o zaplacení částky 44 360 Kč

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 44 360 Kč ve lhůtě 15 dnů (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce dožadoval zaplacení částky 5 973 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 333 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 107 Kč ve lhůtě 15 dnů k rukám advokáta [Jméno advokáta] (výrok III.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 50 333 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů (žalobce a [jméno FO]). Celkovou výši újmy vyčíslil částkou 118 333 Kč, když v rámci předběžného projednání nároku mu žalovaná vyplatila částku 68 000 Kč, kterou však nepovažoval za dostatečnou.

3. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby a popsala, jakým způsobem dospěla k výši vyplaceného odškodnění, které považovala za odpovídající konkrétním okolnostem věci.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně popsal průběh posuzovaného řízení a rovněž vycházel ze zjištění, že kumulovaná průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen činila v ČR za roky 2011-2024 celkem 62,75 %, a dále že žádostí ze dne 16. 1. 2025, která byla doručena žalované dne 23. 1. 2025, uplatnil žalobce u žalované požadavek na zaplacení částky 118 333 Kč a žalovaná tuto žádost vyřídila stanoviskem ze dne 11. 3. 2025, kterým přiznala zadostiučinění ve výši 68 000 Kč.

5. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ vyjmenovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), která citoval v bodech 12. až 16. rozsudku a skutková zjištění ve vazbě na citovanou právní úpravu hodnotil následovně.

6. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 31. 1. 2018 podáním žaloby a skončilo právní mocí usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dne 19. 12. 2024. Právní zástupce žalobce v posuzovaném řízení nahlížel do spisu, a mohl se tak seznámit s obsahem žaloby, dne 2. 5. 2018, a období, po které mohl žalobce průběh řízení vnímat, je třeba vymezit dobou od 2. 5. 2018 do 19. 12. 2024, tedy 79,5 měsíců.

7. Pokud jde o kritéria uvedená v § 31a zákona, vyšel nalézací soud z toho, že řízení bylo po skutkové stránce složitější. Jednalo se o vypořádání společného jmění manželů, které sice nebylo nijak zvlášť rozsáhlé, situaci však komplikovala celá řada namítaných vnosů ze strany obou účastníků, které musely být prokázány, prokazovaly se i zásluhy účastníků o nabytí společného jmění a jejich péče o rodinu a domácnost, zejména však musela být zjištěna hodnota vypořádávaného domu. To se promítlo i do složitosti procesní, kdy jednak museli být účastníci obsáhleji vyzváni k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, jednak bylo provedeno velké množství listinných důkazů, byly postupně zpracovány znalecký posudek, jeho doplnění a ústavní revizní znalecký posudek, zpracovatelé posudku byli vyslechnuti. K procesní složitosti dále přičetl i zvýšenou aktivitu účastníků, s jejichž častými a leckdy obsáhlejšími podáními se soud musel vypořádat. Řízení též bylo přerušeno za účelem nařízení setkání účastníků s mediátorem, z tohoto důvodu je však možno na vrub procesní složitosti počítat jen prodloužení řízení o 1 měsíc. Dále k procesní složitosti přičetl opakované negativní vlivy vyhlašovaných nouzových stavů v souvislosti s pandemií Covid-19. Konečně k procesní složitostí přičetl četnost rozhodování a počet stupňů soudní soustavy, které byly do rozhodování zapojeny. Soud prvního stupně rozhodoval 2× ve věci, vedle toho však vydával celou řadu procesních rozhodnutí (osvobození od soudního poplatku, zastavení řízení o námitkách žalobce proti usnesení o záloze na znalečné, 3× ustanovení znalce, 4× znalečné, nařízení setkání s mediátorem, vrácení přeplatků na zálohách), odvolací soud rozhodoval též 2× ve věci a 1× ve věci rozhodoval Nejvyšší soud. Účastníkům sice nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak na zadministrování věci před předložením vyšší instanci, tak na vlastní nastudování a projednání věci před orgánem vyšší instance. Uvedené však neplatí pro první rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, když uvedený rozsudek byl zrušen pro nesprávné nezohlednění vnosu žalobce, nesprávné ocenění vypořádávaného domu a nesprávné, respektive nedostatečně odůvodněné přikázání zůstatku hypotečního úvěru jen jednomu z bývalých manželů, obojí v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, a pro nedostatečná, respektive neodůvodněná skutková zjištění stran některých vnosů. Tyto skutečnosti bylo naopak nutno podle soudu prvního stupně přičíst státu k tíži v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Zcela jednoduché nebylo řízení ani po právní stránce, když právě stran oceňování vypořádávaného majetku a vypořádání společných dluhů docházelo k vývoji judikatury po přijetí o.z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014).

8. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudů), nalézací soud konstatoval, že v řízení v zásadě nedocházelo k nedůvodným průtahům a úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených projednávané věci, přesto na některé drobnější průtahy (bod 19.) poukázal.

9. Jde-li o jednání žalobce, tento svým postupem k délce řízení též dílčím způsobem přispěl. Žalobce přislíbil předložit vyjádření ke znaleckému posudku do 2. 8. 2019, vyjádření však předložil až za více než měsíc. Proti oběma rozsudkům podal blanketní odvolání, která k výzvě soudu doplňoval po třech, respektive dvou týdnech. Pro kolizi zástupce žalobce bylo jednání nařízené na den 16. 5. 2023 odročeno na 30. 5. 2023. Uvedené skutečnosti jsou však jednak v kontextu celkové doby řízení marginální, jednak jsou kompenzovány i snahou žalobce o urychlení řízení (žádost o nařízení jednání ze dne 16. 1. 2020, žádost o pokračování v řízení bez ohledu na mediaci, upozornění o pozastavení činnosti ustanovené mediátorky). Soud prvního stupně tak přispění žalobce k délce řízení hodnotil v souhrnu jako neutrální, jeho procesní aktivita byla zohledněna v procesní složitostí řízení.

10. Pokud pak jde o význam předmětu řízení pro poškozeného, ten soud hodnotil jako zvýšený. Ve věci šlo o vypořádání společného jmění manželů v hodnotě několika milionů Kč, žalobci pro přechodnou finanční nouzi hrozilo, že nebude mít prostředky na vyplacení vypořádacího podílu a bude muset být zpeněžen dům, ve kterém bydlí. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že žalobce v řízení vynaložil náklady v řádu stovek tisíc Kč. Obdobné, respektive ještě vyšší náklady vynaložila i [jméno FO], a přesto, že by se žalobce v zásadě neměl cítit být ohrožen možností takové náklady nahrazovat, když šlo o iudicium duplex, realita byla jiná, a pocit nejistoty i v tomto směru byl na místě.

11. Celkovou délku řízení 6 let a 7,5 měsíců tedy soud nepovažoval za přiměřenou, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Tento nesprávný úřední postup byl potom způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu; žádné skutečnosti, které by tuto domněnku měly vyvrátit, žalovaná v řízení neuvedla, naopak vznik újmy uznávala a plnění (byť nedostatečné) žalobci poskytla. Při určení výše základní částky odškodnění nevycházel soud prvního stupně ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, stanovující rozmezí odškodnění za 1 rok trvání řízení mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, a přisvědčil žalobci, že uvedené Stanovisko bylo přijato před 14 lety za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o cenovou úroveň, a částky v něm stanovené již neodpovídají současné ekonomické realitě, na což musí podle soudu reagovat i rozhodovací praxe v oblasti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení. Za odpovídající považoval soud prvního stupně vycházet z rozmezí uvedeném ve Stanovisku zvýšeném o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok trvání řízení; s ohledem na závěr o možnosti vycházet z částky na spodní hranici tohoto rozpětí pak považoval za přiměřenou částku 22 500 Kč za rok řízení (za první 2 roky ve výši jedné poloviny), respektive částku 1 875 Kč za 1 měsíc řízení.

12. Z hlediska kritérií § 31a odst. 3 zákona soud prvního stupně snížil základní částku celkem o 40 % (o 20 % za skutkovou, procesní i právní složitost a o 20 % za stupně soudní soustavy), z důvodu popsaného postupu orgánů státu v posuzovaném řízení, který měl na celkovou dobu řízení výrazně negativní vliv, který ne dostatečně kompenzuje skutečnost, že je odškodňována celá doba řízení, nejenom doba průtahů, naopak zvýšil základní částku o 15 %. Z hlediska přispění žalobce k délce řízení základní částku nijak nemodifikoval, z důvodu popsaného zvýšeného významu předmětu řízení ji pak zvýšil o 10 %. Uzavřel takto, že základní částka zadostiučinění měla být snížena o 15 %. Za důvodný proto považoval požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 112 360 Kč za 79,5 měsíců trvání řízení (za první 2 roky v poloviční výši) a dovodil, že po zohlednění částečného plnění ze strany žalované je nárok důvodný ohledně částky 44 360 Kč, kterou proto žalobci přiznal; v ostatním pak žalobu zamítl (včetně požadovaného příslušenství s ohledem na to, že v době vydání rozsudku se žalovaná do prodlení s plněním ještě nedostala.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když výsledek řízení považoval za plný procesní úspěch žalobce, a výši těchto nákladů v bodě 28. rozsudku vyčíslil.

14. Proti tomuto rozsudku (proti výroku I. a nákladovému výroku III.) podala žalovaná odvolání. Sručně shrnula průběh řízení i svůj vlastní postup při poskytnutí odškodnění a vytkla soudu, že dospěl k nesprávnému závěru o výši odškodnění, jelikož do základní částky promítl inflaci. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je však dlouhodobě ustálená v tom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny a totéž platí v otázkách změny životní úrovně. Zároveň na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odkázala, když posledním významným rozhodnutím o této otázce je nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Domáhala se toho, aby byl rozsudek ve výroku I. změněn tak, že se žaloba zamítá a že jí bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Podle jeho názoru vycházel soud prvního stupně z částek dokonce nižších, než odpovídá relevantní judikatuře ESLP. Jde-li o složitost řízení, jedinou nestandardní složkou bylo to, že pozemek, na kterém stál rodinný dům, byl ve výlučném vlastnictví žalobce a ačkoliv žalobce na to celou dobu upozorňoval, soud prvního stupně na to nebral zřetel. Nesouhlasil ani s tím, že význam řízení pro něj byl běžný, naopak byl zcela zásadní. Pokud by měl sám hodnotit kritéria složitosti řízení, snížení základní částky za složitost právní a skutkovou by shledával maximálně v rozsahu do 5 % u každé této kategorie a naopak význam řízení by hodnotil zvýšením základní částky o 20 %. Zvýšení za vadný postup by ponechal tak, jak jej stanovil nalézací soud. Pokud jde o promítnutí inflace do zvýšení finančního zadostiučinění, citoval v odvolání disentní názor soudce Ústavního soudu [jméno FO] právě k nálezu sp. zn. Pl ÚS 26/25. Navíc citovaný plenární nález vyznívá tak, že rozhodující je individuální přiměřenost náhrady.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání je důvodné.

17. Úvodem odvolací soud uvádí, že nepovažuje (početně) za správný závěr soudu prvního stupně o výši odškodnění náležejícího žalobci při uvažované výši odškodnění 1 875 Kč za měsíc, délce řízení 79,5 měsíců a snížení odškodnění o 15 %. Základní částka odškodnění by takto činila 126 562,50 Kč (67,5 × 1 875 Kč), 85 % z této částky by činilo 107 578,12 Kč a po zohlednění žalovanou vyplaceného plnění by k doplacení zbývalo 39 578,12 Kč (nikoliv 44 360 Kč). Uvedená nepřesnost však nemá na celkové posouzení věci odvolacím soudem žádný vliv, neboť odvolací soud dospívá k závěru, že žalovanou poskytnuté odškodnění je dostatečné.

18. Jde-li o zohlednění míry inflace, respektive změnu životní úrovně od doby přijetí Stanoviska, dosavadní judikaturu k této otázce shrnul Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/25. V něm setrval na úvaze, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny či životní úrovně, přičemž zároveň poukázal i na recentní judikaturu Ústavního soudu, z níž je patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu, a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zároveň i připomněl, že k valorizaci částek vyčíslených ve Stanovisku se vyjádřil i v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ve kterém uvedl, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv určující. I nadále tedy platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 pak byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž se Ústavní soud s rozsudkem Nejvyššího soudu ztotožnil.

19. Odvolací soud proto pro účely stanovení výše odškodnění vychází i nadále ze Stanoviska, které určuje rozpětí částky odškodnění za 1 rok trvání řízení mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč, přičemž se ztotožňuje se žalovanou, že poměrům této věci (zejména celkové délce posuzovaného řízení) zcela koresponduje částka 15 000 Kč za 1 rok trvání řízení (za první 2 roky částka poloviční).

20. Soud prvního stupně se dopustil pochybení v tom, že nehodnotil jednotlivé prvky složitosti řízení (složitost skutkovou, procesní, právní) samostatně.

21. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak dále plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto vyjmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se tedy kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

22. Jde-li o kritérium složitosti věci [kritérium § 31a odst. 3 písm. b) zákona], pak z ustálené judikatury (představované například rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, sp. zn. 33 Cdo 675/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé osobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Doba projednávání sporu ve více instancích potom obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (viz též rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

23. Pokud jde o složitost řízení, odvolací soud souhlasí se hodnocením soudu prvního stupně, které je obsaženo v bodě 18. rozsudku, a pokud jde o konkrétní procentní snížení základní částky odškodnění, hodnotí tato kritéria tak, že zjištěným okolnostem v rámci posuzovaného řízení odpovídá snížení základní částky odškodnění o 15 % pro skutkovou složitost, o 15 % o procesní složitost a o 20 % za tzv. instančnost řízení (v hodnocení tohoto posledně uvedeného kritéria se tedy se soudem prvního stupně shoduje). Stejně tak odvolací soud souhlasí se zvýšením základní částky odškodnění o 15 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci a o 10 % pro zvýšený význam řízení. K samotnému významu řízení pak pouze dodává, že řízení o vypořádání společného jmění manželů není (jako v tomto případě) zcela běžným majetkovým sporem, nýbrž šlo o spor, který se týkal prakticky veškerého majetku účastníků řízení obsahující i otázku zajištění dalšího bydlení. Po snížení základní částky o 50 % a naopak zvýšení o 25 % tedy vychází odvolací soud z toho, že základní částku odškodnění je třeba snížit o 25 %. Základní částka odškodnění tedy podle uvedeného výpočtu představuje částku 84 375 Kč, po snížení o 25 % 63 281,25 Kč. Bylo-li tedy žalovanou žalobci vyplaceno 68 000 Kč, byl nárok žalobce uspokojen v rámci předběžného projednání nároku a žaloba o zaplacení dalšího odškodnění tak důvodná není.

24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se žaloba o zaplacení částky 44 360 Kč zamítá.

25. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. V řízení procesně úspěšné žalované náleží na náhradě nákladů řízení paušální náhrada jejích výdajů za 6 úkonů právní služby (vyjádření k žalobě, příprava na ústní jednání dne 13. 6. 2025, účast u ústního jednání téhož dne, odvolání, příprava na ústní jednání dne 22. 1. 2026 a účast u tohoto jednání) po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přičemž výše paušální náhrady výdajů odpovídá závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (přiznání paušální náhrady výdajů toliko ve výši 300 Kč by znamenalo opětovné bezdůvodné rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeni zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o.s.ř.).