákladech řízení. Přisvědčil žalobci, že má právo na náhradu nákladů řízení za 6 úkonů právní služby, neboť předžalobní výzvu je namístě posoudit jako kvalifikovanou výzvu, za níž náleží odměna podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném před a po 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) a také za podání ze dne 3. 7. 2025, když bylo činěno na výzvu soudu prvního stupně po poskytnutém poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobci pak náleží i paušální náhrada hotových výdajů za 6 úkonů (3x 300 Kč a 3x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 AT. Odvolací soud tak změnil výrok II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. co do výše nákladů řízení, která správně činí částku 86 794, 50 Kč, jinak i tento výrok potvrdil podle § 219 o. s. ř.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu náleží plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložil v tomto stadiu řízení. Náklady řízení představuje odměna za zastupování za 2 úkony právní služby á 11 100 Kč (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání), náhrada hotových výdajů á 450 Kč a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem částku 27 951 Kč.