o založení ručení a zaplacení částky 1 956 028,41 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaní [Jméno žalované A], [tituly před jménem] [Jméno žalované B], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] ručí společně a nerozdílně za dluh společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa], vůči žalobkyni, společnosti [právnická osoba]., ve výši 1 956 025,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 427 756 Kč od 1. 8. 2015 do 18. 5. 2016 a z částky 298 476 Kč od 28. 12. 2015 do 18. 5. 2016 (výrok I.), zamítl žalobu o založení ručení žalovaných za dluh společnosti [právnická osoba] vůči žalobkyni ve výši 3 Kč (výrok II.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni z titulu ručení za dluh společnosti [právnická osoba] částku ve výši 1 956 025,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 427 756 Kč od 1. 8. 2015 do 18. 5. 2016 a z částky 298 476 Kč od 28. 12. 2015 do 18. 5. 2016 (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky 3 Kč z titulu ručení žalovaných za dluh společnosti [právnická osoba] vůči žalobkyni (výrok IV.) a dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 421 867 Kč (výrok V.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá založení ručení žalovaných 1. a 2. (původně žalovaných 1. až 5.), tj. bývalých jednatelů společnosti [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]”) podle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „ZOK”), a to za dluhy této společnosti vůči žalobkyni ve výši 1 956 028,51 Kč s příslušenstvím (dále jen “dluh”) a rovněž uložení povinnosti těmto žalovaným zaplatit dluh žalobkyni s tím, že usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 5. 2016, č. j. [spisová značka], bylo pravomocně rozhodnuto o úpadku [právnická osoba], žalovaní věděli, resp. mohli a měli vědět o hrozícím úpadku společnosti a současně v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili vše potřebné a rozumně předpokládatelné, aby hrozící úpadek společnosti odvrátili.

3. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 8. až 56.), když se vypořádal i s tím, proč z dalších listinných důkazů žádná zjištění nečinil a některé navržené důkazy neprovedl. V bodech 57. až 62. pak učinil závěr o skutkovém stavu.

4. Prvostupňový soud poté po citaci § 159 odst. 1, § 2021 odst. 1, § 2026 odst. 1 a § 2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 51 odst. 1, § 52 odst. 1, 2, § 68 odst. 1,2 ZOK, § 3 odst. 1, § 98 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen “IZ”), rozebral předpoklady založení ručení rozhodnutím soudu podle § 68 odst. 1 ZOK, jež představuje specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře. Uzavřel, že bylo rozhodnuto o úpadku [právnická osoba], a to usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 5. 2016, č. j. [spisová značka], přičemž bylo prokázáno, že [právnická osoba] byla v úpadku z důvodu platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 IZ nejpozději ke dni 31. 8. 2015, kdy měla více věřitelů (žalobkyně s pohledávkami z titulu Rámcové smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] dne 3. 11. 2011 ve výši 1 427 756 Kč se splatností 31. 7. 2015 a ve výši 298 476 Kč se splatností 27. 12. 2015, společnost [právnická osoba] s pohledávkou z titulu Smlouvy o poskytnutí služeb při získávání dotací z Operačního programu [název] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba] dne 31. 7. 2010 ve výši 2 000 000 Kč se splatností 12. 2. 2014) a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (pohledávka žalobkyně ve výši 1 427 756 Kč se splatností 31. 7. 2015), kdy tyto závazky nebyla schopna platit. O hrozícím úpadku [právnická osoba] bylo možné uvažovat již od 1. 1. 2014, kdy bylo nepochybné, že podmínky pro vyplacení dotace společnosti [právnická osoba] do 31. 12. 2013 nemohou být splněny, a tedy že [právnická osoba] bude muset společnosti [právnická osoba] vrátit zálohu ve výši 2 000 000 Kč, a současně již společnost musela počítat s tím, že až dotace společnosti [právnická osoba] vyplacena bude (což bylo lze předpokládat s ohledem na rozhodnutí o přiznání dotace ze dne 20. 7. 2012), pak bude muset zaplatit odměnu žalobkyni ve výši cca 1 700 000 Kč, přičemž s ohledem na nesplnění podmínek pro vyplacení bonusové odměny od společnosti [právnická osoba] nebude mít finanční prostředky, se kterými zřejmě pro tyto účely počítala (viz čl. II. odst. 3 Rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 3. 11. 2011), aby tyto pohledávky ve výši cca 3 700 000 Kč uhradila. O uvedené majetkové situaci a hrozícím úpadku žalovaní 1. a 2., kteří byli jednateli [právnická osoba] od jeho vzniku až do 28. 1. 2016, minimálně mohli a měli vědět, neboť povinnost znát hospodářskou situaci obchodní korporace nepochybně a bezvýjimečně vyplývá z povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (srov. Řeháček, O., Vrba, M. Nová úprava obchodních korporací a některé její souvislosti s insolvenčním právem. Právní rozhledy, 2012, č. 10 či Štenglová, I. Zákonné ručení člena orgánu kapitálové obchodní společnosti za její dluhy. Právní rozhledy, 2018, č. 17, s. 592-598). Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani trvale zastávaný (subjektivní a ničím nepodložený) názor žalovaných 1. a 2. o neexistenci pohledávek žalobkyně a společnosti [právnická osoba], když v řízení byla existence těchto pohledávek bez jakýchkoli pochybností prokázána. Uvedené pohledávky byly v plném rozsahu zjištěny i v rámci insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba] a pohledávka společnosti [právnická osoba] byla dokonce přiznána vykonatelným rozsudkem (obě pohledávky byly již v roce 2015 proti [právnická osoba] uplatněny u soudu a žalovaní 1. a 2. o nich tedy nemohli nevědět). Skutečnost, že by [právnická osoba] měl v rozhodné době dostatek majetku, kterým by mohl pohledávky svých věřitelů uhradit, žalovaní ani netvrdili (nicméně v incidenčním sporu sp. zn. [spisová značka] byla solventnost společnosti [právnická osoba] vyvrácena s poukazem na zcela nedobytné pohledávky společnosti [právnická osoba] za společností [právnická osoba]., která byla ovládána 1. žalovaným).

5. K poslední podmínce, vycházeje ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu, ve vztahu k žalované 1. a 2. uzavřel, že tito v postavení jednatelů společnosti [právnická osoba] v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku společnosti. Naopak si počínali tak, že k jejímu úpadku značnou měrou přispěli a prohloubili jej. Žalovaní 1. a 2. namísto toho, aby v době hrozícího úpadku společnosti (bod 61. napadeného rozsudku) usilovali o její ozdravení, zajištění externího financování, odložení splatnosti pohledávek, sjednání splátkového kalendáře či např. povolání krizového manažera, se rozhodli v této tíživé situaci společnost [právnická osoba] – poté, co si žalovaný 1. ze společnosti odčerpal na své pohledávky za společností celkem 1 755 500 Kč, čímž společnost v zásadě “vyprázdnil” a současně si založil novou společnost [právnická osoba]., prostřednictvím které začal podnikat – opustit a převést ji na žalovaného 3., resp. na jím ovládanou společnost [právnická osoba], který o společnost a její řádné fungování nejevil jakýkoli zájem, a to navíc za zcela nestandardních a velmi pochybných okolností (bod 61. napadeného rozsudku), ze kterých nelze než usuzovat na účelovost takovéhoto převodu ve snaze zbavit se odpovědnosti za stav společnosti (žalovaní 1. a 2. se tzv. snažili opustit potápějící se loď). Navíc za situace, kdy byla proti společnosti vedena dvě soudní řízení, a tedy bylo třeba společnost náležitě hájit a brát se o její práva (tvrzení žalovaných 1. a 2. o neexistenci pohledávek žalobkyně a společnosti [právnická osoba]). Tím žalovaní 1. a 2. porušili povinnost loajality, což je jedna ze složek péče řádného hospodáře. Žalovaným 1. a 2. lze také vytknout, že dlouhodobě neplnili svoje povinnosti plynoucí jim z výkonu funkce jednatele, když opakovaně nezakládali do Sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky společnosti, což představuje podle ustálené rozhodovací praxe porušování povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. [spisová značka]), a v neposlední řadě pak to, že za společnost, která byla již k 31. 8. 2015 v úpadku, nepodali dlužnický insolvenční návrh.

6. Tvrzení žalovaných 1. a 2., že by bylo v rozporu s péčí řádného hospodáře, pokud by žalobkyni její odměnu vyplatili, aniž by měli doložené, že byla dotace společnosti [právnická osoba] skutečně vyplacena, částečně přisvědčil, nicméně považoval za důležité, že společnost [právnická osoba] požadované finanční prostředky zjevně neměla (většinu finančních prostředků společnosti si odčerpal žalovaný 1.), a navíc pokud by je měla, mohla je např. uložit do úschovy do doby, než jí bude proplacení dotace doloženo, resp. než si jej sama prověří.

7. S ohledem na závažnost pochybení 1. a 2 žalovaného považoval soud prvního stupně sankci v podobě založení jejich ručení za pohledávku žalobkyně za společností [právnická osoba] za sankci proporcionální. Současně jim uložil povinnost zaplatit žalobkyni z titulu takto založeného ručení (§ 2021 odst. 1 o. z.) pohledávku, kterou má žalobkyně za společností [právnická osoba]. Solidární odpovědnost žalovaných vyplývá z § 159 odst. 3 o. z. ve spojení s § 2915 odst. 1 o. z. per analogiam. Plněním kteréhokoli ze žalovaných společnosti [právnická osoba] přitom zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalších zavázaných (§ 1872 odst. 1 o. z.). Pro početní chybu zamítl žalobu na založení ručení i na plnění co do částky 3 Kč. O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

8. Proti výrokům I., III. a V. rozsudku podali 1. a 2. žalovaní odvolání ve znění jeho doplnění. Namítali, že dostatečně prokázali, že jednali s péčí řádného hospodáře, zejména že nedůvodné a nepodložené nároky (podle prvostupňového soudu určující úpadek) s péčí řádného hospodáře odvraceli. Zdůraznili, že jejich tvrzení o neexistenci pohledávek žalobkyně a společnosti [právnická osoba], nebylo subjektivní a ničím nepodložené. Žalobkyně neměla právo předmětné faktury vystavit, neboť předpokladem bylo, že se společnost [právnická osoba] dozvěděla o připsání úhrady dotační splátky na účet společnosti [právnická osoba]. Žalobkyně vůči společnosti [právnická osoba] nemohla mít splatné pohledávky ke dni 31. 7. 2015 a ke dni 27. 12. 2015. Soud prvního stupně se nijak nezabýval otázkou akcesorické povahy ručitelského závazku, tj. nezbytnou příčinnou souvislostí mezi existencí platného a splatného hlavního dluhu společnosti a možnosti založení ručení člena statutárního orgánu, když neuvedl konkrétní datum, ke kterému měl příslušný dluh vzniknout. Tím zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když určení okamžiku vzniku dluhu je pro účely rozhodnutí o vzniku ručitelského závazku nezbytné. Společnost [právnická osoba] (v době výkonu funkce 1. a 2. žalovaným společnost [právnická osoba]) nadto měla zajištěno financování i dostatečné prostředky na splnění všech svých splatných závazků. Soud prvního stupně nevysvětlil, na základě čeho uzavřel, že společnost v roce 2015 zjevně žádné prostředky neměla. Žalovaní 1. a 2. jednali s péčí řádného hospodáře, v zájmu společnosti uplatňovali svá práva, zatímco žalobkyně popírala skutečnost vyplacení dotace, a i jinak jednala v rozporu s uzavřenou smlouvou a dobrými mravy. Ke vzniku úpadkové situace nemohlo dojít, resp. ta byla zjištěna a nastala až po skončení výkonu funkce ze strany 1. a 2. žalovaného, a to výlučně z důvodu nečinnosti 3. žalovaného, resp. 4. a 5. žalovaného. Negativní výsledky nalézacího řízení o pohledávkách žalobkyně a společnosti [právnická osoba], i insolvenčního řízení, nejsou důsledkem pochybení 1. a 2. žalovaného, ale důsledkem neuplatnění všech rozhodných skutečností v rámci těchto řízení následnými členy statutárního orgánu. Soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že právě 1. a 2. žalovaný přispěli k úpadku společnosti, a to značnou měrou. Úvaha soudu prvního stupně, že tito žalovaní neučinili vše potřebné a rozumně předpokládané zohledňuje pouze jednání k zajištění prostředků na úhradu dluhu. Jednání statutárního orgánu nelze hodnotit ve vztahu k výsledkům a nelze ani přihlížet ke zjištěním nabytým až ex post. Soud prvního stupně se rovněž nad rámec obecné úvahy nijak nevypořádal s tím, že sankce v podobě ručení musí být proporcionální ve vztahu k významu a závažnosti pochybení člena statutárního orgánu. Podmínky pro založení ručení podle § 68 ZOK nebyly splněny. Navrhli zamítnutí žaloby ve vztahu k 1. a 2. žalovanému, případně zrušení rozsudku.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že úpadek insolvenčního dlužníka – společnosti [právnická osoba] byl zjištěn, pohledávky věřitelů včetně žalobkyně byly řádně přihlášeny a zjištěny. Žalovanému č. 1 pak byla uložena povinnost vrátit do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka částku 1 755 500 Kč, kterou v době výkonu funkce jeho statutárního orgánu odčerpal, a to v situaci, kdy byl insolvenční dlužník zjevně v úpadku z důvodu předlužení. Podrobně rozebírá, že společnost [právnická osoba] byla již v úpadku, když insolvenční dlužník nedisponoval žádným relevantním majetkem, pročež 1. a 2. žalovaný přistoupili k opuštění funkcí statutárního orgánu a k převodu svých podílů na 3. žalovaného, potažmo na další žalované jakožto bílé koně, aby se tak pokusili zbavit odpovědnosti za dluhy insolvenčního dlužníka. Žalovaní 1. a 2. nejenže úpadek neodvraceli, naopak svým jednáním k jeho úpadku přímo přispěli. Tito žalovaní v době výkonu funkce statutárního orgánu museli vědět, že společnost je v hrozícího úpadku. Žalovaní pak ani netvrdili, že by činili konkrétní kroky k odvrácení úpadku insolvenčního dlužníka, jakými by například mohlo být jednání o restrukturalizaci či zajištění dodatečného financování. Žalobkyně má za to, že založení ručení ve výši 100 % dluhu insolvenčního dlužníka je zcela přiměřené závažnosti porušení povinností 1. a 2. žalovaného jako statutárních orgánů úpadce. Žalovaní v úpadkové situaci odčerpali veškerý jeho relevantní majetek ve prospěch 1. žalovaného, s následným vědomým převodem úpadce na bílé koně. Jedná se o exemplární příklad jednání ve prospěch statutárního orgánu ke škodě úpadce a jeho věřitelů. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), když neshledal důvodnou výtku žalovaných, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek NS sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci vzhledem k odvolacím námitkám žalovaných zjevně nebyly. Postupem soudu prvního stupně jim tak nemohla být způsobena žádná újma. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně zaplacení částky 447 941,14 Kč, přičemž s tím žalovaní souhlasili, odvolací soud v tomto rozsahu výrok III. rozsudku zrušil a řízení zastavil podle § 222a odst. 1 o. s. ř.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněných žalobních nároků a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost svého rozhodnutí odkazuje. Další dokazování pro nadbytečnost prováděno nebylo, když rozhodné skutečnosti byly již v řízení zjištěny.

13. Odvolací soud se ztotožňuje i s právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k naplnění předpokladů vzniku ručení členů orgánu při úpadku obchodní korporace podle § 68 odst. 1 ZOK, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tedy že usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 5. 2016, č. j. [spisová značka], bylo pravomocně rozhodnuto o úpadku [právnická osoba], žalovaní věděli, resp. mohli a měli vědět o hrozícím úpadku společnosti a současně v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili vše potřebné a rozumně předpokládatelné, aby hrozící úpadek společnosti odvrátili.

14. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalovaných, že žalobkyně neměla právo předmětné faktury vystavit, neboť předpokladem bylo, že se společnost [právnická osoba] dozvěděla o připsání úhrady dotační splátky na účet společnosti [právnická osoba], a proto žalobkyně nemohla mít vůči společnosti [právnická osoba] splatné pohledávky ke dni 31. 7. 2015 a ke dni 27. 12. 2015. Předně je třeba uvést, že podle čl. II bod 2 písm. b) smlouvy o spolupráci vzniká právo žalobkyně jako mandatáře na úplatu dnem připsání úhrady každé dotační splátky na účet klienta, tedy společnosti [právnická osoba]. K vzniku práva na úplatu dochází na základě objektivní skutečnosti, přičemž bylo zjištěno, že k připsání dotační splátky došlo dne 22. 6. 2015 a dne 26. 11. 2015. Soud prvního stupně tato data uvedl, a proto není přiléhavá námitka, že v napadeném rozsudku nebylo určeno konkrétní datum, ke kterému měl dluh vzniknout. Na vznik práva na úplatu naopak nemá vliv oznámení o připsání úhrady dotační splátky na účet společnosti [právnická osoba]. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že tuto oznamovací povinnost neměla žalobkyně, ale smlouva ji podle čl. II bod 2 písm. b) věta druhá ukládala společnosti [právnická osoba]. Neoznámení této skutečnosti tak mohlo maximálně představovat porušení smluvní povinnosti ze strany této společnosti, nikoli žalobkyně. Otázka vystavení faktury je samostatně upravena v čl. II bod 3 smlouvy tak, že sjednanou úplatu uhradí [právnická osoba] jako mandant žalobkyni na základě daňového dokladu vystaveného žalobkyní ke dni vzniku práva na úplatu se splatností 30 dnů ode dne vystavení. Žalobkyní vystavené faktury těmto požadavkům odpovídají. Nelze tak než uzavřít, že žalobkyně měla právo faktury vystavit a na jejich základě se domáhat plnění.

15. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaných, že jejich tvrzení o neexistenci pohledávek žalobkyně a společnosti [právnická osoba] nebylo subjektivní a ničím nepodložené a že tyto nedůvodné a nepodložené nároky (podle prvostupňového soudu určující úpadek) s péčí řádného hospodáře odvraceli. Je na místě poukázat na to, že v insolvenčním řízení bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] byla v úpadku z důvodu platební neschopnosti nejpozději ke dni 31. 8. 2015. Soud prvního stupně správně v bodě 77. rozsudku poukázal na to, že k tomuto datu měl [právnická osoba] více věřitelů (žalobkyně s pohledávkami z titulu Rámcové smlouvy o spolupráci ve výši 1 427 756 Kč se splatností dne 31. 7. 2015 a ve výši 298 476 Kč se splatností dne 27. 12. 2015, společnost [právnická osoba] s pohledávkou z titulu Smlouvy o poskytnutí služeb při získávání dotací z Operačního programu [název] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba] dne 31. 7. 2010 ve výši 2 000 000 Kč se splatností dne 12. 2. 2014) a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (pohledávka žalobkyně ve výši 1 427 756 Kč se splatností dne 31. 7. 2015), kdy tyto závazky nebyla schopna platit. Žalobkyně i společnost [právnická osoba] zahájily již v roce 2015 soudní řízení o zaplacení svých pohledávek, když se společnosti [právnická osoba] nepodařilo dohodnout na smírném vyřešení jejich obchodních vztahů s těmito společnostmi. Ve stejné době, místo aby se společnost [právnická osoba] prostřednictvím žalovaných jako svých statutárních orgánů řádně bránila v soudním řízení, kdy rozumně uvažujícímu statutárnímu orgánu muselo být zřejmé, že výsledek soudních řízení může být pro ni minimálně stejně tak příznivý jako nepříznivý, převádí finanční prostředky ve prospěch 1. žalovaného z titulu vrácení půjček v celkové výši 1 755 500 Kč (tyto převody byly následně soudním rozhodnutím prohlášeny za neúčinné), čímž odčerpává její disponibilní finanční prostředky. Skutečnost, že by [právnická osoba] měl v rozhodné době dostatek majetku, kterým by mohl pohledávky svých věřitelů uhradit, žalovaní tvrdili jen v tom rozsahu, že měli půjčky od 1. žalovaného, ale ty naopak v dané době vraceli, a pokud jde o pohledávky za společností [právnická osoba]., navíc ovládanou 1. žalovaným, tyto lze mít za zcela nedobytné (tento závěr učiněn v incidenčním sporu sp. zn. [incidenční spisová značka]). O uvedené majetkové situaci a hrozícím úpadku tak žalovaní, jako jednatelé [právnická osoba] od jeho vzniku až do 28. 1. 2016, minimálně mohli a měli vědět, neboť z povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře nepochybně a bezvýjimečně vyplývá povinnost znát hospodářskou situaci společnosti. Poukazují-li žalovaní na možnost prodloužení splatnosti faktury žalobkyně podle čl. II bodu 3 druhý odstavec smlouvy, lze souhlasit s tím, že taková možnost je ve smlouvě upravena, ale musí se jí někdo domáhat. Společnost [právnická osoba] byla povinna zahájit aktivní vymáhání pohledávky za společností [právnická osoba], aby k prodloužení mohlo dojít, to však neučinila. Žalovaní ještě v dopise ze dne 22. 1. 2016 společnosti [právnická osoba] uvádí, že se toho budou domáhat. Jestliže však chtěli jednat s péčí řádného hospodáře s tím, že by tuto žalobu podali, což žalovaní tvrdí, že by udělali, kdyby byli nadále jednateli, neměli již dne 28. 1. 2016 na valné hromadě sami sebe odvolat z funkce jednatelů (žalovaní byli jedinými společníky). Princip loajality je výkladovým pravidlem, přičemž lze dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby jeho převodem neúměrně nebo nedůvodně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby nezneužil právo převést obchodní podíl k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkurzu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odon 387/2006, PR 19/2008). Žalovaní dlouhodobě nezakládali účetní závěrky do obchodního rejstříku, nepodali insolvenční návrh, ač byli objektivně ve stavu předlužení, což museli vědět, jak shora rozebráno, činili neúčinné převody ve prospěch 1. žalovaného a nadto převedli podíly ve společnosti [právnická osoba] na 3. osobu (společnost [právnická osoba]), ačkoliv společnost měli bránit nejen u soudu nalézacího, jak sami avizovali, ale i v rámci insolvenčního řízení. Ostatně tuto povinnost měli i jako bývalí jednatelé společnosti podle § 210 odst. 2 IZ, když byli povinni poskytnout stejnou součinnost insolvenčnímu správci, jako kdyby byli v dané době statutárním orgánem společnosti sami. Není proto namístě poukazovat na to, že negativní důsledky řízení o pohledávkách, včetně insolvenčního řízení, byly způsobeny neuplatněním všech rozhodných skutečností v rámci těchto řízení následnými členy statutárního orgánu, neboť i v insolvenčním řízení byli žalovaní nadále povinni bránit zájmy společnosti jako bývalí jednatelé (byli jednateli společnosti v době 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení). Žalovaní byli insolvenčním správcem vyzváni k součinnosti a k vyjádření k návrhu, avšak žádné podklady a informace insolvenčnímu správci neposkytli, aby měl případně možnost sporovat předmětné pohledávky. Z uvedeného bez pochyb plyne, že žalovaní neodvraceli nepodložené nároky s péčí řádného hospodáře, jak tvrdí, ale právě naopak. Přestože si měli být vědomi svých případných i dobíhajících povinností z pozice bývalých jednatelů společnosti [právnická osoba], předali novému nabyvateli rovněž veškeré účetnictví. Za této situace o to významněji vystupuje do popředí nedostatek v plnění povinností žalovaných zakládat účetní závěrky do sbírky listin. Žalovaní tak nejenže neprokázali, že učinili vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku, ale naopak jednali tak, že k úpadku společnosti jednoznačně přispěli. Jedinou reakcí na hrozící úpadek bylo odvolání sebe samých z funkce jednatelů a převedení společnosti na 3. osobu. Místo toho, aby se žalovaní snažili zajistit krizového manažera či alespoň řešit s věřiteli jejich pohledávky, rozhodli se opustit potápějící se loď. Tímto převodem neúměrně ohrozili další činnost a existenci společnosti [právnická osoba]. Je třeba souhlasit se závěry učiněnými Vrchním soudem v [adresa] v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2025, č. j. [spisová značka], že porušením povinnosti nezbytné loajality, tedy jednání nikoliv v zájmu obchodní korporace, ale v zájmu svém, osob blízkých či jiných osob, je zpravidla natolik hrubým a vážným porušením povinnosti člena voleného orgánu, že je lze považovat za závažné porušení povinností spojených s výkonem funkce ve smyslu § 65 ZOK (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1370/2021). Obdobně lze tento závěr vztáhnout i pro účely posouzení podle § 68 ZOK. Uvedené úvahy nejsou činěny na základě posuzování skutečností ex post, ale z pohledu ex ante, tedy s přihlédnutím k informacím, které žalovaným byly známy.

16. Smyslem převodu na 3. osobu rozhodně nebylo jmenování osoby, jejímž úkolem by bylo odvrátit hrozící úpadek. Ostatně 1. žalovaný sám uváděl, že převáděl [právnická osoba] jakou zdravou společnost. Žalovaným nelze přisvědčit ani v tom, že vstupem společnosti [právnická osoba] chtěli zajistit společnosti lepší finanční zázemí pro řešení běžících soudních řízení. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá usuzovat na vnitřní vztah k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných zákonem (srov. R 62/1973, R 41/1976). V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalovaný č. 5, poslední jednatel, je nekontaktní, nic o něm není známo. Žalovaný č. 4 má kriminální minulost, nemá žádný majetek a o společnost [právnická osoba] vůbec nestál, nic za ni neplatil. Výpověď 3. žalovaného, jednatele společnosti [právnická osoba], který získal společnost od žalovaných, nelze považovat za věrohodnou. Uváděl, že společnost kupoval pro 4. žalovaného a měl ji fakticky jen 5 dnů s tím, že 4. žalovaný mu za společnost zaplatil 100 000 Kč a jestě měl zaplatit 1 000 000 Kč. Žalovaný č. 4 však z hlediska jeho majetkových možností mohl jen stěží zaplatit 100 000 Kč, nadto aby ji po 2 měsících převedl společnost na další osobu. Žalovaný č. 3 přitom měl zaplatit za společnost žalovaným 1 000 000 Kč, avšak pokud podnikáním 3. žalovaného by mělo být obchodování se společnostmi, jak sám uváděl, lze jen stěží předpokládat, že by zaplatil 1 000 000 Kč za společnost, aniž by tato investice byla návratná. Ačkoli motivace žalovaných jako subjektivní kategorie zůstává skryta, veškeré okolnosti, jak se navenek projevují, nepochybně hovoří o tom, že se jednalo o velmi nestandardní převody společnosti [právnická osoba], a to na bílé koně. Nelze uzavřít, že žalovaní postupovali při převodu obchodních podílů na společnost [právnická osoba] s povinností péče řádného hospodáře, když se zjevně dostatečně nezajímali o to, zda má tato společnost, resp. její jednatel předpoklady či vůbec zájem o výkon funkce jednatele společnosti [právnická osoba] s péčí řádného hospodáře za situace, kdy proti společnsoti byla vedena soudní řízení o milionové pohledávky a společnost neměla žádné likvidní prostředky.

17. Odvolací soud uzavírá, že uložení povinnosti žalovaným ručit za dluh společnosti [právnická osoba] vůči žalobkyni v žalované výši (po částečném zpětvzetí pro plnění hlavním dlužníkem v insolvenčním řízení), je proporcionální významu a závažnosti shora popsaných pochybení žalovaných jako jednatelů společnosti [právnická osoba].

18. Poukazovali-li žalovaní na rozpor s dobrými mravy, je třeba předně poukázat na to, že žalovaní vytýkali nesprávnost jednání společnosti [právnická osoba], což však stěží může být přičítáno k tíži žalobkyně. Pokud bylo žalobkyni vytýkáno, že neoznámila společnosti [právnická osoba] uhrazení dotace, tak nelze než zopakovat, že tato povinnost nestíhala žalobkyni, ale naopak společnost [právnická osoba] měla povinnost tuto informaci sdělit žalobkyni. Žádné jiné okolnosti, v nichž by snad bylo možné shledat rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy nebyly tvrzeny.

19. Poukazují-li žalovaní na to, že 3. žalovaný složil celou žalovanou částku do soudní úschovy, a tím došlo k zániku závazku, vyšel odvolací soud jednak z nesporného zjištění, že proti usnesení o vydání úschovy podala žalobkyně odvolání, a rozhodnutí tak dosud nenabylo právní moci, a navíc aby mohl dlužník splnit svůj dluh složením předmětu plnění do soudní úschovy, tedy aby nastoupil soluční účinek, je nezbytné, aby byl naplněn některý z hmotněprávních důvodů uvedených v § 1953 odst. 1 o. z. Mezi tyto demonstrativní důvody patří například nejistota dlužníka (složitele) o tom, kdo je věřitelem, nepřítomnost věřitele, bezdůvodné odmítnutí plnění ze strany věřitele či jiné důležité okolnosti na straně věřitele, bránící dlužníkovi bez splnění závazku. Je přitom nepochybné, že v projednávané věci žádná z těchto hmotněprávních podmínek nemůže být naplněna. Složení předmětu plnění do úschovy 3. žalovaným proto soluční účinek mít nemohlo, a k zániku závazku nedošlo. Současně nelze přehlédnout, že k ručení a také k plnění žalobkyni je solidárně zavázáno 5 žalovaných. Na ručení podle § 68 ZOK se v souladu s § 1723 odst. 2 o. z. užijí přiměřeně § 2018 až § 2028 o. z., upravující ručení. Pokud ručí za dluhy obchodní korporace více ručitelů (více jednatelů), ručí každý z nich za celý dluh podle § 2027 o. z. Toto ustanovení zakládá solidaritu mezi ručiteli, přičemž práva ručitele vůči ostatním ručitelům vyplývají z § 1872 a násl. o. z. Pro účely jejich vzájemného vypořádání je třeba postavit najisto, kteří ze solidárně zavázaných žalovaných mají tuto povinnost ve vztahu k žalobkyni.

20. Nad rámec právě uvedeného odvolací soud doplňuje, že souběh právních vztahů k témuž plnění se projeví tím, že v případě uspokojení třeba i částečného dochází v tomto rozsahu k zániku závazku vůči všem zavázaným. K tomu může dojí i následným plnění v rámci exekučního či insolvenčního řízení vedeného k vymožení totožného plnění.

21. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadené výroky I. a V. a rovněž výrok III. v rozsahu po zpětvzetí žaloby potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jako věcně správný.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Úspěšné žalobkyni, resp. Žalobkyni, která nezavinila částečné zastavení řízení (v průběhu řízení došlo k plnění hlavním dlužníkem) náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, představující náklady právního zastoupení, které jsou tvořeny odměnou za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) á 16 420 Kč podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), 2 paušálními náhradami hotových výdajů á 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí částku 40 825,40 Kč.