o zaplacení regresní náhrady ve výši 26 375,20 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem[Anonymizováno]soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 375,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 074,70 Kč od 30. 11. 2024 do zaplacení a z částky 8 300,50 Kč od 18. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši z částky 18 074,70 Kč od 18. 11. 2024 do 29. 11. 2024 (výrok II.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III.) a dále státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 soudní poplatek ve výši 1 319 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá shora uvedené částky představující regresní nárok vůči žalované v souvislosti s vyplaceným odškodněním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] (dále jen „věc [spisová značka]“ a „věc [spisová značka]“). Vyřizující soudkyní, která způsobila průtahy v daných věcech, byla žalovaná, přičemž byla shledána vinnou rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. [spisová značka] (dále jen „rozhodnutí kárného senátu“). Za věc [spisová značka] uplatňuje žalobkyně částku 8 300,50 Kč a za věc [spisová značka] částku 18 074,70 Kč, když poškozenému [jméno FO] a společnosti [právnická osoba] nahradila zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

3. Žalovaná namítla, že od 1. 7. 2021 již není soudkyní, nadto žalovaná již byla za pochybení sankcionována, když jí bylo rozhodnutím kárného senátu uloženo opatření snížení platu o 15 % na dobu 1 roku. Požadavek na regresní náhradu se jeví jako nepřípustné dvojí trestání za stejné pochybení. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť rozhodnutí kárného senátu nabylo právní moci dne 2. 12. 2020 a k průtahům ve věci [spisová značka] mělo dojít naposledy dne 17. 1. 2020 a k průtahům ve věci [spisová značka] naposledy dne 4. 8. 2020, tedy téměř čtyři roky před tím, než byla žalobkyní poškozeným [jméno FO] a společnosti [právnická osoba] poskytnuta zadostiučinění nemajetkové újmy. Sporným učinila i samotné základy nároků, zda byly stanoveny správně a také stanovení počtu dnů průtahů přičítaných k tíži žalované.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů včetně listin ze spisu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v bodě 4. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

5. Soud prvního stupně věc po citaci § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. b), § 5, § 13 odst. 1, § 17 odst. 2, 4, § 18 odst. 1, 2 a 5 a § 34 odst. 1 OdpŠk a dále § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vyšel z toho, že stát podle § 17 OdpŠk nahradil zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu panu [jméno FO] jakožto žalobci v řízení [spisová značka] a společnosti [právnická osoba] jakožto žalobci v řízení [spisová značka] za nesprávný úřední postup soudu ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, které trvalo v případě řízení [spisová značka] 7 let a 11 měsíců a v případě řízení [spisová značka] 11 let a 4 měsíce. Žalovaná, která byla vyřizující soudkyní Městského soudu v Praze v daných věcech, byla rozhodnutím kárného senátu uznána vinnou, že: 1/ ve věci [spisová značka] porušila povinnosti vyplývající z § 158 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. tím, že překročila zákonnou lhůtu k vypravení rozhodnutí o 44 dnů a dále povinností vyplývajících z § 6 a 114a odst. 1 o. s. ř. tím, že nevedla řízení koncentrovaně a hospodárně, čímž zapříčinila nepřiměřenou délku řízení, 2/ ve věci [spisová značka] porušila povinnosti vyplývající z § 100 odst. 1 o. s. ř. a § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. tím, že způsobila nedůvodné průtahy v řízení. Stát tak byl oprávněn požadovat regresní úhradu vůči žalované za dobu nečinnosti zjištěné citovaným rozhodnutím kárného senátu, která trvala v případě řízení [spisová značka] celkem 257 dní a v případě řízení [spisová značka] 453 dní. Výše této regresní náhrady vyplývá z § 17 odst. 4 OdpŠk za použití § 257 odst. 2 zákoníku práce.

6. S ohledem na námitky žalované se rovněž zabýval tím, zda výše náhrady nemajetkové újmy poskytnuté žalobkyní poškozeným byla přiměřená, přičemž uzavřel, že vzhledem k celkové délce daných řízení odpovídá výše poskytnutého plnění stanovisku kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 i konstantní soudní praxi. Základní částka zadostiučinění při náhradě nemajetkové újmy vychází z rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Žalobkyně nepochybila, když požadovala regresní úhradu vůči žalované, neboť ta v rozhodné době vykonávala funkci soudkyně ve shora specifikovaných řízeních, a je tak ve věci regresní náhrady pasivně legitimována. V souvislosti s průtahy řízení bylo vyplaceno poškozeným odškodnění za celkovou délku řízení, ve kterém dochází k průtahům s tím, že žalované byla regresní náhrada přepočtena podle počtu dní průtahů jdoucí k její tíži. Tento nárok zjevně nepřekračuje částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobila škodu. Příčinná souvislost je bezpochyby dána, když žalovaná se na nepřiměřené délce soudního řízení podílela, když v řízení [spisová značka] překročila zákonnou lhůtu k vypravení usnesení ve věci samé o 44 dnů, nevedla řízení hospodárně a koncentrovaně v období od 10. 5. 2019 do 7. 8. 2019, od 27. 8. 2019 do 15. 11. 2019 a od 3. 12. 2019 do 17. 1. 2020 (tj. celkem 213 dnů) a v řízení [spisová značka] způsobila nedůvodný průtah v řízení v období od 10. 5. 2019 do 4. 8. 2020 (tj. celkem 453 dnů), a přímo se tak podílela na vzniku nesprávného úředního postupu. , a je tak podle § 17 odst. 2 OdpŠk povinna nahradit státu regresní náhradu za poskytnuté plnění. Pokud jde o jednotlivé úkony učiněné soudkyní v daných řízeních ve výše uvedeném období, odkázal prvostupňový soud na zjištění kárného senátu, stanoviska a výzvy k úhradě ze strany žalobkyně a na obsah daných spisů. Okolnosti pro možné přiměřené snížení regresní náhrady podle § 18 odst. 5 OdpŠk nebyly žalovanou tvrzeny a ani prokazovány. Pokud jde o ostatní námitky žalované (žalovaná není od 1. 7. 2021 soudcem, a není tak osobou povinnou k regresní náhradě, požadavek na regresní náhradu představuje dvojí trestání, námitka promlčení), prvostupňový soud odkázal v plném rozsahu na vyjádření žalobkyně k těmto námitkám v podání ze dne 10. 2. 2025, s nímž se plně ztotožnil.

7. Soud prvního stupně tak uložil žalované zaplatit částku 26 375,20 Kč a úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných částek podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když počátek prodlení je dán nejdříve dnem následujícím po uplynutí 30 denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalované v příslušné výzvě k její úhradě (1/ částka 8 300, 50 Kč – výzva ze dne 25. 6. 2024, která byla připravena k vyzvednutí dne 28. 6. 2024, a tohoto dne se tak dostala do dispozice žalované, avšak žalobkyně požadovala úroky z prodlení až od 18. 11. 2024, 2/ 18 074,70 Kč – výzva ze dne 17. 10. 2024, kterou žalovaná převzala dne 30. 10. 2024 – počátek prodlení je dán dnem 30. 11. 2024). Ve zbývajícím rozsahu požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku podle § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. i/ zákona č. 549/1991 Sb., položky 1.1. b/ Sazebníku poplatků.

8. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítá, že soud prvního stupně se zabýval pouze námitkou nepřiměřenosti uplatněného nároku (bod 9. odůvodnění). Žalovaná však předložila řadu námitek, pro které není možné regresní nárok uplatnit, a to námitku absence pasivní legitimace žalované, když tato je již v důchodu a není soudcem, námitku porušení zákazu dvojího trestání za totožné kárné provinění, když již byla potrestána za svůj postup v kárném řízení snížením platu a dále vznesla námitku promlčení. O existenci dalších námitek žalované je stručná zmínka pouze v bodu 10. téměř ke konci rozsudku, kde soud uvedl, že pokud jde o ostatní námitky žalované, v plném rozsahu odkazuje na vyjádření žalobkyně k těmto námitkám v podání ze dne 10. 2. 2025, s nímž se plně ztotožňuje. Prvostupňový soud tak zásadně pochybil, když se s námitkami žalované nevypořádal a pouze odkázal na písemné vyjádření žalobkyně, čímž se rozsudek stal nepřezkoumatelným. Není přípustné, aby odůvodnění rozsudku obsahovalo toliko odkaz na jinou listinu, navíc vypracovanou některou ze stran sporu. Navíc ani není zřejmé, o jaké názory na dané námitky se jedná. V řízení rovněž absentuje jakékoliv zkoumání příjmu žalované. Ze všech uvedených důvodů navrhla zrušení napadených výroků rozsudku.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Soud prvního stupně řádně vypořádal námitku výše přiměřeného zadostiučinění, zbývající námitky nemohu mít na jeho věcnou správnost jakýkoli vliv. Námitka žalované, že již od 1. 7. 2021 není soudcem, nemá na odpovědnost žalované za regresní úhradu žádný vliv, jelikož podle § 17 odst. 2 OdpŠk platí, že stát má právo požadovat regresní úhradu po soudci, pokud škoda vznikla z nesprávného úředního postupu, na němž se podílel, a to pouze tehdy, pokud byla jeho vina zjištěna v kárném nebo trestním řízení. Je nepochybné, že žalobkyně se ve funkci soudce podílela na nesprávném úředním postupu v podobě průtahů a nepřiměřené délky řízení ve věcech [spisová značka] a [spisová značka]. Vina žalobkyně na nesprávných úředních postupech byla zjištěna rozhodnutím kárného senátu. V této věci tak jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci § 17 odst. 2 OdpŠk. K námitce týkající se údajného dvojího potrestání za stejné pochybení zdůraznila, že účelem regresní úhrady podle § 17 OdpŠk je náhrada způsobené škody, a nikoliv potrestání žalované. Pokud bylo žalované uloženo kárné opatření za kárné provinění, pak to žalovanou nijak nezbavuje odpovědnosti za regresní úhradu. Ani námitka promlčení není důvodná, jelikož podle § 34 odst. 1 OdpŠk činí promlčecí lhůta pro uplatnění regresního nároku jeden rok od dne, kdy byla náhrada škody (nemajetkové újmy) poškozenému vyplacena. Ve věci poškozeného [jméno FO] bylo zadostiučinění vyplaceno dne 16. 1. 2024. Ve věci poškozené [právnická osoba]. bylo zadostiučinění vyplaceno dne 2. 7. 2024. Nárok uplatnila žalobkyně žalobou dne 17. 12. 2024, tj. před uplynutím promlčecí lhůty.

10. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku sp. zn. [spisová značka] vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rovněž rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2894/2020). V projednávané věci je zjevné z obsahu podaného odvolání, že k újmě žalované dojít nemohlo. K námitce žalované, že prvostupňový soud její obranu (od 1. 7. 2021 není soudcem, a není tak osobou povinnou k regresní náhradě, požadavek na regresní náhradu představuje dvojí trestání, námitka promlčení) nevypořádal a pouze odkázal na písemné vyjádření žalobkyně ze dne 10. 2. 2025 (čl. 22), je třeba uvést, že vyjádření žalobkyně bylo žalované, resp. jejímu zástupce doručeno (dne 18. 2. 2025), pročež žalovaná měla možnost z něj seznat, jakou argumentaci k její obraně žalobkyně vznáší. Nelze proto souhlasit s tím, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, o jaké názory na dané námitky se jedná. Nadto námitka, že žalovaná není soudcem již od 1. 7. 2021, byla vypořádána posouzením prvostupňovým soudem v bodě 9., který uvedl, že žalovaná v rozhodné době vykonávala funkci soudkyně v daných řízeních, a je proto ve věci regresní náhrady pasivně legitimována. Přestože lze souhlasit s tím, že není vhodné, aby další, přitom stěžejní námitky žalované, byly vypořádány pouze odkazem na podání účastníka s tím, že se soud s jeho závěry ztotožňuje, nezpůsobuje takové pojetí rozsudku jeho nepřezkoumatelnost, a rovněž se nejedná o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nadto takovou, u níž by nemohla být v odvolacím řízení zjednána náprava. Odvolací soud proto přistoupil k přezkoumání napadených výroků rozsudku včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

11. Odvolací soud shledal, že ve věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněných žalobních nároků a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Námitka žalované, že nebyl jakkoli zkoumán příjem žalované, správnost závěrů rozsudku prvního stupně zvrátit nemůže. Je obecně známou skutečností, v jaké rovině se pohybuje plat soudce krajského soudu. Jelikož podle § 257 odst. 2 zákoníku práce platí, že výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu, je z uvedeného zcela zřetelné, že uplatněná škoda ve výši 26 375,20 Kč se uvedeného limitu ani vzdáleně nedotýká. Podle § 121 o. s. ř. přitom obecně známé skutečnosti není třeba dokazovat.

12. Podle § 17 odst. 2 Odpšk nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla soudci nebo státnímu zástupci uložena výtka, nebo pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení včetně schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu nebo dohody o vině a kárném opatření nebo pokud bylo v rámci trestního řízení podmíněně zastaveno trestní stíhání, podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo schváleno narovnání.

13. Soud prvního stupně zcela správně shledal podmínky citovaného ustanovení za naplněné, tedy že se žalovaná jako projednávající soudkyně podílela na řízení ve věci [spisová značka] a [spisová značka] a její vina ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu v těchto řízeních byla shledána v kárném řízení. Námitka, že žalovaná není již od 1. 7. 2021 soudkyní, není přiléhavá, neboť pro posouzení věci není podstatné, že v době, kdy je vymáhána regresní náhrada, již soudce není ve funkci. Taková podmínka z § 17 odst. 2 OdpŠk neplyne. Nepřiléhavá je rovněž námitka promlčení práva žalobkyně, jelikož podle § 34 odst. 1 OdpŠk činí promlčecí lhůta pro uplatnění regresního nároku jeden rok od dne, kdy byla náhrada škody (nemajetkové újmy) poškozenému vyplacena. Promlčecí lhůta tak ve věci poškozeného [jméno FO] počala běžet ode dne 16. 1. 2024, kdy bylo zadostiučinění vyplaceno, ve věci poškozené [právnická osoba]. pak od 2. 7. 2024. Jestliže žalobkyně uplatnila regresní nárok proti žalované žalobou ze dne 17. 12. 2024, učinila tak před uplynutím roční promlčecí lhůty. Obdobně se nebylo možné ztotožnit s námitkou, že se jedná o dvojí trestání za totožné kárné provinění (vina v kárném řízení a snížení platu a uplatnění regresní náhrady). Odvolací soud obdobně jako soud prvního stupně přisvědčuje žalobkyni, že účelem regresní náhrady není potrestání žalované. Potrestání v kárném řízení a regresní nárok v případě způsobené škody sledují jiný účel, a to i tehdy, bylo-li součástí potrestání v kárném řízení snížení platu. Snížení platu nesměřuje k nahrazení škody, jež musela žalobkyně uhradit poškozeným za řízení, jichž se týká kárné provinění žalované.

14. Odvolací soud pak shledává přiléhavě odůvodněným posouzení přiměřenosti odškodnění poskytnutého žalobkyní poškozeným, pročež odkazuje na bod 9. napadeného rozsudku. Co se týče počtu dnů průtahů, které jsou přičítány k tíži žalované, a o nichž se odvíjí výše požadované regresní náhrady, ty vyplývají ze samotného rozhodnutí kárného senátu.

15. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené výroky rozhodnutí jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované vznikly náklady odvolacího řízení spočívající ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů á 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava a účast u jednání odvolacího soudu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 900 Kč.