o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2024, č. j. 11 C 395/2016-418

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem, aby soud konstatoval porušení práv žalobce a aby uložil každému z žalovaných zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.), dále soud uložil žalobci zaplatit žalované č. 1 na nákladech řízení 5 400 Kč (výrok II.) a zaplatit žalované č. 2 na nákladech řízení 4 200 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě podané dne 23. 12. 2016, jíž se žalobce domáhal konstatování porušení práv žalobce a dále po každé z žalovaných zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce podal dne 15. 4. 2013 u žalované č. 1 žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též jen ,,InfZ“). Požadoval poskytnutí zprávy o vyřizování stížností a petic fyzických a právnických osob za rok 2012 a zprávu o provedených vnějších kontrolách na [správní orgán] (dále jen ,,[správní orgán]“). Celková délka řízení činila od podání žádosti do doručení opravného usnesení [ústřední orgán] ohledně nečinnosti [správní orgán 2], č. j. [spisová značka] (žalobci doručeno dne 30. 5. 2016), celkem 1 141 dní, tedy více než 3 roky. V průběhu řízení docházelo k velkému množství úkonů, v nichž nesprávně rozhodoval [správní orgán], správní orgány byly nečinné, docházelo k obstrukcím a tzv. „systematickému ping-pongu“ mezi správními orgány. Žalobce podal žádost adresovanou žalované č. 2 o přiměřené zadostiučinění. Tuto žádost pak doplnil dne 28. 12. 2015 a dne 10. 6. 2015. Žalobce nesouhlasil s námitkami promlčení vznesenými oběma žalovanými, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta počala běžet až od posledního doplnění žádosti. Námitka promlčení je navíc podle žalobce v rozporu s dobrými mravy. Pro případ, že by ji soud akceptoval, navrhl moderovat rozhodnutí o nákladech řízení dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Žalovaná č. 1 namítla promlčení žalovaného nároku. Dále uvedla, že řízení o poskytnutí informace podle InfZ je řízení správní a veřejnoprávní a jeho výsledek nezasahuje do soukromoprávních záležitostí žadatelů o poskytnutí informace. Přiměřené zadostiučinění osobám náleží toliko v případech, ve kterých správní orgány rozhodují o občanských právech a závazcích jiných účastníků. Poukázala též na to, že žalobce doručil od roku 2012 na adresu [správní orgán] více než 500 podání, která měla zatěžující charakter. Žalovaná č. 1 měla rovněž za to, že nepřekročila zákonnou lhůtu k vyřízení žádosti žalobce a spatřuje uplatněný nárok v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Žalovaná 2. rovněž vznesla námitku promlčení. Namítla nedostatek své pasivní legitimace, neboť poskytování informací podle InfZ je v daném případě v rámci samostatné působnosti samosprávného celku. Dále uvedla, že nevyřízení věci v zákonné lhůtě nezpůsobuje automaticky nezákonnost, neboť se jedná o lhůty pořádkové, nikoli prekluzivní. Odvolací orgán nemá možnost nijak vymoci svůj právně závazný názor a zákon nereflektuje situace, kdy se jimi povinný subjekt neřídí. Obstrukčního jednání se dopouštěla toliko žalovaná č. 1.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné řízení o poskytnutí informace bylo zahájeno podáním žádosti žalobce dne 15. 4. 2013 a bylo skončeno dne 6. 5. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odvolání ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uplatnil dne 5. 7. 2015 u žalované č. 2 žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 688 080 Kč. Tato žádost byla postoupena žalované č. 1, která ji přípisem ze dne 12. 8. 2015 vyřídila tak, že požadavek žalobce na zadostiučinění jako bezpředmětný a ničím nepodložený zamítla. Žalobce poté přípisem ze dne 28. 12. 2015 zaslaným žalované č. 2 informoval, že jeho žádost z 5. 7. 2015 nebyla dosud vyřízena. Dne 10. 6. 2016 zaslal žalované č. 2 doplnění žádosti z 5. 7. 2015, v němž navýšil svůj požadavek na finanční zadostiučinění na částku 734 677 Kč. V rámci právního posouzení soud prvního stupně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Dospěl k závěru, že nárok žalobce je dle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen, a to i v případě, že by soud souhlasil s tvrzením žalobce, že řízení skončilo dne 30. 5. 2016. Žalovaná č. 1 rozhodovala ve své samostatné působnosti, ve vztahu k ní tedy nebylo třeba nárok předběžně uplatnit a promlčecí lhůta tak uplynula nejpozději dne 30. 11. 2016. Pokud jde o žalovanou č. 2, předběžné projednání nároku skončilo již dne 12. 8. 2015 zamítnutím žádosti žalobce, tedy ještě předtím, než mohlo dojít ke stavení promlčecí lhůty dle § 35 odst. 1 OdpŠk. I ve vztahu k ní se tedy právo žalobce promlčelo dne 30. 11. 2016. S ohledem na závěr o promlčení žalovaného nároku se soud prvního stupně již nezabýval námitkou nedostatku pasivní legitimace žalované č. 2. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť nenastala žádná z okolností, s nimiž judikatura takový následek spojuje. Žalované nezavinily marné uplynutí promlčecí lhůty, žalobce od počátku znal jejich odmítavý postoj. Okolnost, že námitku promlčení vznesly po pěti letech řízení, nemůže jít k jejich tíži. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud prvního stupně neshledal důvod pro výjimečnou moderaci. Přihlédl přitom k tomu, že žalobce vede několik soudních sporů a musí si být vědom, že mu v případě neúspěchu hrozí povinnost k náhradě nákladů.

6. Žalobce podal proti tomuto rozsudku včasné odvolání. Poukázal na skutečnost, že žalovaná č. 1 vznesla námitku promlčení až podáním z 27. 10. 2021. Žalobce ani v okamžiku podání žaloby neměl k dispozici informace potřebné pro uvážení, kdo nese odpovědnost za způsobenou škodu. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované č. 2 a ta nepostoupila část žádosti tomu, kdo nese odpovědnost. Poukázal též na změnu náhledu na posuzování nároků žalobce v průběhu tohoto řízení v návaznosti na vývoj judikatury. Vznesení námitky promlčení žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť žalobce nezavinil uplynutí lhůty. Dle žalobce je i ve vztahu k územně správnímu celku možné návrh předběžně projednat. Je tedy nutno aplikovat § 35 odst. 1 OdpŠk o stavení promlčecí lhůty. Ve vztahu k žalované č. 2 žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ke stavení promlčecí lhůty nedošlo z důvodu uplatnění nároku již dne 5. 7. 2015.

7. Žalovaná č. 1 se k odvolání nevyjádřila.

8. Žalovaná č. 2 navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně postupoval správně, když se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Správně též dovodil, že promlčecí doba počala běžet od 6. 5. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka], neboť tímto rozhodnutím odvolacího orgánu bylo řízení skončeno.

11. Dle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

12. Dle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

13. Předběžné projednání nároku na náhradu újmy proti státu ukládají poškozenému ustanovení § 14 a § 15 OdpŠk. Jedná se o nároky proti státu (jeho odpovědnost je upravena v hlavě druhé, dílu prvním, v § 3 až § 18 OdpŠk). Naproti tomu u nároku na náhradu újmy proti samosprávnému celku OdpŠk předběžné projednání takového nároku neukládá (hlava druhá, díl druhý, § 19 až § 25 OdpŠk).

14. Žalovaná č. 1 je [samosprávný celek], tj. územním samosprávným celkem. Žalobce tedy nebyl podle zákona povinen svůj nárok vůči žalované č. 1 předběžně uplatnit. Lze sice se žalobcem souhlasit, že mu nic nebrání tak učinit, zákon však s takovýmto dobrovolným předběžným uplatněním nespojuje následek stavení promlčecí lhůty. Ten je vyhrazen jen pro případ obligatorního předběžného projednání dle § 14 a § 15 OdpŠk.

15. V souzené věci šestiměsíční promlčecí lhůta počítaná od 6. 5. 2016 uplynula dne 6. 10. 2016. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že nárok žalobce je promlčen.

16. Pokud jde o žalovanou č. 2, odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nárok vůči ní je promlčen, neboť předběžné projednání nároku proběhlo a skončilo ještě během řízení o žádosti o poskytnutí informace. Ke stavení promlčecí lhůty tedy již nemohlo dojít. Okolnost, že žalobce svou původní žádost ještě doplňoval, na tomto závěru ničeho nemění.

17. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že žalovaná č. 2 není ve věci pasivně legitimována. Dle judikatury Nejvyššího soudu (srovn. rozsudek ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1395/19) jsou-li předmětem žádosti v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, informace týkající se samostatné působnosti [samosprávný celek], spadá přezkum rozhodnutí [samosprávný celek] o jejich neposkytnutí [správní orgán 2] rovněž do výkonu samostatné působnosti. Za nepřiměřenou délku takového řízení stát neodpovídá.

18. V souzené věci byly předmětem žádosti informace týkající se vyřizování stížností a petic fyzických a právnických osob žalovanou č. 1 v roce 2012 a provedených vnějších kontrol na [správní orgán]. Jednalo se tedy o informace z oblasti samostatné působnosti [samosprávný celek], o čemž ostatně nebylo po celou dobu předmětného řízení pochyb, jak vyplývá též z jednotlivých rozhodnutí [správní orgán 2] o odvoláních žalobce do rozhodnutí [správní orgán] a rozhodnutí [ústřední orgán] o žádostech žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti.

19. Podle § 19 OdpŠk tedy v nyní souzené věci za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem žalovaná č. 2 neodpovídá.

20. Soud prvního stupně se též správně vypořádal s posouzením námitky promlčení z hlediska jejího možného rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje na body 34. až 35. odůvodnění napadeného rozsudku. Neobstojí ani poukaz žalovaného na okolnost, že žalobce nevěděl, který orgán je za újmu odpovědný. Žalobce se se svou žádostí o odškodnění obrátil dne 5. 7. 2015 na [ústřední orgán], které jeho žádost postoupilo [správní orgán]. Tato jeho žádost pak byla vyřízena přípisem [správní orgán] z 12. 8. 2015. Žalobce tedy již v průběhu předmětného řízení disponoval informací, že odpovědným subjektem je [správní orgán], který jeho žádost zamítl. Nic mu tak nebránilo podat žalobu včas.

21. Odvolací soud z výše uvedených důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení, když ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro jejich nepřiznání dle § 150 o. s. ř.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalované byly v odvolacím řízení zcela úspěšné.

23. Rozhodnutí o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou č. 1 odpovídá tomu, že žalované č. 1 žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

24. Žalované č. 2 náleží dle § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrada nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč stanovená dle vyhlášky č. 254/2015, a to za jeden úkon (vyjádření k odvolání).