o zaplacení částky 8 863,66 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 27 016,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 175,50 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 800 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 22 283,07 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z částky 12 324,50 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7 712 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů a výslechu svědků dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 39. a 40.). Shrnul skutkový stav tak, že žalobce byl na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 11. 2020 nájemcem bytu č. [číslo] na adrese [adresa]. Nájem byl uzavřen od 1. 12. 2020 na dobu jednoho roku, účelem pronájmu bytu žalobcem bylo zajištění bydlení pro žalobce a jeho těžce nemocnou partnerku [jméno FO], protože jejich dosavadní bydlení nebylo kvůli její chorobě nadále vyhovující. Byt byl převzat na konci listopadu 2020. Žalobce současně žalovanému v hotovosti složil částku 26 600 Kč zahrnující platbu nájemného a zálohy na služby na prosinec 2020 a kauci. Žalobce v bytě bydlel jen necelý jeden měsíc, neboť jeho partnerka [datum] zemřela v Nemocnici [adresa]. Žalobce poté neměl důvod byt dále obývat a vrátil se do svého původního bydliště na [adresa]. Od ledna 2021 komunikoval se žalovaným o ukončení nájmu. Žalovaný se snažil žalobci vyjít vstříc, ale počítal s ukončením nájmu uplynutím tříměsíční výpovědní doby. Vztahy mezi účastníky se postupně vyostřily, což vedlo k tomu, že žalobce záměrně od února 2021 nehradil včas nájemné a snažil se tímto způsobem přinutit žalovaného k výpovědi nájmu pro jeho hrubé porušování povinností. K výpovědi nájmu nakonec došlo ze strany žalobce až v únoru 2021 a nájem skončil uplynutím tříměsíční výpovědní doby ke dni 31. 5. 2021. Účastníci si v nájemní smlouvě dohodli měsíční nájemné ve výši 10 000 Kč a zálohu na služby spojené s nájmem ve výši 3 300 Kč, obě částky měly být hrazeny předem na nadcházející měsíc do 20. dne kalendářního měsíce. Žalobce řádně a včas uhradil nájemné a zálohu za prosinec 2020 a leden 2021, v únoru a březnu 2021 se dostal do prodlení s platbou nájemného i záloh a uhradil je až po několika upomínkách žalovaného včetně předžalobní výzvy sepsané advokátem dne 12. 3. 2021. V předžalobní výzvě žalovaný vyzval nejen k úhradě dlužného nájemného a záloh za únor a březen 2021 včetně úroků z prodlení, ale též k náhradě nákladů za právní zastoupení žalovaného v souvislosti s vymáháním tohoto dluhu ve výši 6 002 Kč. Nájemné a zálohu za duben 2021 uhradil žalobce s jednodenním prodlením dne 21. 3. 2021. Na počátku června 2021 žalobce informoval žalovaného, že kvůli své finanční situaci bude schopen nájemné za květen 2021 hradit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně k 7. dni v měsíci, na což žalovaný přistoupil. Takto žalobce uhradil celou částku nájemného s poslední splátkou dne 8. 3. 2022. Žalovaný se poté ohradil, že nebyl zaplacen veškerý dluh, v říjnu 2022 nadále žalovaný upozorňoval, že žalovaný dluží zálohu za květen a úroky z prodlení. Zálohu za služby ve výši 3 300 Kč za květen 2021 splatnou do 20. 4. 2021 žalobce neuhradil. Dne 1. 6. 2021 žalobce předal žalovanému byt, který se nacházel v čistém a uklizeném stavu, vymalován nebyl. Žádné závady v bytě nebyly zjištěny. Účastníci v předávacím protokolu potvrdili, že byt je předáván v řádném stavu, nicméně že žalovaný stále eviduje dluh na nájemném za květen. Žalobce v říjnu 2022 požádal žalovaného e-mailem o zaslání vyúčtování záloh za služby, žalovaný však vyúčtování žalobci nezaslal ani nepředložil.

3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2235 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Soud dospěl k závěru, že žalovaný žalobci nepředal řádné vyúčtování ve lhůtě podle nájemní smlouvy. Jestliže žalovaný nepředal žalobci do 31. 12. 2022 řádné a přezkoumatelné vyúčtování, od 1. 1. 2023 se ocitl v prodlení a od tohoto data žalobci vzniklo právo na pokutu ve výši 50 Kč denně podle § 13 téhož zákona. Žalobce pokutu požadoval do dne 31. 3. 2024, kdy dosáhla výše 22 800 Kč, a dále chtěl též zákonný úrok z prodlení z celé této částky od 1. 4. 2024 do zaplacení. Jeho požadavek je v tomto rozsahu důvodný a soud prvního stupně mu proto plně vyhověl. Žalobce se s vyúčtováním opakovaně připomínal a žalovaný měl dostatečný časový prostor na to, aby žalobci vyúčtování poskytl. Až v průběhu řízení předložil neúplný, a ne zcela věrohodný dokument, kterým mělo vyúčtování být, a to přesto, že pro pronájem bytů využíval služeb realitního makléře, který má s touto činností i přípravou vyúčtování pro své klienty zkušenosti. Pokuta ve výši 50 Kč denně se za této situace prvostupňovému soudu jevila jako přiměřená, byť přesáhla částku uhrazených záloh. Dále se soud zabýval nárokem žalobce na vrácení přeplatku na zálohách ve výši 16 500 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobce na službách spojených s nájmem bytu krytých zálohou spotřeboval celkem 2 324,50 Kč. Ohledně nároku žalobce na vrácení nespotřebovaných záloh soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobce za dobu trvání nájemního vztahu uhradil zálohy v částce 16 500 Kč (5 x 3 300 Kč za prosinec až duben) a spotřeboval služby v částce 2 324,50 Kč. Přeplatek na zálohách tedy činil 14 175,50 Kč a žalovaný byl povinen jej žalobci vrátit, a to se zákonným úrokem z prodlení ode dne 16. 1. 2023 do zaplacení. Následně se prvostupňový soud zabýval nárokem žalobce na vrácení jistoty ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Ohledně něj soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný úspěšně vznesl námitku promlčení, a proto žalobci tento nárok nepřiznal. Poté bylo přistoupeno k posouzení námitek započtení učiněných žalovaným podle § 98 o. s. ř. věta druhá. Nejprve se prvostupňový soud zabýval započtením částky 3 300 Kč představující neuhrazenou zálohovou platbu za květen 2021 včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od 21. 4. 2021 do zaplacení a dospěl k závěru, že tuto částku nebylo možné započíst. Jestliže měl žalovaný povinnost vyúčtovat zálohy do 31. 12. 2022, může se domáhat úroku z prodlení z nezaplacené zálohy jen do tohoto data. Zákonný úrok z prodlení z částky 3 300 Kč ve výši 8,25 % ročně od 21. 4. 2021 do 31. 12. 2022 činil celkem 462,45 Kč. Pouze v tomto rozsahu považoval soud prvního stupně obranu žalovaného za důvodnou a ohledně částky 3 300 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 1. 1. 2023 nebylo k obraně žalovaného přihlédnuto. Žalovaný chtěl dále žalobcův nárok ponížit o zákonné úroky z prodlení z dlužného nájemného a zálohových plateb za měsíc únor a březen 2021. Žalobce nerozporoval, že tyto platby hradil se zpožděním, byť byly splatné předem vždy do 20. dne v měsíci, dokonce tak činil záměrně. K úhradě obou částek ve výši 13 300 Kč došlo až dne 12. 3. 2021, prvostupňový soud proto vyhověl námitce započtení v rozsahu zákonných úroků z prodlení z dlužného nájemného a zálohových plateb za měsíc únor ve výši 8,25 % ročně z částky 13 300 Kč od 21. 1. 2021 do 12. 3. 2021, tj. ve výši 153,31 Kč, a v rozsahu zákonných úroků z prodlení z dlužného nájemného a zálohových plateb za měsíc březen 2021 ve výši 8,25 % ročně z částky 13 300 Kč od 21. 2. 2021 do 12. 3. 2021, tj. ve výši 60,12 Kč. Žalovaný dále uplatnil k započtení zákonný úrok z prodlení z postupně placeného nájemného za měsíc květen 2021, vždy ve výši 8,25 % ročně. O postupném hrazení nájemného za květen 2021 po 1 000 Kč mezi stranami nebylo sporu, zároveň mezi účastníky nedošlo ke zvláštnímu ujednání o úrocích z prodlení, přičemž z e-mailu žalovaného ze dne 10. 10. 2022 je zjevné, že se úroků z prodlení nevzdal. Soud prvního stupně proto úroky z prodlení v celkové výši 419,03 Kč považoval rovněž za důvodně uplatněné. Pokud jde o obranu spočívající v započtení nákladů na výmalbu ve výši 19 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení, přiklonil se soud k argumentaci žalobce. Žalobce podle nájemní smlouvy neměl povinnost předat byt ve vymalovaném stavu, k takové povinnosti se nezavázal a nevyplývá pro něj ani ze zákona. Jestliže v protokolu bylo zaneseno, že byt nevykazuje známky nad rámec běžného opotřebení, pak lze mít za to, že byl předán řádně, což ostatně oba účastníci písemně stvrdili. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako pronajímatel nemá právo na náhradu nákladů za výmalbu bytu, nebylo v rozsahu částky 19 650 Kč s úrokem z prodlení k námitce započtení přihlédnuto.

4. K námitce započtení v rozsahu nákladů na právní zastoupení ve výši 6 002 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 3. 2021 do 3. 3. 2025 soud prvního stupně uvedl, že v tomto rozsahu shledal obranu žalovaného za důvodnou, ale pokud jde o uplatněné příslušenství, tak je důvodné pouze částečně. Prvostupňový soud odkázal na ustanovení § 513 o. z. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 209/2019 a 32 Cdo 871/2018 s tím, že náhrada nákladů právního zastoupení žalovanému náleží i tehdy, pokud částku ještě nezaplatil, jak vyplývá z § 2952 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1594/2021). Žalovaný využil služeb právního zástupce k vymáhání dlužného nájemného a záloh za služby za únor a březen 2021 a nechal si sepsat předžalobní výzvu ze dne 8. 3. 2021, přičemž žalobci ještě před tím zaslal celou řadu upomínek k úhradě. Dlužnou částku uhradil až 12. 3. 2021, tedy po předžalobní výzvě. Vymáhání dluhu prostřednictvím advokáta tedy prvostupňový soud považoval za účelné. Náhrada nákladů odpovídala 2 úkonům právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení a sepis předžalobní upomínky) podle § 11 odst. 1 a. t. á 2 180 Kč (z tarifní hodnoty 26 600 Kč), 2 režijním paušálům po 300 Kč a náhradě DPH ve výši 21 %., tj. celkem 6 002 Kč. Tuto částku žalovaný předžalobní upomínkou rovněž uplatnil, odeslána byla 8. 3. 2021. Podle § 573 o. z. se má za to, že upomínka žalobci došla 3. pracovní den po odeslání, tj. 11. 3. 2021, žalovaný v upomínce stanovil lhůtu k úhradě 7 dnů od doručení, tj. od 19. 3. 2021 se žalobce ocitl v prodlení s úhradou nákladů řízení. Pokud jde o započtení úroků z prodlení z této částky, soud prvního stupně obraně žalovaného vyhověl jen ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 002 Kč od 19. 3. 2021 do požadovaného dne 3. 3. 2025, tj. ohledně částky 1 961,66 Kč. Prvostupňový soud uzavřel, že obrana žalovaného ohledně předmětné pohledávky je celkově důvodná co do částky 7 963,66 Kč.

5. Dále soud prvního stupně posuzoval žalovaným uplatněný zápočet nároku ve výši 9 100 Kč představující pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 50 Kč denně za porušení povinnosti žalobce nahlásit změnu počtu osob v bytě, která trvala od 1. 12. 2020 do 31. 5. 2020, když žalobce žalovanému nenahlásil, že s ním v bytě žije jeho partnerka. Tuto skutečnost měl soud prvního stupně za prokázanou, neboť v nájemní smlouvě byla proškrtnuta kolonka požadující uvedení osob žijících s žalobcem v pronajímaném bytě a svědkyně [jméno FO] potvrdila, že partnerka žalobce s ním v bytě pobývala od počátku nájmu (1. 12. 2020) až do své smrti [datum]. Prvostupňový soud v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobce měl nahlásit změnu v počtu osob do 5 pracovních dnů. Jestliže s ním partnerka v bytě žila od 1. 12. 2020, změna měla být nahlášena nejpozději do 8. 12. 2020. Od 9. 12. 2020 se žalobce ocitl v prodlení, které trvalo až do smrti paní [jméno FO] dne [datum], tj. po dobu 18 dní. Žalovaný tak měl nárok na pokutu ve výši 900 Kč (18 x 50 Kč) a jen v tomto rozsahu soud jeho obranu posoudil jako důvodnou. Pokud jde o včasnost této námitky započtení (učiněné dávno po uplynutí koncentrační lhůty), soud prvního stupně uvedl, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, námitka započtení nepodléhá koncentrační lhůtě. Proto byly všechny uplatněné námitky projednány.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že jednání žalobce nepovažuje za rozporné s dobrými mravy a shrnul, že žalovaný důvodně uplatnil námitky započtení v částce 9 958,57 Kč (462,45 + 153,31 + 60,12 + 419,03 + 7 963,66 + 900) a o tuto částku proto byl nárok přiznaný žalobci ponížen. Přiznaný nárok žalobce na jistinách činil celkem 36 975,50 Kč [22 800 Kč + 14 175,50 Kč]. Po snížení o 9 958,57 Kč s ohledem na započtení soud prvního stupně žalobci vyhověl v rozsahu 27 016,93 Kč. Příslušenství zůstalo námitkou započtení nedotčeno, a proto byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 175,50 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 800 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části ohledně částky 22 283,07 Kč a odpovídajícího příslušenství byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci, kdy bylo žalobci přiznáno právo na účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu 15,40 %. Pro neúčelnost nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů za úkony: 1. vyjádření ze dne 20. 1. 2025, které bylo předáno při ústním jednání dne 21. 1. 2025, žalobce se mohl vyjádřit na místě; totéž platí o 2. vyjádření z 21. 1. 2025, které žalobce zaslal těsně po jednání soudu z téhož dne a nebylo reakcí na výzvu soudu podle § 118a o. s. ř.; 3. vyjádření z 27. 1. 2025, které nebylo podáno k výzvě soudu; 4. vyjádření z 19. 2. 2025, které následovalo krátce po vyjádření ze dne 11. 2. 2025, a nikoliv na výzvu soudu, žalobce se mohl vyjádřit již v rámci předchozího přípisu; 5. vyjádření z 24. 3. 2025 předané na jednání, které mohlo být učiněno ústně na místě; 6. rozšíření žaloby ze dne 25. 3. 2025, jež mohlo být učiněno v rámci žaloby, neboť nebylo odůvodněno žádnými novými skutečnostmi, které by nebyly známy na počátku řízení; 7. vyjádření z 26. 3. 2025, které bylo učiněno jeden den po jednání a nikoliv na výzvu soudu, mohlo být učiněno před soudem; 8. vyjádření z 27. 7. 2025, v němž žalobce sice předložil výpočty spotřeby, avšak mohl je soudu přednést již na jednání dne 26. 6. 2025, neboť mu potřebné podklady byly doručeny ještě před tím a 9. vyjádření z 30. 7. 2025, které bylo učiněno bez výzvy soudu.

7. Žalobce podal proti napadenému rozsudku odvolání do výroku II. v rozsahu částky 8 863,66 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se tato částka skládá ze dvou položek, které prvostupňový soud uznal jako důvodnou obranu žalovaného. Ohledně částky 6 002 Kč uvedl, že žalovaný nikdy neprokázal, že by došlo k úhradě této částky jeho právnímu zástupci, přičemž se dle tvrzení žalovaného mělo jednat o náhradu nákladů právního zástupce za sepis předžalobní upomínky v souvislosti s vymáháním dlužného nájemného po žalobci. Navíc vzhledem k námitce promlčení a uplynutí tříleté promlčecí doby od jejího možného vzniku se jedná o částku, která je vzhledem k plynutí času stále teoreticky existující, avšak nevymahatelná. Podle žalobce nejde na danou situaci aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, 32 Cdo 871/2018 ani 32 Cdo 209/2019, neboť se jedná o odlišnou záležitost. Ohledně započtení tvrzeného nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty za neohlášení odpovídajícího počtu osob v předmětném bytě ve výši 900 Kč žalobce uvedl, že jak nájemní smlouvu ze dne 27. 11. 2020, tak i protokol o předání bytu nájemci ze dne 17. 11. 2020 a protokol o předání bytu zpět pronajímateli ze dne 1. 6. 2021, připravoval žalovaný a rovněž je na místě ručně doplňoval a dopisoval. Ve Smlouvě o nájmu bytu s předtištěným datem 27. 11. 2020 je v čl. I., bod 5. po slovech: „S nájemcem budou v bytě bydlet:“ vytečkovaný nevyplněný prostor a není zde uvedena žádná osoba. Přitom žalovaný věděl účel nájmu, kdy si žalobce předmětný byt vyhledal a najal z důvodu péče o těžce nemocnou osobu blízkou. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný vynechal jméno paní [jméno FO] ve smlouvě přesto, že její jméno i osobu znal, věděl o její existenci včetně toho, že v předmětném bytě bude jako osoba blízká se žalobcem přebývat, tj. úmyslně ji neuvedl za účelem poškození zájmů žalobce. To, že žalovaný přesně věděl, že byt budou užívat dvě osoby, je prokázáno předávacími protokoly, kde došlo k předání dvou sad klíčů k předmětnému bytu. Z textu nájemní smlouvy je navíc zřejmé, že žalobce mohl mít v bytě další osobu po dobu 2 měsíců, aniž by porušil ustanovení čl. V. bod 4 písm. e) nájemní smlouvy. [jméno FO] byla osobou žalobci blízkou a jako taková měla právo najatý byt spolu se žalobcem sdílet bez dalšího. Ani z hlediska rozúčtování nákladů na služby spojené s užíváním bytu nemá v tomto konkrétním případě počet osob bydlících v bytě žádnou přímou souvislost. Pokud jde o rozdělení fixních domovních nákladů na jednotlivé byty, ani zde počet osob v bytě bydlících nehraje žádnou roli, neboť se jedná o přímé rozpočítání těchto nákladů na jednotlivé byty bez ohledu na počet zde bydlících osob. Žalobce v podání ze dne 4. 10. 2025 doplnil, že nesouhlasí s názorem prvostupňového soudu, který žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkony realizované jeho právním zástupcem. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil v napadené části rozsudek tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8 863,66 Kč a žalobci bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení včetně všech úkonů, které právní zástupce v řízení realizoval, neboť se ve všech případech jedná o účelně vynaložené náklady na právní zastoupení.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu za zcela správné, neboť se opírá o řádně prokázaný skutkový stav a správné, konstantně judikované, právní závěry. Žalobce se dostal v souvislosti s nájemním vztahem v roce 2021 do prodlení s úhradou nájemného a záloh na služby. Ani po upomínkách nebyl dluh uhrazen, proto se žalovaný obrátil na právního zástupce, aby žalobci zaslal předžalobní výzvu. Výzva byla žalobci odeslána dne 8. 3. 2021 a po jejím doručení žalobce dlužnou částku uhradil, nikoliv však náklady právního zastoupení v rozsahu 6 002 Kč, tj. dva úkony právní služby podle advokátního tarifu – převzetí věci a sepis předžalobní výzvy. O vzniku těchto nákladů byl žalobce rovněž vyrozuměn a k jejich úhradě byl vyzván předžalobní výzvou ze dne 8. 3. 2021. Je irelevantní, zda k úhradě této pohledávky ve vztahu mezi žalovaným a jeho právním zástupcem fakticky došlo, neboť skutečnou škodou, která se ve smyslu § 2952 o. z. hradí, je i vznik dluhu na straně poškozeného (tj. žalovaného). Není rozhodné, zda poškozený dluh následně splní či nikoli, neboť vznik škody se posuzuje k okamžiku jejího vzniku. Poškozený se může domáhat náhrady takto vzniklé škody bez ohledu na to, zda vzniklý dluh splnil (či v budoucnu splní). Ohledně přiznaného nároku ve výši 900 Kč žalovaný uvedl, že nevěděl o tom, že má v bytě se žalobcem bydlet i jeho partnerka. Žalobce nesplnil smluvní a zákonnou povinnost oznámit žalobci změnu v počtu osob v bytě, proto vznikl žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud jde o nepřiznání části nákladů řízení, pak soud prvního stupně své rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedl, proč nepovažuje část úkonů za účelně vynaložené, s tím se žalovaný zcela ztotožnil. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný potvrzení napadené části rozsudku.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

11. Podle § 2272 o. z. má nájemce právo přijímat ve své domácnosti kohokoli. Přijme-li nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani do dvou měsíců, co změna nastala, má se za to, že závažně porušil svou povinnost.

12. Podle § 12 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, příjemce služeb oznámí poskytovateli služeb písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu osob rozhodných pro rozúčtování. Podle § 13 odst. 1 jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle § 13 odst. 2 výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.

13. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která i přiléhavě právně posoudil.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu včetně správně aplikované judikatury, že je důvodná námitka započtení vznesená žalovaným v rozsahu nákladů na právní zastoupení ve výši 6 002 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 3. 2021 do 3. 3. 2025, přitom v souladu s § 2952 o. z. není rozhodné, zda tuto částku skutečně žalovaný svému právnímu zástupci uhradil. Viz komentář k § 2952: Rozsah náhrady škody. Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace, 2024): M. Pašek: „Ke zmenšení jmění poškozeného, a tudíž ke skutečné škodě jakožto újmě na jeho jmění, dojde již vznikem dluhu, nikoliv až jeho splněním poškozeným (jímž již ke změně rozsahu jmění poškozeného nedojde, neboť se sice zmenší jeho aktiva, tj. majetek, z něhož je dluh zaplacen, ale zároveň se zmenší rozsah jeho pasiv, neboť splněním dluh zanikne). Poškozený se tudíž může domáhat náhrady takto vzniklé škody bez ohledu na to, zda vzniklý dluh splnil (či v budoucnu splní).“ Existence dluhu byla v řízení jednoznačně prokázána, a to i samotnou předžalobní výzvou ze dne 8. 3. 2021, ve které žalovaný vůči žalobci uplatnil i náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování předmětného nároku, a to za dva úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) za každý úkon á 2 180 Kč a dále dva režijní paušály á 300 Kč včetně 21 % DPH, tj. celkem částku 6 002 Kč. K odeslání předžalobní výzvy došlo dne 8. 3. 2021 (viz podací lístek ze dne 8. 3. 2021) a lze tak vyjít z odůvodnění napadaného rozsudku v bodě 60., že výzva došla žalobci 3. den po odeslání (§ 573 o. z.), tj. 11. 3. 2021. Za situace, kdy žalovaný v předžalobní výzvě stanovil splatnost do 7 dnů od doručení, tj. do 18. 3. 2021, se žalobce dostal do prodlení s úhradou této částky od 19. 3. 2021. Soud prvního stupně proto obraně žalovaného správně vyhověl co do částky 6 002 Kč a dále pouze ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 002 Kč od 19. 3. 2021 do 3. 3. 2025, tj. ohledně částky 1 961,66 Kč, a posoudil tak zcela správně důvodnou obranu co do částky 7 963,66 Kč (6 002 Kč + 1 961,66 Kč). Odvolací soud posoudil žalobcem vznesenou námitku promlčení započítávané pohledávky za nedůvodnou, neboť případné promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1989 odst. 1 o. z.). Aktivně započítávaná pohledávka může být výjimečně promlčená i v okamžiku, ke kterému by měl nastat účinek započtení. Žalovaný může jako procesní obranu vůči soudu vznést námitku započtení své promlčené pohledávky, pokud se jeho pohledávka a pohledávka uplatněná žalobcem vztahují k téže smlouvě. Obecná podmínka, aby mohl žalovaný k započtení přistoupit kdykoliv před uplynutím promlčecí doby, v tomto případě naplněna být nemusí [srov. komentář k § 1989 odst. 1 o. z.: „Výjimky z omezení aktivní započitatelnosti. Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace, 2024): M. Výtisk].

15. Pokud jde o posouzení obrany žalovaného spočívající v nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 900 Kč (18 x 50 Kč) podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., odvolací soud se rovněž zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku v bodech 61. až 63. V této souvislosti je kromě zákonného ustanovení v § 2272 odst. 1 o. z. třeba odkázat na znění čl. V. bod 4. písm. e) Smlouvy o nájmu bytu ze dne 27. 11. 2020, ve kterém si účastníci sjednali povinnost nájemce: „..písemně oznámit pronajímateli veškeré změny v počtu osob, které s nájemcem Byt užívají, v případě, že lze očekávat, že tato změna potrvá déle než 2 měsíce, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy ke změně došlo; v písemném oznámení je nájemce povinen uvést jména, příjmení, data narození a státní příslušnost těchto osob.“ Sjednanou povinnost žalobce jednoznačně porušil, když v řízení nebylo prokázáno, že by pronajímateli písemně oznámil změnu v počtu osob, které byt užívají. Tvrzení žalobce, že o počtu osob, které byt užívají, žalovaný věděl, neboť proto poskytl žalobci dvě sady klíčů k předmětnému bytu, není relevantní a rozhodně neprokazuje vědomost žalovaného o počtu osob užívajících byt. Žalobce navíc ani netvrdil, že tuto povinnost splnil, pouze poukazoval na to, že žalovaný o tom, že bude žalobce užívat byt s [jméno FO], věděl. I kdyby tomu tak bylo, nezbavovalo by to žalobce odpovědnosti za nesplnění povinnosti podle § 12 zákona č. 67/2013 Sb., neboť žalobce měl změnu v užívání bytu oznámit žalovanému písemně a bez zbytečného odkladu. Námitky žalobce, že neoznámení počtu osob nemělo vliv na náklady související s nájmem bytu, nejsou z pohledu vzniku pohledávky – pokuty za nesplnění povinnosti – relevantní. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na zcela přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Ohledně námitky žalobce, že prvostupňový soud v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že v nájemní smlouvě byla proškrtnuta kolonka požadující uvedení osob žijících s žalobcem v pronajímaném bytě, přisvědčil odvolací soud žalobci, že fakticky kolonka proškrtnuta nebyla a místo pro uvedení další osoby zůstalo prázdné. Ani to však není důvod pro změnu stanoviska odvolacího soudu, když stěžejní výsledek dokazování zůstává nezměněn; žalobce neprokázal, že by písemně oznámil změnu počtu osob žijících se žalobcem v předmětném bytě. Odvolací soud i přes tuto nepřesnost, které se prvostupňový soud dopustil, setrval na svých shora uvedených závěrech.

17. Ohledně počtu přiznaných úkonů za zastupování žalobce v předmětném řízení lze přisvědčit soudu prvního stupně, že postupoval zcela správně, když nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za 9 úkonů právní pomoci spočívající ve vyjádřeních, která mohla být realizována v rámci následných jednání u soudu prvního stupně, event. nebyla žalobcem podávána na výzvu soudu, popř. ohledně rozšíření žaloby ze dne 25. 3. 2025 prvostupňový soud správně konstatoval, že mohlo být učiněno v rámci žaloby samotné, neboť nebylo odůvodněno žádnými novými skutečnostmi, které by žalobce neznal na počátku řízení. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku v bodě 70. a pro stručnost na něj odkazuje.

18. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. ohledně částky 8 863,66 Kč jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku III. o nákladech řízení, které soud prvního stupně správně specifikoval ohledně jejich výše v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř.

19. Protože žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto sestávají u tarifní hodnoty 8 863,66 Kč, která je předmětem odvolacího řízení, ze dvou úkonů právní služby á 1 500 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 17. 10. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 15. 1. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., 2 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 819 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem přiznal žalovanému částku 4 719 Kč a uložil žalobci zaplatit ji žalované v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).