pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 210/2020-127

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy v tam uvedeném znění (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované uvedené náhrady nemajetkové újmy na podkladě tvrzení, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s ústavou novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a [číslo] Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře (starosty obce Úžice ve Středočeském kraji). Tímto postupem docházelo k porušování jeho práv na ochranu soukromí, přičemž protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 38/17 ze dne [datum]. Odškodnění se nedomáhal za přijetí protiústavního předpisu, nýbrž za pochybení žalované, která protiústavní předpis aplikovala, když k porušení jeho práv docházelo od jeho nástupu do funkce až do [datum].

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a argumentovala tím, že Ústavní soud předmětným nálezem zrušil příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů uplynutím dne [datum] a ona tak nejednala protiprávně publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni [datum]. V této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st [číslo], podle kterého orgány veřejné moci jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je potom nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od [datum] pak neznamená, že by se dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době.

4. Soud prvního stupně po rekapitulaci skutkových zjištění (body 4. až 9. odůvodnění rozsudku) dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné oznámení podle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] (správně ze dne [datum] – poznámka odvolacího soudu) ke dni [datum] zrušil. Žalobce se obrátil v září 2020 na žalovanou jednak s výzvou k ukončení plošného zveřejňování údajů o jeho majetku v registru oznámení a následně předběžně uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za [ulice] místních samospráv se již v červenci 2020 domáhal ukončení plošného zveřejňování uvedených údajů u žalované [příjmení] [příjmení]. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum].

5. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. (odškodňovací zákon), čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky, § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, citoval ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů ve znění novel (zákony č. 14/2017 Sb. a [číslo] Sb.), stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle jeho závěrů není splněn první ze tří předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, a to nesprávný úřední postup, protože žalovaná při zveřejňování oznámení žalobce jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobce (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jeho postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat.

6. O nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), přičemž výši těchto nákladů vyčíslil v bodě 29. odůvodnění.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Podle něj rozhodnutí soudu prvního stupně fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se dovolává, a zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Práva, která mu zakládá ústavněprávní pořádek České republiky, nepokládá za zdánlivá, ale skutečná, a pokud sám stát tato práva poruší, bude i stát pohnán k zodpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Vyzdvihl nosné části plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] (bod 117) s tím, že právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení garantuje právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. K intenzitě zásahu odkázal na bod 114 a bod 141 nálezu a zdůraznil, že způsob zpřístupňování údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a tudíž porušuje právo na soukromí (bod 158 nálezu). Poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, podle kterého závěr Ústavního soudu o protiústavností úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle zákona o střetu zájmů. Musí se zároveň ptát, pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak již neučinila bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. V žalobě se dovolával také ochrany svých osobnostních práv podle občanského zákoníku. Táže se dále, že pokud Parlament přijme zákon o přípustnosti praktik mučení ve vazebních věznicích, který sice bude následně shledán protiústavním, ale do doby vydání nálezu bude vykonáván na vazebně stíhaných, zda stát z daného postupu vyjde bez jakéhokoliv důsledku, podobně jako například při přijetí zákona o prolomení listovního tajemství. Pakliže by tomu tak v obou případech být nemělo, nemělo by být přípustné, že stát hromadným způsobem porušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Je podle něj neakceptovatelné odvolávat se na odloženou vykonatelnost derogačního nálezu, protože pakliže je shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, není možné dotčeným osobám vysílat vzkaz„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odkázal na další judikaturu Ústavního soudu, která vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Má za to, že pokud stát jeho osobnostní práva porušil závažným způsobem, kdy po dobu tří let zveřejňoval plošně jeho soukromé údaje, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Je podle něj rovněž zjevné, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, a proto podal žalobu na ochranu osobnosti (posouzení žaloby podle odškodňovacího zákona nesdílí). Navrhl, aby byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno, popřípadě aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Akcentovala, že jako ústřední orgán státní správy je v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný a Ústava ani jiný právní předpis jí nedovoluje posoudit soulad aplikovaného zákona z ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné a takovéto oprávnění nemá. Derogační nález Ústavního soudu zrušil předmětná ustanovení zákona o střetu zájmů až dnem [datum] a ona tak postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona. Co se týče doby od vyhlášení derogačního nálezu, soud prvního stupně správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo]. Žalobce přitom ve svém odvolání závěry Ústavního soudu v posledně zmíněném stanovisku relativizuje s odkazem na jiná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, které však nejsou pro věc přiléhavé ani aplikovatelné. Zcela totiž ignoruje podstatný rozdíl, že v této věci žalovaná vystupovala v pozici orgánu moci výkonné, a nikoliv jako orgán moci soudní. Skutečnost, že dne [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, sama o sobě nezakládá, že by před tímto datem jednala nesprávně. Postupovala tak proto, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení podle zákona o střetu zájmů, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu nemohly být za neplnění této povinnosti sankcionováni. Tento postup tak byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Za nesprávný považuje též názor, že nárok na poskytnutí zadostiučinění vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Tato ustanovení nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Z judikatury se mimo jiné podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako je tomu například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k závažnosti žalobcem tvrzené újmy Ústavní soud v derogačním nálezu uzavřel, že zásah do práva na informační sebeurčení ve formě povinnosti poskytnout informace o majetku obstojí v testu proporcionality, přičemž tímto testem neprošla pouze zveřejňování vybraných informací prostřednictvím internetu. Naopak ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoliv z veřejnosti po překonání formální překážky (podání žádosti) přístup ke stejným údajům o stejných osobách.

9. Žalobce se dále v replice k vyjádření žalované opětovně dovolával přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy, k nimž dospěl ESLP na poli výkladu ochrany práva na informační sebeurčení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně posoudil žalobou uplatněný nárok správně podle zákona č. 82/1998 Sb., protože žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci jako orgán moci výkonné. Žalovaná je totiž ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení, přičemž při výkonu působnosti těchto pravomocí se řídí zákonem o střetu zájmů. Žalobou uplatněný nárok tak nelze posuzovat z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, protože úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).

12. Derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený dne [datum], zrušil vyjmenovaná ustanovení zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel, avšak s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. V období do data vydání tohoto nálezu žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a její postup nelze považovat za nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona. Žalovaná totiž nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které při zveřejňování oznámení postupovala, je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Jde-li o období od [datum] do [datum], i zde nutno připomenout, že až datem [datum] byla některá ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, přičemž po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny takovou právní úpravu aplikovat a nic je neopravňuje k tomu, aby uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (zde soud prvního stupně zcela přiléhavě odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo] a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019) a ani v období od [datum] do [datum] se žalovaná žádného nesprávného úředního postupu nedopustila. Skutečnost, že žalovaná sama omezila dálkový přístup do příslušného registru dnem [datum], nemůže vést k závěru, že do tohoto dne postupovala nesprávně, když k tomuto kroku byla motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři oznámení i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly veřejných funkcionářů, a to poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu.

13. Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že na daný případ lze přímo aplikovat jím uváděná ustanovení Listiny základních práv a svobod, popřípadě Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, když ty nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu. Takové odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právní předpise, kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3929/2009). Uvádí-li pak odvolatel příkladmo hypotetické přijetí zákonů (s předpokladem jejich pozdějšího zrušení) o„ mučení ve vazebních věznicích“, popřípadě o„ prolomení listovního tajemství“, uvádí srovnání, které v souzené věci nelze přijmout. Sám žalobce popisuje svou újmu tak, že stát rozhodl, že se u něj uskuteční„ majetkový striptýz“ a jeho majetkové a osobní poměry jsou zveřejněny všem k dispozici. I v případě posléze zrušeného zákona je totiž třeba důsledky jeho aplikace po dobu, kdy byl platný a účinný, posoudit z hlediska míry intenzity zásahu do základního práva osoby, jehož práva byla porušena, konkrétně tedy intenzitu zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci části (později zrušeného) zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však ve svém derogačním nálezu shledal protiústavním pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat došlo a naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetů zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek tak neshledal nepřiměřeným, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními, přičemž klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, tak nepostačuje podle Ústavního soudu pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za i materiální újmu, která žalobci v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikala. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu proto, že jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Zároveň je třeba připomenout, že míra intenzity zásahu do práv žalobce je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností, a lze tedy od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Jinak řečeno, došlo-li by k přijetí zákona o„ mučení ve vazebních věznicích“ nebo o„ prolomení listovního tajemství“, bylo by třeba zásahy do osobnostních práv jednotlivců po zrušení takových zákonů posuzovat z hlediska míry intenzity takovýchto zásahů, které by v takových případech jistě byly větší, než je tomu v posuzovaném případě. Podobně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl ÚS- st [číslo], v němž uvedl, že možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“.

14. Pokud odvolatel argumentoval s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a sp. zn. I. ÚS 3599/15 tak, že derogační nález má mít bezprostřední aplikační dopad i na jiné řešené případy, v niž by měla být dotčená právní úprava aplikována, pak tyto odkazy nejsou pro tuto věc přiléhavé, protože Ústavní soud se v uvedených rozhodnutích vyjádřil k vyloučení aplikovatelnosti zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy, kdy obecný soud musí v případě, kdy má použít zákon, jehož nesoulad s ústavním pořádkem zjistil Ústavní soud v řízení o kontrole norem, vždy zvažovat, zda jeho použití nebrání s ním spojený zásah do základních práv a svobod jednotlivce; žalovaná však takovým orgánem soudní moci není.

15. I když v tomto případě žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí takového předpisu primární příčinou vzniku jeho újmy, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení vůbec neprováděla. Žalovaná jako orgán moci výkonné přitom za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Zákon [číslo] Sb. je předpisem umožňujícím odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného tehdy, došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci; státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Patří sem i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné tak stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou pravomoc.

16. Zbývá dodat, že stejným způsobem postupoval při posuzování skutkově obdobných nároků Obvodní soud pro Prahu 2 např. ve svých rozhodnutích sp. zn. 28 C 190/2020, 28 C 194/2020, 10 C 180/2020, 44 C 52/2020, 47 C 188/2020 a odvolací soud např. ve věcech sp. zn. 23 Co 298/2021, 23 Co 319/2021 nebo 58 Co 357/2021.

17. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná byla plně procesně úspěšná i v této fázi řízení. Její náklady spočívají v paušální náhradě výdajů 3× [částka] (vyjádření k odvolání, příprava na ústní jednání a účast u ústního jednání), a to podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.