o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že z blíže označeného exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro[Anonymizováno][adresa] se vylučují specifikované movité věci (celkem 17 položek – poznámka odvolacího soudu) – výrok I., žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40 901,50 Kč (výrok II.) a žalované dále uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení ve výši 190 Kč (výrok III.). Vyloučení uvedených movitých věcí se žalobce domáhal na podkladě tvrzení, že dne 13. 3. 2020 mu bylo doručeno sdělení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] o stavu jeho věcí, které byly vyklizeny při provedení exekuce vyklizením pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je stavba domu č. p. [číslo], a pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], přičemž exekuce vyklizením proběhla bez jeho vědomí ve dnech 11. 12. 2019-17. 12. 2019. Soudním exekutorem byl poučen o možnosti podání vylučovací žaloby, nebylo mu však umožněno podat návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu. Všechny uvedené movité věci jsou v jeho vlastnictví, když uvedenou nemovitost až do jejího vyklizení nepřetržitě užíval od roku 1981, kdy mu byl byt v domě přidělen k bydlení.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, když její právní předchůdce ([právnická osoba].) nabyl nemovitosti na základě usnesení o příklepu ze dne 18. 1. 2018 v rámci dražby v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO]. Tato společnost (vydražitel) nebyla současně povinným v rámci předmětné exekuce, kterou byla společnost [právnická osoba]., z její strany nebyla poskytnuta jakákoliv součinnost k protokolárnímu předání a převzetí nemovitostí. Z toho důvodu musel být podán návrh na exekuční vyklizení nemovitostí, a to k soudnímu exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO] a tato exekuce byla realizována dne 17. 12. 2019, přičemž nebylo zjištěno žádné faktické užívání nemovitostí jinou osobou. Pokud jde o předmětné movité věci, neuplatňovala k nim jakékoliv právo podle soupisu movitých věcí, který byl uveden v přílohách protokolu o vyklizení nemovitostí, a souhlasila, aby byly věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí v případě, že bude prokázáno, že předmětné věci patří žalobci.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal provedené důkazy včetně zjištění učiněných z výpovědí svědků (bod 4. až 21. rozsudku) a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Po citaci § 267 o.s.ř. a § 68 odst. 1 až 4 e. ř. vyložil, že smyslem vylučovací žaloby je poskytnutí právní ochrany osobám majícím k majetku postiženému exekucí taková práva, která nepřipouští provedení exekuce, přičemž aktivní legitimace svědčí třetí osobě (odlišné od povinného), jejíž věc, právo či jiná majetková hodnota byla postižena exekucí, a pasivně legitimovaným je oprávněný. Žalovaná (v exekuci oprávněná) je tedy pasivně legitimována, přičemž to, zda žalobci svědčí aktivní věcná legitimace, bylo předmětem dokazování. Z něj vyplynulo, že na podkladě vydaného exekučního příkazu bylo provedeno vyklizení nemovitostí a byl proveden soupis vyklizených věcí, do něhož byly pojaty mimo jiné i věci uvedené ve výroku rozsudku, jejichž vyloučení se žalobce domáhá.

4. Soud prvního stupně tak posuzoval, zda žalobci svědčí vlastnické právo k předmětným movitým věcem a dospěl k závěru, že žalobce své vlastnické právo prokázal. Nalézací soud vycházel ze zjištění, že žalobce uvedené nemovitosti užíval již od počátku osmdesátých let dvacátého století se svou rodinou, a to až do jejich vyklizení v roce 2019. Tuto skutečnost dosvědčili nejen slyšení svědci, nýbrž to vyplývá i z dalších důkazů, z nichž je zřejmé, že žalobce jako kupující uzavřel ve vztahu k předmětným nemovitostem kupní smlouvu, a následně zde byl rovněž přihlášen k trvalému pobytu. Otázka vlastnictví nemovitostí ovšem nebyla předmětem tohoto řízení; podstatná je pouze skutečnost, že žalobce nemovitosti dlouhodobě užíval. Z okolností případu lze dospět k závěru, že žalobce byl spolu se svojí rodinou po několik desítek let výhradním uživatelem nemovitostí a již z této skutečnosti lze dospět k jisté míře pravděpodobnosti, že věci, které se v nich nacházely, vlastnil žalobce, případně jeho rodinní příslušníci, tím spíše za situace, kdy se jednalo o běžné osobní věci a vybavení domácnosti. V řízení nevyšlo najevo, že by si vlastnické právo k věcem nárokoval jakýkoliv jiný subjekt a i insolvenční správce povinného v exekučním řízení seznal, že se zřejmě jedná o věci žalobce. Soud za účelem zjištění vlastnictví vyslýchal i svědky, kteří vypovídali k jednotlivým věcem, které jsou předmětem žaloby a bylo těmito výpověďmi zároveň prokázáno, že se jedná ve všech případech o věci ve vlastnictví žalobce. Svědectví těchto osob ve spojení s dalšími důkazy a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dostatečně prokazují vlastnické právo žalobce, přičemž další dokazování ohledně vlastnictví věcí by se zřetelem na jejich charakter a stáří bylo nepřiměřené za situace, kdy si vlastnické právo k věcem nenárokuje žádná jiná osoba a kdy veškeré okolnosti nasvědčují tomu, že byl žalobce se svojí rodinou po několik desetiletí jediným uživatelem nemovitostí. Z dokazování nevyplynulo ani to, že by povinné svědčilo vlastnické právo k těmto věcem a ani sama žalovaná netvrdila, že by vlastnické právo svědčilo někomu jinému. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že veškeré movité věci jsou ve vlastnictví žalobce. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle procesního úspěchu žalobce (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a podle úspěchu ve věci rozhodl i o nákladech řízení státu.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Vytkla soudu, že rozhodl o vyloučení věcí, které v době vydání rozsudku neexistují, respektive jsou nenávratně ztraceny či odcizeny. Nalézací soud naprosto nereflektoval skutečnosti, o kterých jej informoval jak exekutor, tak i žalobce a žalovaná. Exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] již v roce 2022 žalobce vyrozuměl o tom, že věci uvedené ve výroku I. byly odcizeny (což bylo soudu sděleno žalovanou vyjádřením ze dne 2. 1. 2024). Z vyjádření samotného žalobce ze dne 3. 1. 2024 pak vyplývá, že i on sám přijal tuto skutečnost za pravdivou, když s exekutorem jednal o náhradě škody „za ztracené věci ze skladu soudního exekutora“. Exekutor tyto skutečnosti postavil na jisto již ve svém sdělení ze dne 6. 6. 2022, v němž uvedl, že dne 6. 4. 2022 opravdu zjistil, že se vyjmenované movité věci ve skladu nenacházejí a měly být nejspíš odcizeny neznámým pachatelem. Soud prvního stupně se rovněž v rámci řízení obrátil s dotazem na exekutora ohledně existence těchto věcí, přičemž sdělením ze dne 13. 9. 2024 exekutor potvrdil, že se všechny movité věci ve skladu nenacházejí, což bylo zjištěno dne 6. 4. 2022 vykonavatelkou soudního exekutora. Soud prvního stupně se však s touto skutečností nijak nevypořádal. V této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2009, č. j. [spisová značka], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3484/2009, v nichž byla řešena podobná situace (konkrétně otázka, že nemůže být úspěšná žaloba na vyloučení věcí v případě, že věci byly v rámci exekuce prodány v dražbě). Tím, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, založil vadu řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku. Výslovně brojila i proti výroku o nákladech řízení s poukazy na konkrétní judikaturu, z níž vyplývá, že je na místě aplikace ustanovení § 143 o.s.ř., když žalovaná nezavdala žádnou příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, nikdy neuplatňovala jakákoliv práva k předmětným věcem, a dokonce dala žalobci souhlas s vydáním věcí. Zároveň žalobce podle ní mohl předejít vzniku nákladů řízení tím, že by podal exekutorovi návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu, k čemuž disponoval i jejím souhlasem. Domáhala se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, aby jí nebyla uložena povinnost platit náklady řízení státu, a dále aby jí byly přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Žalobce v písemném vyjádření navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného, přičemž se se závěry prvostupňového soudu zcela ztotožnil.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, dokazování doplnil postupem podle § 213 odst. 4 o.s.ř. a dospěl poté k závěru, že odvolání je z části důvodné.

8. Odvolací soud považuje za důvodnou výtku žalované, že soud prvního stupně neprovedl důkaz sdělením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 6. 6. 2022, neboť z něj vyplývají skutečnosti, které jsou významné pro právní posouzení žalobou uplatněného nároku.

9. Z uvedeného sdělení soudního exekutora odvolací soud zjistil, že dne 6. 4. 2022 bylo jeho vykonavatelkou zjištěno, že z movitých věcí, které byly vyklizeny z nemovitostí (a které jsou součástí soupisu movitých věcí) se v místě, kde byly uskladněny, nenacházejí následující věci: 2 kusy křovinořezů [název], motorová pila [název], klávesy [název], kladka bez označení, Set top box [název], 2 kusy fotoaparát [název], fotoaparát [název], notebook [název] bez zdroje, 5 kusů pánských hodinek, socha – sedící žena – keramika a krabice gramofonových desek (posledně uvedenou položku žalobce vyloučit z exekuce nežádal – poznámka odvolacího soudu). Na tomto sdělení potom setrval soudní exekutor i v přípisu adresovaném soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 2024.

10. Z přípisu soudního exekutora ze dne 6. 6. 2022 lze tedy dovodit, že ostatní movité věci (které nejsou v tomto přípisu vypočteny a které žalobce žádá vyloučit z exekuce) se ve skladu soudního exekutora i nadále nacházejí.

11. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalované o tom, že neexistence věcí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobce domáhá, brání tomu, aby bylo vyhověno žalobě na vyloučení těchto věcí z exekuce ve smyslu § 267 o.s.ř. Jde totiž o obdobnou situaci jako v případě, jestliže byly exekutorem sepsané věci v rámci exekuce v dražbě prodány nebo jestliže práva nebo jiné majetkové hodnoty, jež byly postiženy nařízením exekuce, již byla v exekuci vybrána nebo jiným způsobem zpeněžena (jak plyne i z žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3484/2009). V takovém případě se totiž osoba, která k věcem uplatňuje své právo, nemůže domáhat vydání těchto věcí po vydražiteli, nýbrž se může domáhat pouze vydání výtěžku z prodeje těchto věcí proti věřiteli, kterému byl tento výtěžek vyplacen na základě tzv. žaloby z lepšího práva. Ani v nyní řešeném případě by vyloučením věcí z exekuce, které neexistují, respektive byly ztraceny či odcizeny, nemohlo dojít k naplnění účelu excindační žaloby, tj. k tomu, že by na základě vyhovění žalobě mohly být tyto věci žalobci vydány. I v tomto případě pak žalobci náleží případně jiné instrumenty k ochraně svého práva, například žaloba o náhradu škody, o níž žalobce již s exekutorem jednal. Z uvedeného důvodu proto dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba na vyloučení věcí vypočtených v přípisu soudního exekutora ze dne 6. 6. 2022 nemůže být úspěšná.

12. Jde-li o zbývající movité věci (tedy vysavač [název], vysavač [název], skartovačku, telefon [název], notebook [název], telefon [název] a příruční trezor), odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce prokázal vlastnictví těchto věcí, plně ztotožňuje a na jeho přiléhavé závěry (vyložené zejména v bodě 30. rozsudku) plně odkazuje. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že předmětné nemovitosti po dobu několika desítek let neužíval nikdo jiný než žalobce, popřípadě členové jeho rodiny, přičemž tu není žádná jiná osoba, která by k věcem uplatňovala své právo, je naprosto logickým závěrem, že jde o věci, k nimž svědčí vlastnické právo žalobci.

13. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že zamítl žalobu ohledně vyloučení věcí z exekuce, jež jsou vypočteny ve sdělení soudního exekutora ze dne 6. 6. 2022, jinak rozsudek (ohledně zbývajících věcí) potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

14. Za důvodné považuje odvolací soud i odvolání žalované proti nákladovým výrokům. Lze se ztotožnit s její argumentací, že nijak nezapříčinila podání žaloby v této věci, vydání věcí žalobci nijak nebránila a v řízení nečinila nic, čím by postavení žalobce, respektive dosažení úspěchu ve věci, ztížila. V zásadě by tak měla mít ve smyslu § 143 o.s.ř. právo, aby jí žalobce nahradil náklady řízení, které v něm vynaložila. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že okolnosti případu odůvodňují v tomto případě aplikaci § 150 o.s.ř. Takto bral v úvahu, že žalobce je osobou vysokého věku, který se při exekuci vyklizením nemovitostí ocitl náhle bez jakéhokoliv přístřeší, veškeré jeho věci byly uskladněny ve skladu exekutora, exekutorem nebyl poučen o možnosti podat návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu, ale rovnou o možnosti podat vylučovací žalobu, v době vyklizení a komunikace s exekutorem nebyl nejprve právně zastoupen, je nemajetný a je vůči němu vedeno insolvenční řízení. Se zamýšleným postupem podle § 150 o.s.ř. byla při odvolacím jednání seznámena i žalovaná, která neměla proti aplikaci uvedeného ustanovení námitek. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 150 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř.).

15. Obdobné důvody dopadají i na rozhodnutí o nákladech řízení státu (výrok III.). Výrok III. tohoto rozsudku sice nebyl při jednání odvolacího soudu vyhlášen, nicméně jde o rozhodnutí nemeritorní (které nemusí být veřejně vyhlašováno), a tak má výrok III. tohoto rozsudku charakter doplňujícího rozhodnutí podle § 166 o.s.ř.